V současné Evropě mnozí nahlížejí islám prizmatem obav z terorismu a džihádismu nikoli neoprávněně. Kdysi však bylo v určitých evropských avantgardních kruzích stát se muslimem módou. Asi tak, jako v sedmdesátých letech v USA (v Kalifornii dodnes) zen-buddhistou.

Racionální jádro stereotypů

Arabsko-americký profesor Edward Said ve své tezi o tzv. orientalismu (1978) tvrdil, že Západ nahlíží arabsko-islámský svět pomocí stereotypů a s pocitem nadřazenosti. Nyní mi nejde o to, že stereotypy mají většinou racionální jádro a vyjadřují statistickou pravdu – stereotyp, že Číňané jsou pracovití, má pravdu v tom, že Číňané ve své většině pracovitější než některé národy jiné jsou, což ale neznamená, že neexistuje líný Číňan anebo pracovitý Nečíňan – ani o to, že civilizace, jež dospěla ke svobodné formě vlády, má oprávněný důvod cítit se nadřazena té, jež vyprodukovala jen despotismus, ale jde mi o to, že západní vzdělanci přistupovali ke studiu Orientu se skutečným zájmem; mnohem větším, než se kdy islámští vzdělanci zajímali o Shakespeara, Michelangela či Bacha.

A mnozí se do něj zamilovali. Když se něčemu dlouhodobě věnujete, hrozí vám, že se do toho zamilujete anebo se přinejmenším stanete toho apologetou. Proto je taky mimochodem vhodné, aby velvyslanci v dané zemi nepůsobili déle než tři čtyři roky, neboť po delší době se z nich stanou nikoli obhájci zájmů vlastní země v zemi své mise, nýbrž obhájci zájmů státu, v němž působí, u sebe doma na svém ministerstvu zahraničí.

Doba islámu ještě přijde

Takže u západních vzdělanců zabývajících se islámem jen málokdy hrozila islamofobie, ale až příliš často islamofilie. A nejen u vzdělanců. Pro část německé avantgardy za Výmarské republiky bylo módní koketovat s islámem; v tomto smyslu však mezi Evropany byli přeborníky Britové. Stačí jen uvést jména jako cestovatel a arabista Richard Burton, který v přestrojení navštívil Mekku a do angličtiny přeložil mimo jiné Příběhy tisíce a jedné noci i Kámasútru; nebo archeolog a voják T. E. Lawrence („z Arábie“), který za světové války před sto lety organizoval vzpouru arabských kmenů proti Turkům; nebo generál John Glubb, známý pod jménem Glubb paša, který byl dlouholetým velitelem jordánské armády; či arabista St John Philby, který k islámu dokonce konvertoval a pod jménem šejk Abdullah byl poradcem Ibn Sauda. Jeho syn Kim Philby rodinnou touhu po exotičnu dotáhl ještě dál a stal se komunistou, Stalinovým pohůnkem – a zrádcem své vlasti.

Čím vysvětlit islamo- a arabofilii mnoha Britů? Zlí jazykové tvrdili, že Angličané s Araby sdíleli lásku ke koním, misogynii a vyšší míru homosexuality, ale to je zřejmě jen stereotyp. Faktem však je, že na britském ministerstvu zahraničí silná arabofilní lobby existuje dodnes (a jejímu postavení napomohlo i to, že v čtyřicátých letech 20. století židovské teroristické organizace Stern a Irgun zavraždily mnoho Britů).

Ale pojďme dál. V osmdesátých letech francouzskou intelektuální scénu šokoval komunistický intelektuál Roger Garaudy, když konvertoval k islámu; vzápětí se stal popíračem holokaustu. Jako by se naplňovala prorocká slova britského katolického historika jménem Hilaire Belloc, který ve třicátých letech 20. století – když polovina evropských intelektuálů očekávala budoucnost fašistickou a druhá komunistickou – psal: Nepodceňujte islám, jeho doba ještě přijde.

Podle Belloca islám není samostatné náboženství, nýbrž křesťanská hereze, která křesťanství „očistila“ od všeho tajemného a mysteriózního; tj. od svátostí a kněžství, a zbyly jen holá víra a etický systém. A to, dle Belloca, bude pro určité lidi přitažlivé vždy.

Dědictví kosmopolitních dob

Málokdo ví, že někteří polští důstojníci přešli do tureckých služeb a konvertovali k islámu. Osmanská říše byla totiž jediným evropským státem, který neuznal dělení Polska, a i když polský stát zanikl, na diplomatickém dvoru u Vysoké porty v Istanbulu bylo vždy místo pro velvyslance polského. Generál Józef Bem byl národní hrdina polský i maďarský zároveň, v letech 1830–31 bojoval za nezávislost polskou a v letech 1848–49 za maďarskou. Po porážce přešel k Turkům, konvertoval k islámu a pod jménem Murad paša vládl vAleppu jako guvernér. V Budapešti je po něm nazváno náměstí, na němž u jeho sochy začala v roce 1956 maďarská antikomunistická revoluce.

Islamofilie je tudíž něčím, co pro některé Evropany bylo atraktivní vždy. Ale to bylo v dobách, kdy kosmopolitní metropole jako Istanbul, Káhira či Bejrút měly své kouzlo smyslnosti a islámské ženy vypadaly jako egyptská princezna Fawzia Fuad, známá kráska. O tom, zda může být stejně atraktivní i společnost, v níž ženy v burkách nebo nikábech vypadají jako černé plastikové pytle, jaksi pochybuji. Ale jak by řekl profesor Said, je to možná jen můj „orientalistický“ předsudek, tj. stereotyp.

Vyšlo v LN 13.1:2017