Mou tezí je, že současná západní evropská společnost neví, proč je její režim legitimní, a ani zda je legitimní. Proto má fobii vůči použití moci na prosazování spravedlnosti; pokud je ochotna donucovací moc použít, pak za účelem zabránění či předcházení konfliktů ohledně spravedlnosti.

Legitimita režimu v jeho vlastních očích závisí od jeho přesvědčení o poznání pravdy o spravedlnosti. Režim, který poznává pravdu o spravedlnosti a je na tomto poznání založen, vnímá sám sebe jako legitimní. Režim, který není založen na poznané pravdě o spravedlnosti, je nahlížen jako nespravedlivý.

Historicky existovaly dva způsoby poznávání pravdy o spravedlnosti: tím prvním byla filosofie a rozum, tím druhým náboženství zprostředkující Boží zjevení a víru.

První způsob měl své kořeny v antickém Řecku, jednalo se o sokratovsko-platónsko-aristotelskou filosofii. Správným použitím rozumu je člověk schopen nahlédnout objektivní pravdy, včetně pravdy o spravedlnosti, a na této pravdě založit spravedlivý režim.

Druhý způsob v rámci západní civilizace měl své kořeny u antických Židů. Bůh – Stvořitel, jenž stvořil svět i člověka, se mu zjevil a zjevil mu pravdy o Sobě a o spravedlnosti. Na základě (víry v) Zjevení pravdy o spravedlnosti lze založit spravedlivý režim.

Na syntéze obou způsobů byla v politickém smyslu založena západní křesťanská civilizace, která dosáhla svého vrcholu v – řekněme – druhé polovině 13. století.

A pak již oba způsoby (vnímání) poznání pravdy dostávaly ránu za ránou.

Ono filosofické, rozumové poznání pravdy o spravedlnosti předpokládá filosofický realismus, ale od 14. století sílící nominalismus Williama z Occamu možnost rozumového poznání pravdy nahlodával a podkopával. Zůstávala však teoretická možnost poznání pravdy vírou v pravé Zjevení.

Jistotu této možnosti však podkopal rozpad křesťanské jednoty v době reformace a ji samotnou zdiskreditovala následná celoevropská, vnitro-civilizační občanská válka v 16.-17. století. Poučení západní civilizace z ní? Náboženská víra č náboženská dogmata nejsou základem pro spravedlivý režim ani dostatečným, ani uspokojivým, ani jistým, ani nutně pravdivým a nejspíš ani žádoucím.

Na konci středověku a na počátku novověku někteří – Machiavelli či Hobbes – dokonce odmítali za základ režimu považovat jakoukoli představu objektivní filosofické či náboženské pravdy a doporučovali buď (inteligentní) moc samotnou (Nicolo M.) či souhlas a vůli ovládaných (Thomas H.).

Chvíli se zdálo, že nadějným by mohl být pokus Johna Lockea o reformulaci přirozeného práva do podoby přirozených práv jednotlivce, tedy o zachování a zachránění filosofické cesty nalezení pravdy o spravedlnosti správným použitím rozumu. Avšak tento pokus měl dva problémy:

Za prvé, Lockeovo zdůvodnění přirozených práv je více teologické než filosofické, tudíž více založeno na víře v ně než na jejich rozumové, filosofické demonstraci.

A za druhé, Lockeův nominalistický empirismus neumožňuje žádnou metafyzickou koncepci přirozených práv (či přirozeného práva); jinými slovy Lockeova empirická epistemologie je v zásadním rozporu s jeho metafyzickou politickou filosofií.

Navíc, vývoj filosofie, konkrétně epistemologie, vedl právě tímto směrem, tj. pryč od metafyziky. Od Davida Huma a Immanuela Kanta dále již hlavní proud západní filosofie nepřipouštěl, že použitím rozumu je možné objektivně poznat realitu jaká je, tj. je i nemožné poznat pravdu o spravedlnosti, na které by bylo lze založit legitimní politický režim. Filosofický vývoj od Kanta přes Hegela, Nietscheho až k Heideggerovi je tudíž vnitřně logický a ústící v marasmus nihilismu.

Co zbývalo ještě? Onen pokus se společenskou smlouvou. Teda jakási kombinace Hobbese, Rousseaua či, v moderní době, Rawlse. Jenže moderní západní společnost má problém i se společenskou smlouvou: její levicově-liberální politické elity nedůvěřují lidem, západní populaci, a tudíž nedůvěřují myšlence režimu založeného na vůli ovládaných.

Jak je problémem přirozeně-právního založení režimu existence potratů, tak je problémem společensko-smluvního založení režimu neexistence trestu smrti.

Naše liberálně-demokratické režimy se teoreticky vztahují k lockeovské teorii přirozených práv jednotlivce. Ale z hlediska koncepce přirozených práv je otázka legitimity potratu snadno řešitelná – umělý potrat je z hlediska přirozených práv člověka nelegitimní a nahlédnutí jeho nelegitimity není filosoficky nijak náročné. Moderní západní liberální společnost však chce právo na potraty, tudíž přirozeně-právní aspekt založení režimu není nijak zdůrazňován či vítán. Přednost dostává postmodernistický relativismus.

