Prezident Václav Klaus přirovnal v rozhovoru pro polský týdeník Do Rzeczy politiku Václava Havla k radikálům krvavé francouzské revoluce. „Byla to spíše ozvěna francouzského jakobínství než britský konzervativní princip klasického liberalismu. Bylo to extrémní levičáctví.“ Na Klausova výbušná slova reaguje Roman Joch.

Pro jakobinismus je nejpříznačnější krvavý revoluční teror, popravy nejen aristokracie, kléru a politických odpůrců, ale i spojenců-revolucionářů, kteří jsou názorově o milimetr jinde. V tomto smyslu samozřejmě Václav Havel žádný jakobín nebyl, a není jím ani Václav Klaus. Nejbližší analogií k nim byli komunisté v polovině 20. století.

„Jakobín“ je však v konzervativním lexikonu jednou z nejhorších nadávek; je označením antiteze všeho, o co konzervatismus usiluje. Možná proto Klaus v souvislosti s Havlem tohoto epiteta užil. Někteří kritici jakobinismu jako rakouský klasický liberál a monarchista (monarchista skutečný, to jest antidemokrat) Erik von Kuehnelt-Leddihn (1909–1999) tvrdili, že od jakobinismu vedla cesta jak ke komunismu, tak k nacismu, neboť jakobinismus svým rovnostářstvím otvíral cestu nejen radikálnímu kolektivismu sociálnímu a třídnímu (socialismus, komunismus), ale i národnímu (nacionalismus).

Nicméně jakobinismus se kromě velkého teroru a extrémní politické netolerance vyznačoval i dalšími postoji, na které poukážeme a srovnáme, jak je zastávali Havel či Klaus.

• Antiklerikalismus. Václav Havel po zvolení prezidentem požádal katolickou církev o sloužení slavnostní mše Te Deum ve svatovítské katedrále a udržoval dobré vztahy s pražskými arcibiskupy Tomáškem a Vlkem. Václav Klaus se účastní svatováclavských poutí do Staré Boleslavi a udržuje dobré vztahy s pražským arcibiskupem Dukou. V tomto ohledu ani jeden z nich není jakobínem, nýbrž oba jsou celkem jasnými antijakobíny.

• Centralismus, odpor vůči decentralizaci, federalismu (jejž obhajovali girondini), lokálním (provinčním) sněmům a parlamentům, koncentrace veškeré moci do Paříže, v Paříži do Konventu, v Konventu do Výboru pro veřejné blaho a ve výboru do rukou Robespierra. Vizí Václava Havla bylo několik úrovní státní moci, moc dělená, moc sdílená. Havel byl stoupencem decentralizace a vzniku krajských samospráv v České republice, jakož i delegování pravomocí na instituce Evropské unie. Tedy v jeho představě část moci měla být na úrovni krajů, část na úrovni národní (státní) a část na úrovni EU. Klaus naopak, byl-li v něčem v politické kariéře konzistentní, pak v obhajobě a prosazování suverénního, centralizovaného národního státu. Klaus nebyl stoupencem decentralizace a silných krajů, a rovněž není stoupencem předávání pravomocí EU. Jeho představou byla a je centralizovaná ČR, jíž se vládne výlučně z Prahy, se silnou vládou, a pokud možno jednokomorovým parlamentem (Senát příliš moc drolí a brání jednoduchému vládnutí silné osy většina ve sněmovně – vláda). Jeho koncepce státní moci a její koncentrace do jedné osy jednokomorový parlament-vláda je více jakobínská u Klause, než kdy byla u Havla.

• Koncepce „Francouzské republiky, jednotné a nedělitelné“ v sobě zahrnovala nejen odpor vůči místním samosprávám a řízení země exekutivou z Paříže, ale i představu nivelizovaného francouzského národa, z nějž se vyloučí aristokracie a potlačí cizojazyčné menšiny (německy mluvící Alsasani, keltští Bretonci). Tuto určitou fobii vůči šlechtě a cizojazyčným historickým obyvatelům zemí českých projevoval nyní během přímých prezidentských voleb výrazně Klaus a není známo, že by ji kdy sdílel Havel. U Klause ta fobie nabyla dokonce jakobínského rozměru vylučování z národa každého, kdo do nivelizované šablony „Čecha“ definovaného etnicky, jazykově a plebejsky nezapadá – viz Klausovo vylučování Karla Schwarzenberga z českého národa. Tady už lze mluvit o výrazném Klausově jakobínském rysu. To ovšem ještě neznamená, že by ho šlo legitimně označit za jakobína

Samospráva zemská, nebo národní?

