(Úplné znění přednášky přednesené v Občanském institutu 28. února 2006)

Proč muslimové protestují proti karikaturám Mohameda a co všechno se za tím skrývá

Ty záběry jsme všichni viděli v televizi. Rozvášnění muslimové v ulicích, hořící dánské ambasády, bojkot dánského zboží, kreslíři karikatur pod policejní ochranou, ministerstvo zahraničí nedoporučuje Dánům cestovat už do 14 islámských zemí… Obyvatelé malého, mírumilovného Dánska s úžasem hledí na to, jak se přes noc stali největším nepřítelem islámského světa. Muslimové tvrdě reagují na otištění 12ti karikatur Mohameda v dánském deníku Jyllands-Posten. Jak to začalo?

Karikatury rozhodně nejsou nějakým veledílem. Nejsou ale ani nijak urážlivé. Většina z nich dokonce ani nejsou karikaturami, jen představou o tom, jak Mohamed vypadal. Jiné reagují na nezpochybnitelný fakt, že se islámem zašťiťují teroristé a ti, co mají za to, že se mohou doma bít manželky. Dánskému listu totiž nešlo o karikatury, ale o zobrazení. Není od věci, připomenout si, jak celá kauza vůbec vznikla. Dánský spisovatel hledal kreslíře pro knihu, která měla dánským dětem přiblížit islám. Tři ilustrátoři ho ale ze strachu odmítli. Čtvrtý souhlasil pod podmínkou anonymity. Nejčtenější dánský deník Jyllands-Posten byl šokovaný tím, že v liberálním Dánsku se kreslíři bojí kreslit a vyhlásil soutěž o to, jak asi prorok Mohamed vypadal. Na výzvu odpovědělo 12 ze čtyřiceti oslovených autorů. Jejich kresby deník otiskl v rámci široké diskuse o celém problému. Obrázky nebyly zveřejněné s úmyslem zesměšnit Mohameda. Některé z nich ho zobrazují s nadsázkou, ale žádné vysloveně urážlivě. Šéfredaktor jordánského deníku aš-Šíhán, který jako jeden z mála v muslimském světě tři z karikatur přetiskl, to vystihl: „Co islámu více škodí? Pár karikatur nebo záběry teroristů, jak podřezávají rukojmí. Hloupý obrázek nebo sebevražední atentátníci?“

Kde se vzal odpor?

Jenže dánští muslimové (nebo alespoň ti, co se vydávají za jejich představitele) si stěžovali. Nejdříve v Dánsku a když to nepomohlo, tak u egyptského velvyslance. Ten věc předal arabské lize. Ta sice mohla zaplatit nejlepší právníky a dát věc k soudu, ale místo toho zvolila konfrontaci. Tomu napomohla i delegace dánských muslimů, která vyrazila na okružní jízdu po Blízkém východě a všude ukazovala nejen oněch 12 karikatur, ale i tři vysloveně urážlivé kresby mizerné kvality. Mohamed je na nich zobrazen jako pedofil, a muslim v potupné pozici se psem a jako vepř. Žádný z těchto záběrů nikde nikdo nezveřejnil a není dosud jasné, odkud se vzaly (poslední z nich – jak se zjistilo – je špatnou kopií fotografie francouzského klauna s maskou vepře z jakéhosi festivalu ve Francii). Delegace tvrdí, že je sebou vzala jako důkaz islamofobie dánské společnosti. Dánský premiér Rasmussen se marně divil, proč lidé, kterým dánská společnost umožnila žít v Dánsku, čerpat z dánského sociálního systému, mít své mešity a organizace…proč tito lidé objíždí metropole arabských zemí a rozšiřují nenávist vůči Dánsku.

Kuvajt, Libye, Sýrie a Saúdská Arábie odvolaly své velvyslance z Kodaně. Islámské země, požadují omluvu. Opět vysvětloval dánský premiér, že se vláda nemůže omlouvat za činy nezávislého tisku, že takhle dánská společnost nefunguje. Marně.

