Ve volební odpoledne (ano, už je to přes měsíc) jsem udělal zajímavý experiment. Vyrazil jsem od sociálních sítí do ulic. Bylo to prospěšné, zejména pro duševní zdraví. Zatímco na sociálních sítích v tu dobu kulminovala hrůza ze Zemanova znovuzvolení, v pražských ulicích šel život dál jako by nic. V metru se o volbách nikdo nebavil, na ulicích nikdo neplakal.  Dokonce i v jisté přední pražské kavárně všichni cvrlikali jakoby nic a nikdo se nehlásil do odboje.

Co zmůže Zeman

A je to dobře – hysterie není dobrým rádcem. Je nicméně velmi pravděpodobné, že Miloš Zeman na Hradě (spíš v Lánech) celých pět let nevydrží. A při pohledu na něj je zjevné, že mu energie bude časem spíše scházet a stále více času bude trávit v Lánech se sklenkou a cigárkem. Za chvíli už nebude dobrý ani k tomu, aby pro ruskou televizi hrál roli užitečného idiota, což byl jeho hlavní přínos pro Kreml. Rozhodně se mu nepovede nás vyvázat ze západních struktur, nepovedlo se mu to ostatně dodnes. Ohledně Číny nad ním zlomila hůl už i PPF, protože se ukázal být k ničemu. A nevyvede nás z EU, jak občas blouzní jeho odpůrci ve snaze namalovat čertovi ještě větší rohy.

V příštích volbách už nikdo jako Zeman nebude a jeho hlasy se roztříští mezi víc mnohem bizarnějších kandidátů  (takový Okamura už si jistě brousí zuby…). Zeman (kromě toho, že dělal ostudu, což také není málo) nejvíce reálně škodil svým natahováním ústavy při jmenování Rusnokovy vlády před pěti lety a Babišovy vlády nyní. Ale nemylme se.  Babiše by premiérem jmenoval i Drahoš a navíc by “proevropský” prezident byl dobrou výmluvou pro lidovce a ČSSD vstoupit do vlády. To nic nemění na tom, že i ten zbývající čas s Milošem Zemanem bude utrpením, jak po stránce obsahové, tak, řekněme, estetické… A nikdo soudný jistě ani na vteřinu nevěří tomu, že hlava státu bude nyní pokornější. Pokud ano, budiž to definitivním důkazem Boží existence.

Co tedy dělat v mezičase? Poučit se trojicí nezdarů Jan Švejnar – Jan Fischer – Jiří Drahoš a nekandidovat dalšího nevýrazného akademika. Mirek Topolánek měl pravdu, že Zemana může porazit jen někdo jako on: „ani vítač, ani kývač“ (jen to tedy nesmí být Mirek Topolánek osobně…). Pochopit, že „přání otcem myšlenky“ je sice lákavé, ale ne příliš praktické. Takže nepsat, jak Drahoš zabodoval v debatě na ČT (jako v Respektu či Hospodářských novinách), když nezabodoval. Neutěšovat se tím, že to „bylo jen o 150 000 hlasů“, když porážka je prostě porážka. Nesnít o energii 2,7 milionu voličů, když polovina volila Drahoše jen s krajním sebezapřením prostě proto, že by (a v tom měl Václav Klaus jr. pravdu) volila proti Zemanovi i Rumburaka. Nemluvit o ruském vlivu pokud to nemohu podepřít neprůstřelnými a pro každého pochopitelnými důkazy.

Proč ho volí…?

A taky je dobré se zamyslet nad tím, proč lidé volili Zemana. Ne každý jeho volič totiž vypadá jako mlátičky z TOP Hotelu. Ne každý jeho volič nás chce vidět v područí Ruska nebo Číny.  A ne každý jeho volič chce z muslimů nadělat masokostní moučku. Dovolím si několik osobních postřehů. I já některé jeho voliče znám…

Takže: v této zemi existuje třeba malá skupina křesťanských voličů, pro které je důležitý názor na potraty. Zeman se (dokonce několikrát) vyjádřil proti a dal záštitu každoročnímu Pochodu pro život. Tito voliči správně cítí, že to by Drahoš udělal jen těžko, ostatně poražený prezidentský kandidát to potvrdil i zcela zbytečným útokem v této věci na Pavla Fischera. Další skupina mě známých voličů chápe Miloše Zemana jako bojovníka proti imigraci a radikálnímu islámu a to mnohem přesvědčivějšího, než se o to začal v závěru volební kampaně snažil Jiří Drahoš. A zase další ho vidí Zemana jako člověka s nohama na zemi. Jako člověka, který je tady a teď, uchopitelný a pochopitelný. Jako někoho, kdo mluví o Čechách a Češích, ne o Bruselu, Evropě, evropských hodnotách či jiných neuchopitelných pojmech (můžeme to brát jako projev čecháčkovství nebo naopak jako varování, že evropská integrace přepíná své možnosti). Nemalá skupina voličů je alergická na zmínky o ruském vlivu. U jiných hrály roli nuance.   Během debaty v ČT jsem například od dvou lidí dostal zprávu, že budou volit Zemana, protože je Drahoš rozčílil zmínkou o spodních deseti milionech. Já jí chápal jako nešikovné přeřeknutí, někdo bohužel jako urážku. Dalším se líbí jeho bonmoty a to, jak „to má na salámu“, protože chtějí mít v čele někoho, kdo je prostě osobností (jakoukoliv, dodejme…). Další odradil Drahošův útočný styl v poslední debatě.

Jistě, na každý z těchto argumentů se dá najít (docela silný) racionální protiargument. To ale nic nemění na tom, že právě v těchto tématech jsou Zemanovy silné stránky. A právě tyto vlastnosti  – sebejistota hraničící s arogancí, kousavý humor a rádoby lidovost – jsou ty vlastnosti, které mu přilákaly často nadšené voliče. Dokázal vzbudit emoce tam, kde se protistrana (slovy Jindřicha Šídla) marně pokoušela vytvořit atmosféru knížete, jenže bez knížete. A kde se nic pokoušelo porazit něco.

Danke Angie…

Na závěr poděkujme za zásadní přínos k Zemanově vítězství Angele Merkelové. Nebýt jejího rozhodnutí vpustit do Evropy milion uprchlíků, mohlo být leccos jinak. Volební štáb Miloše Zemana nedal na billboardy po prvním kole heslo „Stop Drahošovi a imigraci“ jen tak zbůhdarma. Můžeme se podivovat, po Klausovsku zdvihat obočí, nebo se tomu i posmívat, ale masová imigrace do Evropy (a my jsme přece součástí Evropy…) je tím, co nejen polilo živou vodou Tomio Okamuru potácejícího se v roce 2015 nad politickým hrobem, ale co také pomohlo současnému prezidentovi ke znovuzvolení.

Matyáš Zrno