Dne 14.1.2008 se v Pálffyho paláci Bratislavě uskutečnila konference Kosovo a jeho nezávislosť, uspořádané The Lord Byron Foundation for Balkan Studies, magazínem Chronicles, Konzervatívným inštitútom a Revue Impulz. Mezi účastníky byli slovenský vicepremiér Dušan Čaplović, srbský státní tajemník pro Kosovo Dušan Proroković, bývalý premiér Ján Čárnogurský, bývalý velvyslanec SR v Jugoslávii František Lipka, bývalý ministr
vnitra SR Vladimír Palko, paleokonzervativní srbsko-americký autor a bývalý mluvčí Radovana Karadžiće Srdjan Trifković nebo James Bissett, předseda The Lord Byron Foundation a bývalý kanadský velvyslanec v Bělehradě. Mezi hosty byla řada zástupců diplomatického sboru. Většina příspěvků se nesla v duchu sympatií k srbskému postoji. Na konferenci vystoupil i analytik Občanského institutu Matyáš Zrno, jehož příspěvěk přinášíme.
Dámy a pánové,

velmi děkuji naším partnerským slovenským institucím, Konzervatívnému inštitútu M.R.Štefánika a revue Impulz, za pozvání. Hned v úvodu si ovšem neodpustím malé rýpnutí. Hluboce totiž nesouhlasím s jejich názorem na kosovskou otázku a považuji jejich postoj za příliš ovlivněný idealizací Srbska coby (vysněného) obranného valu západní civilizace a křesťanského světa v dnešním souboji s islamismem.

Snaha naroubovat balkánský konflikt, potažmo konkrétně Kosovo, do jakési ideální představy války s islamismem se ovšem míjí se skutečností. Je to stejně mylné jako snaha evropské radikální levice vidět v tomto konfliktu boj imperialistického Západu a poslední bašty socialismu v Evropě (míněno Srbsko za vlády Slobodana Miloševiće)(1). V obou případech jde o projekci vlastních ideologických představ do zcela odlišné skutečnosti. Snaha vidět Srbsko jako hradbu Západu mi přijde obzvláště nevhodná. Kdo viděl, jak se slavilo 11.září 2001 v kasárnách jugoslávské armády, kdo byl nějakou dobu v klášterech Srbské pravoslavné církve (coby takřka určující národní instituce v zemi)(2) , kdo na srbských ulicích neustále slyší o německo-vatikánsko-americkém protisrbském spiknutí, ten může jen těžko mít podobně nerealistické představy, účelově šířené srbskými apologety na Západě, kteří se snaží využít aktuální objektivně existujícího celosvětového zápasu s radikálním islámem k získání sympatií pro Srbsko. Nicméně, ne vždy, kdy jednu strana v některém ze současných konfliktů ve světě, tvoří muslimové, lze takový konflikt označit rovnou za džihád. V případě Kosova jde o střet dvou nacionalismů, nikoliv o náboženský konflikt.

Ze srbského pohledu jde o bezesporu bolestnou ztrátu historického teritoria (byť jde o teritorium nad kterým Srbsko nemělo od roku 1389 do roku 1912 jurisdicki – to nicméně nic nemění na faktu vnímání Kosova Srby), ovšem nevidím zde alternativu. Ztráta Kosova je dovršením historického a demografického vývoje. Nejde o důsledek často zmiňovaných cílených kroků (např. nikdy se neuskutečnivšího přívalu Albánců z Albánie do Kosova během druhé světové války a za Tita )(3). Má li jeden národ (zde chápaný jako hradba křestanského Západu) druhý největší počet umělých potratů v Evropě (po Rusku, oficiálně 200 000 ročně, dětí se rodí jen cca 73 000 ročně) a ten druhý naopak nejmenší, mají li Srbové méně než jedno dítě na ženu (0.8) a Albánci asi čtyři, považuji separaci Kosova dokonce za věc nejvlastnějšího zájmu Srbů – alespoň chtějí li si zachovat Srbsko jako srbský národní stát. Jinak se tato země nutně přemění na dvounárodní, dvoujazyčný stát dvou národů, které spolu (bohužel) ještě dlouho nebudou mluvit. Následky by asi byly horší než dnešní bolestné oddělení Kosova.

