Levicové kořeny fašismu

5.10.2013

41YaBI6OgjL._SY344_PJlook-inside-v2,TopRight,1,0_SH20_BO1,204,203,200_

Hlavní tezí knihy Liberal Fascism: The Secret History of the American Left from Mussolini to the Politics of Meaning (Liberální fašismus. Tajné dějiny americké levice od Mussoliniho k politice smyslu) je, že současná americká liberální levice má mnoho fašistických kořenů – motivů a tendencí společných s italským a německým fašismem ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Autor Jonah Goldberg ve své knize polemizuje s názorem, že fašismus a nacismus považuje současná levice za antiteze sebe samé.

Jonah Goldberg je americký publicista, spisovatel a redaktor časopisu National Review – předního amerického pravicového čtrnáctideníku. A byl i prvním šéfredaktorem jeho internetové verze www.nationalreview.com. Navíc je příležitostně komentátorem televizní stanice Fox News. Začátkem devadesátých let žil v Praze a učil zde angličtinu.

Levice každého, kdo od ní je jen trochu napravo, označuje za fašistu, a tento pojem používá promiskuitně – fašistou je pro ni každý, kdo s ní nesouhlasí. Obětí tohoto nálepkování bývají nejčastěji konzervativci. Goldbergova kniha není parodií na toto zneužívání pojmu “fašismus” levicí, nýbrž se snaží ukázat, že právě dnešní levice má v mnoha ohledech fašistické sklony. A není ani zdaleka první.

Další pravicová díla

Na pravici existuje mnoho prací, jež toto tvrzení dokládají. Například v Cestě do otroctví ekonoma a filozofa takzvané rakouské školy Friedricha Augusta Hayeka (1899-1992) z roku 1944 se tvrdí, že demokratičtí socialisté sdílejí s komunisty, fašisty a nacisty snahu řídit ekonomiku státem. Dle knihy Ideas Have Consequences (Ideje mají důsledky) amerického myslitele Richarda Weavera (1910-1963) z roku 1948 zase za totalitní hrůzy 20. století může hodnotový relativismus (a jeho zdroj filozofický nominalismus), jenž sdílí i současný liberalismus.

Dle amerického myslitele Richarda Weavera za totalitní hrůzy 20. století může hodnotový relativismus, jenž sdílí i současný liberalismus

Nezapomeňme ani na německo-amerického konzervativního politického filozofa Erika Voegelina (1901-1985) a jeho dílo Nová věda o politice z roku 1952, dle něhož je gnosticismus (utopismus) esencí modernity a sdílejí jej nejen totalitarismy (nacismus, komunismu), ale i reformátorští demokratičtí socialisté a liberálové. Či na amerického politického filozofa židovského původu Leo Strausse a jeho spis Natural Right and History (Přirozené právo a dějiny) z roku 1953, v němž se tvrdí, že historicismus (varianta relativismu) vedl k nacismu i komunismu.

Goldbergova kniha není filozofickým traktátem jako tři předchozí, ale spíše politickou (byť o filozofii opřenou) polemikou podobnou prvnímu ze čtyř zmíněných děl. Obsahem je však nejbližší knihám autora, jehož Goldberg ve svém díle o fašismu nezmiňuje, ale který přišel a rozpracoval identickou tezi první a jenž je v prostředí amerického konzervatismu, v němž se Goldberg pohybuje, dobře známý – rakouský myslitel Eric von Kuehnelt-Leddihn (1909-1999) a jeho knihy Liberty or Equality (Svoboda, nebo rovnost) z roku 1952 a především Leftism Revisited: from de Sade and Marx to Hitler and Pol Pot (Revidované levicové smýšlení. Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi) z roku 1991.

Goldberg používá pojem “liberální” v americkém smyslu – pro označení “levicový”. Název knihy tedy zní “levicový fašismus”. Opakem onoho levicového fašismu pak mají být klasičtí liberálové a konzervativci.

První levicoví fašisté

Podle Goldberga prvními “levicovými fašisty” v amerických dějinách byli takzvaní progresivisté (pokrokáři) na začátku 20. století – například američtí prezidenti Theodore Roosevelt (1901-1909) za Republikánskou stranu a zejména Woodrow Wilson (1913-1921) za Demokratickou stranu.

