Maďarský politický filosof Aurel Kolnai ve výstižném eseji z roku 1948 napsal, že v naší době by se uvážená obhajoba svobody měla – pokud jde o demokracii – snažit „přesunout duchovní důraz z aspektu ‚obyčejného člověka‘ k aspektu ústavní vlády a morální spojitosti s ušlechtilou tradicí antiky, křesťanství a zpola přežívajících liberálních kultur včerejška“.1) Kolnaiovo hluboce konzervativní ocenění morálních základů demokracie poskytuje principiální půdu pro stavění se na odpor tomu, co Roger Scruton nazval „kulturou zavrhování“, a pro úspěch v kulturních válkách. Kolnaiovy myšlenky mohou být také inspirací pro zásadovou a uvážlivou zahraniční politiku, která rozlišuje mezi tvrdou obranou svobody a doktrinářským prosazováním demokracie v zahraničí. Kolnai, jeden z prvních kritiků národního socialismu a sovětského komunismu, věděl, že Západ má všechny důvody považovat totalitarismus za summum malum, za to nejhorší politické zlo. Ale i v „demokratickém“ věku existují rozmanité politické způsoby boje proti totalitě. Pokud jde o zahraniční politiku, nejsou racionální možnosti vyčerpány kulturním relativismem na straně jedné a na straně druhé demokratickým „progresivismem“, který přehlíží skutečnost, jak křehká je politická civilizace.
Podle mého názoru je správnější chápat vítězství Západu nad komunismem nikoli jako vítězství demokracie per se – především demokracie v její současné postnárodní, postnáboženské podobě –, ale jako porážku utopistické iluze, že lidské bytosti mohou žít jaksi svobodně a důstojně bez majetku, náboženství, národa a politiky. Zhroucení sovětského komunismu bylo tudíž definitivním zavržením toho, co hegeliánsko-marxistický filosof Alexandre Kojève nazval „universálním a homogenním státem“. Kojève byl přesvědčen, že do poloviny dvacátého století avantgarda lidstva „ukončí dějiny“, politický a ideologický zápas o přeměnu celého světa. Napříště už neměla být žádná politika, jen správa věcí, ať už by ji prováděli komunističtí komisaři nebo úředníci EU. Takové mělo být nevyhnutelné rozuzlení dějin. Podivuhodný rok 1989 ukázal, co byly tyto fantazie zač.
Přesto nás historismus ovlivňuje do té míry, že politikové a teoretici celého ideologického spektra podlehli pokušení dávat samotnému konci studené války „progresivistický“ výklad. Báječným zrcadlovým obrazem marxistických argumentů je tvrzení celoživotních antikomunistů, že ve studené válce musel vyhrát Západ, že komunismus se nutně musel zhroutit, protože stál „na špatné straně Dějin“. Ronald Reagan v projevu před britským parlamentem v roce 1982 prohlásil, že „Sovětský svaz … jde proti proudu dějin, protože svým občanům odpírá svobodu a lidskou důstojnost“. Tento obdivuhodný státník měl určitě pravdu v tom, že komunismus neznamenal nic menšího než zásadní útok na „přirozený řád věcí“. Ale jiná věc je odplácet marxistům tvrzením, že „Dějiny“ straní všeobecnému triumfu demokratického ideálu. Poté, co se v západním světě systematicky zhroutilo klasické a křesťanské vzdělání, zbyla jen hrstka těch, kdo jsou schopni zřetelně vyjádřit starou moudrost, která odmítá ztotožňovat Boha s údajným pohybem Dějin.
Když v časopisu The National Interest vyšel roku 1989 článek Francise Fukuyamy „Konec dějin?“ (a vzápětí kniha stejného názvu), světu se dostalo sofistikovaného neo-„marxistického“ výkladu pádu komunismu, tentokrát ve službách zřetelně konzervativní politiky. Konec studené války podle Fukuyamy skutečně vyvrcholil jakýmsi „universálním a homogenním státem“. Ale v této jedné z ukázek dialektické obratnosti, v níž si tak libují sociální teoretikové, se mluví o tom, že demokratický kapitalismus jako jediný představuje autentické „uznání člověka člověkem“. V této „lsti rozumu“, hodné samotného Hegela, Dějiny obhájily buržoazní řád, jehož zánik prorokovalo sto padesát let „pokrokového“ myšlení.