Extrémisté

V televizi to samozřejmě vypadá, jako kdyby se bouřil celý islámský svět. To ale není zcela přesné Zcela pokojně demonstrovalo na jednom místě (v Jemenu) maximálně několik desítek tisíc lidí. Výtržníci a paliči ambasád se v lidnatých zemích Blízkého východu počítají na tisíce a v mnohamilionovém Teheránu dokonce „jen“ na stovky. Bezesporu je většina muslimů karikaturami znechucena, málokdo však kvůli tomu vyrazí do ulic. Ještě méně jich jde pálit cizí ambasády. Je zajímavé, že se tak stalo třeba v Sýrii, kde se jinak vláda s islamisty vypořádá po svém (tím, že je postřílí). Německý deník Die Welt napsal: „Protesty muslimů by byly vnímány mnohem vážněji, kdyby nebyly tak pokrytecké. Když syrská televize v hlavním vysílacím čase vysílá seriál, ve kterém jsou rabíni znázorňováni jako kanibalové, tak to není urážlivé?“ Ale řadě vlád se asi hodilo zase jednou nasměrovat nespokojenost lidu jinam. Kdyby šlo jen o odpor ke karikaturám a ne o (alespoň částečně) řízenou akci, měli muslimové demonstrovat třeba proti Egyptu. Loni v říjnu totiž všech dvanáct karikatur přetiskl egyptský bulvární deník al-Fagr…

A umírnění

Řada muslimů ale extrémní postoje nesdílí. Na blízkém východě samozřejmě nemají na růžích ustláno. Šokující je, že to nemají snadné ani v západní Evropě. V Dánsku založil sociálně-liberální poslanec Násir Chidr hnutí Demokratičtí muslimové v Dánsku. A výsledek? Žije 24 hodin denně pod policejní ochranou. O radikálech tvrdí: „Nikdo je nenutí žít v Dánsku. Pokud chtějí žít v šariátu, můžou odejít do Saúdské Arábie.“ S tím ale extrémisté nesouhlasí. Nedávno se v BBC moderátor Jeremy Paxman zeptal vůdce islámské skupiny al-Ghuraba Anjema Ghourabyho, zda by neměl žít někde jinde než v Británii (Ghouraby chce totiž mermomocí žít v šaríatském státě).. Odpověď uzemnila i ostříleného moderátora: „Kdo Vám pane Paxmane, vůbec řekl, že Velká Británie patří vám? Ta země patří Alláhovi! Kdybych se přestěhoval do džungle, taky tam nebudu žít jako zvíře. Nechci nic jiného, než žít tak, jak jsem zvyklý.“

To, co pan Ghouraby chce, není ovšem nic jiného, než návrat k různosti práv. Jako ve středověku – jiné právo pro šlechtu, jiné pro duchovní, jiné pro poddané, jiné pro křesťany a jiné pro Židy. V praxi by to mohlo vypadat třeba takhle: křesťan může mít jen jednu ženu, muslim může mít žen, kolik chce a doma jim natlouct ateista může mít ženu nebo třeba muže. V praxi bychom se ale k jednomu právu asi rychle vrátili. Jenomže k islámskému…

Násir Chidr ve své argumentaci pokračuje: „Už mě unavuje poslouchat urážky země, která jim dala přístřeší a svobodu. Pokud nechtějí být loajální, měli by odjet a učinit tak velkou službu téhle zemi i většině muslimů, která v ní žije. Místo karikatur by imámové měli kritizovat podřezávání nevinných rukojmí. To jsme od nich bohužel neslyšeli.“ Imámové v Evropě samozřejmě veřejně teror odsuzují. Existuje ale dost důkazů o tom, že jiné věci říkají západnímu tisku a vládám a jiné v mešitách nebo arabskému tisku.Britský imám Hamid Ali, spolu s dalšími lídry britské muslimské komunity, veřejně odsoudil pumové útoky v Londýně. Britští reportéři ho ale za pár týdnů nahráli, jak v mešitě útoky proti nevěřícím velebí. Vedoucí dánský imám Abú Ladan tvrdí dánské televizi TV2, že je proti bojkotu dánského zboží. V rozhovoru s al-Džazírou naopak vypráví, jak je bojkotem potěšen. Právě lidé jako Abú Ladan jsou přitom v Dánsku bráni jako představitelé muslimů a jsou členy vládního výboru pro integraci (přitom si ovšem stěžují, že ve školkách jsou muslimské děti příliš infikovány dánskou kulturou…). Premiér Rasmussen jejich vládní kariéru ukončil. Odmítl se s nimi nadále scházet. V Německu bohužel Centrální rada muslimů pořád funguje jako partner vlády. I když jí vedou radikálové, za kterými navíc stojí jen 12 000 členů. Ale touha západních vlád dokázat svou toleranci a jednat s muslimy je tak velká, že jednají s kýmkoliv. Bez ohledu na to, že většina muslimů není nikde organizovaná a chce žít zcela běžný život spořádaných občanů běžné evropské země.

