Další Jochovým omylem je spojování vlastenectví a loajality ke státu, kterého je člověk občanem. To jsou dvě naprosto odlišné věci.

V jednom má ale přeci jen pravdu: “Aby svoboda přežila, je nutné, aby se stát nestal jejím vnitřním nepřítelem, aby svobodu neomezoval a neohrožoval.”
Stalo se. Stát JE NEPŘÍTELEM svobody a nepřítelem občanů. Už dávno!!! A proto Liberland.

Srovnejte situaci kolem Liberlandu se situací 17. a 18. století, kdy z Evropy odcházela řada lidí do Nového světa za oceánem. Důvodů mohla být řada, ale jeden z hlavních byl útěk před náboženskou nesvobodou. Určitě řada z těch, kteří odešli, byli vlastenci, pokud by to jen trochu šlo, ve své vlasti by zůstali, ale nemožnost svobodně praktikovat jejich náboženství a vidina, že za oceánem to půjde, ja hnala pryč. A troufám si tvrdit, že většina z nich, i když zpočátku byl jejich život v koloniích určitě těžší než v Evropě, nelitovala a nakonec ke svému novému domovu cítila větší loajalitu než k původnímu.

Možná si řeknete, že pan Jedlička v Česku zdaleka není tolik omezován jako např. quakeři v Anglii, ale to může kdokoliv jiný než pan Jedlička těžko posoudit. Dnes asi také většina lidí nerozumí tomu, jak mohlo být náboženství tak silným hnacím motorem, vydat se přes oceán vstříc nejasné budoucnosti. Pan Jedlička může daňovou a regulatorní zátěž v Česku (či obecně v Evropě) vnímat stejně úkorně. Snažil se to změnit přesvědčováním občanů a kandidaturou ve volbách, ale pochopil, že tím nezmění nic. Může to pro něj být natolik důležité, že se vydá na poněkud donkichotskou cestu, nechá se zatýkat policií a nejspíš se vystaví mezinárodní ostudě, až celý projekt zkachuje.

A teď si představte, že by se mu založit Liberland nakonec přece jen podařilo (i když osobně to za moc pravděpodobné nepovažuji), ten by byl skutečně liberálním státem a panu Jedličkovi by se pak splnil jeho sen. Neměl by pak plné právo ten žluto-černě-žlutý hadr milovat?