V naší nové knize What is Marriage? Man and Woman: A Defense se pokoušíme racionálně zdůvodnit a ospravedlnit historické pojetí manželství jako vztahu muže a ženy – svazku realizovaného na všech rovinách (rozumu, srdce i těla) a neodmyslitelně spjatého s rodinným životem. Ukazujeme, jakým způsobem závisí obecné blaho na zakotvení tohoto pojetí v legislativě, a zodpovídáme nejvýznamnější kritické námitky proti němu (související s rovností, svobodou, neutralitou vůči občanům, mezirasovými sňatky, problémem neplodnosti a s mnohým jiným).
Ukazujeme, jak argumentace propagující redefinici manželství protiřečí sama sobě, a dokumentujeme, jak rozličnými způsoby by přijetí této redefinice poškodilo obecné blaho. Nakonec v naší knize ukazujeme, jak může společnost podporovat tradiční manželství, aniž by ignorovala potřeby osob majících zalíbení ve stejném pohlaví, poškozovala jejich důstojnost a bránila jim v naplnění jejich tužeb.

V tomto článku odpovídáme na některé námitky těch, kteří s našimi názory sympatizují. Proč nás mají ze všeho nejvíc trápit zrovna sňatky osob stejného pohlaví? Proč by mělo v otázce manželství tolik záležet na politice? A pokud na ní záleží, proč nevyužít „rozšíření definice“ manželství k propagování rodinných hodnot? Jakou újmu může utrpět manželství, uznáme-li za manželství vztahy osob stejného pohlaví? Není již naše pře ztracena, anebo nemá přinejlepším druhotný význam? A proč vůbec zvýhodňovat něčí sektářské hodnoty – není to porušení svobody a rovnosti? Zodpovíme tyto otázky jednu po druhé.

Proč se máme tak úporně snažit, aby partnerství osob stejného pohlaví nebylo uznáno za manželství? Nejsou skutečnými problémy spíše rostoucí počet rozvodů a neúplné rodiny?

Proč se konzervativci zarputile zaměřují právě na sňatky osob stejného pohlaví? Odpověď je jednoduchá. Vždyť tomu tak vůbec není. Konzervativci odjakživa vyvíjeli úplně jiné společenské a politické snahy k posílení kultury manželství a činí tak i nadále. Tlak na redefinování manželství je vyvíjen na nás. Ukažte mi jediného oponenta redefinice manželství, který by se raději nevěnoval něčemu jinému. Ale manželství osob stejného pohlaví se stalo předmětem živé debaty a my to nemůžeme ignorovat, máme totiž obavy, že výsledek této debaty bude mít na kulturu manželství širší dopady.

Už dávno před debatou o sňatcích osob stejného pohlaví jsme přišli s kampaní „hnutí za manželství“, jež vysvětlovala, jaký přínos má manželství pro manžele ctící jeho nároky, pro jejich děti a šířeji i pro společnost.

Významné časopisecké příspěvky – kupříkladu profilový článek Barbary Dafoeové v The Atlantic v roce 1993 nazvaný „Dan Quayle měl pravdu“ – vypočítávaly vysoké společenské náklady fragmentace rodin. V dalším desetiletí jsme byli svědky vzniku organizací typu Marriage Savers zakladatelů Mika a Harriet McManusových a politických programů, jako byl Healthy Marriage Initiative Bushovy administrativy. Tyto iniciativy a nespočet dalších byly zacíleny na problémy vysoké rozvodovosti, soužití nesezdaných párů a rostoucí porodnosti u svobodných matek. Vztahy osob stejného pohlaví nikoho nezajímaly.

V „hnutí za manželství“ se během osmdesátých a devadesátých let angažovala Maggie Gallagherová – dnešní hlavní oponentka redefinování manželství. Napsala knihy dokumentující škody způsobené „rodině, manželství a sexu“ sexuální revolucí a propracovala argumentaci ve prospěch manželství jako lepšího uspořádání vztahu pro páry, než je kohabitace. Jeden z autorů tohoto článku (Robert P. George) se k ní připojil v osmdesátých letech, byv svědkem zkázy způsobené hroucením kultury manželství v jeho rodné Appalachii. (My dva spoluautoři jsme v té době byli na houbách, respektive učili se slabikovat.) Homosexuálními záležitostmi se nikdo z nás nezabýval.

