Klaus, Havel, jakobíni a konzervatismus

17.2.2013

jochPrezident Václav Klaus přirovnal v rozhovoru pro polský týdeník Do Rzeczy politiku Václava Havla k radikálům krvavé francouzské revoluce. „Byla to spíše ozvěna francouzského jakobínství než britský konzervativní princip klasického liberalismu. Bylo to extrémní levičáctví.“ Na Klausova výbušná slova reaguje Roman Joch.

Pro jakobinismus je nejpříznačnější krvavý revoluční teror, popravy nejen aristokracie, kléru a politických odpůrců, ale i spojenců-revolucionářů, kteří jsou názorově o milimetr jinde. V tomto smyslu samozřejmě Václav Havel žádný jakobín nebyl, a není jím ani Václav Klaus. Nejbližší analogií k nim byli komunisté v polovině 20. století.

„Jakobín“ je však v konzervativním lexikonu jednou z nejhorších nadávek; je označením antiteze všeho, o co konzervatismus usiluje. Možná proto Klaus v souvislosti s Havlem tohoto epiteta užil. Někteří kritici jakobinismu jako rakouský klasický liberál a monarchista (monarchista skutečný, to jest antidemokrat) Erik von Kuehnelt-Leddihn (1909–1999) tvrdili, že od jakobinismu vedla cesta jak ke komunismu, tak k nacismu, neboť jakobinismus svým rovnostářstvím otvíral cestu nejen radikálnímu kolektivismu sociálnímu a třídnímu (socialismus, komunismus), ale i národnímu (nacionalismus).

Nicméně jakobinismus se kromě velkého teroru a extrémní politické netolerance vyznačoval i dalšími postoji, na které poukážeme a srovnáme, jak je zastávali Havel či Klaus.

  • Antiklerikalismus. Václav Havel po zvolení prezidentem požádal katolickou církev o sloužení slavnostní mše Te Deum ve svatovítské katedrále a udržoval dobré vztahy s pražskými arcibiskupy Tomáškem a Vlkem. Václav Klaus se účastní svatováclavských poutí do Staré Boleslavi a udržuje dobré vztahy s pražským arcibiskupem Dukou. V tomto ohledu ani jeden z nich není jakobínem, nýbrž oba jsou celkem jasnými antijakobíny.
  • Centralismus, odpor vůči decentralizaci, federalismu (jejž obhajovali girondini), lokálním (provinčním) sněmům a parlamentům, koncentrace veškeré moci do Paříže, v Paříži do Konventu, v Konventu do Výboru pro veřejné blaho a ve výboru do rukou Robespierra. Vizí Václava Havla bylo několik úrovní státní moci, moc dělená, moc sdílená. Havel byl stoupencem decentralizace a vzniku krajských samospráv v České republice, jakož i delegování pravomocí na instituce Evropské unie. Tedy v jeho představě část moci měla být na úrovni krajů, část na úrovni národní (státní) a část na úrovni EU. Klaus naopak, byl-li v něčem v politické kariéře konzistentní, pak v obhajobě a prosazování suverénního, centralizovaného národního státu. Klaus nebyl stoupencem decentralizace a silných krajů, a rovněž není stoupencem předávání pravomocí EU. Jeho představou byla a je centralizovaná ČR, jíž se vládne výlučně z Prahy, se silnou vládou, a pokud možno jednokomorovým parlamentem (Senát příliš moc drolí a brání jednoduchému vládnutí silné osy většina ve sněmovně – vláda). Jeho koncepce státní moci a její koncentrace do jedné osy jednokomorový parlament-vláda je více jakobínská u Klause, než kdy byla u Havla.
  • Koncepce „Francouzské republiky, jednotné a nedělitelné“ v sobě zahrnovala nejen odpor vůči místním samosprávám a řízení země exekutivou z Paříže, ale i představu nivelizovaného francouzského národa, z nějž se vyloučí aristokracie a potlačí cizojazyčné menšiny (německy mluvící Alsasani, keltští Bretonci). Tuto určitou fobii vůči šlechtě a cizojazyčným historickým obyvatelům zemí českých projevoval nyní během přímých prezidentských voleb výrazně Klaus a není známo, že by ji kdy sdílel Havel. U Klause ta fobie nabyla dokonce jakobínského rozměru vylučování z národa každého, kdo do nivelizované šablony „Čecha“ definovaného etnicky, jazykově a plebejsky nezapadá – viz Klausovo vylučování Karla Schwarzenberga z českého národa. Tady už lze mluvit o výrazném Klausově jakobínském rysu. To ovšem ještě neznamená, že by ho šlo legitimně označit za jakobína

Samospráva zemská, nebo národní?

