Paní ministryně Stehlíková hodlá vést veřejnou debatu o možnosti adopce dětí homosexuálními páry. Její hlavní argument? Často opakované tvrzení, že velký počet dětí v ČR vyrůstá v ústavech, a každé dítě má právo na rodičovskou lásku a péči. S druhým argumentem lze souhlasit, s prvním nikoliv.Co je to velký počet dětí v ústavech? Je těch 8000 dětí v kojeneckých ústavech a dětských domovech resortu zdravotnictví ( do 3 let) a školství (od 3 let) hodně nebo málo? Tak se ale otázka klást nedá. Je to prostě tolik dětí, kolik takovou péči potřebuje. Je to tolik dětí, kolika selhala z nějakých důvodů vlastní rodina a společnost jim poskytla dočasnou možnost této náhradní výchovné péče, v našich poměrech velice dobře vedené. Úmyslně sem nepočítám ústavy sociální péče pro děti a mládež se svými cca 11000 klienty. Zde jsou totiž důvody přijetí a pobytu zcela jiné i když si to laická veřejnost často neuvědomuje.
Démonizace kojeneckých ústavů a dětských domovů
Paní ministryně podlehla zřejmě v současnosti oblíbené démonizaci kojeneckých ústavů a dětských domovů, jakoby tam byli děti dávány a drženy bezdůvodně, jako by jim tam bylo ubližováno a jakoby tam strádaly. Opak je pravdou. Tato zařízení mnohdy zachraňují děti z takového rodinného prostředí, kde jim hrozí nejen fyzická újma, ale především poškození psychické a sociální.
Ano, jsou země, kde taková zařízení nejsou, nebo jich je podstatně méně. Zato tam mnoho bezprizorních dětí žije na ulici, popř. prožije dětství v 10 i 15 rodinách. Jde o tzv. profesionální pěstounskou péči, díky které ovšem děti tráví mládí s batůžkem na zádech, aby mohly kdykoliv přejít do jiné rodiny. Kde pak mají získat pocit jistoty a bezpečí? Není jeden slušný dobře vedený dětský domov rodinného typu výhodnější?
Všichni, kdo pracují v této oblasti, si uvědomují, že pobyt v zařízení má být dočasný a co nejkratší. Dítě se má po úpravě poměrů vrátit do své rodiny, při jejím trvalém selhání je pak potřeba mu najít rodinu náhradní – pěstounskou péči či osvojení. Proto se také mění systém péče o děti v uvedených zařízeních. Snižují se počty dětí ve skupinách, připadajících na jednoho vychovatele. Dětské domovy se proměňují na domovy rodinného typu. Skupina dětí různého věku a pohlaví má trvalého vychovatele, u kterého může zažít pocit jistoty a bezpečí, podobně jako v rodině. Tato vytvořená „sourozenecká“ skupina žije s vychovatelem v domově autonomně jako velká rodina, která se stará sama o sebe. Ideální je, když se podaří, aby takto vytvořená „rodina“ mohla žít v běžném bytě, integrovaná do obce či města.
V kojeneckých ústavech a dětských domovech resortu zdravotnictví se nachází kolem 1800 dětí. Přibližně stejný počet dětí byl do těchto zařízení v roce 2005 přijat a propuštěn. Skoro polovina se vrátila po úpravě poměrů do svých rodin, 28% odešlo do osvojení, 8% do pěstounské péče. Umístění do dětského domova není tedy řešením na celý život, jak by se někdo mohl domnívat. Při dobré spolupráci orgánů péče o děti, soudů, lze délku pobytu dítěte v zařízení zkrátit a tím i minimalizovat následky na jeho vývoji.
Nedělejme z dětí pokusné králíky
Nabízí se tradiční otázka. Je lepší jakákoliv rodina než ústav? Pokud by tomu tak bylo, tak by děti nemusely být z rodin odebírány a různá zařízení pro ně by nemusela existovat. Jestliže by chtěla paní ministryně dávat do adopce děti homosexuálním párům, měla by se uvědomit právě tyto souvislosti. Děti bývají umisťovány do zařízení pro selhání rodiny, pocházejí z rodin nestabilních, neúplných či naprosto rozvrácených. Jsou však homosexuální páry stabilnější? Podle dosavadních zkušeností nikoliv. Mohou poskytnout dítěti, které již na začátku svého života nezažívá dostatečně mateřskou i otcovskou roli dobrých rodičů, tyto staletími prověřené hodnoty? Hodnoty poskytující do života ony správné a žádoucí rodinné kompetence a vzory? Domnívám se, že nemohou. A to ani dítěti nepoznamenanému nepřízní osudu. Natož dítěti, které již na počátku života prožilo trauma špatné péče, zanedbání, ubližování.
