Jméno senátora Edmunda Rosse nám dnes již nic neříká. V roce 1868 se ale jednalo o nejvíce nenáviděného senátora Spojených států. Přesvědčením, slovy i všemi dosavadními skutky byl republikánem. V rozhodujícím okamžiku se však nedržel stranické linie vlastní strany, která šla tvrdě po krku demokratickému prezidentu Andrew Johnsonovi. Při hlasování o sesazení (impeachment) kvůli obžalobě z údajného porušování Ústavy hlasoval pro „nevinen“. A to i přesto, že byl Johnsonovým vášnivým odpůrcem. Jeho hlas byl jazýčkem na vahách, který rozhodl o neúspěchu obžaloby. Rossova „zrada“ vyvolala po celých Spojených státech bouři nevole, rozlícení voliči jej zahrnuli nejhrubšími nadávkami i výhružkami. Až o několik desítek let později byl veřejným míněním rehabilitován a prohlášen za hrdinu, který proti vůli své strany i voličů zabránil pravděpodobnému zhroucení tradiční dělby moci v USA.
Česká republika neprožívá tak vášnivé období jako USA v roce 1868 a prozatím se nenachází v situaci války ústavních institucí. Zablokovanost politické scény a neschopnost domluvy na řešení krize ale zvyšují význam zákonodárců, kterým jedni říkají zrádci či přeběhlíci, jiní zase konstruktivní poslanci. Nově jmenovaná trojkoaliční vláda o podporou přeběhlíků aktivně usiluje. Sociální demokraté pak doufají v hlasy přeběhlíků z druhého tábora při pokusu o převolení předsedy Sněmovny.
Šéfové stran často mluví o tom, jak voliči rozdali karty. Těmi kartami asi myslí poslance své strany. Někdo má karet více, a hra by mu tedy měla jít lépe od ruky, někdo méně, a měl by se s tím smířit a nesnažit se přetrumfovat silnějšího soupeře. Obraz karetní hry navozuje dojem, že jedinými hráči na politické scéně jsou předsedové stran. Jako kdyby účelem voleb bylo pouze vybavit vyjednavače různě silnými zbraněmi, tedy zamíchat karty a rozdat je, a pak nechat jen na nich, jak budou s kartami zacházet.
V jistém slova smyslu tomu tak být může. Proporční volební systém je založen na volbě stranických kandidátek. Poslanci vděčí za své zvolení straně, která jim umožnila kandidaturu, a ta od nich na oplátku očekává dodržování stranické disciplíny. A je logické, že požadavek diciplinovanosti se nejvíce projevuje při hlasování o důvěře či nedůvěře vlády.
Viděno očima ústavy se ale poslanecká sněmovna neskládá z několika různě silných monolitních bloků, ale z dvou set poslanců – jednotlivců. A jim poskytuje v čl. 26 garanci nezávislosti na komkoliv: „poslanci (…) nejsou vázáni žádnými příkazy“. Jinými slovy, neexistuje způsob, kterým si mohou politické strana nebo voliči vymoci na svém poslanci, jak má hlasovat. Tytam jsou doby, o kterých ve své Všeobecné státovědě psal na začátku minulého století George Jellinek, kdy zastupitel na stavovských shromážděních „ručí osobně svým jměním za škodu, již snad způsobí svým mandantům překročením uděleného mu úkolu, a může býti odvolán nebo své oprávněnosti k zastupování zbaven“. Stranická disciplína je dnes pro poslance otázkou dobrovolnosti a z hlediska stranických představitelů otázkou vynalézavosti a šikovnosti.
Italský politolog Giovanni Sartori rozlišuje 4 různé podpoby stranické disciplíny: vynucenou (neposlušní poslanci již nemusí být znovu kandidováni), spontánní, racionální (vládu si udržíme, jen když budeme podporovat její politiku) a disciplínu z nákazy (naši nepřátelé jsou jednotní, my jim můžeme čelit také pouze jednotou).
Hlasování o důvěře trojkoaliční vlády i volba nového předsedy Sněmovny prověří, nakolik jsou schopny jednotlivé strany prosadit disciplínu svých poslanců. Hlasy nespokojenců se ozvaly z obou táborů. Budou-li někteří hlasovat jinak, než jak zní příkaz stranického sekretariátu, nedopustí se ničeho protiprávního. A morálnost jejich kroku posuzovat nemůžeme, protože nezmáne to nejdůležitější: pohnutky jednání.
J. F. Kennedy ohodnotil postoj neposlušného senátora Rosse slovy: „Jednal, jak mu velelo svědomí, neohlížeje se na to, že ho to zničí, jak věděl.“ Co budeme moci jednou napsat o případných přeběhlících v našem případě? „Jednal jako obchodník, který dokáže vydělat na jakékoliv situaci“? Anebo: „Jednal v zájmu České republiky, neohlížeje se na Paroubkovu zlost, která jej může zničit, jak dobře ví“? Bohužel, poslancům do svědomí nevidíme. Je to silná zbraň zastupitelské demokracie, ale i její slabá stránka.
Jakub Kříž
autor je právník a předseda Mladých křesťanských demokratů
Občas se to takhle vyvrbí, možná šlo jen o odddálení předčasných voleb, zároveň hérostratovství i morálka, život tolik nevylučuje, jako slučuje neslučitelné…nejen parlamenty, ale i rostliny rostou z mrvy…
Sama idea soc. dem. je ovšem mělká a zaměnitelná, stejně jako jejich dluhy…paláce…osobnosti, má však místo na světě…bude na ideách hlubších a zralejších, jaký jí dají prostor..podnikatelé volící paroubkovce je skutečně chyba i jinde, třeba hned u protivníka…o Moravanech nemluvě..