I když anglosaský klasický liberalismus požaduje výrazné omezení státní moci až na úroveň minimálního státu a v rámci státní moci její nejvýraznější decentralizaci a federalismus, evropští kontinentální liberálové v 19. století byli stoupenci centralizovaných národních států. Byli to národní liberálové, kteří považovali etnický nacionalismus minimálně za stejně důležitý jako liberalismus; příznačný byl pro ně rovněž antiklerikalismus. Konzervativci byli stoupenci nadnárodních nebo vícenárodních monarchií, a v jejich rámci decentralizace, státního zemského práva a lokálních volených sněmů. Křesťanství pro ně bylo důležitější než nacionalismus.

Ve střední Evropě se například nemohli domluvit němečtí a rakouští německy mluvící liberálové s těmi českými: ti němečtí věděli, že německy mluvící občané mají v celé rakouské části Rakouska-Uherska většinu, a proto požadovali centralizovaný stát řízený z Vídně a odmítali zemskou autonomii pro Čechy nebo Kraňsko (větší část dnešního Slovinska).

Naopak čeští národní liberálové (mladočeši) věděli, že v rámci historických Zemí Koruny české mají česky mluvící občané většinu, a proto požadovali co největší autonomii pro Čechy a Moravu v rámci Rakouska-Uherska – ale už nebyli ochotní poskytnout stejnou autonomii etnickým Němcům v pohraniční království (takzvaných Sudetech)! Jinými slovy, byl to spor centralistických a centralizujících liberálů-nacionalistů na obou stranách, z nichž všichni byli proti autonomii pro menšiny, leč nemohli se shodnout na rozměrech a podobě území, na němž se má centralisticky vládnout. Byl to spor, v němž kompromis nebyl možný.

Pro konzervativce, ať již české či německy mluvící, z nichž většina byla antinacionalistická a prokřesťanská, bylo naopak společné křesťanství důležitější než národní odlišnosti, a neviděli tedy žádný problém v zemském právu, samosprávě a lokálních volených sněmech. Samospráva ale měla být zemská, vztahující se k území, nikoli národní vztahující se k etniku. Tito čeští konzervativci (a konzervativní liberálové jako staročeši) neměli problém spolupracovat s rakouskými konzervativci, jako byl hrabě Eduard Taaffe.

Národní socialista Klaus a bohém Havel

Původně jsem měl za to, že Klaus je typický národní liberál z 19. století. Jenže proti tomu jsou dvě věci. Za prvé, když byl premiérem (1992–1997), jeho rétorika (především v anglicky mluvících zemích) sice byla příkladně liberální (až libertariánská), ale jeho domácí politika sociálně demokratická. Vzpomeňme například jeho neochotu privatizovat oligopol českých komerčních bank, zbytečné ústupky železničářským odborům či extrémně vysoká (měřeno dnešními měřítky) progresivní daň z příjmu. Ta se za Klausovy éry pohybovala nezřídka ve výši 40 procent. Klaus neustále odmítal snahu ODA o její snížení, jež nastalo až za Topolánkovy (a Kalouskovy) éry. (ČR má na evropské poměry sice nízkou daň z příjmu fyzických osob, ale zato velice vysoké sociální a zdravotní „pojištění“, takže celková daňová zátěž českých občanů je v rámci EU průměrná a standardní.)

A za druhé, jeho jednoznačná a aktivní podpora kandidáta levice v letošních českých prezidentských volbách. Klause lze tudíž označit spíše za člena národně-socialistického bloku v ČR než za národního liberála

Václav Klaus označil Václava Havla nejen za jakobína, ale i za extrémního levičáka. Tím Havel také nebyl. Založením to byl především bohém a jeho politické názory byly synkretické a eklektické; některé levicové, jiné nikoli. Byl to liberál levého středu.

Nejvíce levicový byl v otázkách kulturních a morálních týkajících se například environmentalismu, rodiny, manželství, registrovaného partnerství či populačních záležitostí. Tady je Klaus pravdě nejblíže a Havlovo koketování s globálním světovým vládnutím lze označit za nejvíce jakobínský aspekt jeho postojů.