Prvními “levicovými fašisty” v amerických dějinách byli takzvaní progresivisté na začátku 20. století

Tito progresivisté opustili klasicky liberální představu otců-zakladatelů USA, že lidé mají neměnná přirozená práva a že státní moc má být omezena na jejich ochranu. V důsledku vlivu německého historicismu 19. století pak tvrdili, že společnost je živým organismem – a lidé jen jeho buňkami -, který se v čase vyvíjí, a tudíž žádná neměnná pravda či práva v dějinách neexistují.

Individuální práva jsou evolucí překonaná, stejně jako potřeba omezovat státní moc. Naopak, stát má ve společnosti hrát mnohem aktivnější roli, sloužit jí a rozvíjet tento organismus. Oproti právům jednotlivců je zájem společnosti, oproti omezenému státu pak společensky a ekonomicky aktivní stát.

Mussoliniho a Hitlerův socialismus

Goldberg detailně popisuje Mussoliniho radikální socialistické začátky (i konce) a jeho antiliberální, antikonzervativní a protikatolické postoje. Mussolini napsal v roce 1913 pamflet Jan Hus, hlasatel pravdy, za který a za podporu československých legií během první světové války obdržel v roce 1926 (už jako fašistický diktátor) nejvyšší československé státní vyznamenání – Řád bílého lva.

I tento příklad ukazuje, že Mussolini byl ve dvacátých a třicátých letech miláčkem mnoha stoupenců levice, kteří obdivovali jeho vitalitu, sílu a ekonomickou politiku. Ta byla velkou inspirací i pro program New Deal amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta po roce 1932 a mnozí “newdealeři” se Mussolinim (stejně jako Stalinem) inspirovali. Pojem “liberální fašismus” první obdivně použil známý britský levicový pokrokář H. G. Wells, obdivovatel komunismu i Mussoliniho fašismu – na začátku třicátých let vyzýval britskou mládež, aby se stala “liberálními fašisty”.

Goldberg neopomíjí ani Hitlerovu zálibu v ekonomickém socialismu a plánování, ani socialistický název jeho strany – Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP). A věnuje se také fascinaci amerických (a britských) pokrokových intelektuálů v prvních 30 letech 20. století eugenikou, eugenickými teoriemi o zkvalitnění populace, jejich snaze o sterilizaci méně kvalitních jedinců či ras (za ně nijak překvapivě považovali ty odlišné od vlastní) a jejich spoluprací s rasistickými eugeniky v nacistickém Německu.

Čtyři námitky

Goldberg shledává fašistické prvky i v radikalismu mládeže ve druhé polovině šedesátých let 20. století – v jejím volání po “přímé akci”, velebení násilí a averzi k rozvážnosti a rozvažování. A objevuje je i u komunistických diktátorů, jako byl Ho Či Min v Severním Vietnamu či Fidel Castro na Kubě. Jejich rétorika i praxe “národně osvobozovacího” – protizápadního – boje detailně napodobovala Mussoliniho a Hitlerovu rétoriku i praxi.

Goldberg shledává fašistické prvky i v radikalismu mládeže ve druhé polovině šedesátých let 20. století

Goldberg několikrát opakuje, že nachází-li shodné rysy u počátků a motivů meziválečného fašismu a současné americké levice, neznamená to, že ji považuje za fašistickou či identickou s fašismem nebo dokonce nacismem. Jen máloco totiž může brutalitou a počtem mrtvých překonat nacismus (komunismus může) či jeho radikální a zhoubný rasismus.

Fašismus a nacismus byly po roce 1945 zdiskreditované a současná levice je považuje za opak, antitezi sebe samé. Proto ji může šokovat, poukazuje-li někdo na jejich jinak celkem známé a neskrývané socialistické kořeny a další levicové motivy. Kdybych měl uvést nejsilnější levicové námitky, proč jsou fašismus a nacismus opakem levice (jsou “pravicí”), byly by to tyto čtyři:

  • Levice je demokratická, fašismus byl diktaturou.
  • Levice hájí mír, fašismus byl militaristický.
  • Levice je internacionalistická a univerzalistická, fašismus byl nacionalistický a partikularistický.
  • Levice prosazuje rovnost všech lidí, fašismus nerovnost, zejména národní a rasovou.

Odpovědi

Jak bych odpověděl na námitky levice, že fašismus a nacismus jsou “pravice”?