V roce 1996 byl přijat Zákon o ochraně manželství (Defense of Marriage Act), avšak teprve v roce 2003, kdy nejvyšší soud státu Massachusetts uzákonil ústavní právo na uznání partnerství osob stejného pohlaví jako manželství, se dostala do popředí otázka, zda redefinovat manželství způsobem, který eliminuje komplementaritu pohlaví. V tu chvíli neměli vůdci hnutí za rodinu na vybranou. Museli si zodpovědět otázku: bude-li vztah osob stejného pohlaví uznán jako manželství, posílí to kulturu manželství, anebo ji to dále oslabí?

Došli k závěru, že otázka manželství osob stejného pohlaví se v konečném důsledku netýká rozšíření okruhu párů majících nárok na sňatek. Týká se toho, zda uzákonit nové pojetí manželství – pojetí, proti jehož zhoubným následkům dlouhé roky bojovali. Idea, že romantický a citový svazek je to jediné, co činí manželství manželstvím, nedokáže vysvětlit ani podpořit stabilizující normy stálosti, monogamie a exkluzivity partnerů, jež činí manželství způsobilým pro rodinný život. Může je jedině oslabit.

Lépe řečeno, oslabovat je již začala. Za katastrofálními politickými rozhodnutími, mezi něž patřilo uzákonění tzv. nesporného rozvodu (rozvodu bez zjišťování příčin neboli rozvodu dohodou), stojí představa, že manželství spočívá v romantické náklonnosti a v uspokojení; jakmile obojí pomine, svazek se prostě rozváže. Vůdcům hnutí za rodinu bylo jasné, že má-li se zachovat vůbec nějaký základ pro obnovu kultury manželství, musejí bojovat proti formálnímu a definitivnímu redefinování manželství, které by je v zásadě redukovalo na romantické spojení.

Proč si dělat takovou hlavu z politiky?

Někteří si myslí, že by se zastánci manželství měli méně zaměřovat na politiku a více na občanskou společnost. To je falešná a poraženecká dichotomie. Musíme se zaměřovat na obojí: na politiku i na kulturu, protože politika může upevnit – či podkopat – kulturu a naopak. Jedno od druhého není tak docela odděleno.

Právo postupně formuje představy lidí o tom, co je manželství. Tyto představy pak ovlivňují počínání lidí vůči manželství a v manželství – stačí pomyslet na následky zákona o rozvodu dohodou. Následky redefinice manželství upouštějící od komplementarity pohlaví by téměř jistě byly znásobeny přijetím antidiskriminačních zákonů vynucujících podřízení se nesouhlasících třetích stran a změnu osnov ve státních školách. Politické a kulturní zápasy od sebe prostě nelze oddělit. Politika a kultura jsou dvě fronty v téže bitvě o získání prostoru, motivace a společenské podpory párům žijícím podle opravdového ideálu manželství. V jistém smyslu to ani různé fronty nejsou: právo, politika i politické programy tvoří součást kultury.

Jak dalece je takováto společenská regulace důležitá? Naší jedinou laboratoří jsou dějiny a výsledky mluví jasně. Každé politické společenství trvající dostatečně dlouho, aby po sobě zanechalo nějakou stopu, reguluje sexuální vztahy mezi muži a ženami. Proč? Jen ony mohou dát vzniknout novým lidským bytostem – vysoce závislým tvorečkům, jejichž vyhlídky na dosažení fyzické, mravní a kulturní zralosti a schopností být přínosem pro společenství jsou optimální, vychovává-li je matka a otec v kontextu rodiny. Jenže stabilita rodiny nevznikne sama od sebe. Potřebuje silnou kulturu manželství: pevné normy i subtilní vodítka nastavená tak, aby usměrňovala rozhodování lidí ve prospěch jejich dlouhodobých zájmů a obecného blaha.