Jde o netoleranci ze strany Evropanů?

Zajímavá je reakce západního establishmentu. Kdybychom to zjednodušili, tak na straně Západu stojí Dánsko, pár deníků a Cyril Svoboda.. Na druhé široká je fronta zastánců appeasementu – od OSN, přes Evropskou unii až po vlády USA a Velké Británie. Dokonce i Vatikán karikatury odsoudil. Zřejmě v naději, že pokud nebudou zesměšňovány islámské symboly, nebudou snad zesměšňovány ani ty křesťanské. Moc to nepomohlo. V Iráku například mluvčí as-Sadra žádá od papeže pomluvu. Bez ohledu, že ten je tím posledním, kdo má vliv na nezávislý tisk v luteránském Dánsku. Horší je, že se terčem odvetných útoků stále častěji stávají příslušníci malých křesťanských menšin v Iráku (Chaldejců, Asyřanů, Arménů atd.). Stejně tak americké vlajky jsou páleny na Blízkém Východě stejně jako dánské bez ohledu na americký postoj.

BBC, CNN, New York Times nebo The Guardian ani nezveřejnily záběry karikatur. Švédská tajná služba dokonce vyřadila z provozu webové stránky SD-Kuriren, magazinu Švédských demokratů (extrémně pravicové strany), kde se karikatury objevily. V Bruselu a Antverpách dostala policie rozkaz raději nezasahovat při pouličních protestech mladých muslimů, které se zvrhly v ničení majetku (město raději samo odškodní majitele poničených aut) a kamenování tramvají s cestujícími (jedna z nich byla shodou okolností radní marockého původu). Javier Solana chce v OSN prosadit dodatek k chartě lidských práv, který by ochraňoval posvátnost náboženství a proroků.

Ovšem muslimům vadil už pouhý fakt, že byly zveřejněny kresby proroka. Korán to zakazuje. Není to sice tak jednoduché, muslimové v dějinách Mohameda také zobrazovali (ostatně islám není jednolitým celkem), ale budiž. Na tom jistě něco je. Jsme-li v muslimské zemi, chováme se v souladu s jejími tradicemi. Nechodíme po ulici v plavkách, v botách do mešity a nekreslíme Mohameda na zeď. To je jednoduše věc dobrého vychování (stejně jako by měla být věc dobrého vychování, že muslimům nebudou vadit kříže v bavorských školách nebo jesličky v italských). Muslimové nás ale nemůžou nutit, abychom v Evropě nezobrazovali Mohameda jenom proto, že to Korán zakazuje. Nepřestaneme přece jíst hovězí kvůli hinduistům a nepřestaneme pracovat v sobotu, protože je šabat. Zničíme fresky boloňské katedrály z 15.století, protože je na nich vyobrazen Mohamed v pekle, kam ho umístil Dante? I tam by nás mohla dovést ofenzíva politické korektnosti, která ovšem prospěje jen těm, kteří k ní sami mají úplně nejdál – radikálním islamistům.

Komu to pomůže?

Málokterá civilizace přitom dělá tolik pro to, aby neurazila někoho jiného. Někde, jako třeba ve Velké Británii nebo v USA, pro jistotu zakazují i vánoční symboly, aby se příslušníci jiných náboženství neurazili. V Seville zrušili cenu Ferdinanda III, protože by mohla urazit muslimy, proti kterým ve středověku bojoval. Při muslimské demonstraci v Londýně nosili protestující transparenty s nápisy „Uřízněte hlavy těm, co uráží islám!“. Policie ovšem zatkla jen dva protivníky, kteří měli transparenty s dánskými karikaturami…