Fukuyamova teze dala mocný impuls tomu, co bychom mohli nazvat „druhým neokonzervatismem“ – intelektuálnímu proudu, který chtěl po porážce komunismu pokračovat mohutnou podporou „globální demokratické revoluce“ za pomoci vojenské a politické moci Spojených států. První neokonzervatismus, na rozdíl od druhého, byl orientován spíše antitotalitně než „demokraticky“ a rozhodně byl ochotný přiznat kulturám a civilizacím naprostou nepoddajnost. Ať už byl intelektuální původ některých jeho stoupenců jakýkoli, nový neokonzervatismus je více zavázán Alexandrovi Kojèvemu než Leo Straussovi, neúnavnému kritikovi „universálního a homogenního státu“ ve všech jeho podobách. Nový neokonzervatismus sdílel se starším jen málo z jeho obav ze zhoubných dopadů plně „demokratizovaného“ státu a kultury (viz téměř každý esej Irvinga Kristola od sedmdesátých let) nebo rozpaků nad dogmatickou podporou lidských práv v zahraniční politice (klasickým vyjádřením tohoto postoje je významný esej Jeane J. Kirkpatrickové „Diktatury a dvojí měřítka“, jenž vyšel v Commentary roku 1979).
Obžaloba Fukuyamy
Fukuyama ve své poslední knize Amerika na rozcestí: demokracie, moc a odkaz neokonzervatismu (Yale 2006) vůbec nebere na vědomí úlohu, kterou sám sehrál v genezi „druhého neokonzervatismu“. Dnešní stoupenci „svalnatého wilsonismu“ stavějí v mnoha důležitých ohledech na Fukuyamových předpokladech „konce dějin“ a nezpochybnitelného nástupu liberální demokracie, i když na účinnost vojenské moci kladou větší důraz, než Fukuyama dnes považuje za rozumné. Svou nynější sebeprezentací Fukuyama představuje Marxe pro Lenina Williama Kristola. Hájí potřebu a v podstatě nevyhnutelnost globální demokratizace, kritizuje však neuvážené snahy postrkovat tento proces dopředu. Považuje se za pravého neokonzervativce, který zůstal věrný původní neokonzervativní kritice masového sociálního inženýrství a zdravým obavám z nezamýšlených důsledků sociálních zásahů. Ve své poslední knize i v dovětku k novému vydání Konce dějin a posledního člověka z roku 2006 Fukuyma obhajuje poměrně nekontroverzní verzi teorie modernizace, která vděčí za více Tocquevillovi a Weberovi než Kojèvemu. Tvrdí, že „nikdy nepostuloval tvrdou verzi teorie modernizace s pevnými fázemi vývoje či ekonomicky stanovenými výsledky. Složitou roli vždy hrají nahodilost, vůdcovské schopnosti a ideje, které znamenají možnost, ne-li pravděpodobnost velkých nezdarů.“
V těchto slovech je kousek pravdy a mnoho nepoctivosti. Pravda, druhý neokonzervatismus je aktivističtější než cokoli, co Fukuyama doporučoval v původních úvahách o povaze světa po studené válce. Ale stejně jako byl leninský voluntarismus – revolucionářské úsilí postrčit Dějiny směrem k definitivnímu cíli cesty – přirozeným důsledkem Marxovy filosofie dějin, tak muselo Fukuyamovo ohlášení ideologického triumfu liberální demokracie poskytnout inspiraci tomu, co se mělo stát druhým neokonzervatismem. Fukuyama se nemůže zbavit zodpovědnosti za to, že sehrál rozhodující roli při interpretaci pádu komunismu v progresivistickém či historizujícím světle. Je rovněž těžké pochopit, proč potřeboval sahat po obskurní směsici Hegela a Kojèveho nebo rétorice o „konci dějin“, když všechno, co měl od samého začátku na mysli, byla poměrně neškodná verze teorie modernizace. Tento znovuzrozený tocquevillovec teď pečlivěji rozlišuje mezi ekonomickou a společenskou modernizací (která v sobě má skutečně cosi „neodolatelného“) a politickou svobodou, kterou odvíjející se dějinné či společenské procesy zkrátka nikdy zaručit nemohou. Takto rozlišovat však znamená popřít základní ztotožnění modernizace s „koncem dějin“. Znamená to prohlásit společně s Tocquevillem a klasiky, že politický problém je zpravidla neřešitelný, že Dějiny nikdy nemohou nahradit imperativ lidských bytostí „spojit skutky s rozumem“, jak to vyjádřil Aristotelés.
Kromě toho, že si Fukuyama nedokázal uvědomit, jak tendenční je logika jeho postoje, neprávem a neodpovědně připisuje Bushově administrativě i dnešním neokonzervativcům skutečný či dokonce metaforický leninismus. Kalí tím teoretické vody a ničím nepřispívá k tomu, abychom lépe pochopili, jaké alternativy dnes před občany a státníky stojí. Leninismus znamenal sebevědomé zrušení morálního zákona ve jménu revolucionářského plánu vytvořit „nového člověka“ a „novou společnost“. Šlo o projev nelidského ideologického hnutí mysli, které Edmund Burke (za jiných historických okolností) neváhal nazvat „metafyzickým šílenstvím“. Leninismus nevyhnutelně zplodil totalitarismus, neboť jeho cíle byly contra naturum a protože poskytl ideologické ospravedlnění tyranii a teroru skutečně bezpříkladného rozsahu. Je možné, že neokonzervativci jako William Kristol přehánějí všeobecnou přitažlivost „demokracie“ i úlohu, kterou při jejím prosazování ve světě může sehrát moc Ameriky. To je bezpochyby otázka do diskuse. Jsou to ale slušní lidé, kteří nikdy netvrdili, že při sledování utopistických cílů lze odložit stranou morální ohledy.