Ostatně si toho žádá spravedlnost. Povzbuzováním manželské stability stát hájí právo dítěte prožívat vzájemnou lásku matky a otce i jejich lásku vůči sobě. Omezuje dopady negativních externalit na nevinné subjekty – ostatně ztroskotaná manželství a děti svobodných matek zatěžují nás všechny řetězcem sociálních patologií a zvýšenými nároky na policejní ochranu a státem poskytované sociální služby. Výzkum provedený ve skandinávských zemích sociology Davidem Popenoem a Alanem Wolfem ukázal, že s úpadkem kultury manželství roste rozsah státní moci i výše státních výdajů. Milí liberálové, vezměte to prosím v úvahu.

Levicově orientovaná Brookings Institution ve své studii zjistila, že 229 miliard dolarů na sociálních výdajích mezi lety 1970 a 1996 lze připsat na vrub zhroucení kultury manželství a jeho následků v podobě nárůstu sociálních neduhů: těhotenství mladistvých dívek, chudoby, zločinnosti, narkomanie a zdravotních problémů. Studie z roku 2008 ukázala, že rozvody a děti vyrůstající mimo manželství stojí daňové poplatníky každoročně 112 miliard dolarů.

Vláda je štíhlejší a efektivnější, podporuje-li manželské normy, místo aby jen sbírala střepy rozbité kultury manželství. A tyto normy může podporovat, aniž by něco zakazovala. V otázce manželství by měli být liberálové i konzervativci zajedno.

Co vám vadí na monogamních vztazích mezi sobě oddanými a věrnými osobami stejného pohlaví?

Někteří tvrdí, že manželství zcivilizuje a stabilizuje vztahy mezi osobami stejného pohlaví. Ale na slově „manželství“ není nic kouzelného. Není to tak, že kdekoli a kdykoli toto slovo použijeme, prosadí samo o sobě manželské normy. Spíše se manželské normy prosadí skrze zákony ztělesňující a povzbuzující takovou vizi manželství, která dá smysl těmto normám jako koherentnímu celku.

Manželské normy takový smysl z principu nedávají, pokud je manželství určeno pouze tím, co mohou mít páry stejného i opačného pohlaví společného, totiž intenzivní citovostí. U citového svazku neexistuje žádný zásadní důvod, proč by měl být nutně stálý a trvalý. Anebo omezený na dvě osoby namísto početnějších skupin. A proč by měl být sexuální povahy, tím méně výlučný (myšleno jako opak „otevřeného“). Anebo neodmyslitelný od života rodiny a utvářený jejími požadavky. (Páry sice mohou tyto normy v životě realizovat, motivuje-li je k tomu povaha či vkus, ale neexistuje k tomu žádný principiální důvod, jakož ani k tomu, aby zákon tyto normy podporoval.)

Jinými slovy, je-li pohlavní komplementarita pro manželství pouhou věcí volby – nepovinná, realizovaná pouze v případě, že ji zúčastnění preferují – pak tomu musí být stejně téměř i s každou jinou normou, jíž se manželství vyznačuje. Byť s tím někteří zastánci manželství osob stejného pohlaví nesouhlasí, lze k tomuto závěru dojít rozumově a stále více jej potvrzuje argumentace používaná v kampaních za redefinici manželství i politické programy, jež vůdci tohoto hnutí stále častěji zastávají – a konec konců i elementární poznatky sociologické.

