Každý, kdo je schopen se oprostit od komunisticko-teroristických počátků a stát se tolerantním demokratem, je velký muž.

Nelson Rolihlahla Mandela (18. července 1918 – 5. prosince 2013) byl na počátku 60. let 20. století prokomunistickým teroristou v Jihoafrické republice, ve které vládla bílá menšina a černá většina neměla politická práva.

Po 27 letech, co byl vězněm režimu apartheidu, se stal státníkem schopným smíření i kompromisu, jenž hlásal i praktikoval demokracii, nikoli diktaturu; přátelství a spolupráci mezi rasami, nikoli rasovou nenávist a válku. V tom byla jeho velikost a po právu mu patří veškerá úcta.

A pak byli teroristé, kteří onoho kompromisu schopni či ochotni nebyli, a tak se státníky nestali. Existovalo mnoho teroristů, kteří po svých teroristických počátcích byli později schopni učinit kompromis a stát se odpovědnými státníky. Jako příklady mohou sloužit Éamon de Valera v Irsku či Jomo Kenyatta v Keni. A pak byli teroristé, kteří onoho kompromisu schopni či ochotni nebyli, a tak se státníky nestali – příkladem je Jásir Arafat neblahé paměti; či pokud se vladaři stali, pak diktátory ničícími svou zemi – jakým je například Robert Mugabe v Zimbabwe.

Je nehynoucí zásluhou Nelsona Mandely, že patřil k těm prvním a nikoli k těm druhým. Přesto jeho životní dráha byla pestrá a kontroverzní – jak dosvědčuje i fakt, že byl patrně jediným člověkem v dějinách, který (byť postupně) obdržel sovětský Leninův řád, Nobelovu cenu míru i americkou Medaili svobody.

Tři vůdci, tři osudy

Když se letos v červenci Mandela dožíval svých 95 let věku, hodně jsem přemýšlel o třech afrických vůdcích a jejich rozdílných osudech. Byli jimi Moise Tshombe (1919-1969), Nelson Mandela a Robert Mugabe (*1924).

Vždy jsem se domníval, že evropský projekt získávání kolonií byl chybou. Domnívám se, že pro snahu dobývat a získávat cizí území – území lidí, kteří nás nenapadli – a dělat z nich kolonie nebyl žádný dostatečný morální, politický či strategický důvod. Slušnou a patřičnou politikou by bylo bývalo s nimi obchodovat, ale nikoli je kolonizovat.

Dekolonizace, jak reálně probíhala, byla většinou neodpovědnou abdikací odpovědnosti západních vlád vůči svým dosavadním občanům v koloniích. Když už ale západní země kolonie získaly, domorodí obyvatelé kolonií se stali příslušníky jejich politických společností a vlády západních zemí za ně měly odpovědnost. Proto když nastal proces dekolonizace, bylo relevantní otázkou, komu v nově vzniklých samostatných státech, bývalých to koloniích, západní země moc předají. Zda vládcům, kteří se k našim dosavadním spoluobčanům budou chovat slušně – minimálně ne hůře než západní koloniální vlády -, anebo fanatickým radikálům, exhibicionistům či blouznivcům s gigantickým egem, maniakálním diktátorům.

A pravda je, že dekolonizace, jak reálně probíhala, byla většinou neodpovědnou abdikací odpovědnosti západních vlád vůči svým dosavadním občanům v koloniích tím, že moc předaly největším křiklounům a nejvíce mocichtivým vůdcům, kteří pak v nově vzniklých státech nastolili svou osobní diktaturu s kultem totalitních rozměrů a velice rychle své země zdevastovali.

Jinými slovy, ve většině případů byly nové samostatné vlády a režimy v bývalých koloniích méně liberální, z hlediska osobních a politických svobod jakož i lidských práv horší než původní staré koloniální vlády. Tento příběh nám vyprávějí Kwame Nkrumah a Ghana, Julius Nyerere a Tanzanie, Patrice Lumumba a Kongo, Milton Obote či Idi Amin a Uganda.

Tedy ta otázka nestála, zda dekolonizovat, či nikoli – samozřejmě dekolonizovat -, nýbrž dekolonizovat do rukou koho, do rukou jakého typu vůdce?

Moise Tshombe

V onom období dekolonizace na přelomu 50. a 60. let 20. století byl jeden (dnes už víceméně zapomenutý) africký vůdce jménem Moise Tshombe.

