„Ano!“ – říkali jinak tak odlišné osobnosti jako Platón, Aristoteles, sv. Tomáš Akvinský, Thomas Jefferson či C.S. Lewis. „Ne!“ – kontrovali William Occam, Martin Luther, David Hume, Michel Foucault či Jacques Derrida – tedy taky hezky různorodý tábor.
Dovolím si tvrdit, že první skupina byla pro identitu západní civilizace zásadní, zatímco ta druhá byla vedlejší. Rovněž si dovolím tvrdit, že ta první má pravdu, zatímco ta druhá se mýlí. A myslím, že není nijak kontroversním tvrzením, když řeknu, že ta druhá v intelektuálním prostředí a myšlení dneška dominuje naprosto.
Než se pustím do nástinu, proč ta první skupina má pravdu a ta druhá se mýlí, musím upozornit čtenáře, že otázka tohoto eseje zní „lze rozumem poznat pravdu?“ a nikoli „lze poznat pravdu?“ Je to tedy otázka užší. Totiž kromě možnosti či nemožnosti poznat pravdu rozumem, by měla být zvážena i otázka možnosti či nemožnosti poznání pravdy vírou. V zásadě jsou čtyři možnosti: (1) pravdu lze poznat rozumem, ale nikoli vírou; (2) pravdu lze poznat vírou, ale nikoli rozumem; (3) pravdu lze poznat rozumem i vírou; a (4) pravdu nelze poznat ani rozumem, ani vírou. V táboru „Ano!“ z prvního odstavce jsem tak zahrnul zástupce možností (1) a (3), zatímco v táboru „Ne!“ zástupce možností (2) a (4) – a nechávám na důvtipu a vzdělání čtenářů, aby sami určili, kteří byli kteří.
„Lze rozumem poznat pravdu?“ – co se tou otázkou vlastně míní? Myslí se jí, zda správným použitím rozumu je člověk v principu schopen poznat pravdu o realitě, včetně pravdy o dobru, zlu, spravedlnosti a právu. Pravdu v dané zvažované otázce absolutní, univerzální, platnou pro všechny lidské bytosti vždy a všude, tedy pravdu meta-dějinnou a trans-kulturní. Tvrzení, že jeden člověk může poznat takovou pravdu platnou pro všechny, se zdá být arogantní a drzé. Kdo vlastně je, že se snaží určovat (údajné) pravdy (údajně) platné pro ostatní?
Na první pohled se argumentace proti zdá být rozumnější, neboť skromnější a pokornější. Jenže každá takováto skeptická pozice má jeden zásadní, strukturální defekt, který ji destruuje zevnitř. Popírá možnost poznání a zároveň tak činí univerzálně a definitivně – tj. představuje absolutní nárok na poznání o tom, jak to s realitou vlastně je. Proklamuje zároveň její nepoznatelnost (obsahem sděleného) i poznatelnost (formou sděleného).
Ukažme si to na příkladech: sdělení „poznat pravdu nelze“ zároveň tvrdí, že pravdu poznat nelze, a zároveň tak tvrdí autoritativně, samo sebe postuluje jako pravdivé, a tedy vlastně říká, že pravdu (o možnosti poznání pravdy) poznat lze. Odporuje si samo sobě.
Sdělení „nevíme, zda pravdu lze poznat“ se zdá být opatrnější, skromnější a tolerantnější, ale zatěžuje je stejný problém: ono samotné je svou formou definitivní a předkládá nám jako poslední pravdu to, že poznání o pravdě je nejisté. Ta nejistota se však nevztahuje na ono tvrzení. Tudíž ten samý vnitřní rozpor.
Sdělení „pravdu nepoznáváme takovou, jaká skutečně je, ale poznáváme jen její obraz, který vznikne přefiltrováním reality přes naše smysly a náš mozek“ je zřejmě míněno o pravdách o všem ostatním, nikoli však o poznání pravdy, neboť toto tvrzení nám předkládá pravdu takovou, jaká je, nikoli „filtrovanou.“ To by pak nemohlo říci nic. Ale ono nám závazně říká, jak to s tou pravdou skutečně je. Jinými slovy, opět vnitřní kontradikce.
Zkusme konkrétněji: tvrzení „pravda je relativní“ je samo o sobě nerelativní, ale absolutní. Rozpor. Tvrzení „pravda je dějinně podmíněná“ se samo nepovažuje za dějinně podmíněné, ale za platné pro všechny dějiny, za platnou pravdu o poznání pravdy v dějinách. Rozpor, o to více sebe-zničující, neboť kdyby platilo, že „pravda je dějinně podmíněná“, platilo by to i pro pravdivost tohoto tvrzení, a my bychom se mohli oprávněn zeptat: toto tvrzení platí dnes, ale neplatilo včera a nebude zítra? Anebo platilo včera, ale již nebude zítra? Anebo bude zítra, ale jak to můžeme vědět, když pravda je dějinně podmíněná? A vůbec, prosím Vás, kdy vaše tvrzení vlastně platí? Anebo tvrzení: „pravda je kulturně, tj. civilizačně, podmíněná. Co je správné ve společnosti (době, místě) jedné(m), není nutně správné v společnosti, kultuře či civilizace (a době či místě) jiné(m).“ Platí na něj ta samá námitka: Vy sám to postulujete jako poznání pravdy absolutní, pravdy o platnosti norem ve všech společnostech a v celých dějinách! Tak jak je to s Vámi, Vy si odporujete! Navíc, pokud by skutečně byla pravda kulturně podmíněná, pak to platí i pro Váš výrok o pravdě, a já ho tedy nemusím brát vážně jako pravdivý, neboť je jen obrazem, reflexí, provincionalismu a omezenosti Vašeho místa, doby a společnosti. Není pravdou, je jen stínem pomíjivosti.