Není potom divu, že 300 akademiků a agitátorů „LGBT a s nimi spřízněných“ (LGBT: lesby, gayové, bisexuálové a transsexuálové, pozn. překl.) – včetně tak prominentních osobností jako Gloria Steinemová a profesor práva na New York University Kenji Yoshino – žádá v manifestu „Beyond Same-Sex Marriage“ přiznání právního statutu sexuálním vztahům zahrnujícím více než dva partnery. Profesorka Elizabeth Brakeová z University of Calgary prohlašuje, že spravedlnost si žádá právního uznání, jež by „napravilo dosavadní diskriminaci… polygamistů a skupin, které si poskytují vzájemnou péči.“

Sepětí manželství s životem rodiny? Andrew Sullivan říká, že manželství se stalo „především prostředkem, jímž si dva dospělí stvrzují vzájemný citový závazek.“ E. J. Graff doufá, že uznání sňatků osob stejného pohlaví „změní poslání této instituce“ takovým způsobem, že napříště bude znamenat „svobodu zvolit si partnera buď stejného, anebo opačného pohlaví … a přerušení vazeb mezi sexem a plenami“.

Exkluzivita? Andrew Sullivan, opěvovatel „spirituality anonymního sexu“, se domnívá, že „otevřenost“ vztahů mezi osobami stejného pohlaví může posílit vztah mezi manželem a manželkou nastolením „flexibility“, což je eufemismus pro nevěru. Totéž obhajuje Dan Savage v článku „Married, with Infidelities“ uveřejněném v New York Times. Ještě nepokrytěji nám dává za pravdu článek v měsíčníku The Advocate zaměřeném na zájmy komunity LGBT:

Pravičáci bojující proti rovnosti již dlouho tvrdí, že povolí-li se sňatky gayů, bude zničena posvátnost „tradičního manželství“… Připusťme na chvíli, že tito blouzniví kazatelé posvátnosti mají pravdu. Dokázala by tradice otevřených vztahů gayů skutečně změnit manželství v jeho nynější podobě? A bylo by to tak špatné?

To nejsou naše slova, nýbrž slova vůdčích stoupenců sňatků osob stejného pohlaví. Mohli bychom uvést mnohem, mnohem více příkladů. Pakliže věříte ve stálost a exkluzivitu, a přesto byste chtěli redefinovat manželství, vezměte to na vědomí.

Řada těch, kteří si vzali oslabení instituce manželství za cíl, uvažuje přesně v těchto intencích. Agitátorka Victoria Brownworthová svého času poznamenala, že „president George W. Bush má pravdu, když tvrdí, že povolí-li se sňatky párů stejného pohlaví, oslabí to instituci manželství… Téměř jistě se tak stane, což změní koncepci manželství výrazně k lepšímu.“ Michelangelo Signorile naléhá na homosexuální páry, aby „bojovaly za sňatky osob stejného pohlaví, a jakmile toho dosáhnou, kompletně redefinovaly instituci manželství.“

Tyto ideje ovlivňují politiku. Od té doby, co některé země začaly uznávat vztahy osob stejného pohlaví, musí stát čelit zpochybňování i většiny ostatních tradičních norem. Mexico City svého času zvažovalo vydávání tzv. dočasných oddacích listů. V Kanadě i jinde jsou vznášeny návrhy na dekriminalizaci a uznání polygamie – na základě požadavku rovnosti. Jistý oddávající úředník v Brazílii uznal jako občanský svazek partnerství tří osob („triádu“) s tím, že si toho žádá redefinice manželství: „Co jsme považovali za rodinu dříve, není nutně totéž, co lze považovat za rodinu dnes.“

Už úvodní kurs v sociologii vám potvrdí, že zavedení sňatků osob stejného pohlaví by oslabilo normy manželství. List New York Times nedávno přinesl zprávu, že podle jisté studie není exkluzivita pro vztahy gayů normou: „U heterosexuálních párů se mluví o záletech, klamání a nevěře,“ konstatuje Coleen Hoffová, vedoucí výzkumného týmu, „ale u gayů takovéto negativní konotace nenajdeme.“ A skutečně z několika dalších studií vyplývá, že homosexuálové nečiní rozdíl mezi exkluzivními a otevřenými svazky a že svazky otevřené nevykazují žádnou vyšší stabilitu. Naproti tomu 99 procent párů opačného pohlaví od sebe sexuální exkluzivitu očekává a v manželství ji předpokládá. Její porušení, podle slov jiné studie, „je hlavním důvodem rozvodů ve 160 světových kulturách a jedním z nejčastějších důvodů, proč páry přicházejí do manželských poraden.“

Veškeré důkazy dokládají, že manželství osob stejného pohlaví nemohou generovat společenské normy toho druhu, jaké tradičně spojujeme s manželstvím. Proč? Takové normy coby obecné požadavky na manželství mají prostě menší smysluplnost pro vztahy osob stejného pohlaví než pro pravé svazky muže a ženy, což ostatně připouští i mnoho akademiků a agitátorů LGBT.

