Po dvou a půlleté odmlce vláda opět předložila Parlamentu České republiky návrh takzvaného antidiskriminačního zákona. Normy, jejímž cílem je transpozice evropských směrnic v oblasti ochrany před diskriminací. Brzké provedení této transpozice by mělo Českou republiku uchránit před sankcemi, které jí hrozí za porušení povinností vyplývajících ze Smlouvy o založení Evropských společenství. Nebezpečí těchto sankcí je zvlášť aktuální, neboť v souladu s čl. 226 Smlouvy o ES byla proti ČR zahájena čtyři řízení, která se nyní nacházejí v různých fázích. Provedení těchto směrnic je tedy nevyhnutelné, neboť alternativou může být jedině vyvázání se z členských závazků vystoupením ČR z Evropské unie (dále jen „EU“), nebo permanentní splácení sankcí, uložených ve finále ČR Evropským soudním dvorem. Tato smutná skutečnost však nemůže bránit vládě, zákonodárcům a v neposlední řadě ani občanům v tom, aby polemizovali a diskutovali jak nad zmíněnými směrnicemi, tak nad formou, jakou mají být promítnuty do českého právního řádu.

Směrnice jsou specifickým nástrojem Evropských společenství, kterého je využíváno ke sjednocování právní úpravy v jednotlivých členských státech v konkrétních oblastech. Tyto oblasti úpravy dříve vyplývaly zejména z potřeb rozvoje společného trhu, tedy potřeb ekonomických. Dnes vyplývají čím dál častěji z potřeb politických. Směrnice není, a ani nebyla, nástrojem ryze právním, nýbrž právě nástrojem politicko-právním, neboť nepředstavuje klasickou normu přímo závaznou pro své adresáty – fyzické a právnické osoby – na území jednotlivých členských států, nýbrž vymezuje určité cíle, kterých má být dosaženo. Státy jsou zavázány k provedení všech opatření nezbytných k dosažení cílů směrnicemi stanovených. Členským státům je ponechána autonomie vůle ve věci volby těchto opatření/prostředků. Díky tomu mohou směrnice obsahovat některé neurčité pojmy, obecně formulované definice, ryze hodnotově orientované věty – mohou tedy užívat jazyka, který je z pohledu vnitrostátního zákonodárství nemyslitelný.

V případě evropských směrnic proti diskriminaci to však není jen jazyk, co můžeme považovat za diskutabilní, nýbrž celková jejich koncepce. Zkreslená představa o spravedlnosti, a zejména její dosažitelnosti prostřednictvím pozitivního práva, je tradována mezi laickou veřejností od nepaměti. Různá volání po zpřísňování stávající legislativy a regulování oblastí dosud neregulovaných nejsou ničím novým. Nový je však trend vyslyšení těchto požadavků normotvůrci, těmi evropskými zejména. Je ovšem nutno chápat, že existují vztahy, které v právním státě nelze regulovat bez toho, aniž by se taková regulace dostala do konfliktu se základními hodnotami svobodné a demokratické společnosti. Navíc společnost uznává určitá mimoprávní pravidla, nazývejme je třeba slušným chováním, dobrým mravem, kterými se řídí a která představují nejširší okruh zákazů a příkazů, vynutitelných zejména pozitivní či negativní reakcí okolí a jinými sociálními konsekvencemi. Tam, kde je to nezbytně nutné k ochraně společnosti, k zajištění jejího řádného a bezkonfliktního fungování, splývají tato nepsaná pravidla s pozitivním právem (např.: „trestní právo“). Tam, kde to nezbytné není, zůstává „pouhá“ slušnost, nepodepřená psaným zákonem. Nelze se za žádných okolností domnívat, že tuto slušnost lze společnosti implementovat legislativní cestou. Tato představa je představou tisíckrát vyvrácenou příklady z minulosti.