  • Za prvé, demokratičnost není nutně rysem levice. Dnešní západní levice (stejně jako pravice) jsou demokratické, existovaly však i nedemokratické levice či pravice. Lenin, Castro či Ho Či Min nebyli žádní demokraté, a nikdo nezpochybňuje, že patřili k levici.
  • Za druhé, západní levice od konce šedesátých let 20. století je instinktivně proti použití západní vojenské síly, ale to neznamená, že je proti jakémukoli jejímu použití – to u protizápadních “národně osvobozovacích” hnutí velebila. Nemluvě o komunistech, kteří se nikdy nerozpakovali brutální vojenskou sílu použít. I na pravici však lze objevit nejen militaristy, jako byl první německý kancléř Otto von Bismarck, ale i téměř pacifisty a neintervencionisty z manchesterské školy klasického liberalismu.
  • Za třetí, fašismus byl jednoznačně nacionalistický, současná levice je internacionalistická. To je jejich největší rozdíl. Jenže opět, nacionalismus (či jeho absence) také není nutně ani levicový, ani pravicový – i levice a pravice tady jsou a byly v obou formách. Levicoví lidé, jako byli italští revolucionáři Giuseppe Mazzini a Giuseppe Garibaldi, byli nacionalisty. A nacionalisty byli i pravicoví lidé jako Bismarck či francouzský exprezident Charles de Gaulle. Pravicoví lidé, jako byl rakouský šlechtic, politik a diplomat Klemens Wenzel von Metternich či anglický myslitel lord Acton, byli velkými kritiky nacionalismu – stejně jako nejeden současný “sorosovský” liberál na levici. Řečeni jinak, pravice i levice existují v nacionalistické i antinacionalistické formě a fašismus měl velmi blízko, nebyl-li identický, k nacionalistické formě levice.
  • Za čtvrté, možná nejrelevantnější námitka. Levice je definovaná rovností, a pravice nikoli. To je pravda. Fašismus na rozdíl od levice byl proti rovnosti, tudíž pravicovým fenoménem. Nad tím je však třeba se více zamyslet.

Tři kolektivní entity

Je sice pravdou, že z hlediska rovnosti nebyl fašismus ideální levicí, ale vztah rovnosti a levice a rovnosti a fašismu je komplikovanější. Především fašismus měl svoji ideální kolektivní entitu, v níž se zasazoval o rovnost – včetně té sociální. Tato entita však byla definovaná národně (italský fašismus) nebo rasově (německý nacismus) a v ní fašismus obhajoval rovnost – k lidem mimo ni se však choval extrémně nerovně až genocidně.

Něčeho podobného jsme byli svědky i u komunismu. V něm však entita, v níž měla panovat rovnost, byla definovaná sociálně či třídně (pracující, proletariát). Na lidi mimo ni však nebylo nutné brát žádné ohledy, bylo možné je “vyhladit” – například buržoazii či kulaky.

Ani současná demokratická liberální levice, která se honosí tím, že neustále rozšiřuje množinu nositelů práv, množinu rovnoprávnosti jejich členů v rámci trvalého pokroku, toto rozšiřování nemyslí zcela vážně. (Do množiny rovnoprávnosti, do níž v minulosti patřili jen bílí bohatí muži, byli postupně začleněni chudí bílí muži, bílé ženy, příslušníci ostatních ras, gayové a lesbičky, děti a teď dokonce i vývojově vyšší živočiši.)

Do této neustále se rozšiřující množiny rovnoprávnosti totiž nechce zahrnout podstatnou a početnou skupinu – nenarozené děti. Ty podle moderní levice nemají žádné absolutní právo na život a jejich status se pak u ní podobá statusu kulaků u komunistů či podlidí a neárijců u nacistů – zda budou, či nebudou žít, je zcela na svévoli a rozhodnutí těch, kdo nad nimi mají moc.

Fašismus a nacismus se stejně jako komunismus a dnešní liberální levice zasazovaly o rovnost ve své kolektivní entitě

Fašismus a nacismus se tedy stejně jako komunismus a dnešní liberální levice zasazovaly o rovnost ve své kolektivní entitě. A tyto tři entity se lišily jen rozsahem a definicí. Tolik moje úvaha o čtyřech možných námitkách levice proti identifikaci fašismu a nacismu s levicí.

Varování

Nyní se vrátím ke Goldbergově knize. V jejím doslovu Goldberg varuje i před fašistickým pokušením demokratické pravice – oslavovat “národní velikost” a různé státníky a rozšiřovat státní moc nad rámec omezeného státu kvůli ochraně veřejného pořádku a osobních svobod.

Taková státní moc na sebe bere úkoly, jako je zajistit občanům vzdělání či lékařskou péči, o což v americkém kontextu usiloval takzvaný “soucitný konzervatismus” exprezidenta George W. Bushe.