Navíc, neokonzervativci bojují se skutečným problémem, který ještě zdůraznily teroristické útoky z 11. září 2001 – totiž s tím, kolik je různých způsobů, jak se může spojit sociální stagnace s politickým autoritářstvím, aby posílily fanatismus v arabském islámském světě. A ať už je jejich přístup k zahraniční politice jakkoli „svalnatý“, neobhajují bezuzdné používání vojenské síly a nepodléhají iluzím, že demokracii lze jednoduše zavést „hlavní pušky“. Tvrdit něco jiného znamená pouštět se do divokých karikatur seriózního, i když ne bezchybného přístupu k provádění americké zahraniční politiky.
Je tudíž cosi popleteného na názoru Johna Graye, zveřejněném nedávno na stránkách The American Interest (léto 2006)), že „neokonzervatismus“ představuje pokračování marxisticko-leninských plánů a že bude mít nutně stejné tragické důsledky. Tyto radikální formulace, hodné ideologa a nikoli politického filosofa, by člověk lehce pustil z hlavy, kdyby se z alarmující pravidelností znovu a znovu neopakovaly v „realistických“ a „paleokonzervativních“ kritikách neokonzervatismu obecně a Bushovy zahraniční politiky zvlášť. President Bush je prvním konzervativním presidentem, kterého mnoho kritiků z řad konzervativního intelektuálního společenství označuje za „jakobína“ a „leninistu“. Taková kritika paradoxně zastírá skutečné slabiny Bushovy doktríny, protože zahraniční politice, která má ve skutečnosti mnoho silných i slabých stránek, přisuzuje pouhý fanatismus.
Neokonzervativní zahraniční politika?
Kritici současné americké zahraniční politiky mají sklony k předpokladům, že Bushova administrativa uskutečňuje plán akcí, který vypracovali neokonzervativní intelektuálové. V tomto pohledu je president Bush jakýmsi zajatcem tajného spolku exlevicových židovských intelektuálů, žáků Leo Strausse a skupiny spisovatelů a myslitelů kolem Weekly Standard Williama Kristola. Snadno se zapomíná nebo přehlíží fakt, že nikdo z šéfů v administrativě není neokonzervativec – možná s výjimkou vicepresidenta Cheneyho, který se během své činnosti v American Enterprise Institute skutečně přiblížil neokonzervativním postojům. Musím připomenout, že neokonzervativní obhájci vojensky asertivní neowilsonovské zahraniční politiky byli zpočátku vůči Georgi W. Bushovi ostražití a v republikánských primárkách v roce 2000 podporovali spíše internacionalistu Johna McCaina. Jako kandidát Bush opakovaně vyjadřoval nedůvěru k zahraničním humanitárním intervencím a v americké zahraniční politice se dožadoval větší „skromnosti“. Prvních osm měsíců svého presidentství zasvětil domácí agendě „soucitného konzervatismu“, soustředěné na reformu vzdělávání a na „iniciativy založené na víře“. Zpočátku byly Bushovy počáteční instinkty ohledně zahraniční politiky – neformuloval nic tak systematického jako nějakou doktrínu nebo zásadní strategii – nepochybně unilateralistické, v žádném případě však nebyly přehnaně intervencionistické. Přinejmenším v tomto ohledu 11. září skutečně „změnilo všechno“.
Bush se nikdy nestal neokonzervativcem – v instinktivní rovině až příliš pracuje na tom, aby se spojil s intelektuální stranou jakéhokoli druhu –, uzavřel však taktickou alianci s těmi, kdo poskytli teoretické odůvodnění pro agresivnější zahraniční politiku. Takzvaná Bushova doktrína „požaduje ofenzivní operace, včetně preventivní války, proti teroristům a jejich napomáhačům, přesněji řečeno proti režimům, které financovaly, podporovaly nebo jen tolerovaly jakoukoli ‚teroristickou skupinu s globální působností‘“.2) Jestliže se zbraní nové strategické doktríny stala preventivní akce (ne nutně vojenského druhu) proti terorismus podporujícím „zlotřilým státům“, podpora demokratické „změny režimu“ poskytla morální prostor pro zahraniční politiku, jejímž cílem bylo pustit se do boje s bezohledným a nihilistickým nepřítelem. Její zastánci temperamentně obhajovali podporu demokratické transformace Blízkého východu jako spíše nový druh realismu než ideologickou křížovou výpravu, motivovanou abstraktními či utopistickými úvahami.