Jak by uznání vztahů osob stejného pohlaví za manželství uškodilo manželství?

Máme-li uznat vztahy osob stejného pohlaví za manželství, musíme změnit celou základní vizi určující naši představu o tom, co manželství znamená (v zákoně, potažmo v mravech, potažmo v praxi). Nová vize ztotožňuje manžele s mnohem širší kategorií společníků. Svazky blíže nespecifikovaných společníků mohou mít vysokou osobní hodnotu, ale nemohou z principu zakotvit normy, jimiž se vyznačuje manželství.

Čím větším neporozuměním bude manželství postiženo, tím obtížnější bude chápat smysl jeho norem, žít podle nich a prosazovat jejich přísné dodržování. Zároveň se všechna zbývající omezení platná pro manželství stanou záležitostí libovůle. Ve výsledku bude poničeno nejedno kulturní a politické dobro, kvůli nimž stát původně začal do manželských záležitostí vstupovat. Zde je jejich shrnutí.

Opravdové manželské naplnění. Žádný z nás nejedná ve vzduchoprázdnu. Všichni čerpáme podněty z kulturních norem, z nichž mnohé jsou utvářeny právem. Chce-li někdo uzavřít manželství, musí si je svobodně zvolit. Aby si je mohl zvolit, musí mít alespoň hrubou představu, co to je. Revizionistický názor by uškodil zejména budoucím generacím tím, že by pokřivil jejich ideu manželství: učil by, že manželství je v zásadě věcí citového naplnění a kohabitace, bez inherentní spojitosti s tělesným sjednocením, plozením a rodinným životem. Spolu s tím, jak by si lidé tento názor postupně internalizovali, by klesala jejich schopnost rozpoznat opravdový manželský svazek. To by bylo samo o sobě zlé, protože manželský svazek je sám o sobě dobrý. Takové zlo plynoucí z redefinování manželství by působilo nenápadně, je ale primární. Ostatní zla představují následky chybné interpretace manželství.

Blaho manželů. Manželství obvykle činí manžele zdravějšími, šťastnějšími a majetnějšími. Ale musí to být manželství. Působí takto zejména díky rozlišujícím normám stálosti, exkluzivity a orientace na rodinný život. Pokud stát manželství redefinuje, zároveň tím způsobuje, že jsou tyto normy hůře pochopitelné, hůře ospravedlnitelné a obtížněji se podle nich žije; manželé zakusí méně manželské stability a méně psychologických a materiálních výhod z ní plynoucích.

Blaho dětí. Budou-li uznány sňatky osob stejného pohlaví, nejenže dojde k podkopání stabilizujících norem manželství, ale nebude zde žádná občanská instituce, která by posilovala vědomí, že muž a žena přináší odlišné dary do rodičovství. Redefinování manželství by změkčilo společenské tlaky a snížilo motivaci k tomu, aby manželé zůstali u manželek a dětí a aby muži a ženy uzavírali sňatek před početím dětí (kterážto motivace už i tak v posledních desetiletích notně poklesla). Mají-li se děti vyvinout v šťastné, produktivní, počestné a sebevědomé dospělé, redefinování manželství by tomuto vývoji ublížilo.