Pokud jde o Havlovy ekonomické názory, neměl problém s kapitalismem současné západní společnosti. Nebyl to klasický liberál, ale nebyl to ani socialista. Václav Klaus byl rétoricky mnohem liberálnější, ale prakticky coby premiér nebudoval u nás anglosaský model kapitalismu, nýbrž rýnský (sociálně-ekonomický systém založený mimo jiné na partnerství odborů a zaměstnavatelů); v tom si byli podobní.

Humanitární bombarďák Havel

Nejpravicovější byl Havel v politice zahraniční a bezpečnostní. Nejenže před listopadem 1989 aktivně bojoval proti komunistického režimu – na rozdíl od Klause, který cudně mlčel –, nýbrž po roce 1989 se velice brzo (po kratičké „dienstbierovské“ neutralistické fázi) stal oduševnělým atlantistou. Společně s Margaret Thatcherovou se stal jedním z patronů Nové atlantické iniciativy založené v květnu 1996 v Praze, jejímž cílem bylo dostat nově svobodné a demokratické postkomunistické země střední a východní Evropy do NATO.

Jeho názory na atlantismus a USA byly bližší názorům Margaret Thatcherové (s nimiž je měl identické) než názorům Michaela Foota či Tonyho Benna, představitelů levého křídla britské Labouristické strany. Při příležitosti 10. výročí listopadu 1989 Havel udělil nejvyšší české stání vyznamenání, Řád bílého lva, sedmi zahraničním státníkům, mezi nimiž byli i Ronald Reagan, Margaret Thatcherová a George Bush starší. To by žádný extrémní levičák nikdy neudělal. (Čtyřmi dalšími byli Helmut Kohl, Lech Wałęsa, Michail Gorbačov a François Mitterand in memoriam.)

Stoupenci Václava Klause vyčítají Havlovi, že byl „humanitární bombarďák“, který podpořil zásah NATO v bývalé Jugoslávii; opomínají ale připomenout, že Margaret Thatcherová už v roce 1991, když srbsko-černohorské (svazové jugoslávské) jednotky ostřelovaly a bombardovaly Dubrovník, veřejně volala po zásahu NATO proti nim; dávno předtím, než to obhajoval Havel.

A po okupaci Kuvajtu Irákem Saddáma Husajna Thatcherová v létě 1990 letěla do Washingtonu, aby váhajícího prezidenta Bushe staršího přesvědčila k vojenské operaci proti Saddámovi (jela mu dodat „transplantaci páteře“, jak to později asertivně nazvala). Byly-li tedy Havlovy zahraničně- a bezpečnostně-politické názory levicové, pak Margaret Thatcherová musela být ultralevicová…

Jinými slovy, Havel byl ve svých názorech napůl Ronald Reagan (v zahraničních a bezpečnostních), napůl Jane Fondová (v morálních a kulturních).

Klaus opustil pravici už dávno

Nasnadě je otázka, proč natolik Klausova přehnaná, neadekvátní a hysterická obvinění Havla. První možností je ztráta soudnosti, druhou mobilizace jeho stoupenců k další politické kariéře, třetí vnitřní nervozita Klause, ať už z konce prezidentství či z většinově negativní reakce na jeho amnestii. A čtvrtou patologická halucinace, že čím více bude Havel pošpiněn a popliván, tím bude Klaus opticky působit jako větší.

Těžko říct, co (či jaká kombinace) z toho. Bezprostředním negativním dopadem Klausových postojů a řečí však velmi snadno může být diskreditace konzervatismu. „Je-li Klaus konzervativec a říká-li toto a koná takto, pak konzervatismus je pěkný fujtajbl…,“ řekne si nejspíš nejeden člověk, který toho o konzervatismu příliš neví. Z mé zkušenosti se soudnými nekonzervativci u nás však vyplývá, že takto to naštěstí nevnímají; Klause za autentického či jediného možného představitele konzervatismu nepovažují. Chápou, o co skutečně jde: o pokus o únos prozápadního konzervatismu východním směrem.

Klaus není liberál, natož konzervativec; v prezidentské volbě se aktivně a vehementně zařadil do národně-socialistického bloku u nás, tedy na levici. Vůdcem českého nacionalismu být může, pravice či konzervatismu však nikoli.

A není čeho litovat. Nikoli my na pravici opouštíme jeho, nýbrž on opustil nás – už dávno. Byl-li ovšem kdy na naší straně.