Sotva lze popřít, že charakter tohoto celkového plánu určuje silná dávka realismu, že je v něm nemálo odvahy a morální ušlechtilosti. Spojené státy totiž zkorumpované, autokratické režimy na Blízkém východě až příliš dlouho rozmazlovaly, pokud od nich přitékala ropa nebo sloužily našim strategickým zájmům. Nový přístup přinesl celkový rámec navigování světa po 11. září a Americe, kterou překvapivý útok na naší národní půdě probudil z dřímoty, vtiskl pocit určitého poslání. Presidenta Bushe bezpochyby inspirovala myšlenka udeřit na samotný zdroj tyranie a terorismu v arabském islámském světě. Ale jeho slušnost a úcta k lidství obecně, nepopíratelné to ctnosti demokratického státníka, ho dovedly k tomu, že přecenil vyhlídky na samosprávu v regionu, kde spolu o utváření osudu národů až příliš často soupeří sekulární a náboženské autoritářství. President Bush je navíc moralista, jemuž činí potěšení jednoznačná konfrontace s politickým zlem. Má sklon považovat jakékoli výhrady proti doktrinářskému universalismu spíše za hlas pro „relativismus“ než za užitečné přiznání nepopiratelného faktu, že samospráva má nezbytné historické, morální, kulturní a duchovní předpoklady.
Silné stránky a meze nového přístupu
Bushova administrativa se samozřejmě nemýlí, když vidí důležité paralely mezi džihádistickým radikalismem a politickými náboženstvími dvacátého století. Ať už jsou rozdíly mezi „zbožnou krutostí“ islamistů a ateistických tyranií dvacátého století jakékoli, oba tyto ideologické proudy opovrhovaly buržoazní demokracií a ve jménu údajně vznešenějších aspirací a cílů neuznávaly žádný morální zákon. Ve své poslední knize se Fukuyama nicméně plným právem táže, zda islamismus představuje pro západní civilizaci stejný druh „existenční hrozby“, jakou byl komunismus a nacismus. Se svým otevřeným opovrhováním racionalitou, občanskou společností a běžnou morálkou i svým pohrdáním umírněnějšími směry islámu působí džihádistický extremismus především na lidi na okraji společnosti, na odsunuté, na ty, jež globalizační smršť vytrhla z kořenů. Nikdy si nezíská sympatie západních intelektuálů jako komunismus během dlouhé sociální krize, která vládla první polovině dvacátého století. Západ se musí připravit na dlouhý boj s mezinárodním hnutím fanatiků, kteří se ze všech sil snaží přinutit celé lidstvo žít v „domě islámu“. S takovým hnutím nelze uzavřít kompromis ani sjednat dohodu. Přesto lze jen stěží tvrdit, že v tomto boji je skutečně v sázce sama existence Západu či morální legitimita liberální demokracie.
Po pravdě řečeno, jakákoli adekvátní odpověď na teroristickou hrozbu vyžaduje občanskou i vojenskou sílu ducha kombinovanou s politickou obratností, daleko přesahující bezkrevná policejní opatření, jimž dávají přednost dnešní evropští kvasipacifisté. Avšak nepřesné řeči o časově neomezené „válce s terorismem“ – která ve skutečnosti znamená válku bez konce – nevypovídají dostatečně o znepokojivé šedé zóně mezi válkou a mírem, jež bude v dohledné době charakterizovat mezinárodní situaci. Stejně tak není žádnou samozřejmostí, že protilátku proti islamistickému viru může poskytnout demokracie, zvláště demokratické volby.
Po 11. září Bushova administrativa propásla příležitost formulovat zřetelně podstatu antitotalitarismu po vzoru starého neokonzervatismu – takového, v němž se spojuje zásadní odpor k despotismu s pečlivě vyváženou, prozíravou politikou. President Bush namísto toho stále častěji definoval globální politické alternativy ryze manichejským způsobem jako volbu mezi demokracií a tyranií. Jeho chápání současného světa se opírá o doktrinářskou politickou vědu, která v posledku uznává pouze jedinou cestu k lidské svobodě a rozkvětu. To je rub pozitivní stránky. Jak jsme viděli v posledních pěti letech, hlavním zdrojem Bushovy zásadové tvrdohlavosti jako státníka je jeho jasnozřivé rozpoznávání Dobra a Zla. Demokratický svět, který má stále silnější sklony považovat za samozřejmost duchovní jednotu lidské rasy, by mu měl tleskat za jeho schopnost otevřeně pojmenovávat nepřítele (a rozpoznávat, že Západ i nadále čelí úhlavním nepřátelům). Tato obdivuhodně jasná představa o morální dimenzi boje však presidenta vede také k tomu, že příliš opomíjí šedý střední prostor, na němž se velice často projevuje státnické umění. Bush a jeho neokonzervativní spojenci paradoxně sdílejí v nemalé míře humanitářství, jež právem ostře kritizují u antipolitických evropských a amerických levicových intelektuálů.
