Jaký je český konzervatismus? Na to v reakci na článek Jana Fingerlanda odpovídá v Orientaci Lidových novin Roman Joch.

„Mladý muži, vlast nenosíme na podpatcích svých bot!“ – řekl maršál Philippe Petain generálu Charlesi de Gaulle v červnu 1940, když odmítl jeho návrh, aby Francie pokračovala v boji proti Třetí říši ze zámoří, z Alžíru.

Pétain byl konservativec-tradicionalista. Věděl, že Francie, to jsou konkrétní lidé a konkrétní zvyklosti, konkrétní země s konkrétními artefakty – katedrála Notre Dame, katedrála v Chartres; ale Alžír, to není Francie, to je jen kolonie. „Bohužel, prohráli jsme, Němci tentokrát vyhráli, a nemá smysl nalhávat si opak. Musíme sdílet osud národa, kolaborovat a snažit se zachránit co nejvíc…“

To byl konservativní postoj, ale jen určitého typu. De Gaulle byl taky konservativec, avšak typu jiného, metafyzického: věděl, že Francie, to není jen konkrétní země, konkrétní lidé, konkrétní zvyky, konkrétní stavební kvádry konkrétních katedrál. Francie, to je i určitá idea Francie, určitý duch Francie, určitá duchovní páteř Francie. A kdyby se Francie dobrovolně poddala tomu nacistickému novopohanskému barbarství, zlomí svou duchovní páteř. Už to nebude Francie. Ano, lidé, konkrétní Francouzi, budou sice biologicky vegetovat dál (až na ty židovského původu), kvádry a vitráže katedrál zůstanou nepoškozeny, ale duchovní páteř bude zlomena, už to bude úplně jiná Francie. Proto je nutné bojovat, buď v tom boji zvítězit a Francie bude zachráněna (konservována), anebo porážka a Francie zanikne. Ale to by stejně zanikla i kapitulací a kolaborací.

Jako metafyzický konservativec šavlí v zemi vyznačil linii a řekl, za tuto linii se neustupuje, za tuto linii se bojuje. Metafyzickým konservativcem byl i Churchill: lze tolerovat mnohé, smír s nacismem však nikoli. A jaký byl či je konservativní tradicionalistický důvod pro vznik a zachování státu Izrael? Žádný. Ten konservativní důvod je výlučně metafyzický.

Esej Jana Fingerlanda „Konec konservativců v Čechách“ (Orientace, LN 10.11.) považuji za vynikající, především tu část o konservatismu a konservativcích v historii zemí Koruny české. A přesto mám s autorem spor …už dvacet let!

Dle Fingerlanda konservatismus jest obhajobou „etablovaného řádu, ať už je jakýkoli“ (sic!), má „sklon k umírněnosti“, nesmí nabývat „bojovné podoby“, nesmí mít „nějaký obsah, aby mohl vstoupit do zápasu s ostatními ideologiemi“ (to je „doktrinářské a nekonservativní – od svých soupeřů se pak… příliš neliší“) , nesmí mít „věrnost abstraktním cílům“, prostě nesmí to být „jasně definovaný soubor idejí.“

Naopak, má to být umírněný postoj zachovávat to, co se historicky ustavilo, ať už to je cokoli.

To však není dostatečné. Je to nedostatečné ze tří důvodů. Za prvé, konservatismus, který by jen chránil to, co je, a neměl by svůj vlastní hodnotový obsah, by dlouhodobě neuchránil nic. Vždy, když se na obzoru objeví nové radikální hnutí s konkrétním obsahem, tahá společnost svým směrem. A konservatismus by jen šlapal na brzdu, ale postrádaje volant by neurčoval směr, kterým společnost kráčí. Ten by určovalo to radikální hnutí. Takže konservatismus by byl ve společnosti vždy přítomen, tudíž nesmrtelný, leč cenou za nesmrtelnost by byla porážka: o konkrétní podobě společnosti by nerozhodoval on, nýbrž radikálové různých druhů, kteří určí směr, jímž společnost kráčí. Konservativci v posledku nejsou s to konservovat nic.

Za druhé, chránit to, co je, by znamenalo u Aztéků konservovat masivní lidské oběti, u divochů kanibalismus, v hinduistické Indii satí (upalování vdov), či kdekoli jakoukoli hanebnost, jež se dlouhodobě ustavila. Když se jedna politoložka dovolávala Burka a tvrdila mi, že správným konservativním postojem je obhajoba potratů, protože potraty jsou u nás akceptovány, věděl jsem, že něco v pořádku není…

Za třetí, postoj umírněné obhajoby toho, co je, nám taky neřekne, kdy učinit kompromis a kdy bojovat – tedy kdy preferovat de Gaulla před Petainem. Fingerland zmiňuje Edmunda Burka a jeho Úvahy o revoluci ve Francii z roku 1790, ale Burke obhajoval umírněnost, reformismus a kompromisy ve společnosti, která byla do značné míry svobodná a tudíž dobrá; s jakobíny však žádný kompromis uzavřít nehodlal. Naopak, jakobínskou tyranii považoval za čisté zlo a svolával Evropu do zbraně proti ní za účelem jejího zničení. Burke byl tak prvním studeno-válečníkem; vůči jakobínům měl tentýž postoj, jaký později měli atlantisté Churchill, Goldwater, Thatcherová a Reagan vůči nacismu a komunismu: abolicionistický, nikoli umírněný, nýbrž bojovný.