Přátelství. Nedorozumění ohledně manželství uspíší úbytek ryzích přátelství, čímž budou obzvláště postiženi lidé nesezdaní. Stát definuje manželství hlavně podle stupně intenzity těch aspektů, jež v maximální míře činí každý vztah hodnotným: intenzity sdílených citů a sdílených zkušeností. V důsledku toho bude méně přijatelné hledat (a obtížnější nacházet) citovou a duchovní intimitu v mimomanželských přátelstvích. Nebudou již vnímány jako odlišné od manželství – a tudíž přitažlivé svou výlučností a vyhraněností – nýbrž budou považovány prostě za něco „menšího“. Pouze tradiční pojetí manželství výslovně orientované na jednotu těla a rodinný život zachovává člověku paletu bohatě oplývající mnoha druhy styků a zalíbení, z nichž každé má osobitou škálu hloubek a konkrétních forem zpřítomnění a péče.

Náboženská svoboda.^*) Spolu s tím, jak začíná být tradiční pojetí manželství považováno za iracionální („bigotní“), bude potlačována svoboda vyznání a svoboda řídit se jím v praktickém životě. Několik amerických států už přinutilo katolické charity vybrat si, zda se úplně vzdají svých adopčních služeb, anebo zda přistoupí na to, že budou v rozporu s katolickými zásadami umisťovat děti k partnerům stejného pohlaví. Leckteří obránci tradičního manželství už dostali kvůli zveřejnění svých názorů výpověď anebo byli odmítnuti při žádosti o místo či jim byla odepřena možnost vzdělání a kariérního růstu. Bude-li manželství redefinováno, pak se pojetí manželství, v nějž svého času věřila takřka každá lidská společnost – tedy pojetí manželství jako svazku muže a ženy – stane škodlivým předsudkem, jejž je nutno vytlačit na okraj kultury. Důsledky pro praktikující křesťany, židy, muslimy a další věřící začínají být nasnadě.

–––––

^*) Jedním z nejčerstvějších příkladů je rozhodnutí nejvyššího soudu amerického státu Nové Mexiko ve věci žaloby proti věřící fotografce Elaine Hugueninové, která kvůli náboženskému přesvědčení odmítla fotografovat obřad uzavření registrovaného partnerství lesbického páru. Žalobu podala jedna z dotyčných partnerek, Vanessa Willocková – jinak též funkcionářka a aktivistka Úřadu pro rovné příležitosti. Rysy případu ukazují na to, že Willocková nehledala někoho, kdo obřad vyfotí (přičemž takových fotografů měla na výběr stovky), nýbrž záměrně naopak někoho, kdo jej vyfotit odmítne. Soud nižšího stupně rozhodl, že fotografka Elaine Hugueninové porušila podle antidiskriminačního zákona lidská práva lesbického páru, a uložil jí uhradit soudní výdaje protistrany ve výši 7000 dolarů. Nejvyšší soud státu Nové Mexiko tento verdikt potvrdil. Joshua Steinmle, fejetonista časopisu Forbes, vznesl ve svém blogu trefnou řečnickou otázku, zda by nejvyšší soud Nového Mexika nařídil kupříkladu černošské fotografce fotit sňatek příslušníků Ku Klux Klanu anebo židovskému fotografovi fotit na svatbě neonacistů. Pro dokreslení uveďme, že podle následného průzkumu Rasmussen Reports podporuje 85 procent Američanů právo věřících fotografů odmítnout fotografovat sňatky homosexuálů. (Pozn. překl.)

–––––

Vláda omezených pravomocí. V našem životě je stát hercem ve vedlejší roli (nebo by měl být) – nikoli protagonistou. Existuje proto, aby vytvořil podmínky pro rozvoj, rozkvět a prosperitu jednotlivců a svobodně ustavených společenství. Nejdůležitějším svobodným společenstvím, na němž závisejí všechna ostatní, je rodina vzešlá z manželství. Aby byly vytvořeny podmínky pro její rozkvět, stanovuje zákon o rodině mimo jiné určitá zvýhodnění a omezení v zájmu toho, aby manželé zůstali pospolu. Redefinování manželství dále prohloubí erozi manželských norem a obsadí stát do dalších hlavních rolí, pro něž má pramálo předpokladů: do rolí rodiče, opatrovníka sirotků, zaopatřovatele zanedbaných, arbitra sporů o úpravu poměrů k dítěti, sporů o otcovství a sporů o styk dětí s rozvedeným rodičem. Úměrně oslabování rodiny se posiluje zaopatřovací a nápravná byrokracie státu.

