Konec antisemitismu a protiženskému postoji proroků a apoštolů – teď se Bible bude čistit! Horlivci politické korektnosti chtějí předložit „správný“ překlad.

Díky velkému překladateli Bible Martinu Lutherovi a jeho písni o přepevném hradu, oné protestantské marseillaise, zpívají jeho přívrženci v den reformace dodnes: „musejí jistě ustoupit slovu Jeho“. Letos se ovšem protestantům na den reformace může stát, že budou poslouchat biblické texty v překladu, který Jeho slovu rozhodně neustoupí. Tento nový překlad vypracovaly – zcela mimo oficiální církev – teoložky a teologové z okruhu feministické teologie a křesťansko-židovského dialogu. U Lukáše 8,22 si pak už nepřečteme, že „vstoupil on i jeho učedníci na loď“, nýbrž „vstoupil na loď se svými učedníky a učednicemi“ – jako by se jednoznačně mužští učedníci dali jednoduše „zženštit“. A při Kázání na hoře už v zákazu usmrcovat nezazní vyhrocené: „Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na bratra, bude vydán soudu“, nýbrž jen: „Dnes vám to vysvětlím tak…“ – jako by Ježíš Nazaretský nechtěl překonat židovskou moudrost, nýbrž jen říci: „Lze to vidět i takto…“

Alespoň tak to má číst člověk, který sáhne po nové
Bibli správným jazykem
, a uvidí, jak přitom protestanti nakládají se svým základním principem
sola scriptum:
Jen Písmo! – nový překlad však vychází z myšlenky, jíž prostě nelze jen tak pominout. Po celá staletí zacházelo křesťanství s ženami a židy špatně. Toto upozaďování pramenilo ze způsobu myšlení a zanechalo stopy i v jazyce. Nový překladatelský záměr – autoři ho tento týden předkládají výslovně jako pokus, potřebující neustálou revizi, tedy jako jakousi
biblia semper reformanda
– vychází z amerických vzorů
inclusive language
v duchu politicko-teologické korektnosti. Ale již převod anglického „inclusive“ (tedy ne vylučující) slovem „správný“ (jazyk) budí rozpaky. V úvodu čteme: „Název ´Bible správného jazyka´ nechce tvrdit, že tento překlad je ´správný´, a ostatní jsou nesprávné.“ Proč pak však ovšem takový název, který právě takto číst můžeme – a snad i máme?
Buď jak buď: Je mimo veškerou pochybnost, že se tradiční křesťanství musí k pronásledovaným židům a upozaďovaným ženám stavět kajícně. Stejně zřetelně je však třeba oponovat názoru, že tomuto změněnému postoji můžeme „správně dostát“ zpětným přepisem biblických textů – třeba tak, že se v místech, kde lze tušit ženskou přítomnost, zvolí genderově korektní forma.
Když se totiž u Matouše 23,2 najednou objeví: „Na stolici Mojžíšově zasedli muži a ženy znalí zákona a farizejští muži a ženy“, dochází k očividnému anachronismu. Podobně když se jméno Boží, v Tóře nevyslovitelné, objevuje v řadě, mimo jiné i ženských, variant a podobnou pestrostí chtějí překladatelé obdařit i jednoznačné
kyrios
(Pán) Nového zákona. A pokud dochází ke snaze stihnout pozdější kultický, etnický a rasistický antisemitismus zpětnou církevní klatbou, nelze přece zároveň ježíšovské Kázání na hoře s radikálním náznakem posledního soudu tlumit a měnit v lehkou názorovou odchylku.

V Ámosovi 8,2 se nový překlad odchyluje od „dnešních vědeckých překladů“, protože formulace „Izrael, můj lid, je zralý pro konec“ údajně Izraeli upírá právo na existenci. Proto teď máme číst: „Můj izraelský lid je teď zralý. Nemohu jej už znovu uchránit.“ V Lutherově Bibli se ovšem praví: „Můj izraelský lid je zralý ke konci; už mu nad ničím nepřimhouřím oči.“ Dodatečné tvrdé slůvko o konci (lidu) ovšem výslovně obsahuje už původní hebrejský text a zavrhující děsivost tohoto rozsudku formuluje německý židovský Buberův a Rosenzweigův převod jasně shrnujícími závěrečnými slovy: „Dost! Samé mrtvoly! Na hromadu! Pak ticho!“ Tento příklad ukazuje, jak snadno může politická korektnost znamenat přímou nekorektnost textovou. I po zkušenosti holocaustu se rozhodně musí – etnicky vzato: vnitrožidovské – teologické disputace takového žida a křesťanského konvertity Pavla s jeho židovskými současníky přísně odlišovat od pozdějšího, koneckonců rasistického pronásledování, jímž židy stíhali jak křesťané, tak nekřesťané.

Vlastní nebezpečí tohoto nového překladu – a jak často mu podléhá, bude patrné až po přečtení celého textu – tkví v zaměňování kategorií. Překlad je totiž nutno přísně odlišovat od převodu, text od výkladu, Písmo od kázání, neboli konstatující filologii od výkladové hermeneutiky. Co dnes pokládáme za správné, nesmíme zpětně vnášet do překladu starých textů, jež máme vykládat. Interpret spíš musí svůj vlastní výklad čtenářům (Bible) a posluchačům (kázání) vždy osvětlovat a obhajovat v kontextu i v kontrastu k původnímu textu.
Kdo svou interpretaci (tedy svůj časově podmíněný a možná i mylný názor) ukryje do původního textu (a jeho překladu), upírá kritice obojí – své kázání i biblický text. Tohoto kategoriálního rozlišení dbal přímo příkladně ve svých převodech novozákonních textů Walter Jens, muž vskutku vyhraněných politických a progresivních názorů.

Ale pravdou jest, že takové rozpory vyvolávají obzvláštní zájem, dochází-li ke změně paradigmatu, zatímco v obvyklých textech si podobných „překladatelských chyb“(už) nevšímáme. Luther například přeložil jednu formulaci prvního dopisu Timoteovi tak, „že všem lidem bude pomoženo“. V původním textu ovšem stojí, že budou „zachráněni“. Záchranu všech při Posledním soudu,
apokatastasis panton
, však přísně lutersky nelze hlásat, jak ještě stále najdeme v části 17 Augšpurského vyznání – stejnou víru tedy musel v Lutherově překladu sdílet i originální text. A tak by nový překlad mohl rozhodně posloužit tehdy, kdyby svým kritikům alespoň ukázal třísku ve vlastním oku. I pak bude ono množství nových trámů ještě stále patrné a bude možné – iniciátory přece máme – je revidovat či alespoň zase zmenšit na třísky.

Vyšlo ve Frankfurter Algemeinne Zeitung