Paní ministryně Stehlíková hodlá vést veřejnou debatu o možnosti adopce dětí homosexuálními páry. Její hlavní argument? Často opakované tvrzení, že velký počet dětí v ČR vyrůstá v ústavech, a každé dítě má právo na rodičovskou lásku a péči. S druhým argumentem lze souhlasit, s prvním nikoliv.Co je to velký počet dětí v ústavech? Je těch 8000 dětí v kojeneckých ústavech a dětských domovech resortu zdravotnictví ( do 3 let) a školství (od 3 let) hodně nebo málo? Tak se ale otázka klást nedá. Je to prostě tolik dětí, kolik takovou péči potřebuje. Je to tolik dětí, kolika selhala z nějakých důvodů vlastní rodina a společnost jim poskytla dočasnou možnost této náhradní výchovné péče, v našich poměrech velice dobře vedené. Úmyslně sem nepočítám ústavy sociální péče pro děti a mládež se svými cca 11000 klienty. Zde jsou totiž důvody přijetí a pobytu zcela jiné i když si to laická veřejnost často neuvědomuje.
Démonizace kojeneckých ústavů a dětských domovů
Paní ministryně podlehla zřejmě v současnosti oblíbené démonizaci kojeneckých ústavů a dětských domovů, jakoby tam byli děti dávány a drženy bezdůvodně, jako by jim tam bylo ubližováno a jakoby tam strádaly. Opak je pravdou. Tato zařízení mnohdy zachraňují děti z takového rodinného prostředí, kde jim hrozí nejen fyzická újma, ale především poškození psychické a sociální.
Ano, jsou země, kde taková zařízení nejsou, nebo jich je podstatně méně. Zato tam mnoho bezprizorních dětí žije na ulici, popř. prožije dětství v 10 i 15 rodinách. Jde o tzv. profesionální pěstounskou péči, díky které ovšem děti tráví mládí s batůžkem na zádech, aby mohly kdykoliv přejít do jiné rodiny. Kde pak mají získat pocit jistoty a bezpečí? Není jeden slušný dobře vedený dětský domov rodinného typu výhodnější?
Všichni, kdo pracují v této oblasti, si uvědomují, že pobyt v zařízení má být dočasný a co nejkratší. Dítě se má po úpravě poměrů vrátit do své rodiny, při jejím trvalém selhání je pak potřeba mu najít rodinu náhradní – pěstounskou péči či osvojení. Proto se také mění systém péče o děti v uvedených zařízeních. Snižují se počty dětí ve skupinách, připadajících na jednoho vychovatele. Dětské domovy se proměňují na domovy rodinného typu. Skupina dětí různého věku a pohlaví má trvalého vychovatele, u kterého může zažít pocit jistoty a bezpečí, podobně jako v rodině. Tato vytvořená „sourozenecká“ skupina žije s vychovatelem v domově autonomně jako velká rodina, která se stará sama o sebe. Ideální je, když se podaří, aby takto vytvořená „rodina“ mohla žít v běžném bytě, integrovaná do obce či města.
V kojeneckých ústavech a dětských domovech resortu zdravotnictví se nachází kolem 1800 dětí. Přibližně stejný počet dětí byl do těchto zařízení v roce 2005 přijat a propuštěn. Skoro polovina se vrátila po úpravě poměrů do svých rodin, 28% odešlo do osvojení, 8% do pěstounské péče. Umístění do dětského domova není tedy řešením na celý život, jak by se někdo mohl domnívat. Při dobré spolupráci orgánů péče o děti, soudů, lze délku pobytu dítěte v zařízení zkrátit a tím i minimalizovat následky na jeho vývoji.