Měli bychom si přiznat, že instinkty a politika Bushovy administrativy jsou často podstatně uvážlivější, než naznačuje oficiální rétorika a doktrína. Vládu bezpochyby potrestala obtížnost pacifikace Iráku a ustavení zákonné vlády v zemi zničené kmenovými vášněmi a spory mezi sektami. Na základě této hořké zkušenosti si uvědomila, jak obtížné je vkládat vládu do rukou jiného národa, zvláště národa hluboce vyděšeného despotismem a zbaveného pevného národního vědomí. Administrativa bezpochyby dospěla ke střízlivějšímu pochopení naprosté zatvrzelosti části světa s hlubokými kořeny v duchovních zdrojích, jež jsou západní zkušenosti cizí. Nemá chuť do toho, co navrhují její horlivější kritici: sestavovat globální demokratické impérium nebo se pouštět do nových „válek dle vlastního výběru“. Administrativa sice stále klade až příliš velký důraz na demokratické volby, ví však, jak pracovat s „autoritářskými“ spojenci, kteří se staví proti islamistickému fanatismu nebo kteří jsou podle jejího názoru největší nadějí na politickou stabilitu a postupnou liberalizaci.
Konzervatismus a demokratická rétorika
Oficiální rétoriku administrativy však stále hyzdí sklon pojímat moderní demokracii jako samozřejmý požadavek, dokonce jako „přirozený“ režim. Administrativě přátelsky naklonění kritici jako Fareed Zakharia poukazují na to, že vláda i její neokonzervativní spojenci zoufale podceňují despotické tendence, tkvící v demokratických volbách, a to navzdory zvyšujícím se úspěchům islamistických stran jako Muslimské bratrstvo a Hamas na Blízkém východě i levicových autoritářů jako Hugo Chavez v Latinské Americe. Všichni i nadále jako mantru opakují slovo „demokracie“, zatímco na mysli mají zajisté komplikovanou syntézu vlády zákona, ústavní vlády, federalismu a zastupitelské vlády, kterou Zakharia nazývá „ústavním liberalismem“. Jejich „demokratická“ monomanie znamená rozchod se starší konzervativní tradicí, která vždy tvrdila, že západní svoboda vychází z intelektuálních a duchovních zdrojů širších a hlubších, než jsou zdroje moderní demokracie. Slova o ústavnosti a zastupitelské vládě mají málo prostoru v doktríně, která klade tak přemrštěný důraz na lásku ke svobodě v lidské duši a na její přirozené vyjádření prostřednictvím většinového hlasování.
Kritiky, kteří vznášejí naprosto legitimní a nutné otázky ohledně nezbytných kulturních předpokladů demokratické samosprávy, president Bush i ministerský předseda Blair souhrnně odmítají jako kulturní relativisty či dokonce rasisty – jako kdyby se „demokracie“ automaticky objevila, jakmile se odstraní překážky. Bojovníci za „globální demokracii“ zavírají oči před historickými důkazy, které svědčí o tom, že totalita nevzniká na základě autoritářských režimů, ale na základě slabých a nezralých „demokracií“: zamysleme se nad Ruskem v roce 1917, Itálií v roce 1922 a Německem v roce 1933.3) Nejlepší myslitelé posledních dvou století byli ostražití vůči čisté demokracii právě proto, že se hluboce zajímali o ochranu lidské svobody a rozpoznávali silnou příbuznost mezi masovou demokracií a novodobým totalitářstvím. Totalitářské tendence jsou inherentní tomu, co francouzský politický filosof Bertrand de Jouvenel kdysi nazval „svrchovanost jako taková“: iluzi, že „svrchovaná“ lidská vůle je nejvyšším arbitrem světa morálky a politiky.
Ocitáme se tudíž tváří v tvář zahraniční politice, která operuje v mezích střízlivých parametrů principu a obezřetnosti – o níž se však administrativa vyjadřuje sebezničující rétorikou, která vybízí k přehánění a vystavuje administrativu tendenční kritice. Když vláda spolupracuje s umírněnými proamerickými autokraty, jako je například Parvíz Mušaraf v Pákistánu, je nevyhnutelně obviňována z pokrytectví. Přehnané zdůrazňování nutnosti budovat v Iráku a Afghánistánu demokracii – namísto skromnějších slov o posilování zákonných a zastupitelských institucí – budí přehnaná očekávání odsouzená k tomu, že budou zklamána. Taková „demokratická“ rétorika rovněž odzbrojuje legitimní obavy Spojených států z náboženského extremismu (například zavádění šaríe), pokud je legitimizován volebním procesem. Kdo jsme my, abychom brali v pochybnost svrchovanost demokratického národa? Vyváženější rétorika, která klade důraz na nutnost zavádět postupně zákonný a nedespotický politický řád v zemích zpustošených despotismem nebo sužovaných korupcí a autoritářstvím, by byla méně dramatická a možná by budila menší nadšení, lépe by však charakterizovala umírněnější a často celkem reálné naděje, jež jsou hnací silou aktuální americké politiky v zemích jako Irák a Afghánistán.
