„Ano!“ – říkali jinak tak odlišné osobnosti jako Platón, Aristoteles, sv. Tomáš Akvinský, Thomas Jefferson či C.S. Lewis. „Ne!“ – kontrovali William Occam, Martin Luther, David Hume, Michel Foucault či Jacques Derrida – tedy taky hezky různorodý tábor.
Dovolím si tvrdit, že první skupina byla pro identitu západní civilizace zásadní, zatímco ta druhá byla vedlejší. Rovněž si dovolím tvrdit, že ta první má pravdu, zatímco ta druhá se mýlí. A myslím, že není nijak kontroversním tvrzením, když řeknu, že ta druhá v intelektuálním prostředí a myšlení dneška dominuje naprosto.
Než se pustím do nástinu, proč ta první skupina má pravdu a ta druhá se mýlí, musím upozornit čtenáře, že otázka tohoto eseje zní „lze rozumem poznat pravdu?“ a nikoli „lze poznat pravdu?“ Je to tedy otázka užší. Totiž kromě možnosti či nemožnosti poznat pravdu rozumem, by měla být zvážena i otázka možnosti či nemožnosti poznání pravdy vírou. V zásadě jsou čtyři možnosti: (1) pravdu lze poznat rozumem, ale nikoli vírou; (2) pravdu lze poznat vírou, ale nikoli rozumem; (3) pravdu lze poznat rozumem i vírou; a (4) pravdu nelze poznat ani rozumem, ani vírou. V táboru „Ano!“ z prvního odstavce jsem tak zahrnul zástupce možností (1) a (3), zatímco v táboru „Ne!“ zástupce možností (2) a (4) – a nechávám na důvtipu a vzdělání čtenářů, aby sami určili, kteří byli kteří.
„Lze rozumem poznat pravdu?“ – co se tou otázkou vlastně míní? Myslí se jí, zda správným použitím rozumu je člověk v principu schopen poznat pravdu o realitě, včetně pravdy o dobru, zlu, spravedlnosti a právu. Pravdu v dané zvažované otázce absolutní, univerzální, platnou pro všechny lidské bytosti vždy a všude, tedy pravdu meta-dějinnou a trans-kulturní. Tvrzení, že jeden člověk může poznat takovou pravdu platnou pro všechny, se zdá být arogantní a drzé. Kdo vlastně je, že se snaží určovat (údajné) pravdy (údajně) platné pro ostatní?
Na první pohled se argumentace proti zdá být rozumnější, neboť skromnější a pokornější. Jenže každá takováto skeptická pozice má jeden zásadní, strukturální defekt, který ji destruuje zevnitř. Popírá možnost poznání a zároveň tak činí univerzálně a definitivně – tj. představuje absolutní nárok na poznání o tom, jak to s realitou vlastně je. Proklamuje zároveň její nepoznatelnost (obsahem sděleného) i poznatelnost (formou sděleného).
Ukažme si to na příkladech: sdělení „poznat pravdu nelze“ zároveň tvrdí, že pravdu poznat nelze, a zároveň tak tvrdí autoritativně, samo sebe postuluje jako pravdivé, a tedy vlastně říká, že pravdu (o možnosti poznání pravdy) poznat lze. Odporuje si samo sobě.
Sdělení „nevíme, zda pravdu lze poznat“ se zdá být opatrnější, skromnější a tolerantnější, ale zatěžuje je stejný problém: ono samotné je svou formou definitivní a předkládá nám jako poslední pravdu to, že poznání o pravdě je nejisté. Ta nejistota se však nevztahuje na ono tvrzení. Tudíž ten samý vnitřní rozpor.
Sdělení „pravdu nepoznáváme takovou, jaká skutečně je, ale poznáváme jen její obraz, který vznikne přefiltrováním reality přes naše smysly a náš mozek“ je zřejmě míněno o pravdách o všem ostatním, nikoli však o poznání pravdy, neboť toto tvrzení nám předkládá pravdu takovou, jaká je, nikoli „filtrovanou.“ To by pak nemohlo říci nic. Ale ono nám závazně říká, jak to s tou pravdou skutečně je. Jinými slovy, opět vnitřní kontradikce.