Byl velkou nadějí černé Afriky, ale také velkou nadějí bílé Afriky. Jeho vizí byla nikoli nenávist černých Afričanům vůči bílým kolonistům, nýbrž spolupráce černochů a bělochů. Ano, africké země patří černochům, ale proto ještě po získání nezávislosti nemusejí své státy, režimy a ideologie založit na nenávisti vůči bělochům. Naopak, od bělochů se mohou mnohému užitečnému naučit – v medicíně, budování infrastruktury, vlády zákona, právního státu, vědy a rozvoje atd. Černá většina a bílá menšina mohou žít v nových samostatných afrických zemích v míru a přátelství.

Proto byl Tshombe ostatními africkými vůdci nenáviděn.

Když získalo Kongo nezávislost od Belgie, jeho vůdce Lumumba podnítil pogromy vůči bělochům, následovala belgická intervence a Kongo se propadlo do chaosu a běsnění. Tshombe, který vládl v provincii Katanga na jihu Konga a která byla oázou řádu a bezpečí, vyhlásil její nezávislost – jak řekl, “Katanga se separuje od chaosu”.

Co udělal Západ? Prostřednictvím OSN Katangu napadl. Vojska OSN podnikla vůči Katanze agresi a vojenskou přesilou jí zabránila v právu na samostatnost.

Tshombe později žil v exilu ve Španělsku, a když z něj v roce 1967 odlétal, jeho letadlo bylo uneseno do Alžírska. Tam byl zavřen do vězení, kde taky zemřel. (Existuje legenda, že byl vydán do Konga, neboli Zaire, jak se mu tehdy říkalo, svým politickým nepřátelům na popravu, ale z vězení byl zachráněn západními žoldáky, kteří s ním přiletěli do Rhodesie, nicméně během letu zemřel na srdeční selhání – tuto legendu ztvárňuje film Divoké husy z roku 1978.)

Robert Mugabe

Robert Mugabe byl taky velkou nadějí své země. Z “bojovníka za svobodu” proti režimu bílé menšiny v Rhodesii se po změně režimu – a přechodu k systému “jeden člověk – jeden hlas”, jakož i změně názvu země na Zimbabwe – stal po vítězných volbách v roce 1980 nejdřív premiérem a poté prezidentem.

V Zimbabwe vládne dodnes, nepřetržitě od roku 1980, tedy už 33 let. Jako diktátor.

Který své stoupence uplácí terorem vůči bílé menšině: tolerancí znásilňování a vražd bílých farmářek a farmářů a krádeží jejich farem.

Jak kdysi říkali cyničtí odpůrci systému “jeden člověk – jeden hlas”: “one man, one vote, once”. V jedněch svobodných a demokratických volbách je zvolen vítěz – a žádné fér volby se už opakovat nebudou, ten vítěz se stane doživotním diktátorem. Přechod od Rhodesie k Zimbabwe byl přechodem od nerovnosti a nedokonalé svobody k rovnosti a totální nesvobodě.

Což nám klade otázku: Co je, či má být větší hodnotou – rovnost, nebo svoboda?

Nelson Mandela

Nelson Mandela ve svých ideálech začínal jako Robert Mugabe a končil jako Moise Tshombe. Proto Jihoafrická republika na tom není (zatím?) tak špatně jako Zimbabwe. Naznačuji “zatím”, protože nevíme, kam Jihoafrická republika nakonec dospěje.

Nelson Mandela byl úctyhodný člověk. Dobrovolně sloužil jen jedno prezidentské období, nestal se doživotním prezidentem. Prezidenti, kteří po něm následovali – Thabo Mvuyelwa Mbeki a současný Jacob Gedleyihlekisa Zuma – však představují posun směrem od Mandely k Mugabemu, byť naštěstí tak daleko zatím nedošli. Ale trend to povzbudivý není.

Takže uvidíme, zda sen Nelsona Mandely o zemi, kde černá většina a bílá menšina mohou žít v přátelství a spolupráci – onen starý sen Moise Tshombeho – se nakonec nerozplyne v realitě jedné velké Zimbabwe číslo dvě.

To ale nic nemění na tom, že Nelson Mandela byl velký muž. Každý, kdo je schopen se oprostit od komunisticko-teroristických počátků a stát se tolerantním demokratem, jenž nejenže nepodlehne pokušení stát se diktátorem, ale dokonce i nabídnu ruku smíru a přátelství lidem, kteří ho 27 let věznili, je už ze samotné definice velký muž.

Ať odpočívá v pokoji.

Vyšlo na www.ceskapozice.cz