I když první moderní koncepci přirozených práv podal v roce 1690 John Locke ve svém Druhém pojednání o vládě (člověk má “přirozené právo na život, svobodu a majetek…”), její kořeny jsou mnohem starší: sahají k pozdním španělským scholastikům na univerzitě v Salamance a v posledku ke křesťanské koncepci osoby. Podle ní je každá lidská osoba stvořena k obrazu Božímu (Imago Dei), obdařena nesmrtelnou duší, jež transcenduje tento svět a vztahuje se k Bohu, a pro jejíž spásu se z lásky k člověku a na vykoupení jeho hříchů Syn Boží obětoval na kříži. Proto má osoba každého člověka svou inherentní důstojnost a hodnotu, jež veskrze profánní světské instituce státu musejí respektovat. Z toho plyne, že jsou určité věci, které stát a ani jiní lidé nesmí lidským bytostem činit. To znamená, že lidské bytosti mají určitá práva, která musí ostatní lidé a stát ctít. A jsme u koncepce přirozených práv. Když se řekne, že určitá práva jsou přirozená, myslí se tím, že jsou daná lidskou přirozeností, že člověku inherentně náleží; jejich zdrojem a původcem není tradice, ani společenská konvence či smlouva, a již vůbec ne vůle většiny či svolení vládců. Co jsou nyní, po diskreditaci totalitarismů 20. století (nacismu a komunismu), největší protivníci koncepce přirozených práv? Jedním z nich jsou, paradoxně, postmoderní liberálové jako Richard Rorty v USA či Václav Bělohradský u nás. Jak je to možné? Postmoderní liberalismus je relativistický, odmítá existenci pravdy. Domnívá se, že přesvědčení o pravdě může vést k netoleranci vůči těm, kdo onu pravdu neuznávají. Proto tito liberálové tvrdí, že žádná pravda neexistuje, každý má totiž tu “pravdu” svou a podle té má mít právo žít. Mějme trh idejí a idea, jež na něm převládne, má mít největší nárok na označení “pravdivá”. Problémem tohoto postoje je to, že jím vůbec nelze obhájit svobodu: Za prvé, relativistický koncept je neudržitelný, sám sebe vyvrací; na jedné straně tvrdí, že žádná objektivní pravda neexistuje, na straně druhé tak tvrdí s objektivní platností – sám sebe považuje za objektivně pravdivý. Za druhé, filosofičtí relativisté jsou nutně právními pozitivisty, neboť odmítají koncept přirozených, objektivních norem dobra a zla. Pak ale veškeré právní normy jsou pouhé konvence, tradice nebo osobní preference vládců. Relativista však nemá žádnou možnost odsoudit jakékoli preference vládců jakožto nespravedlivé či zlé, neboť jako relativista nemá objektivní kritérium pravdy a správnosti. Může s preferencemi některých vládců osobně nesouhlasit, ale to je všechno, co může. Nemůže považovat jedny politické preference (např. Churchilla, Reagana či Havla) za objektivně lepší než preference jiné (např. Lenina, Stalina, či Hitlera). Osobní preferencí postmoderního liberála je svoboda; jiní lidé preferují holocaust a gulag. To je ten problém s relativismem a právním pozitivismem: režim podle jejich premis vůbec nemusí být svobodný; naopak, může být jakýkoliv, svobodný i totalitní. A za třetí, postmoderní relativističtí liberálové jsou bezbranní tváří v tvář nepřátelům svobody. Doufají, že na “trhu idejí” nepřevládnou ideje svobodě nepřátelské. Ale co když převládnou právě ty, jak se to ostatně stalo ve Výmarské republice (ve volbách 1932 dostali komunisté a Hitlerova NSDAP dohromady nad 50% hlasů)? Relativisté nemohou zasáhnout proti nositelům myšlenek nepřátelských svobodě a zamezit jim nástup k moci, neboť kdyby tak učinili, prohlásili by jedny ideje za horší než jiné, a to jako relativisté nemohou. Jsou bezbranní. Přitom tvůrcové liberální demokracie nebyli vůbec relativisty; naopak, byli mnohem moudřejší: Otcové-zakladatelé USA slovy Thomase Jeffersona v Deklaraci nezávislosti asertivně konstatovali: “Tyto pravdy pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni a jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi nimiž jsou právo na život, svobodu a hledání vlastního štěstí.” Tedy existuje politicky relevantní pravda a tou