Český konservatismus existuje, má hluboké kořeny a úctyhodné představitele. Opírá se o český sklon k umírněnosti a praktičnosti, stejně jako o smysl pro historii a její význam pro přítomnost. Vyrůstá však také na písečné půdě pokrokářství a shora jej požírají brouci prázdného tradicionalismu.

Jak se dělá anglický trávník? Je třeba si pořídit správné osivo, dobře hnojit a důkladně zalévat. A  ještě maličkost – trávu pravidelně po zhruba tři sta let kosit.

Tato anekdota se dotýká důležité otázky novodobého konservatismu, a to zvláště v zemích, jako jsou Čechy a Morava. Je možné najít v zemi, kde se tolikrát vše začínalo znovu, kde lidé nemají často k tradicím nebo trvalosti úctu, kde obcházení zákonů je sportem a kde je rovnost mnohým dražší než svoboda – je tedy v takové zemi najít konservativce a konservativní smýšlení?

Pointu prozradíme hned na začátku: podle autora těchto řádků český konservatismus existuje, má hluboké kořeny a úctyhodné představitele. Je to však konservatismus svého druhu: opírá se o český sklon k umírněnosti a praktičnosti, stejně jako o smysl pro historii a její význam pro přítomnost. Vyrůstá však také na písečné půdě pokrokářství a shora jej požírají brouci   prázdného tradicionalismu.

Tao konservatismu

Tao, které vyslovíte, už prý není tao. Konservatismus je skoro stejně neuchopitelný. Hlásili se k němu muži a ženy zcela odlišného založení a názorů, někdy dokonce zcela opačných mínění. A jak napsal Roger Scruton,  britský konservativec, který je u nás od 70. let skoro jako doma, smysl konservatismu není jasný mnohdy ani těm, kteří se k němu hlásí.

Kořeny evropského konservativního smýšlení sahají do 18. a 19. století, kdy se řada myslitelů vymezila proti osvícenství, radikalismu a revoluci. „Na konci vašich akademických hájů stojí šibenice“, napsal v roce 1790 Edmund Burke v dopise francouzskému zastánci revoluce. V souboru textů, které ještě v témže roce vyšly jako Úvahy o revoluci ve Francii Burke vysvětlil, že revoluce zrozená z ducha filosofického radikalismu a utopismu povede k strašlivým důsledkům. Škoda, že ho u nás v CDK Brno nevydali o dvě století dříve.

Burke své současníky překvapil, protože byl do té doby znám jako liberál a obhájce povstalých amerických kolonistů. Burkovo varování ohledně Francie se sice naplnilo, ale také vyvolalo metadiskusi, kým tedy vlastně byl. Osvícencem a neideologickým liberálem kritizujícím excesy radikálů, nebo antiosvícenským obhájcem „Ancien Régime“, ať je jakékoli?

Proti francouzské revoluci psali i domácí autoři. Lidé jako Louis de Bonald nebo Joseph de Maistre ovšem neměli Burkovo liberální zázemí a věc se jich navíc týkala osobně, zvlášť pokud se z nich stali exulanti. Jejich názory kolísaly mezi romantickým blouzněním o starých dobách a vášnivým bojem za restauraci, ať to stojí co to stojí. Je paradoxní, že třeba de Maistre Edmunda Burka obdivoval, ale z jeho myšlení odvodil závěry, v nichž by se Burke ani nepoznal. Ráda však využila třeba francouzská ultrapravice.

A tak má evropský konservatismus dvojí geny, liberální i autoritářské. Oboje se občas dostanou ke slovu – a platí to i pro české poměry.

Revoluce proti revoluci

Slovníky tvrdí, že konservatismus je „filosofie změny“ a že konzervativec se hlásí k tomu, co je. Někdy je zvykem nazývat konservativcem toho, kdo změny odmítá. To je samozřejmě marná práce, protože voda teče a věci se mění. Wácslav Wladivoj Tomek, historik 19. století, prý  odmítal pravopisnou reformu, která z češtiny odstranila dvojité w, a bouřil se proti moderní petrolejce. Co by řekl na zákaz neúsporných žárovek?