I když anglosaský klasický liberalismus požaduje výrazné omezení státní moci až na úroveň minimálního státu a v rámci státní moci její nejvýraznější decentralizaci a federalismus, evropští kontinentální liberálové v 19. století byli stoupenci centralizovaných národních států. Byli to národní liberálové, kteří považovali etnický nacionalismus minimálně za stejně důležitý jako liberalismus; příznačný byl pro ně rovněž antiklerikalismus. Konzervativci byli stoupenci nadnárodních nebo vícenárodních monarchií, a v jejich rámci decentralizace, státního zemského práva a lokálních volených sněmů. Křesťanství pro ně bylo důležitější než nacionalismus.

Ve střední Evropě se například nemohli domluvit němečtí a rakouští německy mluvící liberálové s těmi českými: ti němečtí věděli, že německy mluvící občané mají v celé rakouské části Rakouska-Uherska většinu, a proto požadovali centralizovaný stát řízený z Vídně a odmítali zemskou autonomii pro Čechy nebo Kraňsko (větší část dnešního Slovinska).

Naopak čeští národní liberálové (mladočeši) věděli, že v rámci historických Zemí Koruny české mají česky mluvící občané většinu, a proto požadovali co největší autonomii pro Čechy a Moravu v rámci Rakouska-Uherska – ale už nebyli ochotní poskytnout stejnou autonomii etnickým Němcům v pohraniční království (takzvaných Sudetech)! Jinými slovy, byl to spor centralistických a centralizujících liberálů-nacionalistů na obou stranách, z nichž všichni byli proti autonomii pro menšiny, leč nemohli se shodnout na rozměrech a podobě území, na němž se má centralisticky vládnout. Byl to spor, v němž kompromis nebyl možný.

Pro konzervativce, ať již české či německy mluvící, z nichž většina byla antinacionalistická a prokřesťanská, bylo naopak společné křesťanství důležitější než národní odlišnosti, a neviděli tedy žádný problém v zemském právu, samosprávě a lokálních volených sněmech. Samospráva ale měla být zemská, vztahující se k území, nikoli národní vztahující se k etniku. Tito čeští konzervativci (a konzervativní liberálové jako staročeši) neměli problém spolupracovat s rakouskými konzervativci, jako byl hrabě Eduard Taaffe.

Národní socialista Klaus a bohém Havel

Původně jsem měl za to, že Klaus je typický národní liberál z 19. století. Jenže proti tomu jsou dvě věci. Za prvé, když byl premiérem (1992–1997), jeho rétorika (především v anglicky mluvících zemích) sice byla příkladně liberální (až libertariánská), ale jeho domácí politika sociálně demokratická. Vzpomeňme například jeho neochotu privatizovat oligopol českých komerčních bank, zbytečné ústupky železničářským odborům či extrémně vysoká (měřeno dnešními měřítky) progresivní daň z příjmu. Ta se za Klausovy éry pohybovala nezřídka ve výši 40 procent. Klaus neustále odmítal snahu ODA o její snížení, jež nastalo až za Topolánkovy (a Kalouskovy) éry. (ČR má na evropské poměry sice nízkou daň z příjmu fyzických osob, ale zato velice vysoké sociální a zdravotní „pojištění“, takže celková daňová zátěž českých občanů je v rámci EU průměrná a standardní.)

A za druhé, jeho jednoznačná a aktivní podpora kandidáta levice v letošních českých prezidentských volbách. Klause lze tudíž označit spíše za člena národně-socialistického bloku v ČR než za národního liberála

Václav Klaus označil Václava Havla nejen za jakobína, ale i za extrémního levičáka. Tím Havel také nebyl. Založením to byl především bohém a jeho politické názory byly synkretické a eklektické; některé levicové, jiné nikoli. Byl to liberál levého středu.

Nejvíce levicový byl v otázkách kulturních a morálních týkajících se například environmentalismu, rodiny, manželství, registrovaného partnerství či populačních záležitostí. Tady je Klaus pravdě nejblíže a Havlovo koketování s globálním světovým vládnutím lze označit za nejvíce jakobínský aspekt jeho postojů.