Luxus čaje o páté

To nás přivádí k Franku S. Meyerovi. Václav Klaus ho citoval ve svém článku „Proč jsem konservativcem?“ z jara 1992, protože obdržel (stejně jako já) vánoční esej Eda Feulnera, presidenta americké The Heritage Foundation (což je americký Občanský institut) z prosince 1991, jenž obsahoval Meyerovo pojednání „Svoboda, tradice, konservatismus“ – a Klaus texty Feulnera a Meyera „kreativně“ „přetvořil“ v článek svůj; aniž by uvedl zdroje, ovšem. Ano, Meyer, který byl v mládí komunistou, se po 2. světové válce stal (liberálním) konservativcem. Jan Fingerland má pravdu, že za konservatismus považoval ekonomický liberalismus + tradiční hodnoty + antikomunismus, ale to proto, že vše, co je drahé konservativcům, by globální celosvětový triumf komunismu (předtím nacismu) zničil.

A co je jim drahé? Konservatismus lze chápat jako úsilí o svobodu a ctnost (z hlediska jednotlivce), či jako úsilí o svobodu a mravní řád (z hlediska společnosti). Pokud svoboda a řád jsou ve společnosti obsaženy alespoň v minimální míře, lze společnost považovat za dobrou a konservativec pak umírněně usiluje o reformy; o to, aby byly „stát a společnost trochu lepší“ – neboť konservativec coby realista a anti-utopista ví, že společnost a člověka zlepšit radikálně nelze. Jinými slovy, je-li v Británii tradiční ústava, nevypukla v ní revoluce jakobínů, neokupovaly ji Wehrmacht a SS, a ani K. Philbymu a soudruhům z „cambridgeské pětky“ (skutečně jen pětky?) se nepovedlo Británii uvrhnout v područí Lavrentije Beriji a Josifa Stalina, pak umírněnost a pragmatismus jsou namístě. Hrozí-li však něco z toho, pak namístě je šavlí v zemi vyznačit linii a říci „už ani o píď!“ Podnítit kontrarevoluci ve Francii, ve stíhačkách Spitfire nad La Manche rozstřílet Luftwaffe, či vyhrát Studenou válku.

Frank Meyer v době Studené války luxus čaje o páté neměl; především potřeboval Američany přesvědčit, že porážka komunismu a zánik Sovětského svazu jsou nutnou podmínkou přežití a zachování všeho, co za zachování stojí. (Reagana přesvědčil – a zbytek je historií.) Čaj je tváří v tvář komunistům (všem totalitářům) slabé kafe; nutné je něco tvrdšího – scotch on the rocks – a lhostejno, zda „protřepat“ nebo „promíchat“. (Demokracie nebo pravicová diktatura – preferovat to, co v dané době a na daném místě lépe poslouží porážce komunismu.)

Konservatismus, aby nebyl odsouzen k věčné porážce, potřebuje určitý minimální obsah. Já jej v určité podobě formuloval (svoboda a ctnost, svoboda a řád), ale je zajímavé, že i Fingerland, přes veškerou snahu tvrdit, že konservatismus žádný pevný obsah mít nemá, jej nakonec nalézá: „na něčem se konservativci shodnou… na respektu k minulosti, na úctě k hodnotám, které do evropského prostředí vneslo křesťanství, na alespoň elementární svobodě a na nedůvěře ke kolektivismu.“ – Zajisté tedy, hrozila-li by ztráta toho všeho, nemohou konservativci resignovat bez boje a odcválat za horizont, k zapadajícímu slunci…

Fingerland, i když nemá pravdu, že konservatismus bojovný být nemá nikdy (naopak, proti jakobinismu, nacismu, komunismu a islamismu bojovný má být vždy), má však pravdu, že nemá být „zlostně zpátečnický“ a že „ti, kdo chtějí stát a společnost ne trocha lepší, ale zcela jiné, a to pokud možno ihned, konservativci nejsou“. Konservativec nemůže nenávidět vlastní společnost, nemůže chtít společnost „zcela jinou a to pokud možno ihned“. Což nás přivádí k (etnickému) nacionalismu.