Zkusme konkrétněji: tvrzení „pravda je relativní“ je samo o sobě nerelativní, ale absolutní. Rozpor. Tvrzení „pravda je dějinně podmíněná“ se samo nepovažuje za dějinně podmíněné, ale za platné pro všechny dějiny, za platnou pravdu o poznání pravdy v dějinách. Rozpor, o to více sebe-zničující, neboť kdyby platilo, že „pravda je dějinně podmíněná“, platilo by to i pro pravdivost tohoto tvrzení, a my bychom se mohli oprávněn zeptat: toto tvrzení platí dnes, ale neplatilo včera a nebude zítra? Anebo platilo včera, ale již nebude zítra? Anebo bude zítra, ale jak to můžeme vědět, když pravda je dějinně podmíněná? A vůbec, prosím Vás, kdy vaše tvrzení vlastně platí? Anebo tvrzení: „pravda je kulturně, tj. civilizačně, podmíněná. Co je správné ve společnosti (době, místě) jedné(m), není nutně správné v společnosti, kultuře či civilizace (a době či místě) jiné(m).“ Platí na něj ta samá námitka: Vy sám to postulujete jako poznání pravdy absolutní, pravdy o platnosti norem ve všech společnostech a v celých dějinách! Tak jak je to s Vámi, Vy si odporujete! Navíc, pokud by skutečně byla pravda kulturně podmíněná, pak to platí i pro Váš výrok o pravdě, a já ho tedy nemusím brát vážně jako pravdivý, neboť je jen obrazem, reflexí, provincionalismu a omezenosti Vašeho místa, doby a společnosti. Není pravdou, je jen stínem pomíjivosti.
Vidíme tedy, že každé rozumové skeptické tvrzení o poznání pravdy rozumem je nutně rozporné a tedy neudržitelné. Jinými slovy, pokud jde o poznání pravdy, jsou zde věci či znalosti, které postě nemáme šanci nevědět. Opakuji, jsou věci, které nemůžeme nevědět. Znalost určitých věcí je nutná a jistá. Jednou z těch věcí je, že rozumem pravdu poznáváme alespoň o něčem.
Jsme už tedy hotovi? Tak rychle? To se nějak nezdá. Vskutku, vůči mému dosavadnímu postupu mohou být vzneseny dvě námitky. Za prvé, nezávisí ono vyvrácení skeptika na nějakém nesamozřejmé a zároveň nedokázaném předpokladu? Ano, závisí na principu sporu. Na principu „pokud platí A, neplatí nonA“. Princip sporu se zdá být samozřejmým – zkuste ho někdo vyvrátit, a uvidíte, do jakých potíží se dostanete. Přesto jej lze taky dokázat (na to však tady nemáme místo, odkazuji na dílo Jiřího Fuchse).
Druhá námitka může být tato: Vy (tj. já, R.J.) jste ukazoval nemožnost pozic, které hlásají nemožnost poznání. Ukázal jste, že pozice popírající pravdu jsou nemožné. Tím jste však žádnou konkrétní pravdu nedokázal. Ukázal jste jen, že pravda je; ale která to je? Co je tou pravdou, konkrétně „pravdu o realitě, včetně pravdy o dobru, zlu, spravedlnosti a právu“, abych vás – mně, R.J. – citoval?
Takže míček je opět na mé straně. Co je onou univerzální, absolutní pravdou o dobru, zlu, spravedlnosti a právu? Neukáže se nakonec náhodou, že všechny naše představy o dobru, zlu, spravedlnosti a právu jsou dobově či místně podmíněné a tudíž žádné objektivní dobro, zlo, spravedlnost a právo neexistují, anebo pokud existují, my je nejsme s to poznat? Nikoli.
V mnoha otázkách je poznání pravdy, dobra, spravedlnosti a práva obtížné, ale abychom naplnili naši ambici, že poznat pravdu o dobru, spravedlnosti a právu lze rozumem, stačí nám najít jen jeden jediný příklad. Pokud o jednom jediném nároku budeme moci rozumem dokázat, že „toto je pravda, dobro, spravedlnost a právo“, vyhráli jsme. To proto, že jsme prokázali, že pravda je v principu rozumem poznatelná.
A já jako nárok na absolutní a univerzální pravdivost předkládám tezi: „záměrně zabít nevinného není nikdy správné, dobré či spravedlivé; záměrné zabití nevinného je vždy zlé, nesprávné a nespravedlivé.“ Všimněte si dvou věcí. Za prvé, hodnotím jen záměrné zabití nevinného, nechávám stranou problém záměrného zabití vinného či nezáměrného zabití nevinného – jejich správnost či nesprávnost teď hodnotit nebudu. A za druhé, budu onu tezi obhajovat v řádu ideálním, v řádu poznání pravdy o spravedlnosti, takže jejím vyvrácením není poukaz na faktické záměrné zabíjení nevinných v praxi, dějinách či zvyklostech. Je-li skutečně nespravedlivé záměrně zabít nevinného, pak fyzická schopnost člověka záměrně zabít nevinného není důkazem správnosti záměrně zabít nevinného, je jen důkazem schopnosti člověka dopustit se zla, zločinu a nespravedlnosti.