Pokud jde o Havlovy ekonomické názory, neměl problém s kapitalismem současné západní společnosti. Nebyl to klasický liberál, ale nebyl to ani socialista. Václav Klaus byl rétoricky mnohem liberálnější, ale prakticky coby premiér nebudoval u nás anglosaský model kapitalismu, nýbrž rýnský (sociálně-ekonomický systém založený mimo jiné na partnerství odborů a zaměstnavatelů); v tom si byli podobní.

Humanitární bombarďák Havel

Nejpravicovější byl Havel v politice zahraniční a bezpečnostní. Nejenže před listopadem 1989 aktivně bojoval proti komunistického režimu – na rozdíl od Klause, který cudně mlčel –, nýbrž po roce 1989 se velice brzo (po kratičké „dienstbierovské“ neutralistické fázi) stal oduševnělým atlantistou. Společně s Margaret Thatcherovou se stal jedním z patronů Nové atlantické iniciativy založené v květnu 1996 v Praze, jejímž cílem bylo dostat nově svobodné a demokratické postkomunistické země střední a východní Evropy do NATO.

Jeho názory na atlantismus a USA byly bližší názorům Margaret Thatcherové (s nimiž je měl identické) než názorům Michaela Foota či Tonyho Benna, představitelů levého křídla britské Labouristické strany. Při příležitosti 10. výročí listopadu 1989 Havel udělil nejvyšší české stání vyznamenání, Řád bílého lva, sedmi zahraničním státníkům, mezi nimiž byli i Ronald Reagan, Margaret Thatcherová a George Bush starší. To by žádný extrémní levičák nikdy neudělal. (Čtyřmi dalšími byli Helmut Kohl, Lech Wałęsa, Michail Gorbačov a François Mitterand in memoriam.)

Stoupenci Václava Klause vyčítají Havlovi, že byl „humanitární bombarďák“, který podpořil zásah NATO v bývalé Jugoslávii; opomínají ale připomenout, že Margaret Thatcherová už v roce 1991, když srbsko-černohorské (svazové jugoslávské) jednotky ostřelovaly a bombardovaly Dubrovník, veřejně volala po zásahu NATO proti nim; dávno předtím, než to obhajoval Havel.

A po okupaci Kuvajtu Irákem Saddáma Husajna Thatcherová v létě 1990 letěla do Washingtonu, aby váhajícího prezidenta Bushe staršího přesvědčila k vojenské operaci proti Saddámovi (jela mu dodat „transplantaci páteře“, jak to později asertivně nazvala). Byly-li tedy Havlovy zahraničně- a bezpečnostně-politické názory levicové, pak Margaret Thatcherová musela být ultralevicová…

Jinými slovy, Havel byl ve svých názorech napůl Ronald Reagan (v zahraničních a bezpečnostních), napůl Jane Fondová (v morálních a kulturních).

Klaus opustil pravici už dávno

Nasnadě je otázka, proč natolik Klausova přehnaná, neadekvátní a hysterická obvinění Havla. První možností je ztráta soudnosti, druhou mobilizace jeho stoupenců k další politické kariéře, třetí vnitřní nervozita Klause, ať už z konce prezidentství či z většinově negativní reakce na jeho amnestii. A čtvrtou patologická halucinace, že čím více bude Havel pošpiněn a popliván, tím bude Klaus opticky působit jako větší.

Těžko říct, co (či jaká kombinace) z toho. Bezprostředním negativním dopadem Klausových postojů a řečí však velmi snadno může být diskreditace konzervatismu. „Je-li Klaus konzervativec a říká-li toto a koná takto, pak konzervatismus je pěkný fujtajbl…,“ řekne si nejspíš nejeden člověk, který toho o konzervatismu příliš neví. Z mé zkušenosti se soudnými nekonzervativci u nás však vyplývá, že takto to naštěstí nevnímají; Klause za autentického či jediného možného představitele konzervatismu nepovažují. Chápou, o co skutečně jde: o pokus o únos prozápadního konzervatismu východním směrem.

Klaus není liberál, natož konzervativec; v prezidentské volbě se aktivně a vehementně zařadil do národně-socialistického bloku u nás, tedy na levici. Vůdcem českého nacionalismu být může, pravice či konzervatismu však nikoli.

A není čeho litovat. Nikoli my na pravici opouštíme jeho, nýbrž on opustil nás – už dávno. Byl-li ovšem kdy na naší straně.

Vyšlo na www.ceskapozice.cz