V multi-etnické společnosti konservativci zdůrazňují patriotismus, nikoli nacionalismus. Patriotismus je zemské vlastenectví, loajalita k zemi, jejím institucím a jejím obyvatelům-spoluobčanům, ať už jsou etnika jakéhokoli. Nacionalismus je rozbíječský: je loajálnější vůči občanům jiné země, leč téhož etnika, než vůči spoluobčanům etnika jiného. Patriotismus a nacionalismus jsou v tomto případě v ostrém rozporu. Mohou být v souladu ve výjimečných situacích, když je vlast okupována, jak tomu bylo např. v historii Irska a Polska.

V případě Evropy střední však etnický nacionalismus sehrál roli rozvratu a rozkolu. Když někdo vylučuje z českého (kulturního, politického) národa Franze Kafku, jehož – jak správně Fingerland uvádí – jeden z největších českých konservativních autorů 20. století Rio Preisner označil za předního konservativce, pak ochuzuje český národ a kulturu. Kým asi Franz Kafka byl? No, pražským – tudíž českým – autorem; ovšem českým nikoli v etnickém, nýbrž v zemském smyslu.

A nad tím už začíná rozum stát, když Karel Schwarzenberg „podle mínění některých není dostatečným Čechem“! (Jak Fingerland opět trefně poznamenává.) Těmi „některými“ jsou nacionalističtí hurá-„vlastenci“, kteří hodlají českému národu amputovat vše, co není tak úzkoprsé a nudně monotónní jako oni sami; nekonservativně se z něj snaží vymítit veškerou rozmanitost – jako kdysi jakobíni!

Polistopadový konservatismus v ČR, např. jak jej definoval a o jaký usiluje Občanský institut, konservatismus chápaný jako svoboda a ctnost, svoboda a řád, byl vždy v otázkách ekonomických liberálnější, v morálních konservativnější, a v zahraničně-bezpečnostních pro-západnější, důraznější a tvrdší než český mainstream. Zároveň však byly antisemitismus a xenofobie pro něj anathema. Usiloval o posunutí společnosti doprava jak to jen jde, vždy však v rámci polistopadového režimu (personifikovaného V. Havlem); nikdy o zničení tohoto režimu, nýbrž naopak o jeho konservaci, v krajním případě i silou zbraní.

Takto definovaný konservatismus v ČR po listopadu ’89 – jakási „HMS Conservatism“ – však v poslední době byla napadena pirátskou šalupou, jejíž posádka se pokouší o abordáž – o ovládnutí konservatismu v ČR a jeho re-definování. Co mají piráti – blízcí Hradu a někteří z nich na Hradu – na své černé vlajce s lebkou a hnáty napsáno?

V různé míře různí z nich vyznávají nenávist vůči současné západní společnosti jak reálně existuje, antiamerikanismus, antievropeismus, antisemitismus, konspirativní smýšlení (v němž ti nejhorší jsou vždy ze Západu, nikdy z Východu), neutralismus mezi Západem a Východem, nacionalistický suverenismus – a panslavismus, jenž nakonec transformuje neutralismus a suverenismus v „přimknutí se k mocnému dubisku“ (slovy slavjanofila Štúra), tj. k Rusku, což je odvěkým snem všech panslavistů a slavjanofilů. (Slované patřící k Západní civilizaci, např. Češi, Poláci, Chorvaté, by byli blázni, kdyby ústavní vládu a Rechtstaat typické pro Evropu střední vyměnili za osud gubernie despotické Velkoruské či Velkosrbské říše, politických to dědiců Byzance; a v případě Muskovitů dokonce i tatarské Zlaté Hordy!)

Jednou z nutností konservatismu u nás, jednou z těch linií šavlí vytyčených v zemi, za něž se neustupuje, je západní orientace této země, její spolupatřičnost k Západu.

To je podmínka sine qua non. Ve všem ostatním lze být pragmatičtí; abych to trochu odlehčil, lze diskutovat o tom, jak moc seškrtat sociální výdaje, jak moc zpřísnit potraty, zda Írán bombardovat letos nebo až napřesrok, o tom všem diskutovat lze; o čem však nelze, je západní zakotvení naší země. Zpochybněte to – a budeme bojovat „až do těch hrdel a statků!“

„HMS Conservatism“ tudíž musí nejdřív odrazit abordáž kremlofilních pirátů, aby se pak i nadále mohla utkávat s plavidly levice, jejího hlavního soupeře.

Myslím, že ho neurazím, když řeknu, že Václav Klaus je dědicem Karla Kramáře a Aloise Rašína, nacionalistů-mladočechů, z nichž ten první byl panslavista, slavjanofil a (za cara) i  kremlofil. Jan Fingerland o nich píše: „A na oba byl spáchán atentát opravdovou pistolí.“

Co k tomu říci?

Jaký president, takový atentát.

Vyšlo v příloze LN Orientace 24.11. jako reakce na článek Jana Fingerlanda  “Konec konzervativců v Čechách”.