Na první pohled se může zdát zvláštní hovořit o pravici v souvislosti s českými křesťanskými demokraty. Samotná KDU-ČSL má často tendenci se označovat za stranu středovou, což samozřejmě souvisí se snahou zvýšit koaliční potenciál. Dalším faktorem této v Evropě spíše nestandartní sebeidentifikace je skutečnost, že za hlavní kritérium pro rozdělení na pravici a levici jsou u nás často považována výhradně ekonomická témata. A v nich hrají čeští lidovci skutečně spíše středovou roli. Na druhé straně v celoevropském kontextu je křesťanská demokracie jednoznačně politickým proudem patřícím k pravé části politického spektra. I strany s výraznější sociálně-konzervativní programovou orientací, jsou v politickém výzkumu běžně řazeny spíše k pravici. Sebeidentifikace jednotlivých stran do středu na tom nic nemění a je ostatně typická i pro mnohé levicové strany. V tomto příspěvku se budu věnovat problémům spojeným s podstatou současné pravicové politiky jako takové, nikoli pouze její křesťanskodemokratické odnože. Přesto hlavní důraz bude spočívat na podobě a proměnách v křesťanskodemokratických programech.

Je možná s podivem ptát se po budoucnosti české pravicové politiky ve chvíli, kdy právě vláda pravice drží otěže moci v zemi. Odhlédneme-li od poněkud zvláštní skutečnosti, že se kabinet drží jen díky dvěma levicovým politikům revoltujícím ve vlastní straně, je i tak pravice v Poslanecké sněmovně ve výrazné menšině. Zatímco strany levice drží dohromady stovku poslanců (byť někteří jsou trochu neposlušní), k pravé části politického spektra můžeme přiřadit maximálně občanské a křesťanské demokraty, a to navíc rozhodně ne všechny. Zelení pro jistotu s oblibou proklamují svou pozici „mimo pravici a levici“, i když jejich přitažlivé distancování od klasické dělící linie ztrácí trochu na své přesvědčivosti, pokud si uvědomíme, že stejným způsobem se v minulosti označovaly také mnohé totalitní strany, tou nacistickou počínaje. Za pravicovou stranu však v celoevropském kontextu nejsou označitelní. Politická pravice tak u nás rozhodně nemá tak silné postavení, jak někdy média nebo sami politici mnohdy naznačují. Po roce 1998 se nachází trvale v defenzivě a ani současná legislativní perioda není v tomto jiná.
Nejde však jen o početní stavy. Statistické údaje jsou ostatně nepřesvědčivé: řada evropských politiků řazených k pravici má totiž dnes názory, za něž by se nestyděl leckterý socialista, ať již ve věcech . Ve skutečnosti se pravice potýká s krizí vlastní identity. Témata dnešní levice jsou všeobecně známá, ať je to silný sociální stát, podpora chudých, vysoké a progresivní daně, plošné dávky či nově také témata rovnosti žen a mužů, boj za práva homosexuálů a jiných menšin, multikulturalismus a podobně.

S pravicí je to obtížnější. Hned na prvním místě vyvstává problém se samotným označením, o němž jsem se již zmínil. Ve většině západoevropských zemí je slovo „pravice“ či „pravicový“ považováno za více či méně politicky nekorektní. Jen málokterá strana se explicitně sama označuje za pravicovou. Daleko častěji se strany, které bychom takto asi nazvali, samy označují jako „konzervativní“, „konzervativně-liberální“ či „sociálněkonzervativní“. Dnes už by jen sotva který všeobecně uznávaný politik v západní Evropě s hrdostí mluvil o tom, že „napravo od nás je již jen zeď“, jak to ještě v 70. letech činil bavorský premiér Franz Joseph Strauß. Pojem pravice, který byl v časech studené války i hrdým antipodem komunistické totality za železnou oponou, je tak dnes na Západě vyhrazen spíše pro extrémní strany, jako by v umírněné formě ani neexistovala.