Přemrštěně doktrinářská rétorika o demokracii vytváří také špatným směrem namířené tlaky stavět se proti netotalitním režimům jako je Putinovo Rusko s požadavky na „liberalizaci“, jež nemají nic společného s legitimními národními zájmy Ameriky, ale všechno společné s názorem, že liberální demokracie západního střihu představuje jediný legitimní model politického rozvoje v naší době. Administrativa se tak nutně dostává do velmi nepříjemných situací. Vicepresident Spojených států se po projevu v litevském Vilniusu 4. května 2006 – v němž skrytě varoval Rusko před vlastní „barevnou revolucí“, pokud se nevydá „demokratičtějším“ směrem – rozjel do Kazachstánu a Kirgizstánu, aby obchodoval s místními tyrany. Taková nestoudná obojetnost jen potvrzuje podezření skeptiků, kteří jsou již dávno přesvědčeni, že americký „universalismus“ je sotva něco víc než zástěrka pro národní egoismus a mocichtivost. Vášnivý odpor proti tyranii, který je charakteristickým znakem vládní rétoriky od 11. září, je třeba zmírnit a doplnit větším pochopením pro místní okolnosti a větší skromností ohledně schopnosti Ameriky posuzovat – a diktovat – vhodné podmínky pro samosprávu v zahraničí. V Rusku nejsou reálnou alternativou Putinova poměrně liberálního režimu liberálové západního stylu, ale „národní bolševici“ toho nejodpornějšího druhu.
A po pravdě řečeno, hrubé výměny názorů mezi neokonzervativci a paleokonzervativci, mezi zahraniční politikou „realistů“ a „idealistů“ skutečně jen málo přispívají k formulování prozíravé politiky hodné toho jména. Administrativa a celý šik amerických konzervativních intelektuálů se musí naučit, jak uvážlivě spojovat statečnost s umírněností, churchillovskou mravní sílu s uvážlivou sebekázní – způsobem, kdy se plně soustředíme na rizika, jež přináší příliš silná nebo příliš slabá touha po národním sebeuplatnění.
Druhá inaugurace: přirozenost, dějiny a lidská duše
Obzvlášť srozumitelné vyjádření demokratického universalismu Bushovy doktríny se objevilo v jeho druhém inauguračním projevu 21. ledna 2005. Tento projev je nejlepším samostatným vyjádřením morálních a filosofických premis, jež stojí za dnešní americkou zahraniční politikou – nebo alespoň oficiální doktríny, která ji inspiruje. Ukazuje však také jisté nanejvýš problematické předpoklady, z nichž vychází jeden z cílů vládní politiky „podporovat demokratická hnutí a instituce a usilovat o jejich růst v každém národě a v každé kultuře s konečným cílem skoncovat s tyranií v našem světě“. Tento opojný cíl je představován jako zcela reálný ideál, i když Bush příležitostně přiznává, že bude pravděpodobně vyžadovat „soustředěnou práci celých generací“. Takový formální ústupek gradualismu v žádném případě neoslabuje presidentovu „naprostou důvěru v konečné vítězství svobody“ či jeho přesvědčení, že demokracie, a to demokracie sama o sobě, je režimem, jenž nejplněji odpovídá přirozenosti a potřebám lidských bytostí. Podle presidenta Bushe má demokracie podporu nejhlubších tužeb lidské duše a Prozřetelného Boha, jenž je také „Původcem Svobody“.
Po pravdě řečeno, president Bush přiznává, že demokracie na sebe může brát nejrůznější místní a kulturní podoby. Popírá, že by Spojené státy měly jakýkoli zájem „vnucovat náš způsob vlády těm, kdo si to nepřejí“. Přesto demokracii jako politickou formu plně ztotožňuje s imperativem samosprávy. Jakákoli volnost, již občané a státníci mají, souvisí s určitým druhem demokracie, která chrání lidská práva a lidskou důstojnost v dané historické a kulturní situaci. President Bush mlčky tvrdí, že celé lidstvo by mělo a bude nakonec žít v liberálně demokratickém řádu. Přinejmenším do té míry sdílí s Kojèvem a Fukuyamou premisu, že „vzájemné uznání“ člověka člověkem nutně vyvrcholí „universálním a homogenním státem“.
V druhém inauguračním projevu Bush nabubřele hovoří o „globální přitažlivosti svobody“ a vůbec nerozlišuje mezi podporováním svobody a uváděním do života dosti nejasně vymezené „demokracie“. President prostě ignoruje vše z moderní historické zkušenosti, co naznačuje, že modernizace je slučitelná s různými formami „demokratického despotismu“. Porážku komunismu interpretuje jako definitivní důkaz, že „svět kráčí směrem ke svobodě“, jelikož „volání svobody doléhá do každé mysli a do každé duše“.
