Rasová otázka je dlouhodobý, palčivý problém americké politiky. Na západní polokouli jsou dvě velké, lidnaté multirasové a multietnické společnosti: Spojené státy a Brazílie. Zatímco v Brazílii rasová otázka a rasismus nehrají roli, v USA je povědomí o rase jedním z určujících faktorů politiky. Jak je možné, že tyto dvě společnosti jsou v náhledu na rasu tak odlišné? Přál bych si to vědět, ale nevím to. Proč v Brazílii je rasa irelevantní a proč USA trpí obsesí rasou? 

Opět nám to připomněly události ve městě Ferguson ve státě Missouri. V srpnu tam bílý policista zastřelil neozbrojeného černošského mladíka (který krátce předtím kradl v obchodě). Okamžitě nastaly pouliční nepokoje. Velká porota nedávno usoudila, že bílý policista mluvil pravdu, když tvrdil, že onoho černošského mladíka zastřelil v sebeobraně, neboť ten mladík na něj útočil a předtím se pokusil mu vytrhnout z ruky pistoli. Tuto výpověď bílého policisty potvrdilo i vícero černošských kolemjdoucích svědků (menšina z nich to popírala). Velká porota tudíž bílého policistu neobžalovala z žádného trestného činu. Rasové bouře a nepokoje ve Fergusonu a dalších amerických městech opět propukly.

Nikdo z nás nebyl na místě střelby, nikdo z nás nebyl v soudní místnosti, když velká porota vyslýchala svědky a probírala fakta případu. Nikdo z nás tudíž nemůže s jistotou tvrdit, že rozhodla špatně. Vždy je správné ctít presumpci neviny, a tudíž nedává smysl nic jiného než onoho bílého policistu v tomto konkrétním případě považovat za nevinného.

Bez ohledu na barvu pleti

Dědičným či prvotním hříchem americké politiky bylo otrokářství. Černošská komunita je jedinou americkou etnickou či rasovou skupinou, jejíž předkové byli do Ameriky přivezeni násilně, jako otroci. Otrokářství bylo fatálním zločinem, který někteří běloši spáchali na černoších té doby. Naštěstí mnozí si uvědomili jeho nespravedlnost. Jak říkal (a konal) Abraham Lincoln, v zemi, v jejíž Deklaraci nezávislosti stojí psáno „Tyto pravdy pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni a svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi nimiž jsou (právo) na život, svobodu a usilování o štěstí…“, nelze než otrokářství odsunout na smetiště dějin.

Stalo se po občanské válce Severu proti Jihu v roce 1865. Bývalí otroci dostali svobodu a občanství (z tohoto období pochází americký ústavní dodatek, podle něhož kdokoli, kdo se narodí na americké půdě, byť dítě cizinců, má právo na americké občanství). Jenže v mnoha státech následně panoval systém segregace a diskriminace černé menšiny ze strany bílé většiny. Ten byl definitivně svržen v dekádě od roku 1954, když Nejvyšší soud USA v rozhodnutí Brown versus Board of Education prohlásil segregaci za neústavní, do roku 1964, když federální Kongres přijal zákon o občanských právech.

Konečně bylo dosaženo rovnosti před zákonem všech bez ohledu na barvu pleti. Až na to, že ne tak celkem. Není pochyb, že černošská komunita v USA historicky trpěla více než ostatní. Proto mnozí lidé, z ušlechtilých důvodů, zavedli od konce 60. let 20. století tzv. affirmative action neboli pozitivní diskriminaci ve prospěch černochů, aby celé komunitě bylo pomoženo se společensky povznést. O dobrých úmyslech stoupenců affirmative action není nutno pochybovat, o jejich rozumnosti však ano.

Je totiž pochybné domnívat se, že když před x lety běloch A ubližoval černochovi B, je správné, aby dnešní černoch C byl při přijímání na školu či do zaměstnání preferován před bělochem D (který ani nemusí být potomkem bělocha A) kvůli barvě své pleti. Amnohé černochy, jako jsou například sociolog Thomas Sowell, ekonom Walter Williams, aktivista Ward Connerly či bývalá ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, to vyloženě uráží.

Affirmative action, například v přijímání na univerzity, existuje především ve prospěch studentů černošského a latinskoamerického původu. Kdo jsou pak největšími oběťmi tohoto systému? Jednoznačně američtí studenti východoasijského původu. Ti jsou nadprůměrně talentovaní a pilní, v jejich prospěch žádná affirmative action není, takže se na univerzity dostanou v menší míře, než to odpovídá jejich výsledkům.

Kdo je tady učitel a kdo žák

Kdo požadoval rovnost bez ohledu na barvu pleti, byl před šedesáti roky považován (bílými rasisty) za nebezpečného radikála, před čtyřiceti lety (všemi) za liberála a dnes (levicovými stoupenci affirmative action) za rasistu (chce vzít černochům privilegia, rasista…). Sen Martina Luthera Kinga z jeho slavného projevu v létě 1963 ve Washingtonu u Lincolnova památníku „… mám takový sen, že jednoho dne mé děti budou vyrůstat v zemi, v níž nebudou posuzovány podle barvy pleti, nýbrž podle svého charakteru“ zůstává v současné Americe nenaplněn.

USA mohou latinskoamerické země učit mnoha věcem, ale řešení rasové otázky není jednou z nich. V tom by se naopak USA učit měly – například od Brazílie.

Vyšlo v Lidových novinách 6.12.2014