Samotná myšlenka nediskriminace, jakožto rovných šancí pro všechny, je chvályhodná, nicméně v naší (evropské) společnosti již naštěstí poměrně dobře etablovaná. Tato myšlenka je však v poslední době, především zásluhou evropských, ale také vnitrostátních sociálních inženýrů, stále více deformována a její provádění se děje čím dál tím více a více nevhodným způsobem. To ostatně dokládají jak předmětné směrnice, tak předložený návrh zákona. Podstatou (původní) myšlenky nediskriminace je totiž ROVNOST PŘÍLEŽITOSTÍ ve významu ROVNOSTI PRÁV pro všechny občany. To znamená, že neurčitý počet subjektů má za stejných podmínek stejná práva a stejnou možnost jejich prosazování. Podmínky, za nichž tato práva nabývají, jsou pak z hlediska takzvaných diskriminačních kritérií indiferentní. Při sebevětší snaze – legislativy, exekutivy, judikatury – však nebude dosaženo rovnosti absolutní, neboť lidé jsou různí. Pro názornost uvedu příklad: stanu-li se obětí nepravdivé difamující zprávy v novinách, na základě které utrpím újmu v zaměstnání, rodinných vztazích atd., avšak na základě svých osobních zkušeností, nedůvěry v soudy nebo vrozené melancholie a ostýchavosti se rozhodnu nevyužít právních prostředků, které mi právní řád skýtá, neboť představa soudního řízení mi sama o sobě nedělá dobře, jsem nepochybně fakticky znevýhodněn oproti tomu, komu soudní řízení a vše s ním související nečiní nejmenší problém.

Jsme si rovni v právech avšak k jejichž vynucování však nemohu být nikým nucen. Nepochopení této základní myšlenky v kombinaci se sociálním až socialistickým paternalismem však vedlo k interpretaci myšlenky nediskriminace jako ROVNOSTI VÝSLEDKU, tedy stavu, kdy neurčitý počet subjektů má za různých podmínek stejná práva a různou možnost jejich prosazování. Ostatně míra dezinterpretace významu myšleny nediskriminace je patrná z dokumentů ES, kde se na jednu stranu tvrdí, že ES podporuje různost a diverzitu ve společnosti (míněno kulturní, politickou atd.), na stranu druhou ale vytváří normy, jejichž zcela zřetelným záměrem je tuto různost ve společnosti popřít.

Nebezpečnost takové interpretace spočívá v její extrémní dvousečnosti. Pod záštitou humanismu a demokracie se tak stát totalitarizuje. Navíc ekonomické analýzy dokazují, že přemíra protektivní legislativy ve svých důsledcích zhoršuje postavení chráněných subjektů, což vyvolává další protektivní legislativu a další zhoršování situace.Správnost myšlenky nediskriminace je nezpochybnitelná. Své místo má v pracovněprávních vztazích, v oblasti poskytování sociální péče, přístupu ke vzdělání. Diskutabilní je však její aktuální provádění, z něhož je mimo výše uvedené citelná také snaha kasuisticky postihnout všechny představitelné situace.

Neuralgické body antidiskriminačního zákona

- Koncepce zastřešující normy

Jak již bylo uvedeno v samém úvodu, předložený návrh zákona je odrazem povinnosti České republiky, jakožto členského státu EU, implementovat evropské směrnice. Vzhledem ke kontroverzní povaze evropské legislativy v této oblasti je však nutno přistupovat k procesu implementace nanejvýš obezřetně. Pokusím se nyní poukázat na některá sporná místa předkládaného návrhu.

Otázku, zda vytvořit předpis, který bude sloužit jako společný základ pro zvláštní předpisy či novelizovat jednotlivé zákony zvlášť, vyřešila současná vláda, jakožto předkladatel, stejně jako vláda předchozí ve prospěch první varianty, tedy samostatného antidiskriminačního zákona. Argumenty, kterými tuto volbu obhajuje, jsou především:

a) nutnost zajistit stejný standard ochrany pro všechna právní odvětví,

b) legislativně-technicky snazší provedení bez novelizace řady předpisů, v nichž by některá ustanovení byla podobná nebo dokonce stejná,

c) snazší reakce na budoucí vývoj evropské legislativy.

Výše uvedené argumenty nelze akceptovat, neboť:

Ad a) Stejný standard ochrany před diskriminací je nepochybně legitimní požadavek, kterého však nebude dosaženo přijetím zastřešujícího zákona, nýbrž citlivou a individualizovanou novelizací jednotlivých předpisů. Je nepochybné, že oblast pracovněprávních vztahů si v tomto ohledu zaslouží větší pozornosti a podrobnější úpravy než oblast přístupu k výrobkům a službám.

