Jak skutečnost, že debatujeme o manželství osob stejného pohlaví, tak způsob, jakým se tato debata odvíjí, naznačují, že mnozí z nás zapomněli, proč manželství existuje především jako společenská instituce a záležitost veřejného zájmu.

Je-li pravdou to, co se neustále říká, totiž že se brzy změní americké zákony upravující instituci manželství, aby vyšly vstříc svazkům osob stejného pohlaví, nebude primární příčinou tlak veřejného mínění, i když se zdá, že je této věci stále více nakloněno. Důvodem bude to, že vlivní Američané, především právníci a zástupci médií, čím dál častěji označují odpůrce takových svazků za přinejlepším iracionální, ne-li přímo bigotní. Opozici umlčují jako nelegitimní, a to i tehdy, jde-li o většinu liberálního státu. Soudci, kteří považují sňatky osob stejného pohlaví za oprávněné a správné, si mohou snadno nalézt způsob, jak za potlesku stejně smýšlejících uvést své názory do souladu s ústavou.

Rodící se konsensus elit ve prospěch manželství osob stejného pohlaví v sobě nese prvek sebeklamu. Popírá, že takové sňatky přivodí radikální změny v americkém právu a celé společnosti, a naopak tvrdí, že během pár let po jejich legalizaci se budou všichni podivovat nad tím, kolik kolem toho tehdy bylo povyku. Jeho souběžné tvrzení, že po morální stránce jsou odpůrci sňatků osob stejného pohlaví obdobou bílých rasistů nedávné minulosti, však staví toto vemlouvavé ujišťování do špatného světla. Naše tolerance vůči rasismu je dosti omezená: vláda sice obecně respektuje příslušné ústavní meze, ale pokud jde o odsouvání rasistů na okraj společnosti a mýcení rasistického přesvědčení a chování, tam vystupuje aktivně. Tvrdé jsou navíc i společenské sankce vůči rasismu, ať už otevřenému nebo jeho náznakům. Pokud má naše společnost skutečně považovat odpor proti manželství osob stejného pohlaví za obdobu rasismu, pak bude muset prodělat dramatickou a rozsáhlou změnu. Církve, které protestují, se do chvíle, než se také připojí k všeobecnému konsensu, dostanou do stejného kulturního postavení jako byla Universita Boba Jonese ve dnech, kdy zakázala mezirasové randění.

Pokud si zastánci manželství osob stejného pohlaví tyto důsledky důkladně promyslí, jejich sebejistota možná zmizí, protože vypadá krajně nepravděpodobně, že se svým plánem vůbec uspějí, a zcela určitě ne bez desítek let houževnaté a lidi rozdělující společenské „reformy“. Není žádný důvod od tohoto úkolu couvat, pokud je opravdu správný. Ale měli bychom se napřed zamyslet nad tím, jestli se toho dá ve prospěch historického a napříč kulturami jdoucího chápání manželství jako svazku muže a ženy opravdu říci tak málo.

Domníváme se, že něco se v jeho prospěch říci dá: je správné, životně správné. Je to však pravda přijímaná tak dlouho, že už není dobře chápána. Jak skutečnost, že debatujeme o manželství osob stejného pohlaví, tak způsob, jakým se tato debata odvíjí, naznačují, že mnozí z nás zapomněli, proč manželství existuje především jako společenská instituce a záležitost veřejného zájmu. Jeden významný zastánce sňatků osob stejného pohlaví říká, že účelem manželství je vyjádřit a chránit citové spojení dospělých; jiný říká, že jeho účelem je zvýšit pravděpodobnost, že člověk bude mít někoho, kdo se o něj postará v nemoci a ve stáří.

A tak si i s rizikem, že to bude poněkud neohrabané, musíme promluvit o faktech života. Je pravdou, že manželství je zčásti citovým svazkem, a pravdou je také to, že manželé se často starají jeden o druhého a ulehčují tak jiným lidem břemeno poskytování péče. Ale ani jedno ani druhé není základním důvodem pro uzavírání manželství. Důvodem, proč existuje manželství, je to, že pohlavní styk mezi mužem a ženou pravidelně produkuje děti. Kdyby tomu tak nebylo, společnost ani stát by neměly mnoho důvodů – natož pádných důvodů – stanovovat pravidla citových svazků lidí. (Stát nestanovuje pravidla nemanželských přátelství, bez ohledu na to, jak jsou intensivní.) Kdyby bylo účelem manželství vzájemné poskytování péče, nebylo by jediného důvodu vylučovat z manželství incestní svazky dospělých. Cílem instituce a zásad manželství není stanovovat pravidla lásky a oddanosti, ale sexu. V dnešní době manželství usměrňuje sex (do té míry, v jaké ho skutečně usměrňuje) naprosto nenátlakovým způsobem, takže mimomanželský sex už není zločinem.

