V interview pro DER SPIEGEL mluví francouzský prezident Emmanuel Macron o svých prvních měsících v úřadě, jak pracuje na svých plánech pro EU, jak reagovat na krajní pravici,  co si myslí o východní Evropě a také diskutuje vývoj vztahu s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Vzhledem k významu francouzského prezidenta přinášíme celý rozhovor v překladu Elišky Fajmonové.

DER SPIEGEL: Pane prezidente, svým květnovým nástupem do Elysejského paláce jste rozhýbal vody po celém světě. Souhlasíte s výrokem jednoho německého filosofa George Wilhelma Friedricha Hegela, jehož jste četl během Vašich univerzitních studií, že Napoleon Bonaparte byl “duchem světa na koňském hřbetu”? Jinými slovy, myslíte si, že jedna samotná osoba může ovlivnit historii?

Macron: Ne, Hegel viděl “velké muže” jako součást nějakého vyššího smyslu. V tomto Napoleona přecenil, protože je samozřejmě jasné, že historii utváří slet více událostí, než jen činy jedné osoby.

DER SPIEGEL: Jak se musí prezident, politik, chovat, aby změnil historii?

Macron: Osobně si nemyslím, že lze dělat velké věci skrze činy jedné osoby. Naopak je podle mě možné pouze vědět, co dělat ve chvíli, kdy pochopíte Zeitgeist (“duch doby”) a je možné posouvat věci dopředu pouze pokud máte smysl pro zodpovědnost. A to je přesně to, čeho chci dosáhnout: zkusit dodat Francii a Francouzům odvahu, aby se dále vyvíjeli. Toho však lze dosáhnout pouze kolektivně. Musíte sesbírat sílu všech těch, kteří chtějí udělat ten krok. To stejné platí pro Evropu.

DER SPIEGEL: Žijete tady, v Elysejském paláci, již pět měsíců. Cítíte na sobě vůbec nějakou změnu?

Macron: Snažím se dodržovat určitá pravidla. Nic tady by se nemělo stát zvykem, protože rutina vás uvrhne do klamného pocitu bezpečí. Přestanete si všímat určitých věcí a ztratíte přehled o tom, co je důležité. Nejistota a změna vás přimějí být ostražitý. Toto místo, a do určité míry i moje kancelář, mi pomáhají předcházet vytváření zvyků. Funkce prezidenta Francie je jedna z výrazných symbolických hodnot; může být porovnána pouze s funkcí premiéra, nebo člena kabinetu. Vše, co děláte, vše co řeknete – i to, co neřeknete – dostává najednou význam. To se může zdát býti hrozivé, nebo dokonce stresující, ale já si myslím, že to vzešlo z historie této funkce.

DER SPIEGEL: Jaké to je tady žít?

Macron: Je to místo spjaté s historií. Císaři tu trávili čas, Napoleon I. a Napoleon III. v době Čtvrté Republiky, byl to palác dokonce i prezidenta bez moci. Pouze v době Páté Republiky udělal Charles de Gaulle krok zpátky. Je to místo, kde moc zanechala svoji stopu – napříč staletími, včetně revoluce. Stanete se toho součástí a historie pokračuje dál.

DER SPIEGEL: To zní poněkud přidušeně.

Macron: Ne, protože když chcete, můžete toto místo opustit. Chodím ven a říkám a dělám věci, které chci. I když se to může zdát šokující. Někdo se samozřejmě může rozhodnout nechat se tím tady pohltit. Ale pokud se rozhodnete tomu čelit, tak vás to nepohltí.

DER SPIEGEL:  Vaši předchůdci zřejmě nebyli zvlášť úspěšní v tomto snažení.

Macron: Stát se prezidentem znamená konec nevinnosti pro vás jako pro osobu. Nic už není nevinné, když jste prezidentem. A to vám dramaticky změní život. Obvykle si všichni můžou dovolit dělat věci, které nedávají smysl. Dělají věci, je jedno jaké, a nikdo to neřeší. Ale když jste prezidentem, vše má svůj význam, aspoň pro ostatní. Vše je důležité a může to mít dokonce hluboké následky. To je občas frustrující, ano. Ale není to zdrcující.

DER SPIEGEL: Myslíte si, že se Angela Merkelová cítí stejně?