Vidíme tedy, že každé rozumové skeptické tvrzení o poznání pravdy rozumem je nutně rozporné a tedy neudržitelné. Jinými slovy, pokud jde o poznání pravdy, jsou zde věci či znalosti, které postě nemáme šanci nevědět. Opakuji, jsou věci, které nemůžeme nevědět. Znalost určitých věcí je nutná a jistá. Jednou z těch věcí je, že rozumem pravdu poznáváme alespoň o něčem.
Jsme už tedy hotovi? Tak rychle? To se nějak nezdá. Vskutku, vůči mému dosavadnímu postupu mohou být vzneseny dvě námitky. Za prvé, nezávisí ono vyvrácení skeptika na nějakém nesamozřejmé a zároveň nedokázaném předpokladu? Ano, závisí na principu sporu. Na principu „pokud platí A, neplatí nonA“. Princip sporu se zdá být samozřejmým – zkuste ho někdo vyvrátit, a uvidíte, do jakých potíží se dostanete. Přesto jej lze taky dokázat (na to však tady nemáme místo, odkazuji na dílo Jiřího Fuchse).
Druhá námitka může být tato: Vy (tj. já, R.J.) jste ukazoval nemožnost pozic, které hlásají nemožnost poznání. Ukázal jste, že pozice popírající pravdu jsou nemožné. Tím jste však žádnou konkrétní pravdu nedokázal. Ukázal jste jen, že pravda je; ale která to je? Co je tou pravdou, konkrétně „pravdu o realitě, včetně pravdy o dobru, zlu, spravedlnosti a právu“, abych vás – mně, R.J. – citoval?
Takže míček je opět na mé straně. Co je onou univerzální, absolutní pravdou o dobru, zlu, spravedlnosti a právu? Neukáže se nakonec náhodou, že všechny naše představy o dobru, zlu, spravedlnosti a právu jsou dobově či místně podmíněné a tudíž žádné objektivní dobro, zlo, spravedlnost a právo neexistují, anebo pokud existují, my je nejsme s to poznat? Nikoli.
V mnoha otázkách je poznání pravdy, dobra, spravedlnosti a práva obtížné, ale abychom naplnili naši ambici, že poznat pravdu o dobru, spravedlnosti a právu lze rozumem, stačí nám najít jen jeden jediný příklad. Pokud o jednom jediném nároku budeme moci rozumem dokázat, že „toto je pravda, dobro, spravedlnost a právo“, vyhráli jsme. To proto, že jsme prokázali, že pravda je v principu rozumem poznatelná.
A já jako nárok na absolutní a univerzální pravdivost předkládám tezi: „záměrně zabít nevinného není nikdy správné, dobré či spravedlivé; záměrné zabití nevinného je vždy zlé, nesprávné a nespravedlivé.“ Všimněte si dvou věcí. Za prvé, hodnotím jen záměrné zabití nevinného, nechávám stranou problém záměrného zabití vinného či nezáměrného zabití nevinného – jejich správnost či nesprávnost teď hodnotit nebudu. A za druhé, budu onu tezi obhajovat v řádu ideálním, v řádu poznání pravdy o spravedlnosti, takže jejím vyvrácením není poukaz na faktické záměrné zabíjení nevinných v praxi, dějinách či zvyklostech. Je-li skutečně nespravedlivé záměrně zabít nevinného, pak fyzická schopnost člověka záměrně zabít nevinného není důkazem správnosti záměrně zabít nevinného, je jen důkazem schopnosti člověka dopustit se zla, zločinu a nespravedlnosti.
Jak tedy víme, že maxima „záměrně zabít nevinného není nikdy správné, dobré či spravedlivé; záměrné zabití nevinného je vždy zlé, nesprávné a nespravedlivé“ je pravdivá? Na základě principu sporu. Zkusme myslet opak: univerzální přípustnost svévolného záměrného zabíjení nevinných. Žádná společnost založena na tomto principu nemůže existovat. Okamžitě kolabuje a destruuje se. A to nikoli nahodile, kontingentně, nýbrž nutně, kategoricky. Jinými slovy, ona negace naši teze je ontologickou nemožností; je ontologicky neslučitelná s existencí jakékoli společnosti, v níž jsou lidé. Je to metafyzická nemožnost. Proto onu negaci můžeme vyloučit jako nepravdivou, čímž se nám okamžitě verifikuje jako pravdivá její negace, tj. naše postulovaná teze.