Jinými slovy, manželství existuje proto, aby řešilo problém, který vzniká ze sexuálního styku mezi mužem a ženou, ale nevzniká ze sexuálního styku mezi partnery stejného pohlaví: co si počít s tím, že z takového styku se rodí děti. Manželství je vždy svazkem muže a ženy (i v polygamních manželstvích, kdy manžel či manželka uzavírají sňatek s každou ze dvou nebo více osob opačného pohlaví) z téhož důvodu, proč existují dvě pohlaví: k aktu, z něhož vzcházejí děti, je zapotřebí jednoho od každého druhu. To neznamená, že manželství je hodnotné jen v případě, že přináší děti (takový názor zákon nikdy nezastával). Instituce manželství je však tímto směrem orientovaná (a přesně takový názor zastává zákon). Zdravá kultura manželství pak povzbuzuje dospělé k takovému  uspořádání života, aby co nejvíce dětí bylo vychováno svými biologickými rodiči ve společné domácnosti.

Totéž činí také rozumný zákon o manželství. Ačkoli jde dosud o radikální postoj bez většího ohlasu ve veřejném mínění, stále častěji lze zaslechnout názor, že vláda by měla ze záležitostí manželství vycouvat: ať si jednotlivci uzavírají smlouvy jaké chtějí a dostanou požehnání od kterékoli církve k tomu svolné, ale omezme roli státu ve vynucování smluv. Tato politika není ani tak nerozumná jako nemožná. Stát prostě nemůže prohlásit, že jej blaho dětí nezajímá. Nemůže také nechat na předem dojednaných smlouvách, aby rozhodovaly, kdo bude nést zodpovědnost za výchovu dětí. (Nelze očekávat, že lidé budou pokaždé, když mají sex, uzavírat ujednání o tom, jak bude vypadat případné opatrovnictví; a každá taková smlouva by vypadala dosti podivně – jako ustanovení o vlastnictví nějaké komodity.)

Když se manželství s dětmi zhroutí nebo manželská kultura oslabí, musí se stát angažovat více, nikoli méně. Soud může rozhodnout, které dny v měsíci se bude každý z rodičů starat o své dítě. V jistém smyslu jsme už k oddělení manželství od státu urazili značný kus cesty: zákon už nesvazuje práva na děti a zodpovědnost za ně s manželstvím, málo podporuje kulturu manželství a jistým způsobem podporuje nemanželský stav. V důsledku toho se stát musí do péče o dítě zapojovat více, než to bývalo ve starém manželském režimu – a výsledky jsou horší.

Přemýšliví obhájci manželství osob stejného pohlaví vznášejí proti této koncepci manželství tři námitky. Za prvé, zákon i společnost vždy povolují sňatek i neplodných párů; proč tedy nepřistupovat stejným způsobem i k párům stejného pohlaví? Na tuto otázku se lze dívat z pohledu filosofického a praktického. Filosofická odpověď je stručná: to, co orientuje manželství na děti, je pohlavní spojení. Neplodný pár se může pohlavně spojovat, i když nemůže plodit děti. Dva muži nebo dvě ženy se pohlavně spojit nemohou. Řečeno jinak: dítě naplňuje manželský vztah, protože odkrývá, co manželský vztah skutečně je – je to dokonalé spojení včetně spojení biologického. Muž a žena, kteří se biologicky spojí, mohou nebo nemohou mít děti v závislosti na faktorech, které jsou mimo jejich kontrolu; pár stejného pohlaví se takto spojit nemůže.