Macron: Německo je jiné než Francie. Jste spíše protestantskou zemí, což vede ke značným rozdílům. Skrze katolickou církev byla francouzská společnost strukturována vertikálně, od spodu nahoru. Jsem přesvědčen, že to tak zůstalo dodnes. To by někomu mohlo připadat šokující – a nebojte se, nevidím sám sebe jako krále. Ale ať už se vám to líbí, nebo ne, francouzská historie je výjimečná v celé Evropě. Francie je královskou monarchií, což je paradox: Francouzi si chtějí zvolit krále, ale chtěli by mít možnost ho kdykoliv sesadit. Vláda prezidenta není normální vláda – je to něco, čemu by člověk měl rozumět, pokud to místo okupuje. Musíte být připraven být znevažován, napadán a zesměšňován – to je ve francouzské přirozenosti. Navíc jako prezident nemůžete mít touhu být milován, což je samozřejmě obtížné, protože všichni chtějí být milováni. Jenže ve skutečnosti to není důležité. Důležité je sloužit zemi a pomoct jí kupředu.

DER SPIEGEL: Obvykle se vše děje trochu jinak v praxi než v teoretické rovině, a to i těm, kteří poctivě rozmýšleli každý krok.

Macron: To je pravda. Můžete se snažit předvídat a plánovat, ale když to skutečně zažijete, je to jiné. Silně věřím, že moderní politický život musí znovu objevit smysl pro symbolismus. Musíme rozvíjet určitý typ politického hrdinství. Nechci tím říct, že bych si hrál na politického hrdinu. Dle mého názoru ale není dobrý nápad zničit výrazné politické osobnosti, protože lidé nebudou vědět, komu důvěřovat. Postmodernismus bylo to nejhorší, co se mohlo přihodit demokracii. Od té doby se důvěra lidí vypařila. Jsem občas překvapen, že jsou to média, která jako první vystavují nedostatky důvěry ve velké osobnosti. Věří tomu, že ničení je součást jejich novinářské činnosti, protože něco velkého musí nevyhnutelně obsahovat nějaký element zlosti. Kritika je potřeba, ale odkud pochází tato nenávist vůči velkým osobnostem?

DER SPIEGEL: Proč jsou tyto osobnosti tak důležité?

Macron: Myslím, že ho nutně potřebujeme! Proč je část našich mladých lidí tolik fascinována například extremisty a džihádisty? Proč moderní demokracie odmítá dovolit svým občanům, aby snili? Proč tu nemůže být něco jako demokratické hrdinství? Možná právě to je náš úkol: znovuobjevení něčeho takového pro 21. století.

DER SPIEGEL: Jste ve Francii stále více kritizován kvůli Vaší lhostejnosti. Také jste byl nařčen z arogance.

Macron: Kdo za tím stojí? Média.

DER SPIEGEL: Nejen média.

Macron: Slyšel jste někdy někoho jiného na ulici říct “On je lhostejný”?

DER SPIEGEL: Ano.

Macron: Nejsem lhostejný. Když cestuji po zemi, když navštěvuji továrny, můj tým mi po třech hodinách říká, že narušuji rozvrh. Když jsem s Francouzi, nejsem vůči nim lhostejný, protože k nim patřím. Moje vize je, že francouzský prezident patří Francouzům, protože z nich vychází. Co dělám já je, že se snažím skoncovat s bratrstvím mezi médii a politiky. Pro prezidenta nemá neustálé mluvení s novináři, neustálé obklopování se novináři, nic do činění s blízkostí k lidem. Prezident by si měl nechat novináře na délku paže od sebe.

DER SPIEGEL: Nedávno jste na Sorboně pronesl řeč o Evropě, ve které říkáte, že byste chtěl vybudovat novou Evropu.

Macron: Co se týče mého proslovu, jsem skromný. Vždy tu byla extenzivní debata o Evropě. Moje iniciativa je složena z řady nových nápadů, ale také jsem uvítal návrhy, které tu jsou již nějakou dobu a které jsou nabízeny druhými.

DER SPIEGEL: Skromnost tím pádem nebude jedna z vašich výrazných předností.

Macron: Od roku 2005, kdy Francouzi a Nizozemci volili proti evropské ústavě, nikdo nevytvořil žádný reálný projekt pro EU. Ani Francie. Pokud tu byly nápady, přišly od Wolfganga Schäubla, nebo od Joschka Fischera, a ty byly shozeny právě Francií. S tím bych chtěl skoncovat. Možná navazuji na Mitteranda, který opravdu chtěl dát Evropě nějaký tvar. Moji předchůdci si naopak mysleli, že je nejlepší neříkat nic a mít stále otevřené možnosti. To může znít jako taktický přístup, ale možná to bylo jednoduše proto, že neměli vůbec žádné nápady pro Evropu.

