Komentáře k příspěvku: Lincoln versus otrokářství aneb Sever proti Jihu po 150 letech http://www.obcinst.cz/lincoln-versus-otrokarstvi-aneb-sever-proti-jihu-po-150-letech/ Svoboda povznáší ducha Wed, 30 Aug 2023 18:13:28 +0000 hourly 1 http://wordpress.org/?v=3.5.1 Od: Michal http://www.obcinst.cz/lincoln-versus-otrokarstvi-aneb-sever-proti-jihu-po-150-letech/comment-page-1/#comment-16340 Michal Mon, 11 May 2015 19:54:27 +0000 http://www.obcinst.cz/?p=9742#comment-16340 Redukce konfliktu je svůdná, k bližšímu třeba “experiment”, tedy navodit třeba jen cvičně postavení podobná. Lépe bychom přijali, proč se jinak jistě vážené US ameriky, odhodlaly k likvidaci Rakouska 1918 . A tím i kusu civilizace, kultury, morálky a mravů. Ani to nebyl ideál, takové má jen moskva a chalífát, ale srovnání stavu po změně je významné.

]]> Od: Klapal http://www.obcinst.cz/lincoln-versus-otrokarstvi-aneb-sever-proti-jihu-po-150-letech/comment-page-1/#comment-16314 Klapal Sun, 26 Apr 2015 22:05:04 +0000 http://www.obcinst.cz/?p=9742#comment-16314 Jen pár poznámek.
„V listopadu 1860 v prezidentských volbách zvítězil Lincoln, přičemž jeho programem nebylo zrušit otroctví tam, kde existovalo, k čemuž neměl ústavní pravomoc, ale zamezit jeho územnímu šíření.“ To je historicky přesné. Lincoln nebyl žádným radikálním abolicionistou. Byl především představitelem zájmů Severu a mezi ně mj. patřilo zachování jednotného státu a nešíření otroctví do teritorií a dále i zvýšení cel. Kvůli záchraně jednoty Unie aktivně podporoval tzv. Corwinův dodatek Ústavy (podle některých byl dokonce jeho iniciátorem), dle kterého by Kongres nesměl zakázat otroctví (eufemisticky nazvané domestic institutions) či do těchto otázek jakkoli zasahovat v těch státech, ve kterých otroctví existovalo. Na Jihu už však nebyla vůle k takovému kompromisu, proto se dodatek nepodařilo ratifikovat. Nechybělo tak mnoho a Lincoln pro historii nemusel být oním Velkým Emancipátorem, ale tím darebákem, který otroctví na dlouhou dobu petrifikoval ve velké části Spojených států.
Důkazem toho, že Lincoln nebyl v otázkách otroctví vždy zásadový, je i známá Matson case, v níž roku 1847 zastupoval otrokáře z Kentucky ve věci jeho uprchlých otroků. Už vůbec pak Lincoln nevěřil v rovnost ras, ale z dnešního pohledu byl rasista (tím se ovšem nijak nelišil od většiny tehdejší bílé populace, včetně mnohých abolicionistů). Byl proti volebnímu právu černochů, proti jejich účasti v porotách i proti tomu, aby zastávali veřejné úřady, jakož i proti smíšeným sňatkům (Lincolnova debata s Douglasem 18. září 1858). V mírové soužití různých ras také nevěřil a ideálním řešením podle něj bylo vystěhování černochů zpět do Afriky, popř. do některé z jihoamerických zemí (nutno však spravedlivě dodat, že si rozhodně nepředstavoval deportace stalinského střihu, ale vše se mělo dít spíše prostřednictvím přesvědčování). Tak, jak je Lincoln oslavován černochy proto, že je osvobodil, tak je zatracován americkými indiány. Jeho Homestead Act pro ně znamenal pohromu a některé jeho další skutky ve vztahu k indiánům jsou na hranici zločinů proti lidskosti.
Bylo-li by pravdou, že hlavní příčinou války byla otázka otroctví, pak je nepochybné, že Jih hájil, slovy pana Jocha, nejhanebnější kauzu v dějinách. Bylo tomu však opravdu tak? Pokud bych měl ovšem vystupovat jako advocatus diaboli, dalo by se najít něco na jejich obranu? Především většina těch, kteří bojovali za Jih, nebojovala za zachování otroctví, ale za práva jednotlivých států a proti rozšiřování pravomocí federální vlády (dobrým příkladem je zrovna generál Lee, který po svém příbuzném zdědil otroky a dal jim svobodu), drtivá většina vojáků samozřejmě vůbec žádné otroky nikdy nevlastnila. Jižanští vojáci bojovali mnohem efektivněji a odhodlaněji než vojáci Severu, důkazem čehož je mj. daleko větší počet padlých na straně Severu a to, že Jih dokázal vzdorovat Severu po dlouhou dobu přesto, že Sever měl značnou převahu v lidských i materiálních zdrojích. Opravdu by prostí vojáci bojovali za věc, která jim mohla být naprosto cizí? Čtyři jižní státy se od Unie odtrhly až v reakci na to, že Lincoln vyhlásil dříve odtrženým státům válku, protože v tom spatřovaly závažný zásah do práva států na secesi.
