Otázka v případě Egypta nezní, umírají-li v politických turbulencích tisíce lidí, ale vydá-li se islamistickou, či sekularizovanější cestou.
“Demokracie” má dva možné významy: Prvním je vláda většiny – bez omezení či kvalifikací; vláda většiny, ať už je jakákoli. Toto je antická, konkrétně řecká definice demokracie. Může znamenat svévoli většiny, dokonce velice krutý a brutální útisk menšiny většinou, včetně té nejmenší – jednoho člověka. Proto nejlepší řečtí filozofové – Sókratés, Platón, Aristotelés – byli proti demokracii (Sókratés za to zaplatil životem).
Na této formě vlády neshledávám nic dobrého a je pro mne stejně špatná jako tyranie, svévolná vláda jednoho člověka či oligarchie – skupiny lidí.Druhým možným významem je, jak jí v současnosti rozumíme my, obyvatelé Evropy a Severní Ameriky. A tím je vláda většiny odvozená od přání většiny a vládnoucí s jejím souhlasem, která však respektuje práva (přirozená či ústavní) menšiny, včetně té nejmenší – jednoho člověka.
Především právo na svobodu slova, projevu, tisku; právo na náboženskou svobodu včetně práva vychovávat ve svém světonázoru vlastní děti; a právo na vlastnictví legitimně získaného majetku, jež je materiálním základem všech našich práv a ostatních svobod. Této “demokracii” se také někdy říká “liberální demokracie” či “ústavní demokracie”.
Řečtí filozofové jí říkali “republika”, čímž mysleli vládu většiny ve prospěch všech, celé země, a považovali ji za obdobně dobrou jako vládnutí ve formě “aristokracie” – vláda výtečné menšiny ve prospěch všech – či “monarchie” – vláda jednoho člověka ve prospěch všech.Vláda vzdělané menšiny
Ve starověku a středověku se mělo za to, že “republika” je značně nepravděpodobná a že “republika”, odpovědná vláda většiny, sklouzne v “demokracii” – nezodpovědnou vládu většiny. Proto preferovanými formami vládnutí byly “aristokracie” či “monarchie” – lidé se domnívali, že menšinu či jednoho člověka lze snadněji vzdělat než většinu či všechny lidi.
Teorie zněla: nemáme-li dost prostředků a schopností vzdělat všechny obyvatele k morálním a intelektuálním ctnostem, vzdělejme alespoň jednoho člověka či několik lidí. Obklopme jednoho náhodně vybraného (prvorozeného syna v jedné konkrétní rodině, dejme tomu Přemyslovců, Lucemburků, Jagellonců či Habsburků) těmi nejlepšími učiteli na daném místě v dané době a máme 18 let na jeho dobré vzdělání a výchovu – a buď se to podaří, nebo nepodaří.
Každopádně z dlouhodobého hlediska jeho vláda bude rozumnější, odpovědnější, mírnější, liberálnější, velkorysejší než vláda nepoučené lůzy, davů, plebsu – těch, kdo jsou vulgární a mdlého ducha. V zájmu celku má vládnout vzdělaná a ctnostná menšina, nikoli ignorantská a vášněmi ovládaná většina. Tolik teorie, za níž však praxe značně zaostávala. Naše teorie je nyní demokratická (dle klasiků republikánská), a ať každý sám posoudí, jak s ní praxe drží krok.Univerzální aristokracie
My nevěříme ve vládu menšiny (natož jednoho člověka), ale většiny. Jak však upozornil americký politický filozof židovsko-německého původu Leo Strauss, pokud mluvíme o demokracii, případně o “liberální demokracii”, máme na mysli něco jiného – to, co by řečtí klasici označili za “univerzální aristokracii”.
Nevěříme, že davy, masy, většina jsou natolik vulgární a hloupé, že svěřit jim moc by bylo nebezpečnéNevěříme, že davy, masy, většina jsou natolik vulgární a hloupé, že svěřit jim moc by bylo nebezpečné. Věříme, že když už ne všichni, pak alespoň většina, či minimálně většina v rámci většiny, je natolik vzdělaná a ctnostná – s minimem morální a intelektuální výtečnosti (řecky arété, od toho aristokracie, vláda těch, kdo vládnou morální a intelektuální výtečností) -, že nejen není nebezpečné jí svěřit moc, ale dokonce jsou během její vlády životy, svobody a majetky všech v bezpečí.