DER SPIEGEL: Navrhl jste zřízení nových institucí a zjednodušení některých procedur. Ale není větší problém Evropy to, že všichni sledují hlavně své zájmy?

Macron: Co nabízím, je začít novou kapitolu v Evropě.  Začít toto dobrodružství znovu a jinak, pokud chcete. Instituce pro mě nejsou tak důležité a myslím, že to hodně lidí cítí stejně. Problém je ten, že debaty o Evropě se staly hádkou expertů a právníků.  Do teď byla Evropa považována za primárně politický projekt! EU by nikdy nevznikla, kdyby to mělo záležet na expertech a diplomatech. EU byla založena lidmi, kteří se poučili z dramatu naší kolektivní historie. Nabízím nový začátek, který se drží cílů, kterých chceme dosáhnout. A čeho chceme dosáhnout? Jak by měla naše Evropa vypadat? Chtěl bych renovovat evropský sen a znovu k tomu probudit ambice.

DER SPIEGEL: Jak vypadá Evropa, o které sníte?

Macron: Pro mě se skládá Evropa ze tří věcí: suverenity, jednoty a demokracie. Když se budeme soustředit na tyto tři hlavní cíle a pracovat na nich společně, potom – a jedině potom – můžeme naplnit náš slib: garanci trvalého míru, prosperity a svobody. Pojďme ukončit tuto evropskou civilní válku, jejíž existenci si nechceme připustit, a přestaňme se dívat na to, jestli jsme lepší než naše sousední země. Musíme být otevřeni novým věcem a to zahrnuje i věci, které byly do teď tabu: Francie stále trvá na tom, aby se smlouvy  neměnily. Německo nechce žádné finanční transfery. Musíme opustit tyto staré způsoby myšlení.

DER SPIEGEL: Co to konkrétně znamená?

Macron: Myslím, že naším cílem by mělo být vytvoření prostoru, který nás chrání a pomáhá nám přežít v tomto světě. Evropské společenství hodnot je jedinečné: kombinuje demokracii s tržní ekonomikou a osobní svobody se sociální spravedlností. Jak můžeme očekávat, že budou Spojené státy americké nebo Čína chránit tyto hodnoty, tento jedinečný evropský vyrovnávací akt, který se rozvinul v průběhu dekád? Výzvy jsou rozličné, problémy jako migrace, nebo terorismus jsou důležité pro nás všechny. Ale přechod na obnovitelné zdroje energie musí být také plánovány společně. A v neposlední řadě je tu digitalizace a změna společnosti, která s tím jde ruku v ruce. Můžeme uspět na všech těchto frontách pouze pokud půjdeme dopředu všichni společně.

DER SPIEGEL: Jak to zamýšlíte udělat? Jak můžete získat východní Evropany ke svému projektu, a všechny ty země, kde vzrůstají nacionalistické tendence a které již nechtějí mít s Evropou nic společného?

Macron: Nemyslím, že to, co říkáte, je pravda. V srpnu jsem byl v Bulharsku. Lidé tam jsou nadšení z Evropy. Nemůžeme začít dělit lidi do kategorií. V minulosti udělala Francie tu chybu, že nemluvila se všemi, protože si myslela, že některé země jsou zanedbané. Jsem přesvědčen, že je tu touha po Evropě. A mimochodem, čí je to vina, pokud tomu tak není? Evropanů. Dovolili jsme rozvoj určitého pocitu poražení, a právo mluvit dostali ti, kteří nenávidí Evropu a chtějí se jí vzdát.

DER SPIEGEL: To přeháníte.

Macron: Často jsem se účastnil groteskních setkání. Bylo na nich například řečeno, že by neměly být summity pouze pro členy Eurozóny, protože by to mohlo urazit Brity, nebo Poláky. A k čemu jsme se dobrali po pěti letech? Britové chtějí odejít a Poláci se stále více vzdalují sami sebe od Evropy. To ukazuje pouze na to, že čím zdrženlivější je nějaká země v evropských ambicích, tím horší to pro ni je.

