Česká republika je ve svém vývoji za západní Evropou stále poněkud opožděná. Má to své zjevné důvody, ale není to jen na škodu věci. Díky tomu si můžeme jako jistou kuriozitu dopřát problémů, které jsou jinde už prakticky otázkou přežití státu a společnosti tak, jak je dosud známe. Jde o případ Nasry a Zelminy, somálské a afghánské studentky střední zdravotnické školy v Praze.

Jak ví dnes v Česku už asi každý, musela obě děvčata školu opustit kvůli nošení hidžábu – tedy šátku, který jim zakrývá vlasy, krk a poprsí. Je to svým způsobem prkotina, při které jsem si vzpomněl na svá středoškolská léta a studenta, kterého vyloučili z gymnázia kvůli na zeleno obarveným vlasům. Kdyby studoval dnes, asi by se ho zastal Český helsinský výbor a Ondřej Liška. Tehdy ale odešel studovat jinam, čímž to skončilo. Podobně jako by to skončilo v případě Nasry a Zelminy, nebýt médií a různých lidsko právních organizací, pro které je každá kauza tohoto druhu dobrá jako důkaz imanentně diskriminační povahy naší země, potažmo celého Západu.

Lidsky je přitom zjevné, že obě děvčata nejsou bin Ladin a není nutno do nich projektovat všechny nešvary radikálního islámu a že pokud nemají problém s chozením na tělocvik či ošetřováním mužských pacientů (jak také někde zaznělo), tak je vyloučení opravdu poněkud krajní řešení. Jde ale nutně o rasismus či xenofobii, jak se předhazuje ředitelce školy? Nejde spíše o vyjádření jakési instinktivní obavy z kultury, která je sebevědomější a agresivnější a která (pokud věříme na evoluční zákony) má už jen díky své porodnosti navrch nad námi, kteří se nejsme schopni ani reprodukovat. Nejde o vyjádření obavy z kultury, která přitom zjevně není schopna a ochotna zajistit svým členům (a zvláště členkám) důstojný a svobodný život? Lidé utíkají z islámských zemí na Západ, ne naopak…Má se tato obava označit automaticky jako xenofobie?

Je to možná i důkaz oné nutkavé potřeby alespoň částečné společenské konformity, blízkosti a sounáležitosti, do čehož muslimky s šátkem moc nezapadají. Už jen tím explicitním zdůrazňováním náboženského symbolu, který je samozřejmě nekonečně více do očí bijící než třeba křížek na krku. Britský filozof Roger Scruton kdysi popsal loajalitu ke společnosti jako „jistou formu sousedské přátelskosti: je to loajalita ke společnému domovu a k lidem, kteří ho vybudovali. Neklade žádné specifické požadavky náboženské či ideologické povahy a spokojí se s obecnou poslušností sekulární vládě zákona a s praktickým smyslem pro přináležitost k určité zemi, jejím obyčejům a zvyku pokojného soužití.“ Patří mezi tyto zvyklosti i nenošení hidžábu? Těžko říci…

Spíše jde v tomto případě bohužel i o důkaz jisté nejistoty ohledně vlastní identity, ze které už zjevně (kromě fotbalu, piva a vepřového bůčku) nezbylo nic než občasná společenská konformita v oblékání. A i ta se hroutí, stačí se podívat, v kolika třídách dnes sedí slušní bílí chlapci po vzoru černošských gangster raperů i při vyučování s kšiltovkou na křivo. A jak víme zGutha-Jarkovského, s pokrývkou hlavy smí v místnosti sedět pouze dámy…

Vyšlo v Lidových novinách 12.11.2013