Lidská práva jsou dobrá, tedy čím víc práv vytvoříme, tím lépe. Ano? Ne. Skutečná práva vytvořit nelze. Lze je rozpoznat, uznat a garantovat, nikoli však vůlí svévolně vytvářet.

Přirozená práva, jak předjímá i naše Ústava, jsou objektivní, daná lidskou přirozeností: vnitřní důstojností člověka coby racionální, volní bytostí, schopnou rozpoznat dobro a zlo. Tato práva nejsou výtvorem či darem státu nebo jiného člověka, nýbrž bytostně každé osobě patří a spravedlivý stát je uznává. Těmi základními jsou právo na život (včetně sebeobrany), osobní volnost, svobodu slova, tisku, svědomí, náboženství; právo na legitimně nabytý majetek (podmínka realizace práv ostatních); a taky právo rodičů vychovávat své děti podle svého svědomí, přesvědčení a předávat jim své hodnoty.

Přirozená práva jsou svobody, představují ochranu lidí před agresí nebo donucením ze strany ostatních. Těm ukládají povinnost: žij a nech žít. Hmotné břemeno nepředstavují.

Představa, že (nová) práva lze vůlí vytvářet, je neblahá a nebezpečná: bylo-li by lze (nová) práva vytvářet, pak lze (stará) práva rušit. „Práva“ v tomto pojetí jsou pak jen svolení nám propůjčená tím, kdo má moc. Lze-li práva svévolně určovat, pak žádná objektivní práva, která by státní moc musela respektovat, neexistují.

Navíc prohlašováním za právo čehokoli, co osobně považujeme za dobré či užitečné, lze vytvořit „práv“ nekonečně, čímž nastane jejich inflace a tudíž znehodnocení práv skutečných, přirozených. Je-li „právo na internet“ („právo“ každého dostat internet „zdarma“ z peněz daňových poplatníků) stejným právem, jako právo na svobodu slova a svědomí, pak právo na svobodu slova a svědomí není nijak zásadně posvátné.

„Práva“ na něco, „práva“ dostat něco od druhých ve skutečnosti přirozená práva nejsou; jsou to jen konvence, dohody v rámci společnosti. Sociální „práva“, na rozdíl od práv přirozených, nejsou svobody, ale nároky na statky (či ty statky), které lidem musí někdo zajistit. Kdo? Stát či společnost. Jak? Jedině z peněz daňových poplatníků. Takže pokud se těchto „práv“ vyrobí příliš, budou jen  proklamacemi, bez možnosti jejich vynucení či zajištění, neboť stát nebude mít na ně prostředky. Např.: když „právo“ na internet zdarma, proč ne „právo“ na iPad zdarma? Když „právo“ na 4 týdny placené dovolené, proč ne „právo“ na 4 měsíce placené dovolené, atd.

Sociální „práva“ coby konvence a dohody společnosti jsou (v patřičné míře) prozíravé a užitečné pro zajištění její stability a soudržnosti; je dobře, že společnost se na jejich poskytování dohodne; nejsou však základními lidskými právy.

Ukažme to i na „právech“ dětí a zvířat. Ze své přirozenosti děti mají právo na rodinu, na své rodiče, stejně jako rodiče mají právo na své děti, na jejich výchovu dle svého přesvědčení. Nikdo však nemá právo na cizí děti, stejně jako děti nemají zásadní právo na umístění do jiné rodiny než vlastní. Žádné právo dostat cizí dítě neexistuje, což ale neznamená, že by adopce byly špatné. Naopak, slouží-li nejlepšímu zájmu dítěte vyrůstat ve funkční rodině, jsou prozíravé a užitečné. Nejsou však otázkou práv. Přesun dětí z dětských domovů či kojeneckých ústavů do adoptivní či pěstounské péče je dobrý, ale nevychází z práv dětí či z práv dospělých, ale z toho, co je užitečné pro dobro dětí a společnosti.

Týrání zvířat je špatné (a má být postihováno), ale nikoli proto, že by zvířata měla práva, nýbrž proto, že zabíjí mravní cit trýznitele a přetváří jej v nebezpečí pro ostatní. Striktně vzato, práva mají jen volní, racionální bytosti, schopné rozlišit dobré od zlého a vědomě nekonat špatně. Když šelma nebo dravec za živa roztrhá koťátko, je nám koťátka líto, ale šelma či dravec „práva“ koťátka neporušily. Rovněž nejednaly „špatně“, neboť nejsou volní tvorové. Kdyby však člověk stejným způsobem umučil kočku, je to špatné, nikoli však proto, že by porušoval práva kočky, ale proto, že svobodně a záměrně působil bolest vnímavému a trpícímu tvorovi.

Ve jménu neexistujících „práv“ zvířat se nesmí drasticky pošlapat reálná práva lidí. Týrání zvířat nemá být přípustné, ale boj proti němu nelze vést jakýmikoli prostředky. Neexistujícími „právy“ zvířat nelze např. ospravedlnit policejní domovní prohlídky bez soudního povolení, tj. pošlapání jedné z nejzákladnějších svobod.

To v posledku ukazuje, že vyrábění takovýchto „práv“ znamená zvětšování moci státu na úkor svobod lidí. „Práva“ dětí či zvířat v praxi znamenají poskytnutí moci těm, kdo za děti či zvířata „mluví“, tedy státním úřadům – a to proti rodičům a lidem -, tedy umenšení svobody lidí. Čím více těchto „práv“, tím více moci státu a méně svobody občanů. Pravý opak toho, o co původně usilovala práva správně chápaná, práva přirozená: totiž omezení moci státu a ponechání lidí na pokoji.

To je nejperversnějším důsledkem umělého vyrábění „práv“: posilováním moci státu a vytvářením jeho nových pravomocí ohrožuje a ničí přirozená práva skutečná, naše svobody.

Publikováno v Lidových novinách 9.1.2012.