Pak je tady ještě jeden fakt: každý, kdo by chtěl hájit pravdivost negace naší teze, tj. chtěl by hájit přípustnost svévolného záměrného zabíjení nevinných, by se sám, podle svého přesvědčení legitimně, mohl stát obětí záměrného zabití. Jinými slovy, obhajobou negace naší teze by si sám mohl přivodit svou eliminaci z populace – a to v rámci ideálu! Tudíž ontologicky by nezbyl nikdo, kdo by onu negaci hájil. Jakožto propozice se ona sama eliminuje z diskuse o pravdě, neboť nakonec (vlastně celkem rychle) nezbude nikdo, kdo by ji hájil. Což je další ontologickou indikací její nepravdivosti (vede-li nějaké mínění k nutnému, nikoli jen nahodilému zániku jeho nositelů, pravdivé nebude). Je-li ale negace určité teze ontologickou nemožností, ta teze je pak nutně pravdivá. „Vyloučíme-li ostatní alternativy jako nemožné, ta zbývající, jakkoli podivuhodná, je nutně pravdivá, milý Watsone!“
Ale vy sami zkuste najít výjimku vůči zásadě „„záměrně zabít nevinného není nikdy správné, dobré či spravedlivé; záměrné zabití nevinného je vždy zlé, nesprávné a nespravedlivé“ – a uvidíte, jak ve svém mentálním experimentu pochodíte.
Tím mám zato, že jsme dokázali, co jsme si předsevzali: rozumem lze pravdu o dobru, právu a spravedlnosti v alespoň jedné otázce poznat. To však není vůbec málo, jak by se mohlo zdát, neboť z jedné propozice lze následně odvozovat propozice další, až nakonec celý komplex přirozeného práva. Máme-li v řádu ideálu jednu mravní maximu prokázanou jako nezpochybnitelnou, lze na ní stavět celou koncepci spravedlnosti, jak ji má státní autorita ustavovat, garantovat a chránit v řádu praxe. Politická filosofie začíná, ale to by již bylo námětem pro kapitolu další.
Publikováno v časopisu Mezi řádky č. 28 v květnu 2006.
…tak teď mám dojem já, že se točíme v kruhu!
abych to již směřoval ke konci, nejdřív jedna obecná poznámka a pak něco málo k oběma příspěvkům.
A) Diskuse je smysluplná, když přistoupíte na to, že jsou rozumem poznatelné normy spravedlnosti (přirozené právo) a se mnou polemizujete, že jsem je odvodil špatně nebo nedokonale. To je pak smyslupná diskuse a tu vítám.
Pokud však vaší pozicí je, že žádné rozumem poznatelné objektivní normy spravedlnosti nejsou, ale všechno jsou to jen naše dojmy, subjektivní představy a pocity, pak máme problém, vlastně dva:
a) Proč bych měl vás a vaše argumenty brát vážně, když jsou to jen subjektivní dojmy? Nejste pak partnerem do diskuse.
b) Není důvod, abych vás např. nezabil, nejsou-li objektivní důvody vaši nedotknutelnosti. Vaše pozice umožňuje vaši eliminaci z populace. Samozřejmě, já to neudělám, neboť vím, co je spravedlivé, ale uvažte, že zpochybňování obecných norem spravedlnosti ohrozuje vaši bezpečnost.
Zdá se mi, že oba, Luigi i Vilém, fluktuujete mezi oběma pozicemi: na jedné straně někdy akceptujete diskusi o přirozeném právu a jeho správné aplikaci na okolnosti, jindy sklouzáváte k čistému relativismu.
B) Nyní k posledním příspěvkům:
a) Ad Luigi: začněme od Vaši poslení věty “Potraty existují a nejsou ontologickou nemožností, jedná se o zabití a jeho ospravedlnění je možné až v rámci norem které chcete vyvodit z tvrzení, které jejich existence vyvrací.” Zajisté, potraty existují, a nejsou ontologickou nemožností, stejně jako vraždy a jakékoli zločiny – do určité míry (nad jejich určitý počet se společnost rozpadá). Ale argumentem proti tvrzení o nesprávnosti vražd přeci není poukaz na skutečnost, že k vraždám dochází! Právě proto, že právo na vraždu je ontologickou nemožností, právo na vraždu neexistuje, a tudíž existuje právo na svobodu od vraždy, tj. právo nebýt zavražděn!
Definice nevinného neobsahuje normy, které mají být dokázány. Samozřejmě že nevinný je taky ten, kdo uctívá předky či konzumuje gavagaiu; ale toho, kdo neuctívá předky anebo nekonzumuje gavagaiu by povžovat za vinnného bylo svévolné, neboť není nijak racionálně prokazatelné, že ohrožuje ostatní členy společnosti. Zatímco ten, kdo útokem nebo podvodem poškozuje život, osobu, majetek druhého, evidentně poškozuje ostatní členy společnosti. Chce to odlišit racionální evidenci od mýtů a pověr, víte?! Považovat popravu muže za to, že promyšleně zavraždil manželku, jak to dělali Angličané, a popravu za to, že se nepoklonil duchům hory Uhuru a navíc byl blonďák, což jest znamení ďábla, jak to dělali barbaři, za dvě rovnocenné a stejně legitimní koncepce spravedlnosti, je trapné, ale postmoderní relativisté to prý dělají.
