V animovaném filmu o válce s terorismem Team America je scéna, ve které Kim Čong-il přijímá Hanse Blixe, šéfa zbrojních inspektorů OSN. Blix si stěžuje, že ho severokorejské stráže nechtějí pustit do určitých objektů, což ve Spojených národech vidí velmi neradi. “Nechte mě dokončit inspekci, nebo uvidíte!” vyhrožuje Kimovi. “Uvidím co?” – “Uvidíte, jak se na vás budeme velmi, velmi hněvat a napíšeme vám dopis, jak se na vás moc hněváme.” Na Kima to moc velký dojem neudělá a nechá Hanse Blixe sežrat svým žralokem.

Asi podobný dojem udělá na Putina současná reakce Západu na ruský postup vůči Ukrajině a de facto anexi Krymu. Chybí jen ten žralok. Ukrajinci se právem mohou cítit trochu podvedení. Na Majdan je kdekdo ze Západu chodil poklepávat po zádech a teď slyší jen diplomatické tlachy a vzdálenou obavu Němců o dodávky plynu a Britů o zisky v londýnské City, kde si tak rádi přehazují ruské miliardy. Rusové přitom potřebují eura za plyn neméně než Němci plyn za eura. Potřebují i ty vily na Azurovém pobřeží a elitní západní školy pro své děti. A potřebují západní technologie pro svou chronicky zaostalou ekonomiku, která (na rozdíl od té západní) je tak fatálně závislá na jednom jediném odvětví – energetice. Ale cítí, že to nakonec všechno dostanou. Jen budou muset překousnout pár dopisů, že se na Západě velmi, ale opravdu velmi hněvají.

Bez ochoty brát se za hodnoty Rusko prostě k Západu necítí respekt. Necítí z něj ochotu bojovat za nějaké hodnoty (možná vyjma práva na Gay Pride či koncert Pussy Riot, ale to v Kremlu jen potvrzuje zjevně hluboké přesvědčení o postupující dekadenci Západu). Cítí, že Evropě jde hlavně o peníze a Američanům je to tak nějak jedno.

Barack Obama je první americký prezident, který nemá k východní Evropě absolutně žádný vztah. Reagan byl vášnivým obhájcem osvobození porobených národů východní Evropy. George Bush st. přivezl do Prahy Zvon svobody, na který zazvonil před naplněným Václavským náměstím (jinak byl po pravdě trochu pragmatik a na sovětské velvyslanectví ve Washingtonu chodil občas mírnit dojem z Reaganovy bojovné rétoriky). Bill Clinton obdivoval Václava Havla, protože se to tak nějak v kruzích liberální inteligence očekávalo. Naštěstí se to očekávalo i v kruzích konzervativních, takže kouzlo Václava Havla stihlo zapůsobit i na George Bushe mladšího, který byl navíc stejně jako Reagan přesvědčen, že Amerika je “zářící město na hoře”, jež má historickou zodpovědnost za svobodu ve světě.

Oproti tomu Barack Obama, jak píše Dinesh D’Souza, autor knihy The Roots of Obama’s Rage, se od samého mládí i v průběhu formativních let “učil pohlížet na Ameriku jako na sílu globální nadvlády a destrukce. Americká armáda se v jeho očích stala nástrojem neokolonialistické okupace… Jeho světový názor mu říká, že zisk je měřítkem toho, jak úspěšně dokážete okrádat zbytek společnosti, a moc Ameriky ve světě je měřítkem toho, jak sobecky spotřebovává globální zdroje a jak bezohledně tyranizuje a ovládá zbytek planety.” Inu, s takovouto myšlenkovou výbavou se nyní setkává s pragmatickým zkušeným rozvědčíkem, který neochvějně věří, že je lepší být silný než slabý a je lepší, když se mě bojí, než když mě milují.

Čemu věří Putin

Bylo by krásné proniknout do Putinovy duše a zjistit, zda opravdu (v logice studenoválečnické) věří, že Západ, potažmo NATO, se skutečně snaží co nejvíce rozšiřovat na úkor Ruska, co nejvíc omezit ruskou moc a vliv, a zda má tudíž prsty i v ukrajinské revoluci, jak se občany Ruska (poměrně účinně) snaží přesvědčit kremelské sdělovací prostředky. Nic se přece neděje náhodou, že, soudruzi! Anebo zda věří, že Obama je slaboch a že něčeho takového jako státního převratu už prostě nikdo na Západě není schopen. Zda agenty CIA a MI6 Putin jen straší své občany, zatímco dobře ví, že na Západě se počítají spíše investované miliardy než mrtví na Majdanu.

Putin si jen těžko nemohl nevšimnout, že všechny ty velkolepě oznamované Obamovy zahraničně-politické iniciativy – od zlepšení vztahů s islámským světem přes “reset” vztahů s Ruskem až po “pivot”, tedy zaměření na východní Asii – dokázaly jen to, že americký prezident umí s pomocí čtecího zařízení krásně mluvit, ale to je asi tak všechno. A že důvěra spojenců k USA je nenávratně narušena mlčením k invazi do Gruzie, revokací dohody o protiraketové obraně s ČR a Polskem (shodou okolností 17. září, na den sovětského vpádu do Polska), vytáčkami okolo Sýrie i ustupováním Íránu. Představa, že Amerika už není tím spolehlivým spojencem, pak může některé vést k tomu, že se raději o sebe postarají sami.

Ostatně obava, že “kvůli hospodyni v Evropě nebudou Spojené státy riskovat bezpečí hospodyně v Kentucky” (jak se kdysi vyjádřil prezident Eisenhower), vedla svého času Francii k výrobě vlastní jaderné zbraně. To ve střední či východní Evropě nehrozí, ale třeba Saúdská Arábie, uprostřed zuřící studené války s Íránem, nepokrytě uvažuje o vlastním jaderném potenciálu. Kdyby si to mohli dovolit třeba Estonci, měli by o tom uvažovat taky. Co když se bude cítit ohrožena ruská menšina v Estonsku a Rusko jim nějakými těmi vojáky bez výložek pomůže? Co udělá NATO? Nic… Nikdo nebude riskovat bezpečí hospodyňky v Kentucky (tím méně v Berlíně, Paříži a – přiznejme si – ani v Praze) kvůli hospodyňce v Tallinu.

Jako ryba ve vodě

Jestli Putin pohrdá Obamou, tak těžko říct, co si asi myslí o evropských politicích, z nichž řada hledí na Rusko prizmatem ruských klasiků 19. století a Poláky, Čechy či Litevce s těmi jejich Katyněmi a srpny 1968 viděla vždy jako otravné šťouraly. Putin sice slyší cosi o lidských právech, ale především vidí Tonyho Blaira, jak pracuje pro kazašského vládce Nursultana Nazarbajeva, vidí Gerharda Schrödera, jak pracuje pro Gazprom, vidí Nicolase Sarkozyho, jak podniká s katarskými penězi. Tahle generace evropských politiků nejsou vůdci, kterých by se bál. Jsou to lidé, pro něž samo pomyšlení na konflikt je děsivé.

Nikdo z evropských státníků nezažil válku, samo pomyšlení na ni musí lidem jako Herman van Rompuy, Manuel Barrosso nebo François Hollande způsobovat žaludeční vředy. To není svět, na jaký jsou zvyklí. Je to ale svět, ve kterém se vládce Kremlu pohybuje odjakživa. Jako ryba ve vodě.

Vyšlo v Lidových novinách  7.3.2014