pravdou je, že lidé mají žít ve svobodě! Jak značně se dnešní liberalismus vzdálil od svých kořenů! Druhým nepřítelem přirozených práv jsou autoritářští vládcové, kteří za přitakávání západních multikulturalistů prohlašují, že koncept práv není univerzálně platný, neboť je pouze západním konstruktem, a jiné kultury mají své vlastní “hodnoty”. Pravdou je, že západní civilizace se vždy sama nahlížela jako nositelka určitých univerzálních pravd o člověku a společnosti, jež jsou pravdami nikoliv proto, že jsou shodou okolností naše (západní), nýbrž proto, že jsou pravdami o člověku obecně a Západ na ně přišel jako první. Ten skutečný spor o lidská práva je v posledku sporem o to, zda má člověk jakožto člověk vnitřní inherentní důstojnost a hodnotu, jež je jeho okolí povinno respektovat, nebo nikoli – a veškerá “práva” jsou důsledkem pouhé milosti a slitování vládců. Jenomže přirozená práva právě proto, že se odvozují z lidské přirozenosti, jsou buď platná obecně, pro všechny lidské bytosti (když se odvodí správně), anebo neplatí vůbec (když se odvodí mylně). Není možné, aby platily pouze pro některé lidi a pro jiné nikoli. Je pochopitelně možné, aby určitá práva některé režimy neuznávaly, ale to neznamená, že poddaní oněch režimů nemají přirozená práva; znamená to pouze, že ony režimy jsou nespravedlivé. Nejlepším důkazem falešnosti multikulturalistů a autoritářských vládců, kteří tvrdí, že lidská práva neplatí univerzálně, je ten fakt, že to tvrdí pouze oni, nikoliv již jejich poddaní. Přirozená lidská práva popírají západní sofisté, protože jsou pseudointelektuální lůzou; a tyrani, protože chtějí svévolně a neomezeně vládnout. Skutečným problémem s přirozenými právy není to, že neexistují nebo nejsou univerzální, nýbrž to, že častokrát se za přirozené právo vydává něco, co přirozeným právem není. Dochází tak ke směšování skutečných práv s právy iluzorními. To je případ tzv. sociálních práv. Zatímco klasická liberální práva (právo na svobodu svědomí, svobodu slova, tisku, shromažďování, atd.) byla negativní, tzv. sociální práva (právo na práci, minimální mzdu, vzdělání, zdravotní péči, rekreaci, právo na bydlení, atd.) jsou pozitivní. Co to znamená? Liberální práva mají podobu imunit, představují beztrestnost v případě jejich výkonu: mé právo na svobodu slova a tisku znamená, že když vyslovím nebo publikuji své mínění, nebudu potrestán. Právo na náboženskou svobodu znamená, že účast na bohoslužbě dle vlastního svědomí se netrestá. Tato práva nekladou na ostatní občany a stát žádné pozitivní povinnosti, pouze jednu povinnost negativní – nechat mě na pokoji. Na straně druhé tzv. sociální práva mají podobu pozitivních nároků vůči ostatním: např. pod právem na bydlení se nerozumí právo nebýt vyhozen z vlastního bytu (negativní liberální koncepce), nýbrž právo na to, aby mi jiní, stát či společnost, zajistili bydlení. Obdobně, pod právem na vzdělání se nerozumí právo být vzděláván tím, koho si vyberu a za podmínek, na jakých se svobodně domluvíme (liberální koncepce), nýbrž povinnost státu zajistit mi vzdělání. Problém s touto socialistickou koncepcí je trojí: Za prvé, tzv. sociální práva jsou vágní, nevymezitelná a přesně neformulovatelná. Na rozdíl od liberálních práv – ta jsou jasná, přesně říkají, co mají dělat ostatní: nic. Nemusí dělat vůbec nic, jen mě nezlynčovat. Na druhé straně právo na bydlení: co přesně znamená výraz “bydlení”? Právem na bydlení se určitě nechápe povinnost státu zajistit každému superluxusní vilu; na straně druhé je jasné, že pokud bychom pod “bydlení” zahrnuli jakýkoliv brloh, toto právo by bylo vtipem. Všichni víme, že pod povinností státu zajistit bydlení se myslí “něco uprostřed”. Ale to právě dokazuje, že toto “právo” je pouhou konvencí společnosti, nikoliv tedy právem přirozeným. Za druhé, jedná se tedy o privilegia občanů, k jejichž plnění se zavazuje stát – a když je plní, občanům se žije celkem pohodlně. Problémem však je, že takováto “práva” lze promulgovat jako na běžícím pasu: prostě jakýkoliv příjemný statek či luxus se prohlásí za lidské právo a stát má pak povinnost ho garantovat. Ale činit tak může pouze z kapes daňových poplatníků, a ty nejsou bezedné. Tedy možnosti státu plnit tzv. sociální práva jsou vždy omezené, zatímco možnosti vyhlašovat nová a nová “práva” jsou neomezené. To opět dokládá, že se nejedná o práva přirozená. A za třetí, vzhledem k tomu, že tato práva jsou zajistitelná pouze z peněz daňových poplatníků, jsou zajistitelná pouze za cenu donucení vůči občanům. Neboť daně jsou konfiskacemi části majetku občanů a tedy omezením jejich svobody. Tzv. sociální práva nejsou tedy žádná přirozená práva, nýbrž společenské konvence o přesunu peněz občanů z jejich jedné kapsy do kapsy druhé, nebo do kapes lidí jiných. Poté, co jsme ukázali podstatu a univerzálnost přirozených práv a oddělili práva skutečná od falešných, ukažme patřičný způsob, jak se mají realizovat v praxi. Především, přirozená práva nelze aplikovat absolutisticky, nelze žádné z nich vytrhnout z kontextu práv ostatních. To proto, že přirozená práva jednotlivců je nutné sladit s právem legitimní politické společnosti, jež ona práva v značné a dostatečné míře garantuje, na svou vlastní existenci. Ukažme si to na příkladu práva na svobodu slova: Nějaký člověk může být antisemitou, který se evidentně mýlí, ale přesto je upřímně přesvědčen o pravdivosti svých bludů. Když je hlásá, dělá tak v dobré víře a podle svého svědomí. Tento člověk, jako každý jiný, má přirozené právo na svobodu slova a proto v principu není důvod trestat ho kvůli mylnosti názoru. To samé platí pro ortodoxní komunisty-stalinisty. Jenomže víme, že kdyby oba v hlásání svých názorů byli nad míru úspěšní (Německo 1932), kdyby si jejich propaganda získávala více a více stoupenců, ti by jednoho dne převládli a chopili se moci. Jejich režim by následně zrušil svobodu slova a vlastně všechna práva a svobody všech lidí; nastolil by tyranii. Aby tento vývoj směřující k nastolení objektivně zlého režimu nenastal, má státní autorita svobodné země legitimní právo zarazit propagandu nepřátel svobody a lidských práv; jinými slovy, omezit či suspendovat jejich právo na svobodu slova a tisku. To z toho důvodu, že nikdo nemá právo zneužít jednu ze svobod, jež mu svobodná společnost garantuje, na rozvrácení jejího svobodného charakteru. Jinými slovy, i svobodný politický řád, jenž garantuje svým občanům mnohá práva a svobody, má právo na svou existenci a svou ochranu – právě proto, že je dobrým řádem, neboť ona práva a svobody garantuje. (Stejným příkladem je přirozené právo na majetek: stát má zdaňovací pravomoc, aby mohl plnit své základní funkce, jimiž jsou ochrana práv a svobod občanů. Ale proto, že právo na majetek je přirozené, stát by se měl řídit formulí: není-li absolutně nutné zdanit, je absolutně nutné nezdanit.) A konečně, přirozeným není právo vládnout, právo podílet se na moci. Nikdo nemá od přirozenosti právo vládnout svým spoluobčanům. Vládnutí je tedy privilegium, kterým jsou pověřeni pouze někteří z nás. A vzhledem k tomu, že máme určitá přirozená práva, nemají žádné právo vládnout nám ti, kdo ona práva hodlají pošlapat. Tito lidé mají být z privilegia podílet se na moci vyloučeni. Z toho důvodu mají být zakázány strany nepřátel svobody a lidských práv. Ze stejného důvodu není náš lustrační zákon porušením přirozených práv člověka, nýbrž jejich ochranou. Celou nauku o lidských právech lze vlastně shrnout konstatováním, že striktně vzato, lidé mají pouze jedno přirozené právo – žít v režimu, jenž jim v daných podmínkách v největší možné míře garantuje jejich důstojnost a svobodu. Všechna práva ostatní jsou pouze konkrétními dílčími aplikacemi tohoto práva univerzálního. Roman Joch Článek vyšel před 5 lety, dne 10. prosince 1998, v příloze LN věnované 50. výročí Deklarace lidských práv OSN, pod názvem “Nejdůležitějším lidským právem je svoboda”.