Jiný pohled říká, že konservativci rozpoznávají tok času, ale chtějí nevyhnutelné změny rozumně  řídit a usměrňovat. Pokrok nezastavíš, vždyť i pravý konservativní culík na mužské hlavě by před půl stoletím byl považován za levičácký výstřelek a před sto lety za ozdobu sodomity.

Komu by přítomnost uteka do minulosti, patřil by ke třetímu druhu konservativce. Ten minulost miluje a chce se do ní vrátit. Potíž je, že takový postoj už vlastně není konservativní, ale v jádru radikální či revoluční, protože má před očima stav, k níž má realita být přizpůsobena.

Nejčastějším a asi nejpravějším druhem konservativcem je ten druhý – s očima upřenýma vpřed i vzad.

Smutnou skutečností pro konservatismus je, že až příliš často nabýval bojovné a zlostně zpátečnické podoby třetího typu.     Jde o tom, že západní společnosti se v průběhu posledních generací demokratizovaly a instituce jako jsou školy nebo soudy se zaplnily lidmi vyznávající osvícenské nebo dokonce modernistické a liberální hodnoty. Konservativci náhle zjistili, že už nebrání etablovaný řád, jehož jsou součástí (ať už byl jakýkoli), ale naopak se ocitali čím dál častěji vně „hradeb“ a dobývali se dovnitř. Tehdy také konservatismus nabýval onu doktrinářskou podobu – tedy právě to, co otec konservativního smýšlení Edmund Burke viděl jako hlavní hřích.

Brzdit či bourat?

Konservatismus bývá také vnímán jako dvojí volba – mezi konservativním přístupem a konservativní ideologií.

Friedrich A. Hayek, u nás vydávaný a přece asi nedoceněný liberální myslitel, napsal kdysi esej nazvanou Proč nejsem konservativcem? – před dvaceti lety ji přeložil mladičký Roman Joch. Hayek v tomto textu vysvětlil, že konservativce, který chce jen tlumit excesy a brzdit vývoj, jeho  odpůrci nakonec nevyhnutelně dovlečou ke svým cílům. Proto je prý Hayek liberálem s jasnou doktrínou.

V té době britští konservativci vskutku prováděli politiku znárodňování a regulací, jíž jim vnutili labouristé.

Proto také někteří konzervativci uvěřili, že i jejich politický názor musí mít nějaký „obsah“, aby mohl vstoupit do zápasu s ostatními ideologiemi.

Potíž je, že formulovat body politické víry je velmi doktrinářské a nekonservativní – od svých  soupeřů se pak takový konservatismus svým duchem vlastně příliš neliší. Původním ideálem byl respekt k minulosti a k realitě, ne věrnost abstraktním cílům nebo doktrínám, ať je to „rovnost“ nebo „nízké daně“. Nedévno jeden poslanec například volal po „jasně definovaném souboru idejí“. Burkovi by se udělalo nevolno a Scruton by se možná omluvil z místnosti, ale poptávka po doktríně novodobý konservatismus už dávno ovládla.

Ne náhodou vliv britského konservatismu ustoupil jiným vlivům, typickým příkladem může být Frank S. Meyer, nejdříve trockista, pak pravičák, zastávající názor, že (americký) konservatismus = ekonomický liberalismus + tradiční hodnoty + antikomunismus.

Meyer zaujal jak Romana Jocha, který o něm dokonce vydal knihu, tak i Václava Klause, jenž jej opakovaně cituje ve svém pojednání Proč jsem konservativcem?. Meyerova obliba v Americe i u nás pravděpodobně vyplývá z jeho schopnosti filosofovat kladivem.

Druhá potíž spočívá v tom, že je jen málo věcí, na kterých se shodnou všichni, a to právě proto, že žádná „konservativní“ doktrína existovat z principu nemůže. Během posledního století konservativci prosazovali trh i regulaci, věřili v demokracii i autoritářství, byli obhájci venkova i průmyslu.

Nikdo se nedivil, když Margaret Thatcherová coby konservativní premiérka dělala opak toho, co její „konservativní“ předchůdci – privatizovala a deregulovala, a to podle receptu Hayeka, který „nebyl konservativcem“. To vše za hlasitého pláče jiných konservativců, kteří si stěžovali, že budoucí baronka ohrožuje staré tradice a ničí etablované komunity.