Praktické problémy s používáním plodnosti jako kritéria pro manželství by měly být zřejmé. Některé páry, přesvědčené, že jsou neplodné (nebo dokonce neměly v úmyslu mít děti), nakonec děti mají. Stát nemůže tyto kandidáty na manželství, přesvědčené, že nemohou mít děti, odfiltrovat bez přílišné dotěrnosti. Povšimněte si, že u kritérií způsobilosti a účelů manželství vcelku neočekáváme, že budou do puntíku naplněna rovněž v jiných ohledech. Platí to o těch aspektech manželství, na nichž se shodují zastánci i odpůrci manželství osob stejného pohlaví. Nikdo si nemyslí, že by lidé měli před uzavřením sňatku přesvědčovat stát o své schopnosti uzavřít opravdu hluboký citový svazek nebo o tom, že svému nemocnému partnerovi s největší pravděpodobností zůstanou nablízku, aby se o něj postarali – protože by to zkrátka bylo absurdní. Nikdo se nebude pokoušet vymyslet test, který by zabránil uzavřít manželství páru, který nehodlá dodržovat sexuální věrnost. Z toho nevyplývá, že manželství je tudíž něco zbytečného nebo nemá nic do činění s monogamií, citovým svazkem či poskytováním péče. (Takové hodnoty manželství skutečně přináší a posiluje; kdyby však sexuální styk nepřinášel děti, nebyly by tyto hodnoty důvodem k tomu, aby existovala instituce manželství.)

Druhá námitka, kterou zastánci manželství osob stejného pohlaví vznášejí, je ta, že představa zásadního významu vztahu mezi manželstvím a plozením je překonaná. V našich zákonech a v naší kultuře pouto mezi sexem, manželstvím a vychováváním dětí slábne, a mohou za to antikoncepce, rozvody a opětovné sňatky, umělé oplodňování a rostoucí počet svobodných matek. Přesto toto pouto stále existuje. Těhotenství stále ještě pobízí některé páry k uzavření manželství. Lidé pravděpodobně budou klást zvídavé dotazy, zda a kdy se děti narodí párům, které uzavřely sňatek. A vůbec jsme nevyrostli z potřeby usměrňovat sexuální chování dospělých tak, aby vytvářelo dobré podmínky pro děti: rostoucí procento dětí, které nejsou vychovávány svými rodiči, a negativní důsledky tohoto trendu naznačují, že tato potřeba je stále stejně naléhavá. Naše kultura dnes příliš zdůrazňuje manželství jako citový svazek dospělých a příliš málo je vyzdvihuje jako správné prostředí pro děti. Manželství osob stejného pohlaví by nejen přetrhlo pouto mezi manželstvím a plozením, ale přinejmenším v našich současných kulturních podmínkách by takový zákon podpořil názor, že přesvědčení o existenci tohoto pouta je bigotní.

Třetí námitka zní, že vůči párům stejného pohlaví není fér svazovat manželství s plozením, jak to činí tradiční pojetí manželství. Pokud ke zraňování citů párů stejného pohlaví vůbec dochází, pak neúmyslně: manželství a jeho pouto s plozením nevznikly proto, aby je znevážily. (Podle tradice, kterou hájíme, stojí přesvědčení, že manželství je svazek mezi mužem a ženou, logicky před jakýmkoli posuzováním morálky homosexuálních vztahů).

Je skutečně nutné manželství redefinovat? Některé ze zákonných „výhod“ manželství – jako třeba právo platit vyšší daně a podstupovat soudní proces kvůli rozvázání vztahu – jsou iluzorní. Téměř všechny výhody, které zákon stále ještě zaručuje, lze snadno rozšířit i na neoddané páry včetně párů stejného pohlaví, aniž by bylo nutné manželství redefinovat. Kampaň vedená ve prospěch manželství osob stejného pohlaví je motivovaná především jednou specifickou výhodou: symbolickým prohlášením státu, že oficiálně stvrzené vztahy mezi osobami stejného pohlaví jsou ekvivalentem manželství. Ale s ohledem na účely manželství jeho ekvivalentem nejsou; proto tuto psychologickou výhodu nelze přiznat, aniž bychom lhali o tom, co je to manželství a proč by je právní systém a společnost měly uznávat a podporovat.