Vyšlo na www.ceskapozice.cz

 

Příspěvků : 6 - Klaus, Havel, jakobíni a konzervatismus

  1. Petr : 8.4.2013 v 18.36

    Výrok dne: Margaret Thatcher (kniha Umění vládnout): “O tom, že je Václav Havel antikomunista, nelze pochybovat. Je to ale člověk levicový a obráží se to v jeho pohledu na svět.”

    Což jen odráží nesmyslnost paně Jochovy repliky ohledně této Železné dámy a V. H. (viz výše).

  2. David : 8.4.2013 v 14.37

    Připojuji poděkování za pěkný text . Jen bych rád , aby v porovní antiklerikálního postoje V.H. a V.K. nebyla opomenuta Klausova dlouihodobě , konzistentně ražená teze o církvi jako o spolku zahrádkářů, rozuměj dobře i s tím v českých zemích typickým ironickým podtónem . Jeho vstřítcnost k církvi, v poslední době , mi příjde spíše jako jeho typická mocenská hrátka bez opory v dlouhodoběji zastávaných osobních postojích.

  3. Jan Petr : 30.3.2013 v 23.50

    Bohužel další manipulativní článek pana Jocha.
    Nejsem žádný fanda Václava Klause, ale pokud jej srovnáme s Václavem Havlem skutečně bez emocí, tak vychází jednoznačně lépe.

    1. Havel vždy prosazoval tzv.nepolitickou politiku, která v podstatě likviduje legitimitu politiky i demokracii. Klaus vždy hájil standardní parlamentní demokracii.

    2. Havel jako každý správný kavárenský intelektuál verbálně hlásal pravdu a lásku,aby potom do politiky zavedl pojmy jako humanitárního bombardování (terminologická podobnost s Výborem pro obecné blaho francouzských jakobínů není jen čistě náhodná), jehož výsledkem bylo mj. i ustanovení teroristického státu Kosovo.

    3. Havel nehájil pouze útok na Irák v roce 1990, ale i v roce 2003 z naprosto vylhaných důvodů, jehož důsledkem byla diskreditace pravicové politiky (USA, Španělsko) a nástup levice (Obama, Zapatero) a především likvidace iráckých náboženských menšin(chaldejci)a destabilizace celého regionu…mimochodem celé ideologické pozadí prosazovatelů tohoto dobrodružství bylo tzv. neokonzervativní, což jsou ve skutečnosti bývalí marxisté,kteří pouze přelakovali vysačku na modro, ale ponechali si pojetí politiky jako boje dobra a zla (tedy politický manichejismus) – tento bod by si měl pan Joch přečíst alespoň třikrát,než začne někoho obviňovat z nedostatku “pravicovosti”.

    4.V době rozpadu Československa se Havel ukázal jako prezident naprosto neschopný jakékoliv politické akce. S tehdejším počínáním Klause jsem v té době hluboce nesouhlasil, ale nyní musím uznat, že měl pravdu.

    5. Havel podporoval všechny ty moderní ismy: genderismus, homosexualismus, enviromentalismus, atd. Klaus je jeden z mála top politiků (a to i v rámci celého Západu), který se nebojí proti tomu vystupovat.

    6. Havel vždy podporoval levicové a unifikační tendence EU.

    Klaus měl v bodech 1. – 5. vždy mnohem realističtější přístup. Přitom realismus je základem skutečného konzervatismu. V bodě 6. jsem přesvědčen, že čas dá Klausovi v budoucnu taky za pravdu.

    7. Co se týká “aktivního boje Havla proti komunismus vs. Klausova cudného mlčení”, faktem je, že Havel byl elitní disident, který v tehdejším Československu, kde běžní lidé neměli možnost si koupit ani zahraniční šampón nebo rifle v tuzexu, jezdil mercedesem a žil zcela bohémským (nemravným) životem – posledně uvedené rovněž není moc konzervativní.

    Na druhou stranu, v době demokracie se Havel mockrát proti mainstreamu postavit nedokázal, narozdíl od Klause.

    Tím jse nechtěl říct, že Klaus je dokonalý a Havel ve všem lump (naopak dokázal bych jmenovat i dimenze, kde vychází Havel lépe), chtěl jsem ale jen upozornit na značnou nevyváženost článku pana Jocha!!!