Svaté tajemství

Na něčem se však snad konservativci shodnou, třeba na respektu k minulosti – nejen jako učitelky života, ale také jako podkladu toho, co JE, a ne, co by mohlo být. Na úctě k hodnotám, které do evropského prostředí vneslo křesťanství. Na alespoň elementární svobodě a na nedůvěře ke kolektivismu (byť ne nutně z lásky k individualismu). A z velké části na tom, že „svaté tajemství zakládá život náš,“ a že „kámen úhelní bytu člověčího kryje se oku smrtelnému,“ jak napsal mladý František Palacký.

Přesto je dnes konservativní svět beznadějně rozštěpen, což například v americkém prostředí vedlo k vzniku řady pojmů jako paleo-konservatismus, neo-konservatismus nebo i theo-konservatismus. Někdy spolu vedou zastánci jednotlivých proudů tak líté polemické boje, jako přívrženci Osvobozenecké fronty Judeje proti Judejské osvobozenecké frontě ve filmu Život Briana.

Naše výchozí situace je však jiná než v Americe, a to nejen kvůli období komunismu a státního socialismu, který ledasco postavil na hlavu. V Americe nikdy nebyl žádný Ancien Régime, feudální pánové, etablovaná církev ani mocný stát.  U nás svoboda nebyla věcí starou, ale novou.

Nebezpečí hlemýžďů a reforem

„Toho roku byly velké rebelie v cizích zemích. Zde hlemejži obilí žrali na podzim“. Tak zní deníkový zápis sedláka Josefa Dlaska k revolučnímu roku 1848. Tento samorostlý politický myslitel byl ještě pevně zakořeněn v době, kdy zejména lid venkovský v moderní politické svobodě neviděl žádnou přednost, a život v řádu pro něj znamenal věrnost všemu, co dělal táta a děd.

Možná to bylo naposledy, kdy bylo možno věřit v tento elementární kompaktní konservatismus. V Dlaskově době už Evropou obcházelo nejen strašidlo socialistické revoluce, ale také vášně pro reformy a pokrokářství. Lidé se stěhovali do měst, vzdalovali se poli i kostelu, a byli blíže škole a literatuře. (I když i konservativní sedlák Dlask experimentoval s hnojivy a dokonce se snažil postavit létací stroj! jeho kutění zůstalo omezeno na techniku.)

Moderní vývoj možná více než kteroukoli jinou ovlivnil společnost českou. Naše záliba v novotách a v kutilství se výborně hodila nejen pro strojní průmysl pozdní monarchie, ale také pro politický radikalismus všeho druhu. Oslabení víry poskytlo zkypřenou půdu pro nacionalismus. Vedlo i ke ztrátě smyslu pro rozmanitost – z života společnosti byli vyloučeni nejen Němci, ale také aristokraté, církev a řada dalších autorit a pevných bodů, nebo prostě jen jiných zorných úhlů. Výsledkem bylo někdy svobodomyslné plebejství, jindy svévolná vulgarita, která nerespektovala tradice, majetek ani obecný zájem. Ve 20. století se mnozí Češi oddali nihilismu a starali hlavně o hlemýždě žeroucí zeleninu.

Není to tedy jen devastace obdobím nesvobody, ale naše celkové založení, které nám brání rozumět konservativnímu přístupu. Je tedy u nás nějaká tradice konservativního smýšlení?

Bez bouřky a pozdvižení

„Nic nežádáme jiného, jen to, co naše jest, a nic nového, ale staré…“ psal roku 1792 ve své žádosti novému císaři sedlák František Jan Vavák. Příznivé změny měly být provedeny, jak se vyjádřil jinde, „bez bouřky a pozdvižení“. Věřil ovšem také, že sedláci mají mít „srdce nakloněná vrchnostem našim“, a díky tomu „Pán Bůh nakloní srdce vrchnosti k nám“.

Písmák Vavák  (1741-1816) dokonce polemizoval s francouzskou revolucí, a to v knize „Tma ve dne jako v noci na rozumu lidském, v národu Francouzském učiněná“.  Vaváka, vlastně kolegu Josepha de Maistre, jako prvního z řady českých konservativců klade například politolog David Hanák, autor knihy České konservativní myšlení 1789-1989 (vyd. 2007), asi jediné svého druhu.