Manželství osob stejného pohlaví je často přirovnáváno k mezirasovému manželství, které zákon kdysi zakazoval. Ale důvodem, proč vlády mezirasové manželství odmítaly uznat (a dokonce je kriminalizovaly) nebylo přesvědčení, že je takové manželství nemožné; chtěly od takového manželství odrazovat v zájmu nadřazenosti bílé rasy. Sexuální komplementarita je legitimní podmínkou manželství vzhledem k tomu, že tato instituce se orientuje na děti; rasová homogenita s touto orientací nijak nesouvisí. Zákony zakazující mezirasové manželství tudíž porušovaly právo utvořit skutečné manželství způsobem, jakým to zákony, které definují manželství jako svazek mezi mužem a ženou, nedělají. Polemika o tom, co rovná práva pro všechny občany znamenají ve vztahu k zákonům upravujícím manželství, se jinými slovy vrací k tomu, co je vlastně manželství. Jestliže pouze manželství je ze své podstaty orientováno směrem k plození, pak odmítnutí redefinovat je tak, aby se přizpůsobilo partnerům stejného pohlaví, nediskriminuje nespravedlivě tyto partnery o nic víc, než armáda diskriminuje lidi s plochou nohou.

Manželství osob stejného pohlaví by do zákona zavedlo nové, méně ospravedlnitelné rozlišování. Nová verze manželství by vylučovala páry lidí, kteří pro manželství splňují všechny podmínky kromě sexuálního vztahu. Dva postarší bratři, kteří se starají jeden o druhého, dva přátelé, kteří bydlí ve společném domě, mají společné účty a dokonce pomáhají vychovávat dítě poté, co jeden z nich ztratil partnera: proč by stát neměl uznat také jejich vztah? Tradiční pojetí manželství říká, že jakkoli hodnotný může takový vztah být, na základě skutečnosti, že není orientovaný na plození dětí, je nemanželský. (Povšimněte si, že to platí i pro vztah, který zahrnuje péči o dítě: s babičkou a její ovdovělou dcerou, které spolu vychovávají dítě, nezacházíme jako s manželským párem, protože jejich vztah není součástí instituce orientované na plození.) Na jakém základě může revizionistické pojetí manželství ospravedlnit diskriminaci párů pouze proto, že v nich partneři nemají sex?

A když na to přijde, jak může toto pojetí ospravedlnit diskriminaci skupin více než dvou partnerů s překrývajícími se sexuálními vztahy? Mnohé zastánce manželství osob stejného pohlaví přivádí k zuřivosti argument, že takové manželství nelze v zásadě ospravedlnit, aniž bychom ospravedlnili rovněž polygamii a polyamorii. Na něj žádná dobrá odpověď neexistuje. A argumenty a zejména rétorika zastánců manželství osob stejného pohlaví se očividně naprosto rovnocenně vztahují i na polygamii a polyamorii. Jak ovlivní vaše manželství, když se rozhodnou uzavřít sňatek dvě ženy, ptají se obhájci manželství osob stejného pohlaví; vy sami do takového svazku vstupovat nemusíte. Stejně dobře by se jim dalo říci, že by mohli mít svá manželství dvou partnerů, i kdyby jiní lidé uzavírali skupinové sňatky.

Nemůžeme s jistotou říci, že zákonné uznání manželství osob stejného pohlaví by způsobilo nárůst případů nevěry či počtu nemanželských dětí; můžeme však říci, že by se tím vyvažující normy a veřejný zájem na manželství vůbec staly nekoherentními. Symbolická zpráva o zahrnutí párů stejného pohlaví do instituce, která pro ně nemá žádný smysl, by šla ruku v ruce s jinou zprávou: že manželství má co dělat spíše s touhami dospělých než se zájmy dětí.

Možná, že všeobecně přijímaný názor je správný a právnímu uznání manželství osob stejného pohlaví se v budoucnosti nevyhneme. Možná, že se to dokonce stane nezpochybnitelnou politikou a všichni, kdo se tomu budou vzpírat, budou všeobecně považováni za bigotní. Pochybujeme o tom, ale vyloučit tuto možnost nemůžeme. Pokud se chápání manželství posouvá tímto směrem, tím hůř pro budoucnost.

Z anglického originálu „The Case for Marriage“ publikovaného v časopisu National Review, September 20, 2010, s. 16-20, přeložil Eduard Geissler.

Vyšlo jako Bulletin OI č.240