b) Ad Vilém: to s kulaky je trapné (jejich likvidace nebyla ani nezbytná pro zajištění přežití občanů, a ani kulaci nebyli příčinou strádání občanů). Ale poslední pokus, učiňme tato dva rozlišení: žena je nemocná na smrt, potřebuje transplantaci srdce, které má jen jiný živý člověk. Lze ho zabít, vyoperovat mu srdce, aby žena mohla žít? Nikoli. Proč? On není příčinou její nemoci, a ani jeho existence nijak její nemoc nezpůsobuje. Je nevinný. A teď situace tato: žena s rakovinou dělohy, která je nemocná. Proč je potrat přípustný (i když žena má plné právo jej odmítnout a dát dítěti život, i když pak ona zemře. Jedna světice ve 20. století to udělala.) To dítě je naprosto nevinné. Nemůže ani za rakovinu ženy. Ale dítě svou existencí znemožňuje zákrok zachraňující život jiného nevinného. Vzhledem k tomu, že jsou oba nevinní a existence jednoho nutně povede ke smrti druhého, lze v podstatě kterýkoli život vybrat pro ukončení. Nebo jiná situace: jsem na potápějící lodi a nezbyde mi místo ve člunu. Smím vyhodit někoho z člunu, abych si zachránil život? Nikoli; ten v člunu je nevinný a za mou potíž nemůže. Kdybych ho vyhodil z člunu, stal bych se vinným agresorem (stejně jako žena, kdyby chtěla srdce jiného nevinného). Když však jsem v soutěsce (kaňonu) a nemohu se hnout, a shora na mě padá jiný člověk (nevinný, prostě jen do toho kaňonu upad), a když dopadne, svou váhou mě zabije a já náhodou mám laserovou pušku (vím, příklad přitažený za vlasy, ale kvůli mravnímu rozlišení užitečný), mám právo jej ve vzduchu zničit? Ano, mám, on je tzv. nevinný útočník (stejně jako zvažované nenarozené dítě, nebo unesení pasažéři letadla) a já nemám jinou možnost ochránit nevinný život (svůj) než zničením jeho. Ale můj útok není primárně proti němu, to není záměr, nýbrž na ochranu života nevinného jiného. Já to jen nedokážu udělat jinak, než zabitím nevinného života jeho.
Vidíte ten rozdíl? Nesmím obětovat nevinný život jiný, abych si udělal místo v člunu, nesmím vzít jinému žijícímu člověku srdce, abych přežil. Tedy nepoužívám svévolně nevinných životů jiných pro nevinné životy jiné,mé, či mých blízkých. V čem je rozdíl? V tom, kdo je a byl by prvotním agresorem. To je to rozlišení. To znamená, nejen intentio a prostředek, ale i causa, příčina.
Když někdo vraždí při loupeži, není to nezáměrné zabití nevinného (“chtěl jen peníze, ne zabít, ale pak musel…”), ale zločin dvounásobný, agrese dvounásobná, neboť neměl krást v první řadě. Vy nesmíte zajišťovat pozitivní hodnoty tak, že jste primárním agresorem. Můžete se bránit primární agresi i tak, že při obraně někdy zabijete i nevinného (uneseného, rukojmího) útočníka (kterým v onom případě je i to dítě). Tato rozlišení nejsou svévolná, nýbrž relevantní. Takže to, co jste mi tak štědře připsal – “Ve skutečnosti tedy z Vašich závěrečných stanovisek plyne obětovatelnost menšího počtu lidí ve prospěch většího, a je tedy oprávněná – A TO TÍMTO OPRÁVNĚNÁ, NE ŽE je to k další úvaze, politika kolektivistického pobití nevinných lidí v nutném případě vyššího zájmu, pokud se omezí na Vámi stanovené podmínky.” – je naprosto, ale naprosto mimo mísu.
Kdybyste za každou cenu neprchal před protiargumenty, nemusel byste mi podsouvat tvrzení, že není rozdíl mezi sestřelením uneseného letadla a hladomorem na Ukrajině.
On jen bohužel není relevantní ve Vašem systému hodnocení činů, a to právě proto, že jste přišle s disktinkcí mezi CÍLEM jendnání a NEODDĚLITELNÝMI DŮSLEDKY, KTERÉ CÍLEM NEJSOU.
Vaše rozlišování mezi zlým úmyslem jako záměrem a dobrým úmyslem jako nepřítomností záměru při zabití nemohu přijmout a je nelogické. Pokud chce někdo někoho zabít kvůli penězům, rovněž není cílem smrt dotyčného, nejde o intentio o nic víc než u letadla, což vidíte z toho, že by při získání peněz by se v tomto případě podle Vás spokojil se ziskem, byl – li jeho skutečným cílem. Nešlo tedy o záměr podle vaší definice. Loupežná vražda je paradoxně nezáměrná právě tehdy, když se dotyčný NEMOHL zabití vyhnout.