Často svým srbským přátelům doporučuji knihu Raymonda Arona „Alžírská tragédie“ z roku 1957, z doby, kdy byla alžírská válka v plném proudu. Aron, pravicový filozof, ekonom a komentátor, se zde překvapivě přihlásil k alžírské nezávislosti. Později napsal: „Většině politiků připadala alžírská nezávislost stejně nevyhnutelná jako mě.“ Podobné to je i dnes v Srbsku…S ohledem na veřejné mínění to ale nikdo neřekne nahlas. Alžírští povstalci z Fronty národního osvobození (FLN) by nikdy Francouze neporazili, stejně jako by kosovští Albánci nikdy neporazili jugoslávskou armádu. Aron se ale ptal Francouzů, jak si představují, že za 50 let by v poslanecké sněmovně sedělo 50 procent muslimů? Ve světle dnešních problémů s přistěhovalci to byla prorocká otázka. „Těžko můžete aplikovat stejné zákony na populace, které nemají společné ani náboženství, ani výši porodnosti, ani představy o světě“, vysvětloval Aron. Ačkoliv rozdíl mezi Albánci a Srby není tak propastný jako rozdíl mezi Francouzi a Alžířany, dají se Aronovy argumenty aplikovat i na srbsko-albánský spor.

Srbská strana přichází s nabídkou široké autonomie. Pozdě. Nabídka autonomie a s ní nějaká forma historického kompromisu měla přijít nejpozději 1996 (4). Všichni by jí tehdy podpořili. Celé mezinárodní společenství by Bělehradu poklepávalo na rameno a kosovští Albánci by na samostatnost mohli zapomenout. Západ totiž nemá na nezávislosti Kosova (potažmo rozpadu Jugoslávie) žádný zájem. Srdce Bílého domu či Downing street nebije za Albánce. Současná podpora (ohraničené a kontrolované) kosovské nezávislosti je ryze pragmatickou záležitostí, chápanou jako nejlepší ze všech špatných řešení.

Báchorky o tom, jak Američané potřebují Kosovo jako svou vojenskou základnu nebo kvůli nerostnému bohatství jsou nesmyslem. Rozpad Jugoslávie nechtěl nikdo. Naopak – bývalá Jugoslávie dostala jako první pozvánku do tehdejších Evropských společenství a evropští a američtí diplomaté se snažili Jugoslávii udržet při životě, dokud na to byla naděje. Uznávání nástupnických států vždy přicházelo až jako reakce na postoupivší vývoj -tak je tomu i s oním slavným německým tlakem na uznání Slovinska a Chorvatska (uznání přišlo v lednu 1992, když už bylo v podstatě dobojováno). To samé platí na Kosovu. Dokud se Miloševićovi dařilo držet v Kosovu železnou pěstí jakýs-takýs klid, nikdo na kosovskou nezávislost nepomýšlel.

Odvolávat se na principy mezinárodního práva nebude srbské straně příliš platné.Ostatně, pokud by skutečně platila neporušitelnost hranic, nebyli bychom nyní ve Slovenské republice, ale v Horních Uhrách… Argumentace mezinárodním právem je ovšem logická – v případě Kosova jde skutečně o odtržení části území proti vůli suverénního státu. Zvláště Češi to snadno chápou – mají na to špatné vzpomínky z roku 1938 (a dobré vzpomínky z roku 1918). Jenže pak tu máme i právo na sebeurčení (díky kterému máme koneckonců samostatnou republiku a nejsme poddanými Otto von Habsburka). Najít kompromis mezi těmito dvěma momenty je vždy obtížné a výsledek většinou není záležitostí principů, ale praktické politiky (tak jako v případě Československa platilo právo na sebeurčení pro Čechy, ale už ne pro sudetské Němce). Mezinárodní politika prostě není mateřská škola a rozhoduje se přečasto podle potřeby. Koneckonců pro kosovskou nezávislost je třeba Turecko, které by ji vlastním Kurdům zcela jistě neposkytlo. A naopak proti je Rusko, které přitom podporuje separatisty tam, kde se mu to hodí (Abcházie a Jižní Osetie v Gruzii). A konečně Srbsko – současný premiér Vojislav Koštunica byl zuřivým zastáncem úplného odtržení chorvatských a bosenských Srbů od Chorvatska a Bosny a brojil proti všem plánům na jejich rozsáhlou autonomii (podobnou, jako je ta, kterou nyní nabízí kosovským Albáncům).