Ad b) Argument legislativně-technicky snazšího řešení je pochopitelný, neboť novelizace množství předpisů, kterých se antidiskriminační materie týká, je nepochybně těžký úkol. Nelze však tímto argumentem ospravedlňovat postupný a nenápadný vznik zvláštního právního odvětví, postihujícího celou řadu právních vztahů napříč jak právem soukromým, tak veřejným – práva ANTIDISKRIMINAČNÍHO. Vznik takového kodexu „nového práva“ bude představovat pouze další znepřehlednění našeho právního řádu, další partikulární normu, která jen znesnadní orientaci v právních předpisech. Je-li možné, a v případě implementace výše uvedených směrnic to možné je, dosáhnout plné implementace novelizací stávajících právních předpisů, je to řešení vhodnější. Jedná se totiž o materii, jejímž adresátem/uživatelem je „široká veřejnost“ – zaměstnanci, zaměstnavatelé, recipienti sociálních dávek, studenti atd. Varianta, kterou zvolil předkladatel zákona, má za následek tříštění právního řádu. Navíc nutí právě adresáty právních norem „studovat“ předpisy mimo okruh jejich aktuálního zájmu, daného především jejich postavením – sociálním, profesním apod. – a interpretovat tyto předpisy ve vzájemných vazbách. Výsledkem tak může být pokles právního vědomí o daných otázkách – tedy pokles právního vědomí o vlastních právech či povinnostech –, a tím oslabení efektivnosti dané úpravy, neboť její recipienti, neznalí všech definic, vzájemných vztahů, a tím pádem také rozsahu vlastních práv, nebudou svá práva důsledně prosazovat a případně uplatňovat před soudy a jinými orgány veřejné moci.

Ad c) Argument snazší reakce na budoucí vývoj evropské legislativy je argumentem vůbec nejproblematičtějším, neboť by bylo lepší doufat, že k žádnému dramatickému vývoji už v tomto směru nedojde.

- Neurčité formulace

Zákon v úvodních ustanoveních uvádí definice základních pojmů, se kterými dále operuje. Při formulaci obecných výjimek ze zákazu/ů diskriminace zvolil předkladatel značně neurčité pojmy. Určité jednání tak není například diskriminací, je-li odůvodněno legitimním cílem (v původním návrhu „oprávněným účelem“) a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné (např.: § 3 odst. 1; § 6 odst. 7, § 7 odst. 1) Zákon přitom neobsahuje návod, jak tyto neurčité pojmy vykládat například uvedením demonstrativního výčtu. Výsledkem je naprosto nepřípustná právní nejistota ve zcela zásadní otázce (z hlediska navrhované úpravy): „Kde končí diskriminace a začíná rozdílnými požadavky oprávněný diferencovaný přístup?“. Při závažnosti hrozících sankcí za porušení jednotlivých ustanovení zákona není tento stav přípustný. Prostor, který tak dostává judikatura, je příliš velký, neboť to budou ve skutečnosti právě soudy, nikoliv zákonodárce, které zákon dotvoří v kompaktní celek. V českém právním systému není takový přístup opodstatněný a soudům právotvorný mandát v tomto smyslu nenáleží. Tato ustanovení jsou navíc v rozporu s deklarovaným záměrem zákonodárce na zajištění stejného standardu ochrany. Dosavadní praxe rozhodování soudů v jiných oblastech (např.: ochrana osobnosti) ukazuje na značnou nejednotnost nejen v rozhodování soudů stejné instance v různých částech republiky, ale také na značnou rozdílnost rozhodování soudů nižších a vyšších instancí, kterou se ani po letech nedaří odstranit. To by znamenalo prodlužování stavu právní nejistoty až do doby ustálení judikatury například v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Problematické jsou také některé definice samotných základních pojmů. Výrazný nedostatek v tomto směru, kterým trpěl původní návrh však byl nakonec předkladatelem odstraněn. Tímto nedostatkem byla definice zdravotního postižení, doplněná do návrhu zákona na základě zásadní připomínky Ministerstva práce a sociálních věcí, jejíž součástí bylo ustanovení o tom, že zdravotním postižením je také „přítomnost mikroorganismů, organismů nebo jiných cizorodých předmětů v těle, jež způsobují nebo mohou způsobit chronickou nemoc“. Touto nešťastnou formulací, jejíž důsledky by nebylo možno předvídat, chtěl předkladatel zcela zřejmě pod ochranu antidisriminačního zákona zahrnout také osoby postižené virem HIV, případně žloutenkou typu B či C.