Nedělejme z dětí pokusné králíky
Nabízí se tradiční otázka. Je lepší jakákoliv rodina než ústav? Pokud by tomu tak bylo, tak by děti nemusely být z rodin odebírány a různá zařízení pro ně by nemusela existovat. Jestliže by chtěla paní ministryně dávat do adopce děti homosexuálním párům, měla by se uvědomit právě tyto souvislosti. Děti bývají umisťovány do zařízení pro selhání rodiny, pocházejí z rodin nestabilních, neúplných či naprosto rozvrácených. Jsou však homosexuální páry stabilnější? Podle dosavadních zkušeností nikoliv. Mohou poskytnout dítěti, které již na začátku svého života nezažívá dostatečně mateřskou i otcovskou roli dobrých rodičů, tyto staletími prověřené hodnoty? Hodnoty poskytující do života ony správné a žádoucí rodinné kompetence a vzory? Domnívám se, že nemohou. A to ani dítěti nepoznamenanému nepřízní osudu. Natož dítěti, které již na počátku života prožilo trauma špatné péče, zanedbání, ubližování.
Snaha paní ministryně mi připomíná šílený nápad, že by se nezaměstnanost na Ostravsku dala řešit vytvářením pěstounských rodin. Tedy, že by nezaměstnaní místo dávek v nezaměstnanosti dostávali do péče děti z domovů a pobírali na ně příslušné dávky.
Přestaňme dělat z dětí pokusné králíky jakéhosi sociálního inženýrství. Hledejme spíše cesty jak podpořit fungující rodiny, aby neselhávaly. To přinese dětem i reálně více užitku než prosazování možnosti adopcí homosexuálními páry.
František Schneiberg
Autor je dětský lékař a předseda Společnosti sociální pediatrie České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.
článek vyšel pod názvem Homosexuální pár není rodina” v MF Dnes 9.3.2007
Svěřit dítě homosexuálnímu páru ? Ono je to dokonce logické. Tradiční rodina se skládá z dítěte a jeho rodičů ( biologických nebo adoptivních ). Nevidím jediný důvod, proč by adoptivní pár nemohl být stejnopohlavní. V dětských domovech dítě neví ke komu patří, jest-li k této ” tetě “, co přišla na ranní směnu a nebo k té tetě, která má noční ? A co když teta změní zaměstnání ? Uvidím se s ní ještě někdy ? Patřím k někomu ? Kdo mi bude dělat mámu, až budu dospělý ? Na kterou z nich budu vzpomínat a za kterou budu jezdit na chatu?
Bude-li mít dítě dva milující rodiče, zůstanou mu po celý život. I po jejich smrti zůstanou v paměti dítěte. A je jedno, zda-li to byli dva chlapy nebo dvě ženský.
Neexistuje žádný pádný argument proti adopci dětí stejnopohlavními páry. V zemích, ve kterých je možná adopce homosexuály se do dnešního dne nevyskytl jediný problém, který by dal podnět k diskuzi o zrušení tohoto zákona.
Prosím, sháním vedoucího na diplomovou práci na téme: pro a proti: adopce u homosexuálních párů …… p-etina3@centrum.cz
Všem co zde argumentují nějakými studiemi: Psychologické studie jsou irelevantní. Není žádným způsobem možno objektivně posoudit nakolik je kvalitní péče homosexuálními či heterosexuálními páry. Je pýchou rozumu a sociálním inženýrstvím snažit se protlačit takovou věc jako adopce homosexuálními páry pomocí nějakých studií. Hypotéza je jedna věc a její ověření je věcí druhou! Jistě existuje celá řada studií, které tvrdí, že výchova homosexuálním párem je kvalitativně stejná, ale také existují jistě opačné závěry. Kterých je více a kterých méně? Je li více těch pro, znamená to automaticky, že mají pravdu?? Bez toho, abychom to otestovali? A na kom to budeme testovat? Bude vytvořena testovací sada pokusných dětí a po deseti letech se budou vyhodnocovat výsledky? Kterých dětí? Jak je vyberem? Kdo si vytáhne možného černého petra? Vzpamatujte se proboha! Jedná se o ty nejzákladnější lidské hodnoty. Rodina je tradiční a historií prověřený způsob lidského soužití, velkohubé studie ambiciozních intelektuálů na tom sotva něco změní.