Potraty mohou být sice obhájeny společenskou smlouvou – smlouvou těch, kdo je přežili – ale společensko-smluvní koncepce režimu má jiný problém: vyžaduje trest smrti. Podle teorie o původě režimu společenskou smlouvou má v onom přirozeném stavu před uzavřením společenské smlouvy právo vykonávat spravedlnost a trestat zločince každý jednotlivec. Pokud zločinec zavraždí člověka, pak příbuzný či příbuzní oběti mají právo nad zločincem vykonat trest smrti. Společenskou smlouvou se práva na soukromé vynucování spravedlnosti sice vzdávají ve prospěch státu, ale pak stát, který odmítá vraha popravit, porušuje společenskou smlouvu s ovládanými! Jinými slovy, neochota či neschopnost státu popravovat vrahy je porušením společenské smlouvy s občany! A aby věci byly ještě horší, většiny obyvatel moderní západní společnosti si trest smrti přejí; mohou si je však odhlasovat jen v Americe, přičemž v Evropě je jim levicově-liberálním politickými establishmentem tato možnost odepřena.

Jinými slovy, ani společenská smlouva není vhodným a udržitelným základem pro legitimaci a legitimitu současného režimu v západní společnosti v Evropě.

Současný západní režim v Evropě tudíž nemá vlastně žádnou funkční, koherentní teorii své vlastní legitimity! Neví, proč je legitimní, a ani neví, zda vůbec je legitimní! Doufá, že ano, a má instinktivní hrůzu před všemi otázkami nebo sondážemi, zda vůbec legitimní je!

Tato nejistota ohledně vlastní legitimity vede režim k jeho postoji vůči moci a jejímu použití. Je-li pochybnost ohledně vlastní legitimity, je i pochybnost o správnosti použití extrémní smrtící donucovací moci na obranu, obhajobu a vynucení oné legitimity. To je ona averze moderní  západní společnosti v Evropě vůči rasantnímu použití extrémní, smrtící donucovací moci v zahraničí proti nepřátelům. Nikdy v dějinách neexistoval případ civilizace či společnosti – až do druhé poloviny 60. let 20. století – která v konfliktu nepoužila největší, nejničivější a nejvíce zdrcující moc vůči svým nepřátelům, jakou měla k dispozici. Prvním případem společnosti, která vůči protivníkům v konfliktech nepoužila nejsilnější moc, již měla k dispozici, byla a je západní společnost od druhé poloviny 60. let 20. století.

Samozřejmě západní společnost donucovací moc v určitém, omezeném případě používá, jak doma uvnitř, tak i v zahraničí navenek. Ale účelem jejího použití není ani tak vynucení koncepce spravedlnosti, jež je považována za pravdivou, jakož spíše předcházení či vyhnutí se konfliktům ohledně prvních principů spravedlnosti! Jinými slovy, zabránění obnažovat kořeny substantivní spravedlnosti.

Příklad? Veřejné zpochybňování či hanobení hodnot, dogmat či posvátných fenoménů judaismu a křesťanství musí být v západní společnosti tolerováno, neboť jejich veřejně uznávaná posvátnost a nedotknutelnost by nebezpečně evokovaly jejich pravdivost, což je však nemožné, neboť postmoderní západní společnost uznat objektivní pravdivost žádného nároku nesmí. Především však, židé a křesťané následně nepoužívají násilí. Takže tolerance a svoboda slova, když tedy nevedou k bolestným a palčivým konfliktům ohledně prvních principů spravedlnosti, mají primát. Když však ten samý přístup výsměchu a zpochybňování dogmat a posvátných artefaktů byl v západní společnosti aplikován na islám, reflexem západního politického levicově-liberálního establishmentu bylo odsuzovat ony provokatéry. Najednou svoboda slova a kritiky neměly primát, neboť uražená menšina sáhla k násilí a krveprolití. Vynucení vlastní koncepce náboženské tolerance a svobody slova by si vyžadovalo obdobné, ba ještě rasantnější donucovací násilí na obranu a obhajobu vlastního politického režimu, ale vůči tomu má evropský politický establishment averzi. Cestou nejmenšího odporu a vyhnutí se konfliktům v případě zpochybňování nároků judaismu a křesťanství je neomezená svoboda slova; v případě zpochybňování nároků islámu je však cestou nejmenšího odporu a vyhnutí se konfliktům taktní doporučení mlčet, neprovokovat a objevit vnady a ctnosti autocenzury. Cokoli, jen ne zásadní spor o substantivní spravedlnost, tudíž o legitimitu či nelegitimitu režimu!

V případě zásadního ohrožení moderní západní evropské společnosti ze strany mocných a jí nepřátelských režimů, je tudíž nasnadě předpovědět, jaký postoj by k oné hrozbě zaujala. Se vší pravděpodobností by se jednalo o kaskádu tří následných kroků:

appeasement – kapitulace – kolaborace.

Samozřejmě, z tohoto současného západního konsensu se vymykají dvě západní politické společnosti, USA a Izrael. Ty bojují, čímž dávají asertivně najevo, že samy považují své režimy za legitimní a své koncepce spravedlnosti za pravdivé. Nelze asertivněji vyjádřit přesvědčení o legitimitě svého režimu a tudíž o pravdivosti své koncepce spravedlnosti, než právě se zbraní v ruce proléváním nepřátelské krve (tj. krve těch, kdo radikálně popírají legitimitu našeho režimu a pravdivost naši koncepce spravedlnosti a na základě tohoto svého přesvědčení i krvavým způsobem jednají).

A proto taky USA a Izrael budí takový skandál v postmoderní západní evropské společnosti: jen si představte tu drzost a pošetilost myslet si, že vlastní režim je vlastně legitimní!