Obavy z dominového efektu jsou liché – každý konflikt vyrůstá z vlastních historických kořenů a existuje v určitých společensko-politických souvislostech. Představa, že den po získání kosovské nezávislosti povstanou Maďaři na Slovensku je lichá. Stejně jako se neodtrhly Flandry od Belgie den po vyhlášení nezávislosti Černé Hory.
Vytvoření Velké Albánie je fikce, nepřeje si jí nikdo ani v Albánii, ani v Kosovu. Obě společnosti se od roku 1912 vyvíjejí paralelně a pohlížejí na sebe dokonce s určitou mírou nevraživosti. Navíc to jednoznačně odmítají obě politické reprezentace. Něco jiného je Makedonie, jejíž početná albánská menšina je velmi úzce (příbuzensky i ekonomicky )(5) svázána s kosovskými Albánci, se kterými žila do roku 1992 v jednom státě. Vnitřně, emocionálně, by zcela jistě většina makedonských Albánců dala přednost životu vjakémsi „Velkém Kosovu“. Díky realističnosti politických reprezentací makedonských Albánců i Slavomakedonců, dohledu EU, Ochridské smlouvě, zlepšující se situaci v zemi a perspektivě členství v EU jsem v případě Makedonie mírně optimistický. Samotná makedonská politická reprezentace sice není z kosovské nezávislosti nadšena, nicméně jí akceptuje nejen jako důsledek tlaku EU a USA, ale také jako prostředek ke zklidnění situace. Nevyřešený statut Kosova působí jako generátor konfliktu mezi makedonskými Albánci.

Klíčové je nyní udržení tisícileté srbské přítomnosti na Kosovu, záchrana kulturního a národního dědictví Srbů na Kosovu. To ale není nutně závislé na konkrétním mezinárodně-právním statutu Kosova. Jak uvedla Rada Trajković, jedna z lídrů kosovských Srbů, „přežili jsme 500 let pod Turky, přežijeme snad i pod Albánci“. Srbská menšina to má a bude mít v Kosovu těžké. Ale určitě to nebude v nezávislém Kosovu těžší než dnes, kdy jsou kosovští Srbové využíváni Bělehradem jako nátlakový prostředek v jednáních o budoucnosti Kosova. To jednak vede k další nevraživosti Albánců a jednak to dost podstatně komplikuje život místním Srbům (třeba, když je srbská vlády vyzvala k neplacení účtů za elektřinu kosovské energetice nebo k bojkotu regionálních i parlamentních voleb). Obávám se, že pokud by velcí srbští patriarchové 16. a 17. století používali v jednáních s Velkou Portou stejnou taktiku jako dnes Bělehrad, nebylo by dnes už v Kosovu co zachraňovat.

Dámy a pánové, děkuji Vám za pozornost.

_____________________________________________________________________________________

1)Pro pochopení extrémně levicových postojů doporučuji např. knihu Fools´ Crusade: Yugoslavia, Nato, and Western Delusions od bývalé mluvčí Zelených v EP Diany Johnston nebo Chomského popírání masakru ve Srebrenici a kauza časopisu Living Marxism, který označoval záběry televize ITN ze srbských táborů v Bosně za zfalšované. Více viz Marko Attila Hoare: The Left Revisionists. Journal of Genocide Research, Dec 2003

2)Srbská pravoslavná církev je přední nacionalistickou institucí v zemi, která stála v čele požadavku na připojení (skutečně či domněle) srbských oblastí Bosny a Chorvatska k Srbsku a odmítá existenci černohorského a makedonského národa. Byla proti všem mírovým plánům na ukončení války v Chorvatsku a Bosně. Je hluboce protizápadní. Asi nejvýznamnější srbský mitropolita Amfilohije nechal například odtsranit katolické oltáře z kostelíků nad Bokou Kotorskou, kde byly po staletí společné oltáře. Do svého kláštera v Cetinji si se všemi poctami pozval nejznámějšího srbského válečného zločince Željka Ražnatoviće Arkana (v doprovodu uniformovaných ozbrojenců). V časopise pravoslavné teologické fakulty Logos se (č.1-2, 1995) se dočteme například tyto důvody rozpadu Jugoslávie: „Stratégové nového světového pořádku ve Washingtonu a New Yorku a jejich lokaji z Evropské unie dali zelené světlo rakousko-uherským sluhům, Chorvatům… Válečné lídry bosenských Srbů Karadžiće, Krajišnika a Plavšićovou (kteří přinesli národům Bosny nezměrné utrpení) označil za zachránce srbského národa, kteří si vybrali svatosávskou cestu ke království nebeskému. Více viz Tomanić Milorad: Srpska crkva u ratu. Krug, Beograd 2001

3)Podle sčítání lidu z roku 1981 bylo jen něco přes 5 000 osobo v Kosovu narozených za hranicemi Jugoslávie.

4)Odpovědnost byla tehdy na Bělehradu coby silnějším hráči, stejně jako jako dnes je na kosovských Albáncích, aby prokázali maximální velkorysost vůči kosovským Srbům. Ti se o to asle, alespoň verbálně, skutečně snaží a akceptovali všechny(velmi rozsáhlé) záruky a práva, která srbské menšině přisoudil Ahtisariho plán.

5)Například jeden z hlavních lídrů makedonských Albánců Arben Xhaferi byl šéfem prištinské televize.