Myslím, že nejde o nedorozumění, Vaši disktinci mezi přímým cílem a nezáměrnými důsledky uznávám, jen konstatuji, že sama o sobě v rámci Vaší koncepce nedokáže rozlišit mezi činy, mezi nimiž je naprosto nezbytné rozlišovat, mezi činy přijatelnými a naprosto nepřípustnými. Pokud totiž jednání zahrnuje zabíjení nevinných, ale to není přímo cílem, nýbrž jen prostředkem k vyššímu prospěchu, je ve vašem systému přípustné. Tím ovšem lze říci, že nepříklad pokud bylo cílem Stalina zničit kulaky jako třídu, aby občanům zajistil dostatek obilí a ochránil je tak před hladomorem, který by si rovněž vyžádal masové oběti, a JAKO NEZBYTNÉ se ukázalo LIKVIDOVAT KULAKY FYZICKY, pak bylo jeho jednání spravedlivé podle Vašich vlastních koncepcí. Všimněte si, že přesně toto děláte u matky a nebezpečného těhotentsví – život matky je důvodem spravedlivého zabití, pokud to není samo cílem, nýbrž jen prostředkem pro záchranu života matky (ten problém celý vidím jinak, totiž že po matce nelze chtít, aby obětovala život, ale to je vedlejší), podobně zde nebylo cílem pobití kulaků, pouze šlo o prostředek k záchraně někoho jiného, nešlo o intentio, vlastní motiv.
Podobně je tomu ovšem prakticky vždy – případy záměrného zabíjení nevinných pro nic za nic se historicky prakticky nevyskytly, VŽDY šlo dotyčným pachatelům o to, aby zajistili bezpečí někomu jinému, nějaké pozitivní hodnoty.,
Z toho pak plyne, že Vaše maxima je ne snad neplatná, jen bezpředmětná, a to právě kvůli Vašemu rozlišování INTENTIO a PRŮVODNÍCH DŮSLEDKŮ ČINU. Mimochodem to rozlišení má sice smysl, ale bohužel nepřítomnost intentio není nepřítomností záměru – když jdu například do práce, abych si vydělal peníze, není mým cílem tam chodit, ale nelze říci, že tam jdu nezáměrně. Právě tak, když někoho se stejným cílem okradu, nemohu se vyvinit s tím, že šlo o průvodní jev mé zcela oprávněné touhy např. po penězích na charitu a krádež nebyla intentio, nýbrž jen průvodním jevem.
Ve skutečnosti tedy z Vašich závěrečných stanovisek plyne obětovatelnost menšího počtu lidí ve prospěch většího, a je tedy oprávněná – A TO TÍMTO OPRÁVNĚNÁ, NE ŽE je to k další úvaze, politika kolektivistického pobití nevinných lidí v nutném případě vyššího zájmu, pokud se omezí na Vámi stanovené podmínky.
To však jasně eliminuje Vaši původní maximu, tedy – zde se opakuji, pokud nepřijdete s definiční inovací v podobě intentio, která však na druhé straně zase vede k závažným problémům, protože se do ní vejdou i činy neakceptovatelné. Jde ovšem o realismus, jenže podle mne spíš politický než mravní, a právě tak dobře si můžeme vaši maximu ponechat, jen si říci, že nemůžeme vždy jednat spravedlivě, a v nutných případech můžeme spravedlnost porušit. Co je nutné, je pak relativní, stejně jako vaše relativní kalkulace mezi hodnotou malého počtu životů a velkého počtu životů.
1)Nevím jestli se nepletu, ale definici nevinného jste předtím nikde neuvedl. Takže sa na ni trochu podívejme teď. Nevinný je ten, “kdo se nedopouští útoku nebo podvodu vůči životu, osobě a majetku jiného člověka”.
Vaše tvrzení opět obsahuje normy, které jím mají být teprve dokázány. Pokud má dokázat platnost univerzálních norem, nemůže je používat jako předpoklad. Navíc proč zrovna tato kritéria pro určení nevinny? Proč je nelze rozšířit o řádné uctívání duchů předků a zákaz konzumace třeba gavagaiů? Jistě, byla by to kulturní podmíněnost, ale to jsou vaše kritéria taky.
2)Tvrdíte, že pokud je tvrzení o zabíjení nevinných (chudáci nevinní, kolik jich ještě bude muset v této diskusi zemřít?) pravdivé, poslouží jako pevný bod pro nalezení univerzálního práva a univerzálně platného hodnocení skutků.
Nechám stranou své pochybnosti ohledně možnosti takového vyvozování a podívejme na vaše tvrzení za a) „Když někdo chce zabít jiného kvůli jinému názoru, jiné víře, jiné rase, odpadnutí od “pravého” náboženství, nebo chce zdědit jeho peníze, nebo se domnívá že jeho pouhá existence je hrozbou státu, nebo jeho smrt usmíří bohy, pak smrt oné osoby je nutně cílem, neúspěch zabít tu osobu by byl malér. To já považuji za záměrné zabití.“
A za b) “Když ale chci provést legitimní čin, který ochrání spoustu nevinných, a ten čin nejsem prakticky s to provést jinak, než že několik jiných nevinných zemře, to za záměrné zabití nevinných nepovažuji.”
A co třeba obětování bohu slunce? Cílem není zabíjet jen tak, INTENTIO je udržet slunce v chodu a tím zajistit přežití celému národu. (Za INTENTIO lze schovat skutečně téměř cokoliv, není tedy rozhodující, když sám uznáváte, že rozhodující je soulad činu s univerzální pravdou a právem.) Opět pro rozhodnutí o neoprávněnosti potřebujete univerzální pravdu, kterou teprve hledáte. Stejný případ je i Sparta a Jivaro indiáni. Oboje jde proti tvrzení o nepřípustnosti zabíjení nevinných a vy tyto případy nemůžete označit za neoprávněné dle kritérií, jejichž předpoklady jsou těmito případy vyvracovány.