Vavák může být považovaný za mluvčího své třídy a doby, ale jinak zůstal osamocenou figurou. Nepochybný prvopočátek českého (liberálně) konservativního myšlení bychom zastihli nejpozději u Františka Palackého.  Tento muž byl politikem i veřejným intelektuálem své doby, a některé z jeho textů (vedle činů) by se měly ještě dnes pečlivě probírat v hodinách občanské nauky – a to jako příklad uvážlivé, neideologické a k realitě vztažené politice.

To je třeba případ jeho pojednání Idea státu rakouského, v němž dokazuje, že české národní společenství potřebuje uchování Rakouska pro obranu před německým i ruským expansionismem. Když za revoluce v roce 1848 ve svém Dopisu do Frankfurtu (německým  liberálům) odmítl úprk za abstraktní svobodou, byl napaden jako reakcionář. Jeho oddanost svobodě, samosprávě a ústavnosti přitom není možné zpochybnit. Palacký stojí u počátků nejsionějšího proudu českého konservativního smýšlení, které má zřetelně liberální a demokratické geny.

Také jeho zeť a politický dědic Rieger, další velká postava českého konservatismu, pokračoval v poznání, že „svobodu můžeme milovati jako ji miluje muž, jenž chce založit bezpečnou domácnost“ a že teprve pak lze „svobodu užívati, a ne se jí pouze obdivovali“.

Stejně tak ale do této tradice patří Havlíček, nepochybně liberál, ale také muž praktického založení a konservativního temperamentu: „Kde nemám jistotu neb pevnou naději, že by po provedené revoluci se mohla zaříditi a udržeti dobrá vláda, tam jest hřích nad národem raditi neb působiti revoluci…“. I jeho pojednání, například Co jest obec?, by měla být absorbována do českého přemýšlení o politice.

Havlíček však zemřel před obnovou ústavního pořádku a Staročeši ztráceli po rozšiřování volebního práva postupně půdu pod nohama. Oslabil je také neúspěch tváří v tvář  panovnickému domu i německo-rakouskému odporu. I zde platí, že úspěšná politika rozumných změn předpokládá tomu nakloněný institucionální pořádek. Tento předpoklad v českých dějinách opakovaně chyběl, a i proto jsme procházeli bolestivými zlomy. I po revolucích však, jak suše poznamenal Havlíček, „staré obyčeje navrátí se brzy zase s novými osobami“.

Malá pozornost se věnuje politickému myšlení české šlechty. Nedávno například H. Fořtová a D. Olšáková vydaly komentovanou korespondenci Lva Thuna s Alexisem de Tocqueville, jedním z nejvýznamnějších politických myslitelů vůbec. Za pozornost stojí řada dalších, třeba J.J. Clam Martinic.

Po roce 1989 vyšly v jednom svazku dvě pozoruhodné knížky Bedřicha Schwarzenberga Španělský deník a Zrození revolucí, svérázná pojednání komentující z velmi konservativního hlediska proměny Evropy předminulého století. V 19. století bychom také našli hned dva zajímavé konservativce jménem Karel Schwarzenberg. Nemluvě o Karlu VI. Schwarzenbergovi (1911-1986), historikovi, jemuž porevolučně vyšly dva výbory z díla, v jednom případě vydané M.C. Putnou. Tento Karel  byl otcem onoho Karla, který podle mínění některých není dostatečně Čechem.

Budování státu

České „pravicové“ politice na přelomu 19. a 20. století dominovali mužové spíše pokrokářského založení, ať už to byli Mladočeši (později Národní demokracie) nebo národní socialisté.  Byly to síly v jádru radikální, (někdy povrchně) liberální, mnohdy zaníceně antiklerikální a nacionalistické. Právě to je zřejmě myšlenkové a emocionální jádro i dnešního pravicového prostředí u nás.

Právě tyto síly se ujaly moci v „konservativním momentu“, kdy vznikla republika a Češi najednou hospodařili na vlastním – náhle měli uchovávat více než tvořit, a tvořit více než bořit, a měli se to naučit velmi rychle.

Jsou tací, kteří coby prvořadého konservativce doby vyzdvihují Karla Kramáře, který přemítal o povolání některého z Romanovců na uprázdněný český trůn. A nebo Aloise Rašína,  národohospodáře, kterému je přičítána zásluha na záchraně české měny. Oba tito pánové byli po určitou dobu Mladočechy, ať už to o nich vypovídá cokoli. (A na oba byl spáchán atentát opravdovou pistolí).

