Letošní oslavy osvobození byly vypjatější než kdykoliv předtím – ať již se jedná o průjezd Nočních vlků, zrušené ukázky bitvy v Plzni, kde byl jablkem sváru sovětský tank. Panuje v tomto ohledu podle vás větší nervozita občanů a zvýšená citlivost na podněty, nad kterými bychom ještě před pár lety prostě mávli rukou?

Možná; asi ano. Vstupujeme do nebezpečnější doby, tak i lidé jsou asi nervóznější.

Demarkační linie, která se táhla jihozápadními Čechami, jako by rozdělovala tuto společnost. Přitom do mnohých obcí nejdříve přijeli Američané a druhý nebo třetí den Rusové a zase naopak. Nezapomínáme mladým vysvětlovat historické konsekvence? A jaká je podle vás v tomto úloha školství a rodiny?

Vychovávat by měla rodina; a škola jen minimálně. Právo na výchovu dětí je právem rodiny a rodičů, nikoli státu. Škola by měla vzdělávat. Například o tom, že druhou světovou válku v Evropě rozpoutali dva spojenci, Hitler a Stalin. Ano, nacistická Třetí říše a komunistický Sovětský svaz byly od 23. srpna 1939 do 22. června 1941 dvaadvacet měsíců spojenci, kteří chtěli expandovat a společně rozpoutali druhou světovou válku v Evropě.

Při oslavách pozapomínáme, že v osvobozeneckých jednotkách byly i další národy, že třeba Rumunů padlo na našem území mnoho tisíc, a to samé se týká i občanů bývalé Jugoslávie. Naši letci pomáhali nejen v Británii, ale třeba také v Polsku. Proč tak rychle zapomínáme?

Neměli bychom zapomínat. Ta válka byla vskutku světová a bojovala v ní spousta lidí, zemí a národů. A v mnoha případech to byla nejen válka mezi státy, ale i válka uvnitř států, válka občanská. Příslušníci toho samého národa bojovali na obou stranách. A my bychom neměli být tak eurocentričtí a měli bychom si připomenout, že ta válka začala v Asii japonským útokem proti Číně v roce 1937 a i skončila v Asii kapitulací Japonska 2. září 1945. Ale posledních jedenasedmdesát let je z hlediska mezinárodních vztahů Japonsko vzorným národem a mnohem více Číňanů než Japonci zavraždili později samotní čínští komunisté – ti, ke kterým se dnes hlásí kamarádi našeho pana prezidenta.

Za starého mocnářství byly vojenské přehlídky a „parády“ mezi obyvatelstvem velmi vyhledávané. Jenže dnes být pyšný na své veterány se moc nenosí a armáda někde – třeba v Nizozemí – ani nemůže nosit stejnokroje na veřejnosti. Je toto pojem vlastenectví a jak se s tímto pojmem podle vás popasujeme v dnešní neklidné době?

Rozhodně nesouhlasím s tím, aby se vojákům zakazovalo nosit uniformy na veřejnosti. Naopak, měl by platit rozkaz přesně opačný: vojáci v rámci svého povolání by měli okázale korzovat ve svých nejhezčích vycházkových uniformách po náměstích a hlavních třídách našich měst. Měli by být přítomni v ulicích, ukazovat se a ležérním krokem po nich promenádovat. S vyleštěnými zbraněmi. A všemožně pomáhat maminkám s malými dětmi v kočárcích a maminkám viditelně těhotným. Každá slušná společnost by měla projevovat úctu maminkám, mateřství a vojákům. Díky maminkám a mateřství je budoucnost, díky vojákům je bezpečná budoucnost.

Vraťme se ještě k Nočním vlkům. Poslanec Jaroslav Foldyna pro ně – a samozřejmě nejen je – přichystal v neděli v Děčíně koncert. Hejtman Hašek se s nimi v Brně vyfotil. Na druhé straně politického spektra se zase bije na poplach, že toto je nejčistší ukázka rusofilie v přímém přenosu. Co byste k tomu řekl vy?

Jsme svobodná země; a kdo chce kam, pomozme mu tam. Mně tolik nevadí politici, kteří jsou otevřeně proruští. Více mi vadí ti, kteří jsou skrytě proruští. Kteří se tváří, že proruští nejsou, a přitom jsou. Pokud jde o Noční vlky, ať klidně přes naše území projedou; jak jsem řekl, jsme svobodná země. Ale pokud by existoval nějaký patriotický motorkářský gang náš, český, moravský či slezský, který by si na Noční vlky počíhal a dal jim nakládačku, příliš bych ho v jeho záslužné práci nerušil…

Lpění na Visegrádu je pro některé jen „mezipřistání“ k přechodu na Východ, k Rusku, a dokonce Číně, vzdalování od srdce EU atd. Jaký z těchto názorů máte pocit a proč?

My jsme srdce Evropy. Když se dívám na Ameriku, západní Evropu, Evropu střední – tj. na nás –, na Evropu východní, tj. Muskovity, dále na východ, na Čínu atd., pak mám dojem, že právě my, tj. Evropa střední, jsme v tomto světě oázou zdravého rozumu. Jakkoli je to divné, je to tak. Proto bychom měli co nejvíc spolupracovat s ostatními středoevropskými zeměmi, především s Polskem.

Vyšlo v Parlamentních listech 9.5.2016