Pro přehlednost: Sparta S je v rozporu s vaším tvrzením o nevinných N které si činí nárok na univerzální platnost. Z N přesto vyvodíte univerzální pravdu P. A na základě P tvrdíte, že S nevyvrací N, neboť je v rozporu s P.
Dále problematizuje tvrzení “záměrně zabít nevinného není nikdy správné, dobré či spravedlivé; záměrné zabití nevinného je vždy zlé, nesprávné a nespravedlivé.“ Kdy nevinný je ten „kdo se nedopouští útoku nebo podvodu vůči životu, osobě a majetku jiného člověka“. Při potratu, je zabíjen právě takový a nelze se odvolat na pouhé intentio. je nutné, jak tvrdíte, vzít v úvahu i zda je správná příčina, úmysl, prostředek. A o jejich správnosti opět rozhodují univerzální normy, které teprve mají být vyvozeny. Potraty existují a nejsou ontologickou nemožností, jedná se o zabití a jeho ospravedlnění je možné až v rámci norem které chcete vyvodit z tvrzení, které jejich existence vyvrací.
Pánové, proč to vzádváte tak rychle? Proč opět ten úprk k subjektivismu?
1) Luigi: jaký kruh, prosím Vás? Nejdřív definujeme nevinného jako toho, kdo se nedopouští útoku nebo podvodu vůči životu, osobě a majetku jiného člověka. A pak testujeme možnost záměrného zabíjení nevinných coby slučitelnou s existencí společnosti v řádu ideálu a shledáme ji ontologickou nemožností. Kde je kruh?
Činy nebudeme hodnotit POUZE úmyslem! To bychom byli skutečně na cestě do pekel, ale to já právě kritizuji! Musíme hodnotit příčinu, úmysl jednání i prostředky! A všechny tři musí být OK, má-li být jednání správné.
2) Vilém: Skutečně není reálný rozdíl mezi sestřelením uneseného letedla mířícího na velkoměsto a Stalinovým hladomorem na Ukrajině? Jen ten rozdíl skutečně jen subjektivní a není mravně reálný? Co Vás přivedlo k takovému nesmyslu? Opět, úprk za každou cenu k relativsimu a neochota (nikoli neschopnost, jen neochota) činit mravně reálné diference.
Takže ještě jednou: na začátku bylo jedno nedorozumění. Vy jste pod “záměrným zabitím nevinných” rozuměl jakékoli jednání, u něhož vím, že v jeho důsledku zemřou nevinní. To jsem já tak nechápal. Já chápu pod záměrným zabitím nevinných to jednání, u kterého přímo chci, aby nevinní zemřeli; jejich smrt je přímým cílem. Naopak, pod nezáměrným zabitím nevinných rozumím jednání, jehož primárním cílem, úmyslem, není smrt ani jednoho nevinného, ale bohužel, v důsledku lidské nedokonalosti, někteří nevinní zemřou.
V čem je ten rozdíl prakticky? Když někdo chce zabít jiného kvůli jinému názoru, jiné víře, jiné rase, odpadnutí od “pravého” náboženství, nebo chce zdědit jeho peníze, nebo se domnívá že jeho pouhá existence je hrozbou státu, nebo jeho smrt usmíří bohy, pak smrt oné osoby je nutně cílem, neúspěch zabít tu osobu by byl malér. To já považuji za záměrné zabití.
Když ale chci provést legitimní čin, který ochrání spoustu nevinných, a ten čin nejsem prakticky s to provést jinak, než že několik jiných nevinných zemře, to za záměrné zabití nevinných nepovažuji. Kdyby totiž vyjmutí dělohy zasažené rakovinou byla možná i bez smrti plodu, byl bych rád. Kdyby sestřelení uneseného letadla přežili civilisté, byl bych rád. Kdyby zničení rakety na střeše rodinného domu přežili civilisté, byl bych rád. Tedy smrt oněch nevinných není chtěná, je litovaná, ale dojde k ní, neboť jinak legitimní obranu nejsem schopen provést. Opět, nestačí jen úmysl; nutné jsou správná příčina (ochrana nevinných, sebeobrana, obrana spravedlnosti), správný úmysl – intentio, záměr – (eliminace prostředků šíření zla, tj. zabíjení nevinných) a správné prostředky (minimální k dosažení legitimního cíle). Všechny tři části – příčina, úmysl, prostředek – musí být objektivně správné. To je mravní realismus – ne subjektivismus a relativismus, ale na druýhou stranu realistické zvážení situace a použití prostředků schopných zastavit šíření objektivního zla, kterým je záměrné zabíjení nevinných.
1) Potom ale výrok “záměrně zabít nevinného není nikdy správné, dobré či spravedlivé; záměrné zabití nevinného je vždy zlé, nesprávné a nespravedlivé.“ jako důkaz univezálního práva a pravdy úplně ztrácí smysl. Nemůžete jím dokazovat existenci univerzálního práva, když už ji máte jako předpoklad (pro určení viny a neviny). to je argumentace v kruhu.