V oblasti politiky je asi nejzářivějším příkladem konservativce agrárník Alois Švehla, hostivařský sedlák, který ze selského přístupu udělal šťastnou zásadu své politiky. Byl především  praktickým politikem a nezanechal velký písemný odkaz. Je málo známo, že Karel Čapek hodlal se Švehlou vytvořit knihu na způsob Hovory s TGM, vzniklo však bohužel jen torzo. Švehla se například doslech., že chce někdo udělat zpěvohru o Jánošíkovi. „Proč pořád jen o těch zbojnících, proč taky neudělají něco o četnících?“

Jeho hlavním dědictvím byly politické aktivity – snaha domluvit se s menšinami, udržení demokratické vlády a také sociální zákonodárství, jako zdravotní a starobní pojištění. Jeho hlavním soupeřem byl Karel Prášek, představitel „konservativního“, velkostatkářského křídla  strany.

Jinou konservativní osobností doby byl historik Josef Pekař. V pojednání Kavalír Josef Pekař popisuje Petr Pithart (vlastně též přední konservativní autor své doby) zajímavý střet dvou koncepcí konservatismu v českém prostředí – v našich podmínkách totiž konservatismus jen málo kdy nemusel volit mezi ošemetnými možnostmi. Šlo o pozemkovou reformu, která po 1. světové válce přerozdělovala velkostatky ve prospěch malorolníků.

Švehla toto v podstatě radikální opatření vítal jako posílení selského stavu, kotvy společenského pořádku. Proti reformě vystoupil právě Pekař, který varoval mimo jiné před dalekosáhlým vlivem narušení vlastnické stability. Ukázal se být dobrým prorokem, protože celý proces vyvrcholil až o generaci později masovým združstevňováním, což je mimo jiné svědectvím o dalekosáhlém dopadu majetkové nejistoty. Na okraj poznamenejme, že někteří agrárníci na  pozemkové reformě rozhodně neprodělali.

Mnohé z intelektuálního života první republiky stále není dostatečně popsáno. Třeba osobnost Jana Mertla, sociologa, který se zabýval slabinami moderní demokracie, ale svou kritiku poněkud přešvihl a zkompromitoval se některými texty během okupace (studii o Mertlovi nedávno publikoval Z.R. Nešpor).

Známější Emanuel Rádl v několika knihách glosoval politické dění z pozice křesťana a filosofa. Ve své předsmrtné Útěše z filosofie pak nabídl  fascinující kritiku pošetilosti a mělkosti moderního světa.

Rio Preisner, český germanista (a později propagátor amerického konservatismu u nás), dokonce soudil, že předním konservativcem své doby byl i Franz  Kafka. Řeka konservativního smýšlení je někdy široká.

Na ztracené vartě

„Udělali jsme opravdu dobrý kauf, když jsme Schwarzenbergy, Lobkowitze, Clam-Martinice, Thurn-Taxise a jiné nahradili Masaryky, Beneši, Kramáři, Klofáči, Stříbrnými, Hodži, Berany, Zenkly, Šrámky?“, ptal se katolický publicista Ladislav Jehlička, volající po obnově absolutní monarchie, zatímco Jan Zahradníček své současníky upozorňoval, že „…teď všichni chutnáme to trpké ovoce hanby a ponížení, vyrostlé na stromě, který svými kořeny netkvěl … v půdě naší vlasti, … nýbrž žil jenom z cizorodých nánosů …“

K demokracii a liberalismu nepřátelské katolické intelektuální hlasy – přičemž nešlo zdaleka o všechny katolické autory! – je možné chápat v kontextu kontinentální tradice autoritářského a antiliberálního konservatismu, stejně jako zklamání z ne vždy příkladného vývoje u nás.

Možná šlo spíše o „tradicionalisty“ a ne konservativce. Krom toho je pro ně příznačný odklon od politických stanovisek ke společenské a kulturní kritice. I tito autoři už nebyli obhájci etablovaného řádu proti radikálním a pokrokářským nájezdníkům, ale těmi, kdo se snažili probít se zpět za hradby. A nebo už byli jen postávajícími válečníky, kteří zpovzdálí zlořečili novým obyvatelům pevnosti?