DER SPIEGEL: Jak je pro vás důležitý vztah Evropské unie a USA?
Macron: Transatlantické vztahy jsou silné a musí tomu tak zůstat. USA je náš spojenec v otázce svobody. V bezpečnostních a vojenských otázkách jsme si blízcí. Ale musíme si ustanovit společnou strategii v jiných problémech, jakými jsou Irán a Severní Korea, ale i v otázce změny klimatu. Proto si myslím, že je důležité dlouze mluvit s americkým prezidentem a ukázat mu cestu k možné spolupráci. Cítím povinnost to tak udělat.

DER SPIEGEL: Bojíte se Trumpa?

Macron: (Chvíli přemýšlí, než odpoví). Trump je tu, je to hlava globální moci. Mluvím s ním a

vysvětluji mu své vize. Máme neskutečně vřelý vztah. Někdy máme opačné názory, ale někdy se shodneme. Nepřestanu s ním pracovat.

DER SPIEGEL: Mluvíte o sjednocené Evropě, ale někdo může mít pocit, že máte zájem o sólovou akci  – například pozvání Trumpa do Paříže, zprostředkování mluvčího mezi  iráckou vládou a Kurdy, aby následovali nezávislostní referendum. Také jste pronesl důležitou řeč o budoucnosti Evropy dva dny po německých volbách.

Macron: Každá země má svou diplomacii. Být součástí Evropy neznamená vzdát se vlastní nezávislosti, nebo nemožnost vzít iniciativu. Je nás tu 27 – znamená to, že je zakázané pro některé z nás být více ambiciózní, než ostatní? Ne, sami bychom se uvrhli v pouta. Například často mluvím s tureckým prezidentem Erdoganem. Vybudoval jsem si s ním určitý vztah a mluvím o něm s německou kancléřkou. Když mluvím s tureckým prezidentem, bráním evropské pozice. Takhle to musíme my, evropští partneři, dělat. Taky jste si jistě všimnul, že jsem si dával pozor na to, abych se vyhnul přednesu své řeči před německými volbami. Koordinoval jsem to s kancléřkou a mluvil s ní na konci kampaně a dokonce i o volebním odpoledni. Dokonce i obdržela kopii mého proslovu předtím, než jsem ho pronesl.

DER SPIEGEL: Změnil jste pak něco ve své řeči?

Macron: Některé věci jsem vzal v potaz. Nevěřím některým politickým debatám, které často vedou k velkým selháním kvůli technickým detailům. Ale v podstatě se shodneme: paní kancléřka konkuruje cílům a směrům, které jsem nastínil ve své řeči, a to je pro mě důležité. Významná je naše společná ambice vytvořit něco nového pro Evropu. Bylo pro mě důležité vyhnout se spouštění diskuzí v Německu, které by donutily kancléřku distancovat se od mé řeči. Byli jsme toho schopni díky blízké konzultaci a perfektní koordinaci.

DER SPIEGEL: “Francie musí umožnit Evropě převzít vedoucí roli ve svobodném světe” řekl jste nedávno. To nezní úplně skromně.

Macron: Ambice není nikdy skromná. Pokud skromnost znamená mít střední úspěch, pak můžu pouze říci, že ztrácím zájem. Francie má speciální pozici: Jsme nukleární síla kontinentální Evropy a permanentní člen Rady bezpečnosti. Tato speciální role však dává smysl pouze tehdy, pokud ji Francie plní jako členský stát Evropy. Francie tuto roli nemůže hrát sama, musí na ni být nahlíženo jako na součást Evropy. Na tom jsem vždy trval.  Naše mezinárodní role závisí na silné Evropě a silná Evropa závisí na schopnosti Francie sdílet vedení s ostatními, včetně Německa. Pokud je Francie ekonomicky slabá a neprovádí žádné reformy, už není důvěryhodná. Evropské postavení v globálním měřítku by se tím oslabilo. Tohle vše bych chtěl změnit.  Francie potřebuje silné Německo a silnou kancléřku. Ale Německo také potřebuje silnou Francii.

DER SPIEGEL: Kanadský premiér Justin Trudeau nám v interview řekl, že se mnohé naučil od Angely Merkelové. Máte to stejně?

Macron: S paní Merkelovou mluvím často. Hovoříme spolu aspoň jednou, nebo dvakrát týdně. Posíláme si zprávy pravidelně a máme mnoho společných schůzek. Cítím k ní velký respekt, i když je mezi námi mnoho odlišností.

DER SPIEGEL: Jaký typ odlišností?