2) Pokud budete hodnotit činy pouze úmyslem, ztrácíte jakoukoliv možnost je kritizovat bez pevného bodu, který určí, zda-li dobré jsou nebo ne. Pokud berete smrt nevinných jako externalitu při konání většího dobra, jste na cestě do pekel. ani nemusím sloužit příklady z historie. pojmu-li “dobrý” úmysl, kde je ta hranice, která řekne, že teď už dobrý není? nebo bude stále dobrý i přes hromady mrtvol? Bez pevného bodu který vám řekne to a to je špatné, můžete hodnotit pouze skutek jako celek se všemi následky a toto vaše subjektivní hodnocení přesto nebude nikdy absolutní a definitivní. Proč si myslím takový pevný bod nemáte jsem již uvedl.
Debata mezitím pokročila.
Zdá se tedy, že pravda je skutečně nepoznatelná rozumem, protože nejen není pozorovatelná, nýbrž pro posouzení se můžeme spoléhat v některých podstatných případech výhradně na diferenci mezi stavy mysli jednajícího. Pokud například Stalin tvrdil, že jeho záměrem bylo chránit sovětskou společnost před kulaky, kteří by podle jeho názoru mohli způsobit sovětské společnosti hrozné škody, tak – dnes již nemůžeme zjistit, zda tomu tak bylo, bylo jeho jednání spravedlivé, pokud nelhal ohledně svých úmyslů a představ.
Podobně Bush, Pinochet, Hitler, ale také např. arabští teroristé.
Nevracíme se tím k relativismu?
Velice zajímavá tvrzení. nechám stranou rétorické prostředky a podívám se nezaujatě, nakolik to dokážu, na věcný obsah Vašich příkladů.
Případ s uneseným letadlem považuji za vedlejší z hlediska této debaty. Ujasněme si ovšem pojem úmyslu nebo záměru. Pokud se rozhodnete sestřelit letadlo s nevinnými pasažéry, není Vaším cílem zabít ony pasažéry, ale ani nerespektujete ZÁKAZ zabít nevinné lidi, jde o to, že jste s těmito následky SROZUMĚN, a jsou tedy součástí Vašich ÚMYSLŮ ve chvíli rozhodování. Přesto je však tento případ podružný – samotná podmínka zabití teroristů nebo zmaření jejich úmyslů by totiž k povolení sestřelit letadlo nestačila – jde o to, že se předpokládá, že při ovládnutí stroje sebevražednými piloty jsou pasažéři beztak ztraceni.
Případ dítěte je velice zajímavý. Nesouhlasím s Vaším východiskem, že potrat je zabití, ale pokud kvůli argumentaci připustím, že potrat zabitím je, Váš druhý případ není konzistentní s Vašimi maximami. Přeci skutečnost, že dítě ohrožuje matčin život, NENÍ JEHO VINA. Je to OBJEKTIVNÍ NEBEZPEČNOST, a Vy tvrdíte, že život matky je cennější než život nevinného dítěte (nebo co tvrdíte?), a dítě může být zabito. O jeho nevině ovšem není naprosto pochyb.
Přesouvání ODPOVĚDNOSTI za oběti boje někomu, kdo je – připusťme – pachatelem první agrese, je také mimořádně zajímavé. Mezi případem Libanonu a přestřelky nevidím zásadní rozdíl (osobně jen neakceptuji určení agresora, ale to zde není předmětem debaty). Tvrdíte tedy, že zabití nevinného člověka v boji, který je spravedlivý z pohledu toho, kdo zabití fyzicky uskuteční, je v pořádku, pokud není přímým cílem zabít toho nevinného člověka, nýbrž dojde k tomu v neodvratné souvislosti s bojem proti pachateli se stejným srozuměním jako v případě uneseného letadla. Alespoň to předpokládejme, protože to je nejužší možná vazba a jakékoli oslabení souvislosti by ve skutečnosti kladlo dodatečné nároky na spravedlivost zabití, nikoli že by větší možnost se vyhnout zabití vedla k menším pochybnostem o správnosti zabití. Podle mne to však není totožné s tvrzením, že záměrné zabití nevinného není nikdy správné, nýbrž s tvrzením, že zabití nevinného je správné, pokud viníkem není ten, kdo nevinného fakticky fyzicky zabije, nýbrž ten, kdo je strůjcem situace, ve které k zabití došlo.
To však znamená, že ZÁMĚRNÉ ZABITÍ NEVINNÉHO ČLOVĚKA JE V NĚKTERÝCH PŘÍPADECH SPRÁVNÉ, alespoň pokud beru za východisko Vaši argumentaci.
1) Rozhodně jsem nemyslel “zabití nevinného dle měřitek vraha, který to sám považuje za nemorální” – to je právě ten relativismus, který jsem kritizoval. “Pokud ovšem tvrdíte, že některé kultury jsou pomýlené a právo není podmíněno kulturně…” – přesně to já, RJ, tvrdím – “…musel byste mít pevnou oporu v nevzratitelném univerzálním a na člověku nzávislém právu, které o této pomýlenosti rozhoduje.” – Ano, přesně tak, a to bylo cílem mého článku; ukázat v řádu ideálu platnost maximy zavrhující záměrné zabíjení nevinných. Ten důkaz byl sporem; ukazoval na nutnou ontologickou nemožnost negace.