Snaha paní ministryně mi připomíná šílený nápad, že by se nezaměstnanost na Ostravsku dala řešit vytvářením pěstounských rodin. Tedy, že by nezaměstnaní místo dávek v nezaměstnanosti dostávali do péče děti z domovů a pobírali na ně příslušné dávky.
Přestaňme dělat z dětí pokusné králíky jakéhosi sociálního inženýrství. Hledejme spíše cesty jak podpořit fungující rodiny, aby neselhávaly. To přinese dětem i reálně více užitku než prosazování možnosti adopcí homosexuálními páry.
František Schneiberg
Autor je dětský lékař a předseda Společnosti sociální pediatrie České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.
článek vyšel pod názvem Homosexuální pár není rodina” v MF Dnes 9.3.2007
mea culpa omlouvám se za přeplep my….. mi!
Ať se nikdo nezlobí, ale myslím že jsou v této společnosti daleko palčivější problémy než je ten nastolený mynistryni MUDr Stehlíkovou- Možnosti adopce dětí homosexuálními páry. I když jsem velice tolerantní k této skupině občanů, nápad se mi nezdá být dostatečně promýšlený. Pokud se nemýlím MUDr Stehhlíková je psychiatr a nikoliv psycholog. Než tento návrh dala v plén mohla si nejdříve nechat udělat alespoň seriosní studii odbornou obci. Nebo se jedná jen o politické body a čárku?
Adopce homosexuálními páry mi nepřipadá pohoršující ani nijak ohrožující na výchově. Dítě kolem sebe potřebuje mít milující se osoby, vidět vzor lásky a péče. A dle mého názoru je jedno, zda mají různé či stejné pohlaví (příslušnost k pohlaví). Vždyť je opravdu příliš mnoho dětí bez rodin, bez péče a lásky, bez pocitu jistoty a bezpečí. A když vychovávají samotné ženy, popřípadě často s jejich matkami a otci (znám poměrně mnoho případů, kdy žije/žilo dítě s matkou a babičkou, či jen s babičkou – matku má), také to není rodina dle některých názorů. Takže co je tedy rodina?? Jen manželé různého pohlaví? Trošku diskriminující…Myslím si, že homosexuální páry by měli mít možnost adoptovat děti. Je to v zájmu dětí, které trpí v ústavech a nepoznají “normální” život v milující rodině.
Některé názory vyjadřují myšlenky, že když homosexuálové nemohou mít vl. děti, ať nemají žádné. Řekla bych, že mnoho z nich si legálně “udělá” dítě s jedincem opačného pohlaví, protože mnoho lidí touží po vlastním dítěti. Ale tady je zase zádrhel – takové dítě nevyrůstá s oběma rodiči, maximálně se navštěvují apod. Já prostě vidím jako možné řešení těchto problémů legitimizaci adopce homosexuálními páry.
Pokud je chteji, at se leci a zalozi si rodinu (rodinou nemyslim hromadky podle pana Hromady). Pokud by to zvladli, klidne bych jim deti sveroval. Stejne tak pedofilum, nekrofilum, zoofilum atd… .
Pamatam si ako asi pred osmimi (mozno ani tolko nie) vykrikoval sef gay klubu v TV relacii “Kotel” , ze nik neziada adopciu deti “len” registrovane partnerstvo” . Kto vie akoby dnes to klamstvo obhajoval . Tak aj dnes sa argumentuje , ze im ide vyhradne o deti “tazko” umiestnitelne . Zas to bude naopak . Tak ako V.L. sa nas snazi presvedcit o “HM žadatelé by byli pravděpodobně prověřováni mnohem přísněji už proto, že mnoho úředníkům by k nim jakožto osvojitelům dětí pociťovalo více či méně skrytou nedůvěru ” Uz vidim ako sa budu prvi (a opravnene) stazovat na diskriminaciu. Obavam sa , ze im nejde ani o rodinu alebo o deti , ale predovsetkym o akysi druh politickej prezentacie respektive politickemu exhibicionizmu .