Právě tady se ale ocitáme tváří v tvář daleko vážnějšímu problému současné politické pravice. Zatímco levice v roce 1968 možná prohrála souboj o evropskou politickou revoluci, vyhrála dlouholetý „dlouhý pochod institucemi“, který tenkrát nastartovala. Od této doby se pravicové strany pohybují pouze v mantinelech, které jim levice dovoluje. Zatímco sociálnědemokratické strany nemají téměř nikde zábrany ve spolupráci s komunisty na vládní úrovni, umírněná pravice se musí smířit jedině s partnery nalevo od sebe. Pakliže s tím ovšem tito partneři souhlasí. V ekonomických tématech se sice v posledních letech pokouší evropská pravice zaujmout ofenzivní postoj, využívajíc aktuálních problémů sociálního státu a jeho financovatelnosti. O to více se však levicoví intelektuálové od 60. let soustředili na získání převahy v tématech společenských a kulturních. Na místo boje za blahobyt dělníků se levice chopila nových témat: homosexuálních „manželství“, zavádění kvót pro nejrůznější skupiny obyvatel na zastoupení v politice či v soukromém sektoru, enviromentalismu jako jakéhosi nového náboženství. Pod heslem antidiskriminace volají dnes socialistické strany všude po Evropě i jinde po zavádění těch nejkřiklavějších forem zvýhodňování na základě rasy, pohlaví či sexuální orientace. Pokud při podání přihlášky na Harvard prokážete „čistou“ indiánskou krev do čtvrtého kolena, máte přijetí v kapse. Ucházíte-li se jako muž o vedoucí pozici v norské státní správě, ideální cestou je podstoupit operaci v genitální oblasti, vzhledem k rozsáhlé pozitivní diskriminaci žen. I když je to docela zvláštní, když většina aktivistek feminismu jedním dechem zdůrazňuje, že pohlaví je otázkou volby. Na co tedy zavádět kvóty, když se každý může hlásit k pohlaví dle libosti?

Nejvíce však zaráží, že pravice svůj počáteční boj proti těmto novým fenoménům prohrává. Nechává si je vnutit. Strategie je vždy stejná. Nejdříve se objeví několik buřičských intelektuálů, kteří určité téma nadhodí. Tu a tam se mu začnou věnovat média dychtící po všech nových, inovativních a moderních nápadech. Po nějaké době přijde levicová politická strana, která se „moderního“ tématu chopí a začlení do programu. V médiích přibývá diskusních článků, komentáře (jak jinak) volají vždy po novinkách. Objeví se příslušný návrh zákona. A pak přichází ona zcela podivná a nepochopitelná věc: vždy se najde několik pravicových politiků, kteří pro něj zvednou ruku. Ne, není to omyl ve zmáčknutí hlasovacího tlačítka. Chtějí totiž svou stranu „modernizovat“.

Modernizace, slyšící i na jméno „otevření se“, se stává jakýmsi novým šiboletem otevírajícím v očích mnoha pravicových politiků cestu ke spáse, kterou představuje 51% hlasů ve volbách. Tradiční jednotící témata pravicové politiky, jako je ochrana lidské důstojnosti, důvěra v lidskou svobodu, patriotismus a úcta k tradici jsou nahrazována novými, jež jsou považována za více odpovídající dynamice společnosti. Důvod? Sugerovaná představa očekávání těchto témat ze strany většinové společnosti (i tehdy by bylo otázkou, zda musí pravice nutně následovat většinu), ve skutečnosti tlak politické a kulturní levice. Pravicový politik pak raději hlasuje proti svému přesvědčení, jen pokud se domnívá, že „se“ to od něj čeká, že je to sociálně žádáno.

Pod vlajkou modernizace, otevírání a rozkračování se mnohé politické strany od základu proměňují. Belgičtí křesťanští demokraté se přejmenovali na humanisticko-středovou stranu (aby však vzápětí ztratili kolem dvou třetin voličů). Švýcarští křesťanští demokraté se vzdali tradičních konzervativních hodnotových témat, ovšem následně během 8 let klesli z 30 na zhruba 10 procent hlasů voličů. Strany se totiž „otevírají“ či „rozkračují“ pouze na jednu stranu, a to právě na tu, kde mají nejmenší šanci získat nové voliče. Německá CDU pod vedením Angely Merkelové dnes zastává možná levicovější postoje, než měli v 70. letech tamní sociální demokraté. Došlo to tak daleko, že znechucené pravicové politiky láká k sobě liberální FDP, vždy považovaná za střed mezi socialisty a konzervativci. Hesla jako „gender mainstreaming“ se dostávají do oficiálních programů strany, která se namísto principů svobody soustřeďuje na hledání „nového pokroku“ (Paul Nolte), a to i za cenu intervencí do privátní sféry života a zavádění nejrůznějších nových sociálních práv.

