Na arcibiskupa pražského, Jeho Eminenci Dominika kardinála Duku, se snesla vlna kritiky za to, že v zámecké kapli v Lánech sloužil mši svatou za prezidenta republiky Miloše Zemana. Arcibiskupovi kritici tvrdí, že prý příliš poklonkoval prezidentovi a prý tak vytvářel jakousi „alianci trůnu a oltáře“.
Mám za to, že se jedná o hluboké nedorozumění. A jako katolický laik cítím potřebu se svého arcibiskupa zastat. Jeho kritici nechápou, že sloužením mše svaté za prezidenta mu prokázal milosrdenství. Zeman je slabý, chybující, nemocný člověk. Modlit se za takového je naprosto patřičné.
Vezměme si jeho exces poslední. Miloš Zeman zneužil 17. listopad na Albertově – tedy nejposvátnější ze sekulárních svátků novodobé české historie; ten, který českému politickému národu uděluje identitu – k politické sebeoslavě. Bylo to nevkusné.
Ve svém projevu sice neřekl nic problematického. A ve svých názorech na islám a muslimské imigranty má zřejmě více pravdy, než se mýlí; a jeho kritici se asi více mýlí, než mají pravdy.
Ale pojmout právě 17. listopad jako osobní politickou agitku a sebeoslavu? A kvůli tomu tam nevpustit studenty? To byla provokace vůči celé akademické obci.
Když člověk vidí takové prezidentovo chování, uvědomuje si svou bezmoc. Žádný apel na jeho rozum, žádná kritika jeho chování, žádný normální, lidský, přirozený prostředek jeho nápravy už nepomohou, neexistují, nefungují.
Zbývá tudíž jen řešení nadpřirozené. Klesnout na kolena a modlit se. Modlit se za prezidenta. Nemáme-li my lidé už žádnou možnost jeho nápravy, ozdravení, rehabilitace, má tu možnost – snad – jedině Bůh (pokud vůbec někdo).
Boží zásah shůry
Příval neodolatelné Boží Milosti, který Zemana opraví, polepší, učiní člověkem řádným.
A jak učil představitel dominikánů (arcibiskup Dominik je dominikán) Tommaso de Vio kardinál Kajetán (1469–1534), modlitba za (nehodného) vladaře či papeže může být povahy dvojí: buď za to, ať je Bůh zlepší, anebo za to, ať je povolá k sobě. Ano, dle kardinála Kajetána bylo a je pro křesťana přijatelné modlit se za smrt vladaře či papeže – pod tou podmínkou ovšem, že jim nepřejeme peklo, nýbrž (po patřičném očistci) věčné nebe.
Jinými slovy: je to přípustné, pokud věříme, že jejich pozemský exitus povede k tomu, že oni i my se rázem octneme v mnohem lepším světě, než je tento. Modernímu člověku to může připadat jako scholastická sofistika; scholastická ano, ale nikoli sofistika; ta morální distinkce je podstatná.
Takže otec Dominik by neměl dbát svých kritiků. Sloužením mše svaté za prezidenta udělal dobrou a správnou věc.
Jen v plné synovské pokoře prosíme: a příště už exorcismus.
Vyšlo v LN 1.12.2015
.. exorcismus není hračka,kdo na něj sahá třeba jen teoreticky hraje si s ohněm,je to osobní proces a odpůrce není amatér natož naše podvědomí pevnost. Lze žádat spravedlnost a její průchod,ona i kletebná modlitba spíše ortel odevzdává do kompetentních Rukou, tedy milostivému Nebi,než by jej vyžadovala přímo. Právě dnešní neochota nést zodpovědnost za “kletbu” je příkladem nevěry a nevěrnosti. Když komu na čem záleží,má se do toho vložit celý včetně rizika “krev na naše hlavy a děti” Což islám ještě nezapomněl.
Stran kompetencí “orientalisty” Zemana jen soucit,arabsky se neumí ani podepsat,natož by kdy měl v ruce autentický zdroj. Ale i studium bez desetiletí pobytu v orientu je dost málo, to operaci srdce lze zvládnout dříve. Všechen lid dnes všemu rozumí a tak i osoba pro interregnum Hrad obsedající lidu vyhovuje. Lépe se držet v diskusi, tam se dá zkazit jen docela málo.