Liberal Fascism: The Secret History of the American Left from Mussolini to the Politics of Meaning
(Liberální fašismus. Tajné dějiny americké levice od Mussoliniho k politice smyslu)
AUTOR: Jonah Goldberg
VYDAL: Doubleday 2008
ROZSAH: 496 stran

Příspěvků : 4 - Levicové kořeny fašismu

  1. [...] Fasismus, Nacismus, Konzervatismus, Levice: http://www.obcinst.cz/levicove-koreny-fasismu/ [...]

  2. Ivan : 21.10.2013 v 15.14

    Není jedním z nejviditelnějších rysů fašismu jeho rovnostářský kolektivismus? Fašismus sebe také vnímal jako progresivní ideologii.

    Rovnostářství a progresivita je přitom jedním z hlavních rysů levice. A ten kolektivismus také není levici úplně cizí.

    • Love : 23.8.2014 v 14.25

      FAŠISMUS například v nacistickém Německu byl příkladem, kdy soukromá ekonomická moc (fašisticky naladěný velkokapitál) ovládala stát pomocí touto mocí vyvolené a řízené extrémní pravicové politiky, což znamenalo politiku extrémního fašistického násilí.
      (Jinak fašismus byla ideologie, kterou si fašisticky založení bohatí kapitalisté zvolili jakožto ideální prostředek k řízení společnosti, která je založena na vykořisťování, a v které je obrovská sociálně ekonomická nerovnost a sociální útlak,
      kde symbol fašismu – fasces – znázorňuje svazek prutů se sekerou, kdy v dobách římského impéria pruty představovaly tělesné tresty a sekera představovala “trest” smrti, fasces byl symbol římské moci.)
      Obecně zločinnost fašistických režimů je dána právě kapitalismem a jeho honbou za maximálními soukromými zisky kvůli hromadění bohatství v rukou hrstky kapitalistů, což je v kapitalismu na prvním místě i před šťastným a důstojným životem všech obyčejných lidí, a tedy při veliké nespokojenosti obyčejných chudých lidí je možné zachovat kapitalismus pouze pomocí fašistického násilí.

      V nacistickém Německu ovládala stát a válku mimo jiných soukromých firem či velkého kapitálu především německá nacistická soukromá nadnárodní korporace I.G.Farben, která byla tak obrovská, že se o ní říkalo, že je jako stát ve státě, například její soukromá tajná špionážní služba byla nejvýznamnější v Německu, a samozřejmě že se podílela na financování i velké části zisků a kořisti z války.
      Je zajímavé, že největší podíl akcií (řídící podíl) v soukromé nacistické korporaci I.G.Farben vlastnila Rockefellerova americká soukromá kororace Standard Oil, dále je velice zajímavé, že určitý podíl v I.G.Farben soukromě vlastnila i židovská bankéřská rodina Rothschildů -
      citace:
      “…..
      Po Rockefellerově Standard Oil (dnešní EXXON) byl v první polovině 20. století druhou největší farmaceutickou a petrochemickou společností korporační konglomerát IG Farben s ústředím v Německu. Tento korporační konglomerát byl jediným a nejdůležitějším faktorem růstu politické moci Hitlera a jejich společným cílem dobytí Evropy a světa. Ve skutečnosti byla druhá světová válka útočnou válkou plánovanou spuštěnou a vedenou od plánovacích stolů IG Farben. IG Farben byla mateřskou firmou IG Auschwitz, největšího průmyslového závodu tohoto chemického kartelu mimo hranice Německa. Velká část majetku tohoto kartelu pocházela z práce, krve a utrpení otroků, včetně těch z koncentračního tábora Auschwitz. IG Farben podporovala a využívala bezohledných politických vládců Německa jako poslušných nástrojů v úsilí o ekonomickou nadvládu nad Evropou a zbytkem světa.

      IG Farben byla největším akcionářem Rockefellerovy Standard Oil a obráceně. Tehdy však plány IG Farben, stát se vůdčím farmaceutickým a petrochemickým konglomerátem na světě, ukončilo vítězství spojeneckých vojsk nad nacistickým Německem. Od té doby se stal řídící finanční skupinou tohoto průmyslu Standard Oil a další farmaceuticko petrochemické korporace Rockefellerova konsorcia, a tak to zůstalo dodnes.