Otázka ústavnosti secese je velmi sporná. Pan Joch toto právo rozebral z pozice spíše právněfilozofické (tedy jakéhosi morálního práva na odtržení). Z takovéto pozice jsou závěry zcela správné a nelze proti nim nic namítat. Jenže s právněfilozofickou pozicí si při řešení otázky oprávněnosti secese nevystačíme. Z této pozice by nebylo platné ani vystoupení z EU. Je však zjevně absurdní tvrdit, že právo vystoupit z EU neexistuje, když je jasně zakotveno v pozitivněprávní úpravě. Stejně tak pro Jižany bylo právo na secesi otázkou primárně nikoli filozofickoprávní, ale pozitivněprávní (i když se argumentovalo jistě i na úrovni právní filozofie – existovalo-li zde v době vzniku USA morální právo odtrhnout se od Anglie z důvodu zásahu do majetkových práv ve formě daní, tím spíše zde existuje morální právo odrhnout se od Unie z důvodu zasahování do majetkových práv ve formě zrušení otroctví /byť i jen hrozícího/. Pro Jižany byl Lincoln tyranem na úrovni Jiřího III.). Jižané (a nejen oni) byli naprosto přesvědčení, že Ústava právo na vystoupení pozitivně obsahuje. Politici na Severu (opět ne všichni) byli přesvědčeni o opaku. Problém je v tom, že Ústava v této otázce nabízela protichůdná řešení a že o řešení této otázky nepanovala (a dodnes nepanuje – míněno pro tehdejší stav) jednota ani mezi předními ústavními právníky. Mnoho pozdějších předních činitelů Jihu (mj. např. Davis a Lee) však studovalo na West Pointu v době, kdy se tam používala učebnice ústavního práva potvrzující právo na odtržení.
Ostatně, když trochu odbočím, prezident Lincoln Ústavu sám porušil několikrát. Mezi takováto porušení lze řadit např. vyhlášení války bez souhlasu Kongresu, suspendování habeas corpus, zákazy činnosti kritickým novinám. Jedním z nejzávažnějších zásahů do občanských práv bylo schválení násilného vystěhování obyvatel pohraničních oblastí státu Missouri pro podezření ze sympatií k Jihu, tj. uplatnění principu kolektivní viny (General order No. 11 z r. 1863). Na posledně jmenované opatření si celý život nesla neblahé vzpomínky i Martha Trumanová, matka budoucího prezidenta. Obyvatelé byli nejen vystěhováni, ale i okradeni. Je pochopitelné, že v době války musejí být některé práva a svobody omezené, avšak i to se musí dít za podmínek a způsoby, které stanoví Ústava, což výše uvedené příklady nesplňují.
Abych tuto část uzavřel, tvrdit, že otroctví bylo příčinou války Severu proti Jihu, je zjednodušené. Nebýt v Kuvajtu ropa, došlo by k První válce v zálivu? Sotva. Znamená to tedy, že ropa je příčinou První války v zálivu? Ne. Příčinou byla okupace Kuvajtu Saddámem Husajnem.
Ač je sporné tvrdit, že otroctví bylo hlavní příčinou války, je jisté, že nebýt otroctví k válce by nedošlo a že přinejmenším pro některé důvodem pro válku bylo. Čím však jižanští gentlemani považující se za pravověrné křesťany ospravedlňovali takovou nelidskou instituci? Možná to pro mnohé bude znít překvapivě, ale mohli se směle opřít o Bibli (v této podivuhodné knize si lze nalézt oporu téměř pro cokoli, často i pro postoje vzájemně naprosto kontradiktorní). Jen namátkou např. Leviticus 25:44-46 (dokládá, že otroci jsou pouhým majetkem na úrovni dobytka), Exodus 21:2-6 (dokládá, že otrokem mohl být klidně i Žid – to pro ty apologety, kteří otroctví u Židů hájí tím, že primárně se týkalo poražených nepřátel, a že je humánnější, než jejich usmrcení), Exodus 21:7-11 (o prodeji dcery do sexuálního otroctví), Exodus 21:20-21 (o tom, jak bít otroky). Není to však jen Starý zákon, který otroctví posvěcuje. Např. Efezským 6:5-9 (o poslušnosti pánům), 1. Timoteovi 6:1-2 (podobně), Lukáš 12:47-48 (o bití služebníků – nutno přiznat, že se jedná o podobenství, ale pro otrokáře i tato pasáž mohla být argumentem pro oprávnění bít otroky). Mnoho křesťanských denominací na Jihu tak považovalo otroctví za bohulibý institut. Jen menšina církví na Jihu byla proti.
Spousta pánů to viděla tak, že černochům umožnila povznést se na úroveň, jakou nikdy v historii neměli, ať už ve smyslu duchovním, tak i materiálním (pravda, je trochu těžké vysvětlit, proč takové povznesení musí mít zrovna podobu otroctví, ale prý černoši potřebovali k vedení tvrdou ruku). Mnoho otrokářů opravdu upřímně věřilo, že uskutečňuje jakési civilizační poslání a chovali se ke svým otrokům otcovsky. Příkladem může být sám Jeff Davis, který svým otrokům poskytoval dokonce určitou samosprávu.
Obhájci otroctví též poukazovali na to, že na světě zatím dlouhodobě neexistoval systém, ve kterém by jedni nežili z práce druhých. A při srovnání podmínek svých otroků (kterým zabezpečovali stravu, ošacení, ubytování, lékařskou péči i duchovní vedení) s podmínkami dělníků v továrnách na Severu, dospívali k tomu, že podmínky otroka jsou mnohem lepší. Námitky seveřanským průmyslníků proti otroctví, tak vnímali jako velké pokrytectví (k takovým a podobným argumentům viz např. John C. Calhoun: Slavery a Positive Good) .

Je velmi lehké zpětně soudit lidi dob minulých. Ale zkusme si představit, že podobně jako se USA štěpily na otázce otroctví, mohou se USA nebo EU v budoucnu štěpit např. na právech homosexuálů (nebo právu na potrat – to ale spíše jen v USA) a menšina států stojící proti těmto právům se rozhodne pro secesi. Bude to konzervativcům připadat také nepřípustné? A pak možná za sto padesát let poté, co prohrají, budou historií považováni za ty, kteří hájili jednu z nejhanebnějších kauz v dějinách.

]]>