Právě tady se ocitáme tváří v tvář hluboké vnitřní proměně současné evropské pravice. Stát se v jejím pojetí stává novým Leviathanem definujícím „správný“ způsob života: daňovou politikou má být podporován či omezován nákup určitých produktů (např. vysoké spotřební daně uvalované na mnohé produkty mají odrazovat od jejich nákupu, čímž se stát podivným způsobem snaží chránit zdraví občanů), genderová politika určuje, kdo z rodičů má jak dlouho pečovat o malé dítě, rodinná politika směřuje peníze do staveb monstrózních pečovatelských zařízení místo toho, aby je poskytovala přímo rodinám k využití podle jejich vůle. Současná německá pravicová ministryně pro rodinu Ursula von der Leyen jde tak daleko, že se inspiruje systémem kolektivní péče o děti, jenž fungoval v NDR před r. 1989, včetně zavedení práva na jesle jako lidského práva. Sociální politika zavádí dohled státu nad tím, jakým způsobem žijí příjemci nejrůznějších sociálních dávek, jak zlepšují svou sociální situaci a jak využívají své peníze. To vše jsou přitom symptomy „otevírání se“ pravicových politických stran. Důvěra v lidskou svobodu, ve schopnost člověka rozhodovat se o tom, co je pro něj nejlepší, bez kurately státu, dnes ve jménu modernizace a pokroku nenávratně mizí právě tam, kde donedávna tvořila základní princip – tedy na pravici. Čemu nebo komu se tedy vlastně pravicové strany otevírají? Nikomu jinému, než levicovým voličům, jejichž hlasy však přesto nezískají. Je to předem prohraný boj.

Je pravda, že tento vývoj je reakcí na strukturální společenské změny. Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že éra relativní sociální homogenity charakteristická pro evropský západ poválečné epochy je nenávratně pryč. Nevrací se ovšem stará socioekonomicky stratifikovaná třídní společnost Karla Marxe. Nové sociální skupiny jsou daleko více definovány kulturně než stavem své peněženky. Jsou také se svým postavením relativně spokojeny. Každá skupina má své statusové symboly, své vzory a svůj styl života. Její členové se poznávají podle značek oblečení (nikdy dříve nehrály tyto značky ve skupinové sebeidentifikaci tak velkou roli jako dnes), automobilů, podle koníčků, televizních programů, jež sledují, časopisů, které čtou, podniků, do nichž chodí, hudby, jíž poslouchají. Problém s imigranty z Asie a Afriky je přitom jen špičkou ledovce. Ve stejném ghettu dnes žijí praktikující křesťané, hráči počítačových her, homosexuálové, singlové, intelektuálové, nejrůznější profesní skupiny. Identifikace s těmito různými skupinami je často silnější než identifikace s celou společností ve státě, jehož integrativní síla slábne. Tím se ale také vytrácí principiální společenská homogenita, klíčová pro demokratický stát. Mravní pluralismus společenských skupin dnes nahrazuje původní jednotný etický kodex západní společnosti. Právě snaha navrátit se k původní středostavovské jednolitosti soustředěné kolem ideální společenské normality je hnacím motorem podstatných částí dnešní evropské pravice. Stát jakoby se měl stát morálním svědomím společnosti, která je sama neschopná stanovit všeobecně závazné etické principy.