Americká asociace psychologů, Americká asociace psychiatrů a (americká) Národní asociace sociálních pracovníků, přední organizace odborníků na duševní zdraví a behaviorálních vědců, v roce 2007 podaly z pozice institutu přátel soudu odbornou zprávu pro Nejvyšší soud státu Kalifornie obsahující komplexní a vyvážený přehled vědecké a odborné literatury, v níž uvedly:
“Neexistuje žádný vědecký základ pro názor, že gayové a lesby jsou jakkoliv méně vhodnými či schopnými rodiči než heterosexuální rodiče nebo že jsou jejich děti jakkoliv méně psychologicky zdravé a adjustované. Při porovnání výsledků mnoha různých forem rodičovství je kriticky důležité dělat odpovídající srovnání. Například rozdíly v důsledku počtu rodičů v domácnosti nemohou být připisovány pohlaví nebo sexuální orientaci rodiče. Výzkum v domácnostech s heterosexuálními rodiči obvykle ukazuje ? pokud nejsou jiné rozdíly ? že dětem se daří lépe u dvou rodičů než u jednoho. Obvykle citované výzkumné studie v tomto ohledu ale nezkoumají sexuální orientaci rodiče, a proto neumožňují vyvozovat jakékoliv závěry ohledně důsledků toho mít heterosexuální nebo jiné rodiče, případně rodiče stejného nebo různého pohlaví. Ve skutečnosti vědecké výzkumy, které přímo srovnaly výsledky dětí mající rodiče gaye a lesby s výsledky dětí mající heterosexuální rodiče, byly pozoruhodně shodné ve vykazování úplně stejné vhodnosti a schopností rodičů leseb a gayů jako heterosexuálních rodičů, a jejich dětí stejně psychologicky zdravých a dobře adjustovaných jako u heterosexuálních rodičů.”
“Přátelé soudu zdůrazňují, že rodičovské schopnosti gayů a leseb a pozitivních důsledků pro jejich děti nejsou oblastí, kde nepanuje shoda důvěryhodných vědeckých výzkumníků. Prohlášení předních organizací expertů v této oblasti reflektují profesionální shodu na tom, že děti vychovávané lesbami nebo gayi se neliší v žádném podstatném ohledu od těch vychovávaných heterosexuálními rodiči. Žádný důvěryhodný empirický výzkum nenaznačuje opak.”
http://www.courtinfo.ca.gov/courts/supreme/highprofile/documents/Amer_Psychological_Assn_Amicus_Curiae_Brief.pdf
Kdo zaručí, že nebude adoptované dítě obětí homosexuálního devianta ze kterých se rekrutují!
To u heterosexuáních párů nehrozí!
Nechce se mi věřit, že tento článek napsal dětský lékař, tedy člověk, který by měl nejlépe vědět, co je pro dětský rozvoj nejlepší! Četl jste někdy psychologocké studie na toto téma? Asi nikoliv, protože potom by váš názor nemohl být takto krátkozraký! Vzor klasické rodiny? Kolik dětí žije po rozvodu či opuštění otcem jen s matkou? Já osobně jich znám tolik, že by mi na ně nestačily prsty na rukou. A nemám pocit, že by byli nějak narušení. I když by dítě bylo ve škole terčem posměšků (kterým je vystaven nespočet dětí z “normálních rodin” pro nějaký jiný důvod), pořád je lepší, mít milující rodiče, kteří mu umí vysvětlit věci, v jejichž láskyplné péči se připraví na nesnadnosti života, než se vznášet ve vzduchoprázdnu toho, že ve skutečnosti nikam nepatřím. Ještě jednou poukážu na psychologické studie, které dávají jednoznačnou odpověď, ýe ani domovy rodinného typu nenahradí rodiče, kteří jsou zde jen pro své děti.