Nově navržená formulace § 5 odst. 6 obsahuje definici zdravotního postižení zbavenou sice výše uvedeného nedostatku, nicméně zvolená formulace je natolik neurčitá a obecná, že ji nelze považovat za definici v pravém smyslu toho slova. Dlužno podotknout, že absenci definice zdravotního postižení v původním návrhu před uplatněním připomínky Ministerstva práce a sociálních věcí zdůvodnil předkladatel v důvodové zprávě evropskou judikaturou. Kromě toho nemá uvedená definice ani transpoziční charakter, neboť z žádné z výše uvedených směrnic nevyplývá. To ostatně platí například také pro diskriminační kriterium v podobě pohlavní identifikace (§ 2 odst. 4).

Další zvláštnost můžeme spatřovat v § 8 odst. 2 písm. k) (zásada rovného zacházení), kde se uvádí, že muži a ženy musí mít stanoven stejný důchodový věk, ačkoliv § 6 odst. 2 stanoví, že „za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení, které souvisí se stanovením rozdílného důchodového věku pro muže a ženy….“ (pro systémy sociálního zabezpečení pracovníků toto neplatí). Tento bezdůvodný rozdíl mezi zákonnými a doplňkovým penzijními systémy se však opírá o interpretaci příslušných ustanovení směrnice č. 86/378/EHS.

- Úprava nediskriminace a ochrana vlastnického práva

Velkou kontroverzi vyvolává otázka zákazu diskriminace v přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování. Jedná se o případ otevřeného střetu dvou hodnot „rovného zacházení“ a „vlastnického práva“. Článek 11 LP uvádí, že: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“ (odst. 1). Obsah vlastnického práva je tvořen čtyřmi složkami – ius possidendi, ius utendi, ius fruendi a složkou pro vlastnické právo signifikantní ius abutendi. Vlastnické právo vyjadřuje tedy vztah vlastníka ke konkrétní movité či nemovité věci charakteristický možností vlastníka s věcí nakládat v téměř neomezeném rozsahu – včetně možnosti věc zničit, kterou nedisponuje žádný jiný subjekt. Toto právo samozřejmě není bez omezení. Jak uvádí LP v čl. 11 odst. 3: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“ Toto formulačně ne zcela vhodné ustanovení stanoví mezní limity výkonu vlastnického práva tak, aby jeho výkonem nebylo zasahováno do práv jiných osob. Znamená tedy ono známé: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná právo druhého.“ Jedná se však o omezení minimální a z hlediska volby běžného využití věci, například k jejímu hospodářskému účelu, nepředstavuje zásadnější překážku. Odst. 4 téhož článku LP však doplňuje: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ Stanovení zákazu diskriminace v přístupu k výrobkům a službám představuje právě takové omezení vlastnického práva, neboť implikuje limity pro rozhodování vlastníka, jak s vlastní věcí naloží. Zasahuje tak do jednoho ze základních práv uznávaného rovněž judikaturou Evropského soudního dvora, práva na svobodnou volbu obchodního partnera. Prodejce určitého výrobku či poskytovatel služby mohl dosud při výběru spolukontrahenta zohledňovat pouze faktory ekonomické. Jaké složité situace však bude nucen řešit nyní?

Ekonomické studie navíc ukazují, že v liberální demokratické ekonomice je diskriminace na trhu výrobků a služeb dlouhodobě neudržitelná, neboť představuje konkurenční nevýhodu. Existuje-li, pak jsou jejím zdrojem nikoliv prodejci a poskytovatelé služeb, nýbrž samotní klienti, spotřebitelé prostřednictvím svých preferencí. Spotřebitele však nelze zavazovat k tomu, aby při výběru například prodejce neuplatňovali diskriminační kriteria. Objektivně však neexistuje ospravedlnitelný důvod, proč by prodejce měl být regulován antidiskriminační normou při nakládání se svým majetkem (výrobkem), zatímco spotřebitel je při volbě, jak se svým majetkem (penězi) naloží, zcela svobodný. Z výše uvedených důvodů proto považuji regulaci v této oblasti za nevhodnou a především neefektivní.

- Přechod důkazního břemene

Součástí návrhu antidiskriminačního zákona jsou také v příslušných částech obsažené novely některých stávajících předpisů. Patří k nim mimo jiné novela občanského soudního řádu, kterou se rozšiřuje počet případů v nichž je užíváno přechodu důkazního břemene.