Macron: Nemáme stejnou historii, ani pozadí, ale je tu stále plná touha navzájem se pochopit. Mám extrémně přátelské city k vaší kancléřce. Myslím, že je velmi odvážná a to je důvod, proč k ní chovám takový respekt. Ale také vím, že teď přežívala francouzské prezidenty 12 let. Neustále proto myslím na chyby, které moji předchůdci udělali a snažím se vyhnout jejich opakováním.

DER SPIEGEL: Navzdory všem rozdílům, je tu něco, co vás oba spojuje?

Macron: Ano, samozřejmě. Oba rádi metodicky pracujeme, máme smysl pro detail. Na summitech jsme jako jedni z mála z hlav států a vlád, co si dělají poznámky. Vždy jsem byl někdo, kdo rád objevoval věci do posledního detailu, takže detailům rozumím. A ona to má stejně, toho si na ní cením. Miluji diskuze, které mezi sebou vedeme o některých věcech.

DER SPIEGEL: Jste o více než 23 let mladší než německá kancléřka. Vnímáte se jako rovnocenné partnery?

Macron: Absolutně. Říkám jí například, že teď nemůžeme skoncovat s Evropou – musíme pokračovat ku předu. Myslím, že se navzájem doplňujeme. Čeho si na ní nejvíce cením je, že se nikdy nesnažila potlačit můj elán a moje nadšení. Říká mi: Nebudu hrát roli osoby, která všechno zažila a všechno viděla.

DER SPIEGEL: To zní jak kdybyste se do sebe trochu zamilovali.

Macron: Vybudovali jsme si extrémně blízký vztah. Nikdy bych nepronesl svou řeč na Sorboně, kdybychom se společně neshodli na určitých bodech.

DER SPIEGEL: Myslíte si, že není takovou politickou Sfinga, jakou je pro spoustu Němců, kteří mají stále pocit, že neznají svoji kancléřku?

Macron: Ne, a dokonce bych řekl: Paní Merkelová ztělesňuje osud Německa 20. století. Není na mém místě, abych soudil její místo v historii, ale věřím, že je to kancléřka německého smíření s Evropou. Stojí o Německo, pro které byla globalizace úspěchem a které přijalo svou úlohu v zahraniční a obranné politice. Myslím, že způsob jakým se poprala s uprchlíky, byl odvážný. Myslím, že je kancléřkou smíření. A doufám, že se stane i kancléřkou, která znovuvybudovala Evropu v blízké spolupráci s mojí rolí v procesu.

DER SPIEGEL: Nejste znepokojen tím, jak by obstála potenciální koalice, kterou může vytvořit Merkelová s FDP a Zelenými, v evropském projektu? Vzrůst pravicových populistů AFD to jistě zkomplikuje.

Macron: Nemyslím si to a řekl jsem to i paní kancléřce. Jsou tu tři možnosti, jak reagovat na pravicové extremistické strany. První je chovat se tak jako by neexistovaly a dále neriskovat nic, co by mohlo tyto strany postavit proti vám. To se mnohokrát stalo ve Francii a zjistilo se, že to nefunguje. Lidé, které chcete podpořit, by se nikdy neměly objevit ve vašich proslovech, protože to dovoluje pravicovému křídlu vybudovat si svoje obecenstvo. Druhou reakcí je se za těmito pravicovými extremisty honit.

DER SPIEGEL: A třetí možnost?

Macron: Po pravdě říct, že tito lidé jsou mí opravdoví nepřátelé a vyhlásit jim válku. To je přesně příběh druhého kola prezidentských voleb ve Francii. A proto jsem říkal našim německým přátelům: Nestyďte se před těmito lidmi. Koukněte se na mě, Nacionální fronta měla mnohem víc hlasů, než AfD. Le Pen skončila se 34%! Já jsem bránil Evropu, otevřenou společnost a všechny mé hodnoty. A dnes je Nacionální fronta výrazně oslabena. V debatách už o nich nic neslyšíte – protože jsme je zapojili do bitvy. Teď je čas být statečný! Jediná odpověď na AfD je statečnost a ambice.

DER SPIEGEL: Ve vší vážnosti, jak plánujete získat podporu na tento projekt od voliče AfD který se cítí ohrožený globalizací a Evropou?