To, čemu říkáme “demokracie”, potažmo “republika”, by Aristotelés nazval “univerzální aristokracií”. (Mimochodem, aby experiment “vlády lidí prostřednictvím lidí a pro lidi” – slovy Abrahama Lincolna – dopadl dobře, a nikoli katastrofou, je nutné, aby většina skutečně oplývala alespoň minimem morálních a intelektuálních ctností – měla vzdělání v tradici řeckých filozofů či vyznávala například židovské, křesťanské nebo konfuciánské morální hodnoty nebo nejlépe kombinaci obou – aby byla v civilizačním ohledu konzervativní, loajální vůči civilizaci a jejímu řeckému, židovskému, římskému a křesťanskému původu.)Tři otázky
V tomto smyslu všichni milujeme liberální demokracii (vládu většiny respektující práva menšin), jsme demokraté, ovšem s kvalifikací liberální, ústavní.
Vyvstává však první otázka: Je islám kompatibilní s demokracií?
Samozřejmě, pokud demokracii chápeme “řecky” jako ničím neomezenou vládu většiny i za cenu porušování práv menšin, včetně menšiny nejmenší – jednoho člověka. Taková vláda však nemá žádnou ctnost či šarm, je naopak velmi špatná. Svoboda jednotlivce je a vždy má být větší hodnotou než vláda většiny.
Druhá otázka je zajímavější: Je islám kompatibilní s liberální, ústavní demokracií?
Odpověď – naštěstí – je kladná. Většinově islámské společnosti, jako je ta indonéská, malajská či turecká, jsou totiž demokratické, na místní poměry relativně liberální, a nijak dramaticky represivnější než jejich sousední neislámské země.
A nyní nejdůležitější otázka: Platí to i pro islámský arabský svět?
Bohužel, zatím nikoli. Možná někdy v budoucnu, ale dnes tomu tak není.
V současném islámském arabském světě realistická volba není mezi liberální demokracií westminsterského (nebo abychom nechodili zbytečně daleko – malostranského) typu na jedné straně a diktaturou na druhé, nýbrž mezi neliberální, represivní a politicky vůči názorovým a náboženským menšinám netolerantní “demokracií” (ve smyslu definice řeckých filozofů svévolné vlády většiny) a autoritativní vládou o něco liberálnější (ale ne o moc) a tolerantnější (o něco více) menšiny – především a prakticky armády s generálním štábem vzdělaným a vyškoleným na západních vojenských akademiích.Co dělat
Taková je realistická volba například v dnešním Egyptě. Vše ostatní jsou iluze. A praktická otázka pro Západ, který si “arabské jaro” nevymyslel, zní: Co dělat?Za prvé, vojensky neintervenovat.Za druhé, uvědomit si své zájmy. Pro nás je a má být méně podstatné, jakou formou vlády si v arabském islámském světě vládnou, pokud však tato vláda není vůči nám či našim spojencům nepřátelská a poskytuje-li rozumnou míru svobody (či alespoň tolerance) svým menšinám, především křesťanům.Za třetí, dát stranou pokrytectví a svatouškovství a přivítat vládu relativně sekulární a prozápadní menšiny v těchto zemích, což v případě Egypta znamená armády v čele s generálem Abdalem Fatahem Sísím.
V americkém Senátu, jak o tom napsala ČESKÁ POZICE, existují dva excentrické názory – izolacionistický, jejž reprezentuje například senátor Rand Paul, a demokratistický, ztělesňovaný kupříkladu senátorem Johnem McCainem. Těžko říct, který je horší.
Konzervativní internacionalistický realismus v zahraničí primárně podporuje přátele a spojence Západu, ať už jsou demokratičtí, či nikoliDle prvního, pokud se USA (Západ) přestanou starat o svět, stane se lepším pro život a nechá USA (Západ) na pokoji. Podle druhého je pro arabský islámský svět nejdůležitější uspořádat volby, a ať už v nich vyhraje kdokoli, nastane v něm všeobecná eudaimonia (štěstí).
Vedle izolacionismu a demokratismu existuje i třetí názor – konzervativní internacionalistický realismus, jenž v zahraničí primárně podporuje přátele a spojence Západu, ať už jsou demokratičtí, či nikoli – především však jsou měřítky místa a doby natolik liberální, tolerantní, sekulární a prozápadní, nakolik jim to okolnosti umožňují.
Tohoto realismu se nyní Západu – snad s výjimkou Izraele, jediného dnešního západního státu, který lze stále brát vážně – akutně nedostává.Kontrarevoluce proti islamistické revoluci
Jan Čuřík na ČESKÉ POZICI napsal:
“Masakr stoupenců islámského proudu na prostranství před mešitou… a následný řetězec konfrontací vyústil dle oficiálních údajů v pondělí 19. srpna navečer ve smrt bezmála 900 lidí. Statistika obětí sestavovaná egyptskými aktivisty se však v úterý ráno zastavila na počtu výrazně vyšším – 1666.”