  4. Vilém : 20.2.2013 v 21.09

    Tento text je založen na několika slovech vytržených z kontextu. Kdyby se pan Joch pokusil interpretovat Klausova slova korektně, zjistil by, že jakobín v dané souvislosti znamená radikál, revolucionář, někdo, kdo je proti zřízení. Klaus to ostatně v tom rozhovoru také vyjádřil. Historické exkurzy jsou zbytečné, stačí zjistit, zda je pro takové označení Havla nějaký faktický podklad.
    Podle všeho ano, protože Havlovy ideály byly s politickou demokracií neslučitelné, a mezi extrémisty Havla nelze zařadit jen díky tomu, že za nimi díky své lidskosti nešel důsledně, aniž by je ovšem opustil. Pokud se obeznámíme s Havlovými díly, jako červená nit se jimi táhne přesvědčení, že skutečným problémem současné civilizace je formální právní rozhodování (“byrokracie”), svoboda podnikání (“konzumní společnost”), výrobní aktivita (“ničení přírody”) a demokracie (“stranické politikaření”). Havlovo řešení lze ve stručnosti popsat jako nastolení nepolitické vlády výjimečných osvícených osobností, kterým je cizí touha po moci i majetku a které se zodpovídají čemusi vyššímu, než jsou nějaké strany nebo voliči, obvykle vlastnímu svědomí. Tak sledují obecné dobro a bojují proti temným silám, tedy pokud jim náhodou právě neprodávají Lucernu nebo s nimi nedělají jiný výhodný obchod.

    Klausův mocenský realismu až cynismus je jednostranný, ale v praxi se ukázalo, že Havlova morální politika při pokusu o uskutečnění nepolitické politiky vždy skončila ještě hůř – potupnou blamáží, ať šlo o pokus prosazovat do politiky ušlechtilé osobnosti (ODA nakonec nebyla schopna ani uhradit dluhy), vzepřít se opoziční smlouvě občanskými iniciativami (Impuls 99, Děkujeme, odejděte!) a volbou nezávislých senátorů (například dnes zapomenutý bankrotář Fischer), nebo o novější pokusy US nebo Zelených (raději ani nemluvě o Cestě změny apod.). Vždy se ukázalo, že jde o bombastické frázisty a pompézní moralisty neschopné čehokoli kromě štvaní proti silnějším politikům metodami, které nebyly o nic lepší než metody stran. Navíc tyto osobnosti vystupovaly, jako by jejich političtí oponenti byli nositeli Zla, přestože jen prosazovali jiné zájmy a jiný program. Naposledy se tito jakobíni projevili při prezidentských volbách, kdy se zoufale snažili přesvědčit veřejnost, že Zeman je amorální zrůda a kníže morální gigant přinášející změnu a očistu politiky. Klausova kritika je tedy pochopitelná, i když mohla být vyjádřena ohleduplněji a komplexněji.

  5. Michal : 17.2.2013 v 19.18

    President mi uniká, naštěstí i on patří i etologicky k savcům. Nemohu presidenta se dotazovat, jej zkoušet, testovat. Zbývají ti savci. Kdy se mne pes bojí? Když sám chystá útok a očekává automaticky, že i já budu útočit. Když si otestuje, že já útočit nepotřebuji, mohu jej anihilovat, ani mně nestojí za zvýšený tep srdce, útoku se vzdá a bát se přestane. . . . Podobně kost, myslím velká, pánev býka či jeho femor. Položí a hledá, koho by kousl, on by se o kost rval, zkoumá, kde je kdo, co k rvačce má blízko. Většinou to proběhne symbolicky, ale měl jsem modřin dost. Když skončí rituál, ulehne ke své kosti a již se ji věnuje nerušeně. . . . Hlava státu není pes, ani šelma, ani němá tvář, jen ty tendence máme společné, umožnily nám přežít snad milion let, kdy jsou relativně stabilní. p.Klaus, republika bez prezidenta mi nevadí, ale toleruji ji i s prezidentem, odchází do mocensko-politických věčných lovišť, tam na něj čeká podle jeho fantazie protivník, již zabydlený, v koalicích, s ochranou mstitele publika. Co může p.Klaus udělat, dokud má ještě pozornost a kopec Žiži (katedrála je tam krátce) , podnikne šturm do zásvětí. Uvede na pravou míru to, v čem politizoval a ikoně Havla se klaněl. Ale třeba je jeho tah střelcem jen cesta do vlády? Strany? Šach je mi proti mysli, pro mne pravda je neskrytost, důvěra, že i protivník ji ctí. Ale očekávat čestného protivníka vyžaduje jak jinak i čest vlastní, atd…

  6. Dušan : 17.2.2013 v 18.43

    Vynikající text, výstižné shrnutí názorů a postojů obou protagonistů, skvělý závěr. Díky!

Napsat komentář k Petr Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?