Jak tedy víme, že maxima „záměrně zabít nevinného není nikdy správné, dobré či spravedlivé; záměrné zabití nevinného je vždy zlé, nesprávné a nespravedlivé“ je pravdivá? Na základě principu sporu. Zkusme myslet opak: univerzální přípustnost svévolného záměrného zabíjení nevinných. Žádná společnost založena na tomto principu nemůže existovat. Okamžitě kolabuje a destruuje se. A to nikoli nahodile, kontingentně, nýbrž nutně, kategoricky. Jinými slovy, ona negace naši teze je ontologickou nemožností; je ontologicky neslučitelná s existencí jakékoli společnosti, v níž jsou lidé. Je to metafyzická nemožnost. Proto onu negaci můžeme vyloučit jako nepravdivou, čímž se nám okamžitě verifikuje jako pravdivá její negace, tj. naše postulovaná teze.
Pak je tady ještě jeden fakt: každý, kdo by chtěl hájit pravdivost negace naší teze, tj. chtěl by hájit přípustnost svévolného záměrného zabíjení nevinných, by se sám, podle svého přesvědčení legitimně, mohl stát obětí záměrného zabití. Jinými slovy, obhajobou negace naší teze by si sám mohl přivodit svou eliminaci z populace – a to v rámci ideálu! Tudíž ontologicky by nezbyl nikdo, kdo by onu negaci hájil. Jakožto propozice se ona sama eliminuje z diskuse o pravdě, neboť nakonec (vlastně celkem rychle) nezbude nikdo, kdo by ji hájil. Což je další ontologickou indikací její nepravdivosti (vede-li nějaké mínění k nutnému, nikoli jen nahodilému zániku jeho nositelů, pravdivé nebude). Je-li ale negace určité teze ontologickou nemožností, ta teze je pak nutně pravdivá. „Vyloučíme-li ostatní alternativy jako nemožné, ta zbývající, jakkoli podivuhodná, je nutně pravdivá, milý Watsone!“
Ale vy sami zkuste najít výjimku vůči zásadě „„záměrně zabít nevinného není nikdy správné, dobré či spravedlivé; záměrné zabití nevinného je vždy zlé, nesprávné a nespravedlivé“ – a uvidíte, jak ve svém mentálním experimentu pochodíte.
Tím mám zato, že jsme dokázali, co jsme si předsevzali: rozumem lze pravdu o dobru, právu a spravedlnosti v alespoň jedné otázce poznat. To však není vůbec málo, jak by se mohlo zdát, neboť z jedné propozice lze následně odvozovat propozice další, až nakonec celý komplex přirozeného práva. Máme-li v řádu ideálu jednu mravní maximu prokázanou jako nezpochybnitelnou, lze na ní stavět celou koncepci spravedlnosti, jak ji má státní autorita ustavovat, garantovat a chránit v řádu praxe. Politická filosofie začíná, ale to by již bylo námětem pro kapitolu další.
Publikováno v časopisu Mezi řádky č. 28 v květnu 2006.
A kdo je nevinny clovek? Zrejme ten ktery se neprovinil. No a proti cemu se neprovinil? Proti normam ktere se lisi po celem svete, od kultury ke kulture. Pokud tedy zabiji (oni) cloveka ze sveho stredu ktery se provinil dle jejich norem, dle mych je cisty, je to v poradku? A naopak, pokud ja budu zabijet ty, kteri se protivi mym normam, ale svym ne, z pohledu zabijeneho pujde potom o zabiti nevinneho, z meho pohledu o zabiti vinneho. Co s tim? To se ani nezminuji o rozhodovani o vine uvnitr jednoho pravniho systemu.
A k tem dvema skupinam filosofu na zacatku, nepatril by Wittgenstein do obou?
Je to o tom, že na otázku “Lze rozumem poznat pravdu?” odpovídá filozof nikoliv historik filozofie. A pokud by se na ní pokusil odpovědět historik filozofie, tak v tu chvíli filozofuje a stává se filozofem.
Samozřejmě, pokud na tuto otázku odpovíme. Můžeme kriticky přezkoumat stanoviska filozofů a posoudit, jak dobře (nebo špatně) si vedli. Ale primárně stanoviska těchto filozofů nepotřebujeme.
Samozřejmě, téma poznatelnosti pravdy rozumem je ambiciózní. A také klíčové pro filozofii. Ale co mě zaujalo. Týká se to metody, jakou navrhujete. Proč si Viléme myslíte, že taková otázka by si ” vyžádala velmi dlouhá zkoumání stanovisek filosofů ” ? Protože pokud budete zkoumat stanoviska filozofů na téma “Lze rozumem poznat pravdu?” , tak spíše odpovídáte na otázku “Jak se filozofové v dějinách potýkali s poznatelností pravdy rozumem”. A to mi připadá jako dějiny filozofie.