Výjimkou v politické korektnosti jsou samozřejmě již řádně otrlí křesťané. Prodávají se v Holandsku běžně pohlednice souložícího papeže? Evropský liberál, který se omlouvá muslimům za karikatury Mohameda, to samozřejmě pokládá za součást svobody tisku. Stejně jako kresby Ježíše se ztopořeným penisem, otištěné shodou okolností právě v Dánsku. Když na Broadwayi hrají hru, kde Ježíš souloží s Jidášem, New York Times to vítá jako „odvážnou hru. Zatímco jeden z nejvlivnějších (ne-li nejvlivnější) islámských duchovních Júsuf Karadáví navrhuje homosexuály střílet, francouzský poslanec Christian Vanneste byl odsouzen za výroky o tom, že heterosexuální chování je nadřazeno homosexuálnímu…

Ale vraťme se k Dánsku. Per Nyholm, novinář deníku Jyllands-Posten, který původně ony nešťastné obrázky zveřejnil, napsal článek, ve kterém s vyrovnával s novu rolí Dánska na mezinárodní scéně: „Dánsko vždycky plnilo své povinnosti v mezinárodní politice. Podporovali jsme chudé lidi po celém světě, pracovali pro mír, prosazovali demokracii, vládu práva a sociální stát. A teď tohle. Na Dánsko si najednou každý došlápne. Mluvčí amerického ministerstva zahraničí, britský ministr zahraničí, afghánský prezident, skoro všechny muslimské státy, obyvatelé Gazy, kterým po léta posíláme pomoc, ti všichni nám teď doslova serou na hlavu. Omluvte mi má slova, ale už mě sere, jak na nás každý sere. Všichni, od Kofi Annana po Billa Clintona nám tvrdí, že máme být citliví k muslimům a neurážet je. Jenže karikatury už dávno nejsou naše starost. Ty už žijí vlastním životem, v moři nenávisti, lží a pokrytectví. My jsme jenom dali impuls, ale k téhle explozi by došlo stejně.“

Autor pokračuje ve zjevné narážce na to, že dánský export do islámských zemí činí jen asi dvě procenta exportu, zatímco je Dánsko (spolu s Norskem) největší dárce na humanitární a rozvojovou pomoc na světě (daleko před bohatými ropnými státy Blízkého východu). Per Nyholm: „Nechceme být fackovacím panákem arabských vlád. Klidně stáhneme své vojáky, policisty a diplomaty. Pokud jim smrdí naše peníze, necháme si je. Náš obchod si nějak poradí. Máme lepší věci na práci než být otloukánkem za naše vlastní peníze. Na světě je spousta příležitostí, kam investovat a kde pomáhat.“

Karikatury a arabská média

V drtivé většině arabských médií byly obrázky a priori prezentovány jako „karikatury urážející proroka Muhammada (nechť mu Bůh žehná)“. Dokonce i arabská redakce BBC 2.února označila svůj text titulkem „Roste hněv kvůli karikaturám, které urazily Proroka (nechť mu Bůh žehná)“.

Televize Al-Džazíra předvedla exemplárně zaměřené příspěvky. Do reportáže o tématu zahrnula – jako ilustraci odlišného chápání svobody projevu v Evropě – např. záběry ze svateb homosexuálů a neopomněla zdůraznit, že v Evropě je nedotknutelným tématem holocaust. V diskusi uspořádané 4.února ve studiu v Bejrútu, kam byli pozváni zástupci muslimské mládeže( vedle muslimských i křesťanských duchovních), dostal prostor také telemostem připojený francouzský novinář. Měl z Paříže vysvětlit evropský pohled. Nejaktivnější účastník diskuse na Francouze útočil výroky typu: „jestliže vy nevíte, co jsou to svaté hodnoty, my to tedy víme moc dobře“, nebo „nejsme žádní hlupáci, jak se nám snažíš ukázat, hodně našich mladých ovládá pět šest jazyků a čte evropské noviny“. Muslimský duchovní dodal: „nikdo přece nezpochybňuje holocaust, tam je debata jenom o počtu obětí“. Moderátor příliš nezastíral, že o nestrannost neusiluje. Francouzskému novináři pravil zhruba: „snažím se, abys jako kolega pochopil, že my to vidíme jinak“.

Nejaktivnější a nejrazantnější účastník debaty využil svého proslovu k tomu, aby ohlásil „dá-li Bůh masovou“ demonstraci před dánským velvyslanectvím v Bejrútu, jež se měla konat druhého dne. Jak už dnes víme, opravdu se konala a velvyslanectví bylo vypáleno.