(Mimochodem, zkuste dokazovat tezi, že právo je podmíněno kulturně, nebo závislé na člověku; pokud ovšem pod “právem” nerozumíte jen brutální, svévolnou moc toho momentálně nejsilnějšího.)
2) To právě není slovíčkaření! V případě setřelení letadla uneseného teroristy nejadné se o ZÁMĚRNÉ zabití nevinných, ale o jejich VĚDOMÉ leč nezáměrné zabití. Budiž Vám omluvou, že české slovo “záměrné” není přesně identické s latinským “intencionální” – jde o INTENTIO – motivaci, záměr, cíl jednání, nikoli o provedení jednání. Cílem, motivací jednání není zabít nevinné (nikdy by to letadlo nebylo střeleno, kdyby nebylo uneseno teroristy a nemířilo do centra poulace). Ano, bezprostředně následkem činu bude smrt nevinných pasažérů, ale ta není záměrem, cílem, motivací sestřelení; těmi je jen zabránit tomu, aby zemřeli další nevinní.
Kdyby existovala zbraň, která by paralyzovala či rychle uspala všechny na palubě letadla, včetně teroristů, a přes počítač by bylo možné autopilota navést na bezpečné přistání, pak teroristy zatknout a pasažéry zachránit, bylo by mravním imperativem tu zbraň použít a letadlo nesestřelit. Ale bohužel taková zbraň není. Zatím.
Stejně tak: když pokračování těhotenství vede ke smrti matky, potrat je legitimní, ale cílem, smyslem, motivací potratu – vašim primárním ZÁMĚREM – není smrt dítěte, nýbrž život matky. Vy víte, že dítě zabijete, ale není to Vaše INTENTIO. Je to vedlejší, byť nutný následek Vašeho legitimního zásahu (stejně jako “collateral damage” při útoku proti raktové základně).
Takže myslím, že ono rozlišení mezi záměrným a nezáměrným zabíjením (ve smyslu intentio) je plně legitimní a tudíž platí, že záměrné zabíjení nevinných (primárním smyslem, záměrem je zabít nevinné) je nespravedlivé vždy a všude.
Ad Oslík: Pravda a Spravedlnost NEJSOU totéž. to, že se vyskytují často spolu a jsou dle vás podobné, neznamená, že je lze libovolně zaměňovat! Matka a dcera si mohou být podobné, mohou trávit spoustu času spolu, pojmy matka a dcera jsou také silně provázané. Znamená to ovšem, že otec může spát s dcerou místo manželky? Nezaměňujte tedy.
Ad RJ: 1) Měl jsem za to, že myšleno je zabití nevinného dle měřitek vraha, který to sám považuje za nemorální. Pak by snad mělo tvrzení náznak nároku na univerzalitu. (i když to je otázka pro psychologa a ne do intelektuálního cvičení) Pokud ovšem tvrdíte, že některé kultury jsou pomýlené a právo není podmíněno kulturně, musel byste mít pevnou oporu v nevzratitelném univerzálním a na člověku nzávislém právu, které o této pomýlenosti rozhoduje. Pouze předpokládáte, že něco takového existuje a nic takového nedokazujete.
2) v případě sestřelení letadla slovíčkaříte, neboť se skutečně jedná o ZÁMĚRNÉ zabití nevinných, o čemž svědčí vášnivé debaty třeba v Německu, které toto téma rozpoutalo. Jedná se o jednání s vědomím následků, což tedy je záměrné zabití. Nezáměné zabití by bylo pouze přítomnost neterority(ů) o kterých nikdo neměl tušení na palubě letu obsazeného, pilotovaného a obsluhovaného teroristy.
3) Sestřelení přináší ještě jednu pikantní věc a to je potvrzení výroku: “záměrně zabít nevinného je NĚKDY správné, dobré či spravedlivé; záměrné zabití nevinného je NĚKDY zlé, nesprávné a nespravedlivé.“ A pokud platí tento, logicky nemůže platit výrok opačný.
Je skutečně zvláštní stavět důkazy možnosti poznání pravdy na zaměňování pravdy a spravedlnosti. Na tvrzení, že i s když jistě vím, že mé jednání způsobí smrt nevinných, přesto nejednám a nezabíjím úmyslně. (jak může vrah tušit, že ta pistole roztříkne mozek oběti po stěně, když jí vypalí do obličeje?) A samozřejmě tiše předpokládané univerzální spravedlnosti. (kdo rozhodne co jí je, vy? já?)
Napsal jste: “Je to absurdne spajat slovo PRAVDA s pojmom SPRAVODLIVOST. Takato diskusia je zmatocna.”
Dokažte to! Nemyslím si, že uspějete. Proč by to mělo být absurdní? Mně naopak připadá zřejmé, že spravedlnost a pravda jsou velmi úzce související pojmy. Alespoň pokud mám na mysli jejich tradiční definice, nebo definice příbuzné. Samozřejmě si umím představit takovou definici slova spravedlnost, která by se slovem pravda nesouvisela, ale taková definice slova spravedlnost by zase připadala mně zcela absurdní.
Podle mne by slovo SPRAVEDLNOST bez PRAVDY bylo zcela bezobsažné, bylo by pouze utilitárním pojmem, použitelným například ve spojení “sociální spravedlnost” ve významu “štědré sociální dávky” apod., ale v etice by pak už použitelné nebylo.