Představte si, že žijete ve státě, který má tak přísné hygienické a veterinární předpisy, že si nemůžete na svém dvorku ani podříznout slepici. Ale při ramadánu si vaši muslimští sousedé klidně podříznou přímo na ulicích hlavního města 20 000 ovcí. Cestou do práce si platíte každý den jízdenku, ale party mladíků marockého původu jezdí zadarmo a když potkají revizora, zbijí ho. V některých čtvrtích se bojíte – policie tam totiž nepatroluje, aby neprovokovala početnou komunitu muslimských přistěhovalců. To je dnešní Belgie. Připočtěte k tomu latentní napětí mezi Vlámy a Valony i notoricky zkorumpovanou politickou scénu a úspěch krajní pravice ve víkendových lokálních volbách už pro vás zdaleka nebude takovým překvapením. Vlámský zájem (bývalý Vlámský blok) není příliš sympatická strana. Sice se hodně zkultivovala, ale nálepku ultrapravicové, rasistické a nesnášenlivé partičky jí už asi těžko někdo odpáře. Přesto jí v lokálních volbách volila třetina obyvatel Flander (vlámsky mluvící poloviny Belgie). Počet jejích zastupitelů se skoro zdvojnásobil. Jak to vysvětlit?

Třetina Vlámů přece nejsou holohlaví křupani v kanadách. Ostatně Vlámský zájem volí třeba i ortodoxní Židé v Antverpách. Třetina Vlámů nepatří k nezaměstnané frustrované dělnické mládeži, která obvykle tvoří voličskou základnu krajní pravici. Takže co způsobilo, že třetina lidí volí stranu, kterou belgický politický establishment označuje jako rasistickou, jednou jí už zakázal a označuje ji jako hlavní nebezpečí pro stát?

Volí jí proto, že moc jiných možností jim nezbývá. Belgický politický systém je zkorumpovaný. Trpí nepotismem – hned čtyři současní ministři jsou dětmi předchozích ministrů. Stejně jak ve většině zemí Evropy, je i Belgie přebujelým (navíc špatně fungujícím) sociálním státem se sešněrovaným pracovním trhem, špatnou pracovní morálkou a vymahatelností práva na úrovni České republiky. A navíc rozdělený starým sporem mezi vlámsky komunikujícími Flandry a francouzsky hovořícím Valonskem. To všechno by ale asi nestačilo. Tím hlavním, co vehnalo třetinu vlámských voličů do náruče Vlámského zájmu je kombinace dvou faktů: 1) konfrontace s rostoucím násilím, a to především městských gangů, složených z přistěhovalců, a 2) nezájmu státu chránit své občany a vynutit si elementární právo a pořádek.

Vezměme si pár příkladů. Starosta bruselské čtvrti Molenbeek vyzval policii, aby nepatrolovala částmi města s nejvyšší koncentrací muslimů a zakázal policistům pít a jíst na ulici v době ramadánu. Chaos, bitky mezi Marokánci a černochy, neoficiální vláda gangů a vraždy jsou důsledkem vzniku těchto „no-go zón“v belgických městech. Pět, deset či třicet zapálených aut, zmlácené muslimky, které nenosily šátek, zápalné lahve, vržené na nemocnici, to už není nic, co by se dostalo do zpráv. Přitom se to stalo v Bruselu docela nedávno – koncem září, když ve vězení zemřel jeden mladistvý delikvent severoafrického původu a stovky jeho vrstevníků vyrazily protestovat do ulic. Řidiči v autobusech se na určitých linkách bojí, revizoři se nedovažují žádat jízdenky. Gangy mladistvých si dělají prakticky co chtějí, protože postavit se jim znamená riskovat. Jak se ostatně bránit, když je v Belgii zakázáno mít byť jen obranný sprej. Naposledy zbili v červnu v Bruselu průvodčího tak, že zemřel. A policie? Má svázané ruce. Nemá provokovat, takže do některých čtvrtí raději nechodí. I když někoho zatkne, dostane se brzy na svobodu. Resort spravedlnosti je v rukou socialistů a levice tradičně považuje zločin za vinu společnosti a ne konkrétního zločince. Může za to těžké dětství, nezaměstnanost, sociální vyloučení atd atd. Důsledek? Zločincům je třeba pouze poskytnout šanci k nápravě. V duchu této teorie se v Belgii jako na běžícím pásu pouští z vězení na čestné slovo. Vyvolalo to dokonce nejvážnější krizi federální vlády, protože i na koaliční liberály premiéra Guye Verhofstadta bylo příliš, když byl na čestné slovo (slíbil, že odjede z Belgie) propuštěn přes výhrady žalobce a policie třeba známý kosovský gangster Victor Hoxha.

Pouliční boj se stovkami mladíků nikdo nechce. Mohla by se narušit pracně budovaná idylka multikulturního soužití. To už se raději vyplatí zamhouřit nad lecčíms oči a označit to za „izolovaný incident“. Oči se zavřou třeba i nad tím, že v Antverpách marocká mládež pravidelně mlátí příslušníky místní ortodoxní židovské komunity. Policie místo toho prověřuje stovky udání z rasismu – na webových stránkách belgického úřadu pro boj s rasismem a rovnými příležitostmi vás totiž může kdokoliv udat, že jste rasista (sexista, homofob…). Stát raději věnuje další a další prostředky na programy pro tzv. „problémovou mládež“, včetně programu, kde se „problémová mládež“ učí, jak správně sbalit holku.

Zároveň jsou přistěhovalci cenným zdrojem hlasů, hlavně pro strany, které jsou spojovány se štědrostí sociálního státu. Díky programu rychlého získání občanství a faktu, že v místních volbách můžou volit i ti, kdo ještě nejsou občany Belgie, tvoří dnes v Antverpách muslimové polovinu socialistických radních a v Bruselu třetinu. A nevadí, že jsou mezi nimi také pravicoví (!) extrémisté. Jsou to totiž ultrapravičáci jiného ražení, třeba příznivci Šedých vlků (extrémně-nacionalistické turecké organizace), antisemité a popírači arménské genocidy.

Příklad Belgie je varující. Ukazuje, co se stane, když se vytratí čitelnost politických stran. Díky pestrobarevným koalicím, jejichž jediným cílem je udržet mimo hru Vlámský zájem, belgická politika degenerovala. Rozdíly mezi politickými stranami se stírají a politické elity pak působí jako jeden celek. Jako celek, v jehož rámci není alternativa a proto je nutné volit někoho mimo establishment. Vlámský zájem tak vypadá jako jediná strana, která je jasná a čitelná. Vypadá jako jediná strana, které ještě jde o takové prkotiny, jako jestli se lidí večer nebojí vyjít ven. A to není pro životaschopnost demokracie dobré znamení.

článek vyšel v mírně zkrácené podobě v Hospodářských novinách 12.10.2006