Přechod důkazního břemene znamená procesní situaci, kdy strana žalující není povinna, ač se sama domáhá určitého rozhodnutí soudu, prokazovat tvrzené skutečnosti, které jsou pro požadované rozhodnutí podstatné. Soud tak bude tvrzení žalující strany považovat a priori za prokázané, na základě vyvratitelné právní domněnky, nevyjde-li v průběhu řízení najevo opak.

Přechod důkazního břemene je institut, který představuje výjimku z jinak uznávané právní zásady, že žalobce je povinen svá tvrzení před soudem dokázat. Činí tak předkládáním důkazů přímých i nepřímých. Straně žalované je pak přiznáno právo vyvracet tvrzení žalobce předkládáním (navrhováním) důkazů opačných. Jedná se však pouze o právo obžalovaného, kterého ovšem nemusí využít. V soukromoprávní věci se tak obvykle vystavuje riziku prohry ve sporu. V trestněprávních věcech mu takový postup nesmí být na škodu, neboť orgány činné v trestním řízení jsou vázány zákonnou povinností prokazovat také skutečnosti ve prospěch žalovaného (obviněného). Soud provedené důkazy hodnotí na základě volné úvahy, což znamená, že není vázán například procesním předpisem danou hierarchií důkazů. Tvrzené skutečnosti, které nejsou podloženy odpovídajícími důkazy, bude soud považovat za neprokázané. Teto princip je nejdůsledněji uplatňován v trestním řízení, a to zejména v otázce viny obviněného. Na základě principu presumpce neviny bude s obviněným nakládáno po všech stránkách tak, jako by trestný čin nespáchal, a to až do chvíle, než bude jeho vina prokázána.

Princip přechodu důkazního břemene na žalovaného je již v českém právu obsažen v § 133a OSŘ. Právě tento paragraf má být navrhovaným předpisem novelizován ve prospěch rozšíření případů přechodu důkazního břemene. Tento princip je však nutné odmítnout, neboť představuje pouze narušení základních právních principů zaváděním zcela neodůvodněných výjimek. Tvrdí-li žalobce, že se určitá skutečnost stala, pak by měl být vždy povinen toto své tvrzení dokázat. Argument, že osoby dotčené diskriminací jsou znevýhodněny již samotným aktem diskriminace, nelze akceptovat. Také v trestním řízení existuje oběť trestného činu, který svou povahou často představuje brutálnější zásah do lidské důstojnosti či dokonce tělesné integrity. Přesto má žalobce – státní zástupce – povinnost prokázat naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty, včetně znaků subjektivních (zavinění, případně pohnutka). Jelikož v civilním procesu není z povahy věci možný institut veřejné žaloby zastupované státním zástupcem, který jakožto profesionál má nepochybně lepší prostředky naplnit požadavky zákona a „unést“ důkazní břemeno, obsahuje návrh antidiskriminačního zákona ustanovení o právní pomoci v těchto sporech – jednak ze strany občanských sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb. a také ze strany veřejného ochránce práv. Takové řešení je dostačující a není je potřeba dále doplňovat o změny v principech dokazování.

K dané problematice se vyjádřil také Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“), který ve svém rozhodnutí, publikovaném pod číslem 419/2006 Sb., stanovil meze výkladu § 133a OSŘ. Výklad ÚS je velmi uměřený a představuje určitý kompromis, neboť uvádí, že žalobce je povinen prokázat svá tvrzení s výjimkou pohnutky diskriminačního chování. Je tedy povinen prokázat, že došlo ke znevýhodňujícímu jednání, není však povinen prokazovat, že toto znevýhodňující jednání bylo odůvodněno diskriminací na základě některého ze zákonem předvídaných znaků. K takovému závěru však při použití pravidel jazykového výkladu nelze při interpretaci § 133a dojít, a proto lze uvedené rozhodnutí ÚS považovat pouze za chvályhodnou snahu minimalizovat touto cestou škody, které by dané ustanovení mohlo napáchat. ÚS výslovně uvádí:

„Výkladem ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. nelze dovodit, že osobě, která se při nákupu služeb cítila být rasově diskriminována, stačí pouze tvrdit, že došlo k diskriminačnímu jednání. Tato osoba v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem. Neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Dále pak musí tvrdit, že znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací na základě rasového nebo etnického původu. Tuto motivaci ovšem prokazovat nemusí, ta se v případě důkazu odlišného zacházení předpokládá, je však vyvratitelná, prokáže-li se (dokazováním) opak. Ostatně požadavek, aby strana žalující musela prokazovat, že byla diskriminována právě a výlučně pro svůj rasový (etnický) původ, a nikoli z důvodu jiného, je zcela zjevně nesplnitelný, neboť prokázat motivaci (pohnutku) žalované strany je z povahy věci vyloučeno.“

Povinnost zavedení přechodu důkazního břemene vyplývá z evropských směrnic, bylo by však vhodné reformulovat příslušná ustanovení tak, aby jejich znění více odpovídalo interpretaci podané ÚS.