Macron: Hlavní úkolem je ukázat lidem, že Evropa lidi chrání. Posílení AfD by mohla být příležitost donutit nás si věci ujasnit. Mnoho evropských stran, včetně konvenčních stran ve Francii, už nemají schopnost stmelovat lidi dohromady. A v podmínkách vládní koalice jsem přesvědčen, že kancléřka má nezbytnou vůli a ambici. Chci být velice opatrný se svými výroky o jejím koaličním jednání. Byl jsem velmi potěšen, že hlavy obou stran pozitivně mluvily o evropském projektu. Také jsem si všiml nadšení Wolfganga Schäubla pro znovuvybudování Evropy. Proto doufám.

DER SPIEGEL: Týdeník Le Point Vás popsal jako “poslední šanci Francie”. Vyvíjí to na vás tlak?

Macron: Ne, jinak bych se byl nepouštěl do této bitvy. Pokud by tento obrovský tlak neexistoval, nebyl bych zvolen. Byl by to někdo z obvyklých kandidátů. Ale to také znamená, že nemáte žádný čas na oddych. Pojmenoval jsem svou knihu “Revoluce”. Francie zažívá čas proměny – ve školství, na pracovním trhu a v důchodových systémech. Mluvíme o kulturní revoluci.

DER SPIEGEL: Mnoho Francouzů si myslí, že reprezentujete svět, který není jejich. Odpověděl jste jim jako flákačům a řekl jste jim minulý týden, že by si měli najít práci místo protestů a vytváření chaosu. Proč to děláte?

Macron: Lidé mě z toho obviňovali od té doby, co jsem v politice. Někdo by do mě rád vrazil hřebík, jako to dělají lovci hmyzu vysušeným motýlům a říkají: Koukněte, to je ten bankéř, co nemá rád lidi. Pokud by to byla pravda, nebyl bych tu. Nejsem k Francouzům arogantní – jsem odhodlaný. Během voleb jsem procestoval celou zemi. Mám rád svou zemi a Francouze. Rád se s nimi bavím a přesvědčuji je. Je to moje každodenní práce bít se za své spoluobčany. Ale také nespadnout k demagogii a lžím.

DER SPIEGEL: Francouzi Vás vidí jako nezařaditelného neoliberála, který chrání svoji vlastní kastu.

Macron: Co bychom dnes měli dělat, abychom urovnali spor ve Francii? Distribuovat veřejné peníze – to je to, co někteří očekávají, zejména radikální levice. Myslí si, že pomáháte lidem, když jim dáváte peníze. Ale to je klam, protože to nejsem já, kdo by měl rozdávat peníze, ale spíše budoucí generace. Takže má povinnost je říct, že se něco musí změnit. Říkám to velmi přímě, jasnými slovy, takže mi nikdo nemůže nerozumět. A věřím v naši novou iniciativu v pokračování ve vzdělávání a odborný trénink. Pro Francouze, kteří jsou sociálně znevýhodněni to znamená opravdové ztotožnění a podporu.

DER SPIEGEL: Ale to jsou zejména ti Francouzi, kteří také nerozumí, proč se chcete zbavit zdravotní daně.

Macron: Proč? Protože zdravotní poplatek jim není k ničemu dobrý. Nikde jinde v Evropě to neexistuje, ani v Německu. Takže chceme změnit Evropu a zároveň zachovat zdravotní poplatky? A co vede k tomu firemní zřízence k odchodu, který zároveň způsobuje ztrátu těchto míst? My nechráníme lidi, kteří to potřebují, když můžou přispět migranti. Nedělám to, abych pomohl chudým. Moji předchůdci zdanili bohaté a úspěšné lidi mnohem víc, než kdy předtím. A co se stalo? Odešli. A co přišlo místo toho? Snížila se nezaměstnanost? Ne.

DER SPIEGEL: Bojíte se moci symbolů. A vyloučením zdanění zámožných jste udělal symbolický krok, který se proti Vám obrátil.

Macron: Stojím si plně za tímto rozhodnutím. Nepocházím z politické či bankovní elity. Jsem dítě ze střední třídy pocházející daleko od Paříže. A kdyby mi někdo řekl, že úspěch je špatný, nebo mi kladli překážky do mé cesty, nebyl bych tam, kde jsem dnes. Chci, aby bylo pro mladé lidi možné být úspěšnými – ať už chtějí najít ten úspěch v rodině, jako umělci, nebo jako zakladatelé firmy. Odmítám vzít v potaz toto přání Francouzů, protože toto přání paralyzuje Francii. Nemůžeme vytvářet pozice bez majitelů společností, stát nemůže vytvářet pozice dekrety.