Líto nám má být každého nevinného života, ale podstatná otázka v případě Egypta nezní, zda v politických turbulencích umírají tisíce lidí (v historii této země nic neobvyklého), nýbrž vydá-li se islamistickou, nebo sekularizovanější a prozápadní cestou.
“V uplynulých dnech jsme byli přítomni nejtragičtějšímu okamžiku egyptských dějin od začátku 20. století.”
Jan Čuřík možná chtěl napsat “od začátku 21. století” – ani v tomto případě by však neměl pravdu. Nejtragičtějším okamžikem Egypta od začátku 21. století totiž nepochybně bylo volební vítězství Muslimského bratrstva v roce 2011. A jeho nejtragičtějším okamžikem od počátku 20. století asi pád krále Farúka I. před 61 lety.
Tento zhýralý orientální despota však byl lepší než sekulární nacionalisticko-socialističtí generálové Gamál Násir, Anvar as-Sádát a Husní Mubárak. A ti byli lepší než Muslimské bratrstvo a sesazený prezident Muhammad Mursí. (Na základě srovnání vzhledu sestry krále Farúka a manželky exprezidenta Mursího pak lze klást otázku: Co je pokrok a co úpadek?)
“Měl jsem v letech 2005 a 2006 možnost se několikrát setkat s vysloužilým generálem egyptských zpravodajských služeb, blízkým přítelem jejich dlouholetého šéfa Umara Sulajmána. Navzdory veškeré podnětnosti našich diskusí o Egyptě a Blízkém východě jsem nebyl nikdy schopný ,skousnout” jeho na první pohled iracionální, ale o to viditelnější pohrdání stoupenci islámského proudu, ačkoliv byl praktikujícím sunnitou.”
Možná onen generál znal “stoupence islámského proudu” lépe než Jan Čuřík, a proto věděl, o čem mluví. A na rozdíl od něho v Egyptě hodlal zůstat žít a neuchýlit se do luxusu svobody západních zemí – ani se mu nechtělo snášet něžnou “toleranci” “stoupenců islámského proudu”.
“Lze situaci v Egyptě v polovině srpna 2013 nazvat jinak než dovršenou kontrarevolucí?” ptá se Jan Čuřík.
Já v to upřímně doufám – v kontrarevoluci proti islamistické revoluci. Tragédií Íránu v roce 1979 bylo, že neměl žádného schopného generála, jako je Abdal Fatah Sísí. Nadějí Západu – a ještě více Egypta -, že tato země generála Sísího má.
Nezávídím nikomu, kdo dnes musí rozhodovat, na čí stranu se přidat. Doporučované kriterium “prozápadní a pokud možno sekulární” může také ošidné. Vzpomeňme na Saddáma Husajna, ten se oproti Chomejnímu také jevil jako menší zlo. Dokonce se přehlížely i zločiny proti lidskosti, jako chemický útok na civilisty v kurdské Halabdži, ke kterému Západ mlčel. Jak to se Saddámem dopadlo už víme. Dlouhou dobu spíš hrálo roli a mnohdy ještě hraje, “kdo nám nechá podíl na ziscích z ropy”. Proto nám vadí Írán (tam poukazujeme na jeho konzervativní šiítský režim, který porušuje lidská práva) a nevadí nám Saudská Arabie (tam nepoukazujeme na jeho ještě konzervativnější sunitský wahabistický režim, který porušuje lidská práva ještě hůř, zvláště jde-li o ženy). Popř. Západ podporuje nepřátele svých nepřátel (proto se Amerika kamarádila se suverénně nejmasovějším vrahem všech dob Mao Ce Tungem a přinejmenším tolerovala /ale vše nasvědčuje tomu, že částečně i aktivně – za přispění Británíe – podporovala/ jeho pilného učedníka Pol Pota). Dobrá, lze tvrdit, že podporovat sekulární diktátory je menší zlo, než připustit vládu většinou (a teď souhlasím s panem Jochem vymezeným pojmem moderní demokracie, takže netvrdím, že demokraticky, ale schválně píši většinou)zvolených muslimských fanatiků. Snad z krátkodobého hlediska. Z dlouhodobého hlediska to muslimské fanatiky naopak posiluje. A hlavně to podporuje naprostou nedůvěru vůči Západu. Lidé si pak řeknou: “Tak tento Západ se tak hlasitě hlásí k určitým hodnotám demokracie a lidských práv a tvrdí, že v jejich jménu po světě zasahuje, ale zde podporuje tohoto odporného diktátora (Mubaraka, Saddáma atd.), který umučil mého otce, bratra atd. Všechno je to jen pokrytectví.” Možná je lepší nechat muslimské fanatiky se znemožnit sami, jak se to teď stalo v Egyptě (ovšem ti, kdo se tam teď dostali k moci jsou podle všecho ještě více protiameričtí, než muslimštví bratři, protiamerické postoje jsou tam prostě všeobecně rozšířené, takže si Amerika a Západ moc nevyberou) a jak se to časem pravděpodobně stane v Íránu. Koneckonců i Evropa se k demokracii dopracovávala nelehce a nemyslím si, že nějaké intervence, které by se tomu snažily napomoci zvenčí (existovavala-li by by hypoteticky taková síla) by něčemu prospěly. Co ovšem dělat tváří v tvář v takových situacích, jako jsou třeba dnešní útoky v Syrii? Těžko lze říct, že to je jejich vnitřní věc, že si to tam musejí vyřešit sami. Můj soused má taky sice právo na soukromí a zásadně mu nemám co mluvit do toho, co dělá doma. Ale platí to i tehdy, když tam týrá své děti a manželku? Můžu říct, že to je jejich rodinná záležitost, že se mě to netýká. Sotva. Co má tedy Západ dělat. Když nikomu nepomůže – špatně. Když pomůže jedné ze stran – a která to má být (vyberte si mezi SA a SS), pak se ukáže, že to ve výsledku byla ta ještě horší – taky špatně. Pak je ještě možnost pomáhat oběma stranám proti sobě, ať se bijí mezi sebou a nám dají pokoj – to je hanebnost. Pomáhat jen humanitárně – to neodstraňuje příčiny konfliktu a situaci to spíše prodlužuje. Proto říkám nezávidím žádnému americkému prezidentovi, který o něčem takovém musí rozhodovat a často ještě brát do úvahy otázku Oty Černého: “A co na to volič?” Jen bych se vyhnul dvěma dvěma nástrahám. To, že někdo sám sebe označuje jako prozápadního a třeba se tak i chová v zahraniční politice, ještě neznamená, že je to ten pravý, koho máme podporovat. Měl by se navíc také chovat podle západních hodnot. Mnohdy tato prozápadní maska umožní darebákům v poklidu páchat jejich darebáctví bez obav z kritiky stále ještě mocného Západu. Z poslední doby např. zločinec Saakašvili v Gruzii. A dále se nenechat zmanipulovat mediálním obrazem. Podpora kosovských Albánců a v důsledku toho bombardování Jugoslávie, kde se ukázalo, že ty médii zdůrazňované masakry (Račak), kvůli kterým se šlo na Bělehrad, byly zcela vymyšleny (tím nechci říct, že by se tam nedělo nic zavrženíhodného, ale nedělo se to, co už by bylo důvodem k válce a Albánci rozhodně nebyli jen ty nevinné oběti). Otázka je, zda Američané v tomto případě byli ti oklamaní, a ne ti klamající v nějaké nesmyslné přetlačované s Ruskem. Každopádně vznik kosovského státu považuji za jednu z největších zahraničněpolitických hanebností v Evropě po druhé světové válce. Principiálně se to ničím neliší od Mnichova. Národy mají právo na svůj stát, resp. na své sebeurčení (kupodivu Osetincům nebo Baskům toto právo upíráme), ale žádný národ nemá právo na dva státy. Prostě se jen národností menšina odtrhla od jiného státu (budeme v tom podporovat třeba i Maďary na jižním Slovensku?). Ale to už hodně zabíhám od tématu a dělám z toho takovou divnou bramboračku, proto raději končím.
promiňte je ostuda napsat filosofové s “Y”
Vážený pane Jochu,
až do tohoto článku jsem si Vašich názorů Vážil a nejspíš si jich budu vážit i dál pokud budou podložené. Ale v tomto článku se nakumulovalo tolik faktických chyb, že nemuhu než s vámi polemizovat.
Sokrates byl za demokracii v “řeckém” významu ostátní tedy Platon či Aristoteles byly nepřáteli svobody je neuvěřitelné, že na těchto stránkách pod Burkeho citátem je citován aristoteles.
Starořečtí fylosofové by rovněž nerozuměli výrazu republika (to jen na okraj).
V demokracii nejde o světonázor (weltanschauung) jde o to slovy Sokrata, aby každý pochopil, že jeho světonázor je omezený, že zkrátka nemá patent na pravdu.
V této souvislosti se mi libí definice demokracie uvedená v knize Karla Raimunda Poppera, Otevřená společnost a její nepřátelé (na základě které kritizuji tento Váš článek), jako systém vládnutí, při které se pravidelně mění vláda nekrvavý způsobem, přičemž hlavní konsensuz je právě v té pravidelné nekrvavé změně.