Nejeden z nich za druhé republiky a za okupace napsal a řekl ledacos nehezkého. Snad i to přispělo k diskreditaci čehokoli pravicového, paradoxně včetně pravice liberální. Po osvobození nebyla obnovena Národní demokracie ani agrárníci, zatímco Lidovou stranu ovládlo Šrámkovo křídlo.

Milan Drápala pak v antologii české protikomunistické publicistiky z let 1945-1948 „Na ztracené vartě Západu“ shromáždil poslední zbytky liberálního a konzervativního myšlení před Únorem 1948.

Paralelní polis

„Většina struktur vážících se k životu obce funguje buď nedostatečně, nebo dokonce škodlivě. Navrhuji, abychom se spojili v úsilí o  vytvoření paralel¬ních struktur, schopných suplovat chybějící obecně prospěšné a nezbytné funkce.“ Tento text z roku 1978 o „paralelní polis“ napsal Václav Benda, katolický disident. Může sloužit jako příklad boje odhodlaného konservativního jedince proti tomu, aby byl zahnán do mentálního ghetta.

V disentu byla řada osobností, které lze označit za konservativce, a které si vytvořily vlastní pozitivní program – Daniel Kroupa, Alena Hromádková, Rudolf Kučera a jistě řada dalších.  Velká část z nich po roce 1989 vstoupila do politiky a ovlivnila první kroky české transformace. I tento proces vlastně představoval práci (re)konstrukční a proti tomu, co je v zájmu toho, co by být mohlo – z hlediska konservativního tedy skoro akrobatickou.

Až na nepatrné výjimky vliv těchto osobností zeslábl a většinou z politiky úplně odešli. Také lidé jako Vojtěch Cepl nebo Vladimír Čermák už nežijí. Takřka jediným hlasem na pravici se stala Občanská demokratická strana. Co to pro český konservatismus v politice znamenalo?

Pozitivně vzato, ODS a jmenovitě Václav Klaus se zasloužili o rehabilitaci trhu, soukromého vlastnictví a prosazení standardní stranické politiky. To vůbec není málo. Vždyť rok 1989 byl v mnoha ohledech institucionálně i mentálně bodem nula – nebo ještě méně. Tento obrat asi ocení jen pamětník.

Zároveň ale je jen velmi obtížné hodnotit tuto stranu jako konservativní, jakkoli si to řada jejích členů a příznivců kupodivu myslí. ODS nikdy nebojovala za morální či historickou dimenzi politiky, nepočítáme-li v to třeba zneužívání (i vyvolávání) obav z Německa. Nebyla hlavním prosazovatelem restitucí a už vůbec ne restitucí církevních. Neotevírá debaty o morálních otázkách, jako jsou potraty, byla proti zavedení Senátu, instituce z definice konzervativní, a tak bychom mohli pokračovat. To není nic proti občanským demokratům – jen konstatujeme, že napravo od „mladočeské“ ODS dnes vězí díra.

Budoucnost minulosti

Svět konservativní pravice v českém intelektuálním prostředí je přes to všechno živý a pestrý – od monarchistů, jako je Petr Placák, přes konservativně se vyjadřující liberály, jako je Roman Joch, až po různé křesťansky orientované osobnosti, které se ke konservatismu možná ani nehlásí.

Tito lidé a tyto instituce jsou jen málo kdy zmiňovány v běžném zpravodajství a nejsou součástí veřejné debaty. Z různých důvodů se její součástí nebo alespoň předmětem pozornosti staly spíše velmi tradicionalisticky až fundamentalisticky se vyjadřující osobnosti.

Zde je na místě varování: ne každý, kdo mluví o národě, je vlastenec. Ne každý, kdo se dovolává  Boha, je bohabojný. Ne každý, kdo hovoří o morálce, je ctnostný.  A jistě ne každý, používá konservativní pojmy, je konservativec. Ti, kdo chtějí stát a společnost ne trochu lepší, ale zcela jiné, a to pokud možno ihned, konservativci nejsou.

Těšme se však z toho, co máme, nebo mít můžeme. Skutečný český konservatismus má úctyhodnou minulost, a může mít i budoucnost. Dokonce ani není potřeba trávník tři sta let kosit. Pohnojený už je, stačí trochu ho uhrabat a zalít.