Jenomže otázkou je, zda něco takového státu přísluší. Má stát právo zřizovat celodenní školy a posílat do nich povinně děti jen proto, aby se zde naučily, co je v dané zemi „vůdčí kultura“, jak dnes požadují i mnozí skalně pravicoví politici? Jistě, je to možná smysluplnější, než vykládat dětem politicky korektní pohádky o černošské princezně vysvobozující nebohého bílého prince ze spárů draka. Jenže princip je stejný: stát tu má suplovat roli, která přísluší rodině a občanské společnosti. Zasahuje do privátní sféry lidského života. Zdaleka nejde jen o školu. Nejsou vysoké spotřební daně uvalované na cigarety či alkohol či radikální zákazy samotného držení narkotik výsledkem stejné snahy nalézt skrze stát ideální blaho jednotlivce? Jistě, možná prostě nelze jinak čelit onomu rozpadu společného vědomí toho, co je správné a co ne. Pokud se však pravicové strany snaží toto vědomí znovu nastolit pomocí státu, bere svoboda a důvěra v lidskou schopnost s ní nakládat pomalu za své. A s ní bere za své i samotná podstata evropských pravicových stran jako obhájkyň svobody oproti příliš radikálně vykládanému principu rovnosti. Ostatně již dávno není také aktuální obraz pravice jako bariéry proti razantním změnám ve společnosti. Heslo „žádné Experimenty“, s nímž Konrad Adenauer vyhrával volby v Německu, je dnes daleko více příznačné pro tradiční levici bránící výdobytky sociálního státu. Však s ním také zareagoval Jiří Paroubek na první návrh ekonomické a sociální reformy nové vlády. I tento fakt jde ovšem pravici k tíži: přichází o některé konzervativně naladěné voliče, kterým je samotný reformismus a nové pokrokářství pravicových stran z duše cizí.

Jaká je tváří v tvář tomuto vývoji situace na české pravici a konkrétně u křesťanských demokratů, jimž je dnešní seminář zasvěcen? Jako ve všem, i zde se pomalu blížíme našim západním sousedům. Hlásit se k pravici zatím ještě není společenským faux pas, přesto to ale povětšinou lidovci odmítají. I k nim pomalu dospívá ona zmíněná modernizační horečka. Lidovci se s ní potýkají zejména v posledních měsících. Slova o rozkračování a otevírání jsou ve vnitrostranické dískusi KDU-ČSL slyšet tak často, že se stávají již jen prázdným klišé, které musí zmínit každý „správný“ kandidát na vyšší stranické funkce ve svém projevu. Přitom, jak již bylo řečeno, jde o otevírání se pouze na jednu stranu, a to směrem k voličům zastávajícím liberální postoje v hodnotových otázkách. Nedávné projevy předsedy KDU-ČSL v souvislosti s romskou problematikou by mohly svědčit o nové snaze otevřít se i poněkud jiné skupině voličů, ale zdá se, že toto zatím není cílená strategie strany a zřejmě v budoucnu ani nebude.

Konkrétně se zmíněné rozkračování projevuje zvláště v hodnotových oblastech. Strana se má podle mnoha prohlášení aktuálního vedení více oddělit od církví, přestože ve straně není žádný kněz, který by se politicky angažoval a o nějakém institucionálním propojení s církví nelze hovořit. Rovněž se hovoří o opuštění témat souvisejících bezprostředně mravními postuláty křesťanství a konkrétně zejména katolicismu. Nicméně zde dochází k jistému problému. KDU-ČSL totiž dosud reprezentovala zájmy právě oné sociální skupiny, která se s mravními postuláty křesťanství plně a beze zbytku identifikuje, tedy zejména praktikujících křesťanů. Pokud její otevírání či rozkračování bude spočívat v oslabení právě těch témat, jimiž se v očích veřejnosti dosud prezentovala, znamená to vstup na velice tenký led. Je pravda, že lidovecký elektorát je pozoruhodně stabilní, takže si stranické vedení může dovolit se vzdalovat jeho pozicím. To se ostatně děje již nyní: hodnotové názory lidoveckých voličů jsou daleko konzervativnější, než rétorika strany. Přesto se na stabilitu voličské základny nelze spoléhat donekonečna. Otázkou přitom je, proč se zmíněné „rozkračování“ odehrává právě směrem k hodnotově liberálním voličům. Proti registrovanému partnerství je v této zemi kolem 40 procent občanů, pro omezení potratů kolem 30 procent. Přesto se právě v těchto křesťanští demokraté pokoušejí svůj program obrousit a raději v nich příliš, či pokud možno vůbec nevystupovat na veřejnosti. Tím se ovšem zbavuje podstatné části svého pole působnosti. KDU-ČSL není totiž všelidovou stranou (ačkoliv si to mnohdy odmítá přiznat), ale tématicky úzce vyprofilovanou stranou, která má šanci získat hlasy jen u relativně omezené skupiny voličů díky velmi detailně propracovanému programu zaměřenému právě na několik témat. V nich pak působí v roli experta a může získat zájem těch skupin, pro něž jsou právě tato témata stěžejní. KDU-ČSL nebude tak zřejmě nikdy nikdo volit kvůli ekonomickému programu, dopravní politice či zahraničněpolitickým tématům. Dominantní zůstává především oblast etických témat, rodiny a zemědělství. Manévrovací prostor v programové oblasti je proto dosti omezen; ostatně voličské spektrum lidovců očekává tradičně spíše dlouhodobé a neměnné cíle, než často modernizovaný a vylepšovaný program.

