Každý člověk, i ten sebevíce moudrý, rozumný a blahosklonný, někdy třískne pořádnou hloupost. Může se to stát každému, proto z ojedinělé poznámky nevyvozujme příliš mnoho. Doufejme však, že se pan prezident Havel opět vrátí ke smyslům a zdravému rozumu. Jakož i k troše laskavosti ke svým názorovým oponentům. Říci o odpůrcích zákona o registrovaném partnerství homosexuálů, že „považují rodinu za teletník, kde se scházejí býci s krávami“, je přinejmenším velice nelaskavé a nezdvořilé. A, ano, taky naprosto pomýlené.

Nikdo nepovažuje rodinu či partnerský vztah pouze za nástroj na plození dětí. Tato argumentace proti stoupencům tradiční rodiny je argumentací křivou, neboť útočí vůči bizarnímu názoru, který nikdo nezastává. Manželství, rodina, či vztah mezi partnery má spoustu rovin a mnoho funkcí, emočních, ekonomických, společenských… Redukovat je na rovinu nebo funkci jen jednu je, ehm, redukcionistické. Ta legitimní otázka, o kterou mělo jít v diskusi o registrovaném partnerství, je tato: co a do jaké míry má mít stát do činění s těmi všemi rovinami a funkcemi rodiny či partnerství? A odpověď, kterou mnozí z nás považují za správnou, je tato: v mnoha ohledech má mít stát si nimi do činění co nejméně.

V podstatě stát má mít aktivní zájem na tom, aby (1) vůbec nějaké nové děti byly a (2) pokud možno vyrůstaly v optimálním prostředí. Dva lidé se mají rádi a je mezi nimi silný emoční vztah – je to ale dostatečný důvod proto, aby byl do jejich vztahu hned zatahován stát a nějakým razítkem jej štemploval? Chceme sentimenty, emoce, touhy a city lidí hned a nutně postátnit? Řekl bych, že by to byla zhovadilá myšlenka.

Srovnejme to s hudbou, kterou má pan prezident Havel nepochybně taky rád. Hudbu nelze redukovat jen na zvuky. Kdyby někdo redukoval hudbu jen na zvuky, nebyl by sice býkem a krávou, ale zato volem a krávou určitě. Hudba nejsou jen zvuky. Taky se lišíme v tom, co se komu líbí. Někdo má rád gregoriánský chorál, jiný zase Franka Zappu. Někdo J.S.Bacha, jiný zase Rolling Stones. Budiž, ale proč tam hned zatahovat stát? Proč dávat fandům Franka Zappy nutně štempl, že jsou fajn?

Jaký je státní zájem na hudbě? Primárně žádný, ať si každý poslouchá, co chce. V soukromí svých domovů. Sekundárně určitý být může: např. dotovat (a tedy privilegovat) hudbu klasickou, nebo specifickou pro kulturu této země. Antonín Dvořák má být, pokud jde o dotaci pro Státní operu, preferován před Britney Spears; alespoň mírně. Ale zajisté, v tomto se v názoru můžeme lišit; možná pan prezident Havel by mírně preferoval Britney Spears před Antonínem Dvořákem. Když ale stát nějakou hudbu preferovat a privilegovat bude, když něco zaregistruje jakožto „dobré!“ na náklady daňových poplatníků, a uvede to na veřejném fóru, měl by mít asi jeden malý, rozumný požadavek: aby ta hudba nějaké zvuky obsahovala. Aby tam vůbec nějaké zvuky byly. Ne že nějaké kapela vystoupí na pódium, pak spustí svou hudbu – a nic. Žádné zvuky. Tam by asi státní podpora či registrace být neměla.

Já vím, hudba, to nejsou jen zvuky. Hudba je mnohem víc než jen zvuky. Snad může existovat i „alternativní“ hudba bez zvuků, stejně jako existuje „alternativní“ životní styl či partnerský vztah bez dětí. Ta otázka pro stát však zní: proč jej pak potom ale dotovat, nebo registrovat? Proč ne jen tolerovat?

Jen proto, že to lidé chtějí? Lidé ale chtějí hodně věcí a různých. Důsledkem této logiky by bylo nakonec postátnění každého aspektu lidského života, každé lidské emoce či touhy. Postátnění všech aspektů lidského života je však definicí totalitarismu. Toho bychom si měli být vědomi; stejně jako toho, že i když rodina není jen plozením dětí, právě tyto děti a jejich existence jsou vitálním zájmem státu. Nikam jinam do soukromých vztahů mezi dospělými by stát svůj frňák strkat neměl. A ani pan prezident Havel.