      Při Norimberském válečném soudu vedeném roku 1947 proti manažerům kartelu IG Farben bylo několik z nich shledáno vinnými a byli usvědčeni z provádění zločinů proti lidskosti, včetně masové vraždy, plenění a dalších zločinů. Norimberský válečný tribunál následně demontoval kartel IG Farben na dceřiné společnosti Hoechst, Bayer a BASF. Dnes je každá z nich větší, než byla mateřská IG Farben.
      …..”
      http://www.regenerace.cz/online/zaloba-na-farmaceuticke-korporace

      http://en.wikipedia.org/wiki/IG_Farben_Trial

      http://reformed-theology.org/html/books/wall_street/chapter_02.htm

      http://www.anticapitalista.com/revo-cz/2007/09/29/chemicko-farmaceuticky-kartel-cesta-pres-osvetim-k-evropske-unii-dil-1/

  3. Zik : 10.10.2013 v 13.30

    Fašismus je extrémní konzervativismus, neboť jeho hlavní mantra je: stát, církev, (tradiční) rodina. To vám potvrdí naprostá většina politologů. To, že je teorie šedivá a strom života se zelená, je věc jiná. Ano, nacismus je méně ideologicky čistý než fašismus, neboť do sebe integroval některé prvky tradičního socialismu a protože byl antiklerikální. Ano, byl levicový nacionalismus. Ono bylo úplně všechno: židovští sympatizanti nacistů (samozřejmě v Palestině, ne v Evropě), marxističtí katoličtí kněží (teologie osvobození) i katolické feministky (náboženský feminismus). Projevuje se zde postmodernistický teorém anything is possible.

    Ale kuriozity jsou definovány právě odklonem od normy, její parodizací. Kdybych připustili, že fašismus je levicový, protože existují určité syntézy fašismu a levice, tak bychom tím museli úplně zavrhnout pozitivismus – nic není jasné, neexistují žádná pravidla.

    Abych zde nepsal román, soustředím se jen tu vaši čtyřbodovou kritiku kritiky kritiky levice:

    I. jak píšu výše
    II. totéž; navíc že měli fašisté a komunisté podobné prostředky, ví každé dítě; ale prostředky nejsou obsah
    III. aha, to je zase totéž
    IV. tohle už považuji za pouhé mluvní cvičení, v zásadě demagogické – v zásadě tady uvádíte dva argumenty:

    Že totiž komunisté likvidovali kulaky apod., a potom že levice neuznává právo plodu v těle matky na život.

    První argument je projev stejných dvou triků, jaké se prolínají celým článkem: prezentaci levice jako myšlenkového monolitu a záměnu cílů extremistů za prostředky, které užívají. Ano, ortodoxní komunismus likvidoval kulaky, protože je považoval za nepřátele rovnosti lidí – uplatnili typicky extremistické heslo, že když se kácí les, létají třísky. Kulaci musejí být zlikvidování, protože nelze změnit jejich konzervativní myšlení. Naproti tomu švédská sociální demokracie, Roosevelt ani labouristé nikoho nelikvidovali.

    Za druhé, konzervativní ochrana plodu sice umožňuje hrozně líbivou rétoriku, ale má naprosto zásadní problém: kdybych ji vzali ad absurdum, museli bychom přikázat ženám, aby byly neustále těhotné, neboť jinak jejich vajíčka bez užitku odejdou a tak se nenarodí člověk, jehož zárodkem byly.

    Jste konzervativní? Potom jistě uznáváte římskou civilistiku, která tvoří základ té naší. A v římském právu člověk nabýval právní subjektivitu narozením. Pokud tedy americký NS direktivně rozhodl v případu Roe vs. Wade, že plod je člověkem už po prvním trimestru, vlastně, s trochou nadsázky, šlo o velkou úlitbu konzervativům. Navíc moderní trestní právo plody v lůně chrání, ale prostřednictvím matky – kdo způsobí ženě potrat, provinil se na ní, ne na shluku buněk v lůně. Ale jak je jednou člověk člověkem, levice uznává jeho rovnost ve všech vztazích, a to levice extrémní i umírněná, občanská: to je tedy podstata levice. A i proto svoboda volby v otázce potratů: v parlamentech sedí většinou muži: proč by měly rozhodovat o životě žen? Kolik odpůrců potratů by změnilo názor, kdyby museli děti odnosit?

    A co se týče téhle věty:
    „(Do množiny rovnoprávnosti, do níž v minulosti patřili jen bílí bohatí muži, byli postupně začleněni chudí bílí muži, bílé ženy, příslušníci ostatních ras, gayové a lesbičky, děti a teď dokonce i vývojově vyšší živočiši.)“

    Doufám, že jste ji jen nešťastně formuloval…

Napsat komentář k Love Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?