Shrnutí problematiky antidiskriminační legislativy

Manévrovací prostor českého zákonodárce je při vytváření a přijímání vnitrostátní antidiskriminační legislativy značně zúžen existujícími evropskými předpisy. Ostatně minimální manévrovací prostor, těžko transponovatelná materie, neurčité právní pojmy, rozpor s jinými právem chráněnými hodnotami – to vše vyvolávalo v mnoha státech EU v průběhu implementačního procesu bouřlivé polemiky. Například v Německu, kde vládní koalice CDU a SPD předložila návrh zastřešující normy, která svým obsahem přímo navazovala na předchozí pokusy o zavedení antidiskriminační legislativy z minulých let. Původní návrh však byl připravován pod značným vlivem SPD a výsledek tomu odpovídal. O to větší překvapení proto vyvolala skutečnost, že návrh přijatý vládní koalicí pod vedením kancléřky Merkelové nedoznal oproti původní předloze výraznějších změn. V rámci bloku CDU/CSU vyvolalo následné schvalování této normy vnitřní tenze, které koherenci politické linie strany i navenek oslabily.

U nás dosud problematika legislativní úpravy nediskriminace nevyvolávala tak zásadní kontroverze. Naše situace má však s tou v Německu mnoho společného a není to jen kvůli zahájenému řízení o porušení Smlouvy a hrozícím sankcím. Předně je společný fakt, že původní návrh z roku 2004 byl vypracován tehdejší levicovou vládou a jeho obsah/rozsah tomu odpovídá. Je proto s podivem, že současná pravicová vláda pod tlakem menšího koaličního partnera „rehabilitovala“ původní návrh, ze kterého, především díky zásadním připomínkám Ministerstva vnitra, pouze odstranila nejzávažnější nedostatky. Jeden zásadní nedostatek však přetrvává, a zde opět nacházíme paralelu s Německem – je jím zvolené řešení „zastřešující normy“. Toto řešení, které již bylo podrobeno kritice výše, je třeba zásadně odmítnout jako nesprávné a nekoncepční. Úpravu obsaženou v příslušných právních předpisech dnes má například Litva, Estonsko či Polsko, jakkoli řada ostatních států (Německo, Lucembursko) podlehla tlaku Bruselu a pod hrozbou sankcí zvolila časově i legislativně-technicky nejrychlejší a zdánlivě nejjednodušší řešení – přijetí zastřešující normy.

Zdá se, že transpozicí současných směrnic rozvoj antidiskriminační legislativy nekončí, neboť naděje, že podobných návrhů nebude přibývat, není příliš velká. Roční strategický plán Evropské komise pro rok 2008 (dále jen „strategický plán“) totiž v bodu 2.3 odst. 4 uvádí: „Komise rozšíří a posílí svoji politiku rovných příležitostí. Zejména navrhne nové iniciativy zaměřené na prevenci diskriminace mimo trh práce a boj proti diskriminaci – na základě pohlaví, náboženského vyznání, světového názoru, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace – a k podpoře lepšího sladění rodinného a pracovního života.“ Lze tedy očekávat další směrnice, další novelizace, další výjimky a další pravidla omezující svobodu jednotlivce.

V této souvislosti lze nanejvýš pozitivně hodnotit přístup pléna Senátu Parlamentu České republiky, jímž horní komora v usnesení ke strategickému plánu vyjádřila dne 6. června 2007 nesouhlas s vytvářením další antidiskriminační legislativy (bod II. odst. 4. usnesení). Doufejme, že postoj zákonodárného sboru přijme za svůj i exekutiva. Ve sporu o přijetí nových evropských antidiskriminačních předpisů na Radě ministrů bude ostatně moc výkonná potřebovat nejen předchozí důkladnou meritorní přípravu na náročnou debatu, ale také podporu na parlamentní půdě.