Není boj proti redefinování manželství dávno ztracen?

Odpověď je prostá: není. Pečlivý pohled na průzkumy veřejného mínění ukazuje komplexní a dynamické trendy. Jak se toto mínění bude měnit, závisí na rozhodování lidí, nikoliv na slepých dějinných silách. Nezabývejme se otázkou, co se stane, nýbrž otázkou, jak si máme počínat.

Nejprve se lépe podívejme na halasně oslavované výsledky referend o manželství osob stejného pohlaví, která proběhla ve 4 státech zároveň s volbami v roce 2012. V Maine bylo odevzdáno 40 procent hlasů pro Romneyho a 47 procent pro tradiční manželství. V Marylandu 37 procent pro Romneyho a 48 procent pro tradiční manželství. V Minnesotě 45 procent pro Romneyho a 48 procent pro tradiční manželství. Ve státu Washington 42 procent pro Romneyho a 47 procent pro tradiční manželství. To vše v kampani, v níž měli zastánci redefinice manželství finanční převahu čtyři ku jedné a podporu prominentních osobností: presidenta Obamy, vicepresidenta Bidena, guvernérů a množství vůdčích osobností byznysu, sportu a zábavního průmyslu. V květnu dosáhlo tradiční manželství drtivého vítězství 61 procent ku 39 procentům v Severní Karolíně, v níž jsou v jiných ohledech síly dlouhodobě vyrovnané: v roce 2008 zde vyhrál Obama a v roce 2012 tu velmi těsně prohrál.

Preferují redefinici manželství mladí lidé? Ano, i když ne v takové většině, jak si mnozí myslí. Uvážíme-li, do jaké míry chybí mladým solidní pochopení podstaty a společenského účelu manželství, máme všechny důvody zdvojnásobit úsilí k převýchově generace, jež podědila pohromy sexuální revoluce. Není proč lámat nad nimi hůl a nemáme k tomu žádnou výmluvu. Měli bychom při tom čerpat podněty z hnutí pro život, jak ostatně již navrhl jeden z nás (Ryan T. Anderson) ve čtvrtletníku Human Life Review na podzim roku 2012. V letech bezprostředně po verdiktu Roe vs Wade se veřejné mínění prudce přiklonilo ke schvalování potratů. Každým dnem přibyla nějaká významná osobnost do tábora zastánců „potratů na přání“: Ted Kennedy, Jesse Jackson, Al Gore, Bill Clinton. Elity zesměšňovaly hnutí pro život a odsuzovaly je do propadliště dějin.

Představitelé hnutí pro život stárli a vlastní děti se stavěly proti nim. Navzdory tomu si však směle vyhrnuli rukávy, plivli do dlaní a dnes sklízíme plody jejich práce. Hnutí pro život rozhodným způsobem vyhrálo intelektuální spor o to, zda je nenarozené dítě lidskou bytostí. Většina Američanů je nyní proti většině druhů potratů, a navzdory hrubým chybám některých politiků (viz rok 2012) jsou v amerických státech vesměs výrazně na postupu zákony pro život.

Co se to stalo? Jednak vešly v užívání takové přístroje jako ultrazvuk. Ale vedle toho byla vypracována argumentace, ustaveny organizace a vytyčena strategie. Podobnou práci je nyní nutno vykonat v otázce manželství. Ať si inteligence říká, co chce, politickou porážku může spolehlivě zaručit jen nečinnost.

V tomto dlouhodobém výhledu vypadají naše šance dobře. Jakmile se mladí usadí, vezmou se a budou mít děti, lépe pak ocení, co činí manželství manželstvím a jaká je výlučnost manžela a manželky, otce a matky. A jsou-li správné naše odhady škod, jež budou způsobeny redefinováním manželství, pak přechodné období uzavírání sňatků bez rozlišení pohlaví a jeho následky nakonec povedou k přehodnocení – podobně jako rozvod dohodou odstartoval manželské hnutí v předchozí generaci.