Ve svých lichotivých poznámkách k maďarskému lidu, pronesených 22. června 2006 při příležitosti padesátého výročí maďarského povstání, činí president Bush podobné prohlášení: že „touha po svobodě je universální, protože náš Stvořitel ji vepsal do srdce každého muže, každé ženy, každého dítěte na Zemi“. Bush ve své řeči vzdává hlasitý hold ušlechtilému boji Maďarů v roce 1956 a celou dobu mluví o této „protitotalitní revoluci“ (jak to tehdy nazval Raymond Aron), o této kolektivní vzpouře proti ideologické „lži“ jako o důkazu nevyhnutelného vítězství demokracie nad „diktátorstvím“. Riskuje tím nicméně, že tuto velkou událost degraduje na banální záležitost – tím, že z ní udělá jen další ilustraci „whigovské“ verze dějin. Tato interpretace událostí zcela přehlíží specifičnost komunistického totalitářství, křesťanský i evropský charakter maďarského národa i skutečnost, že iniciativy obnovit svou národní nezávislost a vrátit slovům jejich pravý význam se chopili sami Maďaři. Maďarské povstání se tak stává základním materiálem pro nevyhnutelné vítězství demokracie vždy a všude.
Jako upomínající rétorika jsou presidentova slova nepochybně dojemná a dokonce povznášející. Jako politická úvaha ukazují na pouze povrchní chápání všech vášní, zájmů a motivací, jež hýbou lidskými bytostmi. President Bush dogmaticky předpokládá, že láska ke svobodě je hlavní, dokonce překlenující motivací lidské duše. Nejenže ignoruje nutné kulturní předpoklady svobody a řádu či demokratické samosprávy, ale nepřihlíží k věčnému dramatu dobra a zla v jedné každé lidské duši. Presidentův bezvýhradný universalismus opomíjí skutečnost, že nenávist k despotismu se nemění automaticky v lásku ke svobodě nebo v trvalou a disciplinovanou schopnost samosprávy. Ignoruje Tocquevillův hluboký náhled, že čistá láska ke svobodě – zanícení pro politickou svobodu a „vládu Boha a zákonů samu o sobě“ – je „vznešená záliba“ vyhrazená jen pro pár duší a nepochopitelná duším „prostředním“.4)
Po pravdě řečeno, Bush se občas vrací k té nejlepší konzervativní moudrosti a přiznává, že samospráva nutně vyžaduje „vládu nad sebou samým“. Naprosto správně tvrdí, že lidská práva jsou „zušlechťována službou a soucitností“. Ale charakterističtější pro něj jsou jeho absurdní tvrzení, že nespornou motivací myslícího a jednajícího člověka je láska ke svobodě. Jak si povšiml Charles Kesler, Bush ignoruje očividný fakt, že zatímco „všude lidé dávají přednost svobodě před otroctvím …, vždy a všude si mnoho lidí celkem spokojeně užívá vlastní svobody a všech výhod zotročení někoho jiného“.5) Sebevláda je dispozice duše, která nachází mocnou oporu v tom, že duše odmítá být tyranizována ostatními. Nejde však o jedno a totéž. President Bush se nemýlí, když tvrdí, že despotismus porušuje morální zákon a ničí prameny lidského ducha. Příliš ukvapeně však ztotožňuje lidskou přirozenost s jediným, všepřeklenujícím impulsem či touhou a zachází příliš daleko ve sjednocování cest Prozřetelnosti s říší lidské svobody.
Na konci druhého inauguračního projevu Bush některé z těchto kritik předvídá. I nadále sice vyjadřuje „naprostou důvěru v konečné vítězství svobody“, činí však pokus distancovat se od argumentů o historické nevyhnutelnosti. „Dějiny“ jako takové nepředurčují nic. Naše důvěra ve všeobecný triumf svobody se musí opírat o fakt, že svoboda je „stálou nadějí lidstva“ a nejmocnější „touhou duše“. Tyto poetické invokace neberou v dostatečné míře v úvahu nepopiratelně „smíšený“ charakter lidské přirozenosti. Od presidenta bychom samozřejmě neměli očekávat přesné vyjadřování politického filosofa. V jeho hlubokém křesťanském přesvědčení se však ukazuje jen chabé porozumění pro tragické dimenze dějin i pro zhoubný a trvalý dopad dědičného hříchu na život jedince i kolektivu.