Téma zvolené panem Jochem se mi zdá nesmírně ambiciózní, osobně nechovám touhu formulovat alternativní stanovisko k problému, zda je pravda poznatelná rozumem, protože se k odpovědi necítím kompetentní ani všeobecně, ani s ohledem na to, že taková otázka by si vyžádala velmi dlouhá zkoumání stanovisek filosofů, které jsem neprovedl.
Chtěl bych ale poukázat na jeden problém: filosofové zpravidla nezpochybňovali, že určité pravdy jsou poznatelné. Například každý ví, že 1+1 jsou dvě, že člověku je v mrazu zima atd. Stejně tak, že není dovoleno záměrně zabíjet nevinné. Problém vzniká, když chceme odpovědět na otázku, zda je možné vyčerpávajícím a jediným správným způsobem poznat veškerou pravdu v určitých složitých situacích. A důsledky tohoto rozdílu mezi – promiňte – triviálními pravdami ohledně morálních principů (dalo by se diskutovat mimochodem, zda jsou skutečně PRAVDIVÉ nebo spíš PLATNÉ) a poznáním pravdy ve vztahu k těžkým otázkám se objevuje každou chvíli i tam, kde to nejméně čekáte. OI zde nedávno formuloval jakési stanovisko k Pinochetovi, další stanovisko k Izraelké agresi do Libanonu nebo americké aktivitěv Iráku. Tyto případy zahrnovaly postupy, které vedly k zabíjení nevinných, přičemž v druhém a třetím případě při zodpovědném posouzení muselo být jasné, že k těmto případům dojde s pravděpodobností hraničící s jistotou. Kupodivu OI nedokázal onu maximu pana Jocha v tomto případě aplikovat.
Takže člověk může klidně spát, protože hlubokomyslní lidé vědí, co je pravda a budou prosazovat maximy, které sami poznali? Určitě se nestane, že z nic netušícího člověka udělají “legitimní cíl”, protože zrovna žije v zemi ovládané diktátorem, kterého se rozhodli svrhnout, a nehrozí, že by se člověk stal vykalkulovanou “kolaterální obětí” v nějakém výpočtu specialisty pro vznešeného džentelmana, jenž se rozhodne zahájit válku za svobodu, a utrpení tohoto nevinného člověka se bude bagatelizovat poukazy na to, jaké možné utrpení by MOHLO vzejít z nesvržení diktátora?
Svět je přeci jednoduchý, hloupí filosofové jen provokují, nevidí tak hluboko, aby si uvědomili, že stačí předem správně nadefinovat, kdo je VINEN, a pak žádný masakr z prosazovatele spravedlnosti zločince neudělá, tedy pokud nezačneme pochybovat, zda jsme správně poznali ony neotřesitelné pravdy, jichž má pan Joch zřejmě plné rukávy.
Není náhodou v OI zakázáno slovo “Kant?” Aspoň pro účely Kantovy kritiky ho povolte.
Pro správu této diskusní skupiny: Mám často problém odeslat příspěvky, píše mi to “text obsahuje nedovolený řetězec.” Přitom v něm nejsou žádné zvláštní znaky, ani žádné nadávky, nic, píšu příspěvky relativně klidné. Obvykle pak musím provést několik přeformulování, než se mi to podaří odeslat. Teď se mi ale takto příspěvek o Tomáši Akvinském, Anselmovi z Cantenbury a Kantovi odeslat nepodařilo ani po několika pokusech a vzdal jsem to.
Ano, existence Boha rozumem poznatelná je.
Není to ovšem téma pro stručný diskusní příspěvek. Doporučuji vám třeba velmi čtivou a přitom fundovanou knihu Romana Cardala “Bůh ve světle filosofie.” Existuje řada cest filosofických úvah, kterými lze dojít k nutnosti existence Boha. Samozřejmě jde o “Boha filosofů,” tedy prostě jsoucno, které vykazuje některé klíčové známky křesťanského Boha – Otce Ježíše Krista – ale nemusí s ním z filosofického hlediska úplně splynout. V křesťanské teologii se o Bohu tvrdí řada věcí (zejména právě to, že je Otcem Ježíše Krista), které filosoficky dokázat nejdou.
a co existence Boha? je také rozumem poznatelná?
Tedy praktický experiment, pokud lze, zážitek je to silnější, než představa téhož.
Podobně expozici různých tradic a jejich výsledky.
Návštěvu různě úspěšných kultur, aby možnost výběru byla konkrétní.
Odvážný princip “rodiče by nám nelhali…”
Díky za úvahu nad stěžejní otázkou našeho života. Už ale vidím protagonisty postmoderního myšlení jak se šikují a halasně bijí na poplach.