Proč omezovat svobodu ve jménu sektářských hodnot?

Pojednává-li tato debata vskutku o tom, která z obou vizí manželství má být přijata, pak argument neutrality (či rovnosti) sám o sobě nemůže přinést žádné body ve prospěch redefinování manželství. Neutralita nemůže ospravedlnit zakotvení jedné zásadní mravní vize na úkor jiné. Přitom je jasné, že názor revizionistů je opravdu zásadní vizí manželství. Vždyť i revizionistické pojetí stále ještě jistým způsobem omezuje, co lze považovat za manželství a co už nikoliv. Vylučuje například domácnosti s více partnery (polyamorii), jichž je podle Newsweeku v Americe na 500 000. Monogamie je standardem ve stejné míře jako pohlavní komplementarita.

To, že politika nemůže být neutrální, však platí nejenom v otázce manželství. Také politické řešení dalších záležitostí vyžaduje zaujímání kontroverzních morálních postojů k tématům, u nichž se střetávají různé světové názory, ať již se jedná o affirmative action, potraty, asistovanou sebevraždu, pomoc chudým, trest smrti, mučení či další. To neznamená, že má stát o těchto záležitostech mlčet, to může jen stěží. Místo mlčení se musí snažit, aby je vyřešil správně. Nejsnáze se mu to podaří, když občané jasně a otevřeně vysvětlí důvody svých postojů.

Důležité je říci, že naše pojetí manželství rozhodně není „naše“ v sektářském smyslu. Podobné pojetí zastávají židovská, křesťanská a muslimská tradice, zastávali je myslitelé antického Řecka a Říma – monoteismem nedotčení – jakož i rozmanití filosofové osvícenství. Stvrzuje je zvykové i civilní právo, římské právo i řecké. Toto pojetí vznikalo na mnoha místech napříč staletími, a přestože nebylo úmyslně zaměřeno na vyloučení vztahů osob stejného pohlaví, nepřišlo manželství takových osob nikomu ani na mysl. Toto pojetí vzniklo v kulturách, kde sexuální orientace vůbec nefigurovala jakožto pojem, přestože v nich byl homoeroticismus akceptován, ba dokonce brán za samozřejmost.

K čemu by vedlo redefinování historického pojetí manželství v tom smyslu, že by zahrnulo vztahy osob stejného pohlaví? Podkopalo by jak samotný smysl občanského manželství, tak manželskou praxi (přičemž dokladů tohoto tvrzení jsme se zde mohli jen letmo dotknout) jakož i všechna zásadní dobra, jež na ní závisejí.

Podpora manželství mezi mužem a ženou samozřejmě neospravedlňuje nepřátelství proti lidem s náklonností ke stejnému pohlaví ani přehlížení potřeb jedinců, kteří nikdy sňatek neuzavřou, ať již z toho či onoho důvodu. Zaslouží si stejnou péči a respekt jako každý jiný a veřejná politika by měla dělat vše potřebné a vhodné, aby jim pomáhala k dobrému prožití života. Ale táž starostlivá péče o obecné blaho si žádá, aby byla chráněna a posilována kultura manželství. Jak? Tím, že se o manželství bude říkat pravda.

Sherif Girgis je studentem na Yale Law School a zároveň absolvuje doktorandské studium filosofie na Princeton University.

Ryan T. Anderson je vědeckým pracovníkem Heritage Foundation a doktorandem politologie na University of Notre Dame.

Robert P. George je hostujícím profesorem na Harvard Law School a profesorem právní vědy na Princeton University.

Více o jejich názorech na manželství lze nalézt na whatismarriagebook.com.

Z anglického originálu „Marriage and Politics. Why the debate matters; why the conjugal view can prevail“ publikovaného v časopisu National Review, February 11, 2013, s. 34-37, přeložil Jiří Pilucha.