Tak, teď už víme, že konstruktivní, hrdinní, státotvorní poslanci ČSSD nebyli dva, ale bylo jich dva až sedm, konkrétně tři.
Ano, měli právo tak jednat. Je-li v ústavě napsáno, že je nesmí nikdo nutit – neměli by zažalovat Paroubka za to, že je nutil dodržovat stranickou disciplínu? Neměla by být žalována všechna stranická vedení? Navíc, přeběhlíci vždycky byli, jsou standardní součástí demokracie.
Ale na druhé straně – co tito poslanci slibovali voličům a pro co hlasovali? Je tam rozpor, nebo není? V USA je běžné, že některý poslanec hlasuje pravidelně v rozporu se svojí stranou v některých otázkách (napříkald Schwarzenegger je republikán, ale pro potraty), ale všichni voliči oto o něm vědí. On jim to říká předem – často už během kampaně.
Když úplně odhlédneme od “měkkých” hodnot, jako je loajalita ke své straně, nedojdeme nakonec k tomu, že budeme považovat za normální a samozřejmé kupování hlasů? Neměli bychom třeba ustanovit “komerční parlament,” kde si budou lobbysté své hlasy-poslance kupovat třeba ve veřejné aukci?
Jakkoliv je jednání těch tří (bývalých) socialistů právně v pořádku a není nijak zvlášť neobvyklé, určitý zápach myslím nelze necítit. Přál jsem si, aby vládl Topolánek, i když mám k sestavě jeho vlády značné výhrady, ale v posledních dnech mi z jeho dalíkovštin – mezi které bych už dnes zpětně zařadil i Kubiceho zprávu – trochu dělá nevolno.
Tak jak to podáváte bychom museli čekat do soudného dne, zda nám někdo nesdělí, co dotyčné motivovalo. Jenže to nenítak podstatné, protože P+M neměli žádný mandát k vyjednávání kompromisu. Uváděný příklad z článku je zavádějící, protože tam šlo o jedno konkrétní rozhodnutí, zde jde o jasné popření politického programu, za který byli před několika měsíci zvoleni.
Jestli povolební vyjednávání vypadají takto, nevím, ale zatím k řešení korupcí nedocházelo. Takže odmítám nemístné “pochopení”…
Možná ti dva “bledí Jidášové” dosáhli více, než 98 spravedlivých! Ale vážně. Nemluvme o stranické poslušnosti či příslušnosti. Nemluvme ani o svědomí či o zradě – k tomu nám chybí jakýkoliv důkaz. Mluvme například o kompromisu. Kdo se jen jednou v životě ocitl při povolebním vyjednávání, třeba jen na komunálni úrovni, ví o čem je řeč. Pokud volič tuto zkušenost nemá, přijímá výsledky jednání často nelibě a podrážděně…
Článek je možná zajímavý jako příklad rétorického cvičení, bohužel však podstatu problémů míjí. Chci věřit, že vědomě, tedy že předseda Mladých křesťanských demokratů má minimální schopnost posoudit veřejné otázky.
Jestli něco může podkopat základy naší mladé demokracie, tak je to právě jednání poslanců Melčáka a Pohanky. Není tomu tak, že bychom nemohli posoudit věrohodnost odvolávek na svědomí a zájmy státu – člověk zvolený na základě určitého politického programu sotva může náhle “stavět výš své svědomí” při hlasování pro vládu s programem opačným.
Poslanecká sněmovna a vůbec zastupitelské sbory jsou sestavovány podle prinicpů, které byly sestaveny v době, kdy vládla zcela oprávněná naděje, že půjde o lidi odpovědné, motivované snahou prosazovat veřejný zájem v té podobě, ke které se při svém zvolení hlásili. Nepřevládl přístup, který zde panoval za První republiky, kdy poslanci dávali stranickému sekretariátu své abdikační dopisy a tím byly drženi v šachu.
Při vzpomínce na počátek devadesátých let si jistě uvědomíme, jak daleko jsme došli od těch nadějných dob k politice plné nejen nutné demagogie, ale také korupce, kriminality a jevů, které zcela diskreditují princip zastoupení občanů zvolenými poslanci. Tehdejší představa, že v parlamentu budou sedět lidé čestní a odpovědní, se jeví jako dětinský optimismus.
Faktickým důsledkem utilitárního chování současné pravicové koalice tak není jen přetažení dvou poslanců a drzé sestavení nelegitimní vlády, nýbrž především cynické ignorování vůle občanů, a tedy od Listopadu nevídaná devastace naší demokracie, značně podobná koministickému sestavování pokrokových křídel v ostatních stranách. Viníky nejsou jen dva slaboši, ale také ti, kdo si je přetáhli. Lze se obávat, že pokud Modrá fronta bude pokračovat v nastoupeném kurzu, nebude nadále udržitelný stávající mechanismus volnosti poslanců při rozhodování, pokud má být zachována demokracie a nikoli nastolena vláda vyvolených. Volnost předpokládá odpovědnost, není obhajitelná jako impuls k nekontrolovatelnému jednání vrcholícímu umrlčím tancem bledých Jidášů na tiskovce s předesdou soupeřící strany.