Humanitářská demokracie versus Spojené státy
Redukování tohoto politického problému na kategorický imperativ prosazování demokracie v zahraničí vystavuje navíc administrativu i celou zemi zranitelnosti ze strany těch lidí z levice, kteří ztotožňují demokracii s plánem zbavit lidské bytosti tradičních kulturních, morálních i politických omezení. Podle stoupenců „postmoderní“ či „humanitářské“ demokracie mají Spojené státy k „demokratickému ideálu“ hodně daleko. Francouzský politický filosof Pierre Manent nedávno napsal, že evropské elity „se pokoušejí oddělovat svou demokratickou ctnost od všech svých ostatních charakteristických vlastností“ jako tradice, náboženství a především politického systému národního státu. Podlehly tomu, co by se dalo nazvat „postpolitickým pokušením“. Zároveň „se zdá, že Američané jsou více než kdy dřív ochotní – a ani zdaleka se to netýká jen stoupenců současné administrativy – ztotožňovat všechno, co dělají, i všechno, čím jsou, s demokracií jako takovou“.6) Co však má zabránit stoupencům humanitářské demokracie v upírání dobrých demokratických úmyslů národu, který vládne sám sobě, lpí na národní svrchovanosti a přece v rámci režimu samosprávy klade důraz na tradiční uspořádání? Bushova doktrína tím, že z demokracie dělá alfu a omegu dnešní politiky, vystavuje Ameriku zranitelnosti v podobě delegitimizace ze strany radikálnějších a „konzistenčnějších“ forem demokratických tvrzení. Ať je to jak chce, úcta k humanizaci universálních morálních a politických pravd v žádném případě neznamená, že určitá země skýtá lidstvu nezprostředkovaný přístup k universálnu. Abraham Lincoln, ušlechtilý poeta-státník amerického experimentu, toto napětí krásně zachytil, když mluvil o Američanech jako o „téměř vyvoleném lidu“. Spojené státy (a západní svět obecně) by se zpronevěřily samy sobě, kdyby odmítaly universálnost těchto svých zásad. Ale Amerika za mnohé ze své velikosti nepochybně vděčí také specifickým národním vlastnostem, tomu, co Orestes Brownson sugestivně nazval naší „prozíravou ústavou“. Jinak je Amerika v podstatě „světem“, prototypem sjednoceného lidstva, a je jí určeno, že ji pohltí globální impérium, jež v plnější míře ztělesňuje „demokratické“ aspirace lidstva jako celku.
President Bush možná není neokonzervativcem v užším politickém či dokonce ideologickém smyslu. V jeho druhém inauguračním projevu se však dokonale obrážejí rozpory, přítomné v jádru druhého neokonzervatismu. Neokonzervativci jsou stejně jako president Bush hrdými obhájci nadřazenosti Spojených států jako svobodného, nezávislého a sobě samému vládnoucího společenství. Zároveň hledí s hlubokým podezřením na jakoukoli jinou, jakkoli umírněnou a lidskou touhu po sebeuplatnění, která odmítá „ztotožňovat americkou demokracii s universálnem jako takovým“.7) Přinejmenším v rétorické rovině se druhý neokonzervatismus od stoupenců evropské lidumilné demokracie liší spíše pokud jde o prostředky než co se týče cílů. Jsou to „frères-ennemis“, kteří prosazují dvě různé cesty k témuž cíli, „universálnímu a homogennímu státu“.
Jak jsem se pokusil naznačit, nemístný, jednostranný důraz neokonzervatismu na demokracii je možná spíše rétorickou konstrukcí než srdcem a duší neokonzervativního učení. Tato demokratická monomanie však působí jako kyselina, rozežírá koherenci myšlenkového proudu, o jehož vlastenectví, dobré vůli a oddanosti věci svobody nelze v žádném případě pochybovat. V naší době se bohužel nemůže stát základem prozíravé politiky.
Poznámky:
1) Viz Aurel Kolnai: The Meaning of the ‚Common Man‘. In: Kolnai, Privilege and Liberty, ed. D. Mahoney, Lexington Books 1999, s. 64.
2) Charles Kesler: Democracy and the Bush Doctrine. Claremont Review of Books, vol. V., č. 1, zima 2004, s. 18.
3) Tato záležitost byla ústředním tématem proslulého projevu Charlese de Gaulla v Bayeux 16. června 1946.
4) Alexis de Tocqueville: The Old Regime and the Regime. University of Chicago Press 1998, 3. kniha, 3. kapitola, s. 217.
5) Kesler, s. 20.
6) Pierre Manent: A World Beynd Politics?: A Defense of the Nation-State. Princeton University Press 2006, s. viii.
7) Tamtéž.
Daniel J. Mahoney je profesorem politických věd na Assumption College a autorem nedávno vydané knihy Bertrand de Jouvenel: The Conservative Liberal and the Illusion of Modernity (2005).
Z anglického originálu „Conservatism, Democracy, and Foreign Policy“ publikovaného v časopisu The Intercollegiate Review, podzim 2006, s. 3-13,
přeložil Eduard Geissler.
Např. Israel (fungující segmenty v jiných končinách orientu si neodvažuji uvést), tedy země postavená na kontaktu (hlubokém, autentickém, zralém) mezi lidmi a tím i pevnější vztahy. Potom ani řada chyb a ztrát není nebezpečná. Komunita funguje ba se nedostatky ještě upevňuje.
Ale je to o rodině, a to je nesdělitelné, nenapodobitelné.Proto mizí nejen národy, ale i státy.