A zde se dostáváme k dalšímu bodu, souvisejícím s tím, co bylo řečeno na počátku. Proces modernizace pravice v prostředí křesťanských demokratů jde u nás rovněž ve stopách posilování státních ingerencí do privátní sféry. Rozhodující je přitom respekt vůči mínění většiny, ačkoliv právě většinový názor KDU-ČSL nikdy nereprezentovala a reprezentovat nebude. Chtějí-li lidé více žen v politice, zavedeme kvóty. Je-li dnes nemoderní se starat o děti doma, podpoříme zkrácení rodičovské dovolené a budeme stavět jesle. Že tím za peníze všech budeme podporovat jen ty, kteří jeslí využijí? Že péče o děti přináší rodině i společnosti víc užitku než všeobecná koncentrace na zisk a výdělek? Koho by to zajímalo, když je slučitelnost rodiny a zaměstnání přece tak moderním tématem… Křesťanskodemokratická politika jako by se snažila vyjít vstříc všem skupinám obyvatel vyjma tradičních rodin a křesťanů. Právě ony jsou přitom tou skupinou, kde mají rodiče zájem na podpoře domácí péče o dítě, kde funguje tradiční rozdělení sociálních rolí v rodině a konzervativní obraz společnosti. Lidovecké téma přesunu přímých daní směrem k nepřímým je rovněž velmi diskutabilní, neboť právě rodiny s dětmi jsou relativně největšími plátci nepřímých daní. Státu pak platí každý člen rodiny, bez ohledu na věk a vlastní příjem. Zvláště, pokud nejsou výrazně zvýhodněny produkty běžné spotřeby rodiny, je nepřímé zdanění jednoznačně protirodinným opatřením. „Moderní“ téma zakazů kouření je zase klasickým příkladem narůstající tendence svěřit státu péči o naše blaho, stejně jako snaha využívat již zmíněnou nepřímou daň jako jakýsi trest za spotřebu některých produktů.

Tím dospíváme k závěru. Ten bude krátký. KDU-ČSL stojí na rozcestí. Spíše na něm přešlapuje, protože nejistotota kolem vlastního programového směřování a budoucnosti v ní trvá mnoho let. Jednou cestou je udržení klasického modelu strany relativně pevně vymezené skupiny voličů s tematickou preferencí v oblasti rodiny, etických otázek či venkova. Jinými slovy praktikujících křesťanů a lidí, slovy Petra Fialy, „přirozeně tíhnoucích k dobru“. Druhou možnou cestou je ona modernizace a snaha získat nové voliče. Zde je ovšem zmíněné riziko spočívající v možné ztrátě tradičního elektorátu. Záleží na tom, kterým směrem se křesťanští demokraté budou chtít otevírat. Pokud to bude směrem k levicově-liberálnímu spektru, mnoho šancí na úspěch nelze předpokládat. Pokud to bude směrem ke konzervativním a křesťanské politice pozitivně naladěným voličům, je možnost úspěchu větší, ovšem zde je na druhé straně politické rozložení sil mezi politickými stranami poměrně pevně stabilizováno a s velkými přesuny elektorátu nelze počítat. Třetí a nejpravděpodobnější cestou je pokračování ve zmíněném přešlapování. To může mít ostatně pozitivní efekt v promýšlení podstaty křesťanskodemokratické politiky, ovšem pouze za předpokladu, že se bude odehrávat v klasickém rámci pravicové politiky založené na etických hodnotách a lidské svobodě.

(Upravená verze přednášky pronesené na Semináři o budoucnosti křesťanské demokracie v červnu 2007)