V článku jsou směšovány argumenty, které s podstatou otázky – svěřovat či nesvěřovat děti do péče HM párům, či nikoli – vůbec nesouvisejí, např. problematika odebírání dětí z nefunkčních rodin nebo fakt, že do diagnostických či výchovných ústavů jsou děti umisťovány na základě problémového chování nikoli selhání rodinné péče. O umístění dětí v ústavech rozhoduje na základě návrhu příslušného úřadu soud, a není cílem debaty o tom, komu děti případně svěřovat, rozhodnutí těchto orgánů zpochybňovat (jednak to nejde udělat paušálně, protože každý případ má svou individuální specifiku, jednak i v případě nějakého sporu se nejedná o to, komu takové dítě svěřit do náhradní rodinné péče, ale jen o to, zda bude dítě vráceno zpět své původní rodině).
Autor článku souhlasí s tím, že by měl být pobyt dětí v ústavech co nejkratší a jen jako dočasné řešení. Jím navrhovaná cesta “podpory rodin, aby nebyly nefunkční” je sice velmi pěkná, ale poněkud vágní a neurčitá – to přeci vůbec neřeší situaci dětí, které už v těch ústavech jsou (a obávám se, že ani do budoucna nedojde k tomu, že by žádné ve státní péči být nemusely).
Nejoptimálnější možnost samozřejmě je, když se může dítě vrátit zpět do původní rodiny nebo být svěřeno do péče nějakému blízkému příbuznému, samozřejmě pokud je to možné.
I tak ale v ústavech zůstávají děti, které jsou vhodné k pěstounské péči či adopci.
Je skupina dětí, o které je ze strany osvojitelů zájem, ale je i skupina dětí, o které zájem není: děti fyzicky postižené, barevné, děti s poruchami chování. A jen druhá skupina by prakticky připadala v úvahu pro případné osvojení HM páry.
Adepti na svěření dětí do péče jsou samozřejmě zapsáni v nějakém “pořadníku” a vybíráni. Bylo-li by nějaké dítě možné umístit do vhodné heterosexuální rodiny, jistě by dostala přednost (v zájmu dítěte, to jistě nikdo nikdy zpochybňovat nebude). Pokud vím, tak všude tam, kde je adopce HM povolena, jsou jim svěřovány jen děti, které nikdo jiný nechce a s největší pravděpodobností by v ústavech zůstaly.
Ústav, ať je sebelepší a stát a jeho zaměstnanci se sebevíce snaží, není rodina, ale jen náhražka. Děti tam nezískají mnoho sociálních, emočních i praktických dovedností, které si z rodiny odnášejí. Rovněž ty tolik opěvované a vyzdvihované mužské a ženské vzory tam nemohou poznat při klasickém rodinném fungování, protože ústav prostě rodina není. Snad není třeba argumentovat, že ústav optimální prostředí pro život do dospělosti není. (Kdyby byl, tak bychom je snad tam mohli rovnou nechat a nehledat vůbec žádné náhradní rodiny, není-liž pravda?)
Argumenty, že každé dítě potřebuje ideální rodinu s milujícím tatínkem a milující maminkou a že by bylo dítě případně vystaveno posměchu svých netolerantních spolužáků, trochu připomínají v situaci volby HM rodina nebo ústav úvahu někoho, kdo se zdráhá poslat do hladovějící Afriky instantní potraviny, protože obsahují barviva a konzervanty a nejsou vhodné pro tu úplně nejlepší výživu. Takže nemůžeme-li těmto hladovějícím poslat produkty z ekologických farem, nepošleme jim raději nic, a zvlolíme jako řešení optimálnější nechat je strádat hlady (to je samozřejmě obrazné, děti v ústavech samozřejmě nestrádají hlady).
Autor mezi řečí nařkl všechny HM páry z nestabilního soužití a více méně je přirovnal k dysfunkčním rodinám, z nichž jsou děti odebírány. Toto nařčení je paušální, neobjektivní, nespravedlivé a zlé. Samozřejmě, že ne všichni homosexuálové mají předpoklady k výchově dětí. Stejně jako je nemají všichni heterosexuálové (ty děti přeci nejsou odebírány homosexuálům, pravda?)Žadatelé o osvojení dítěte procházejí psychologickými testy a jsou prověřováni odborem sociální péče a dalšími institucemi. To je samozřejmě v pořádku. HM žadatelé by byli pravděpodobně prověřováni mnohem přísněji už proto, že mnoho úředníkům by k nim jakožto osvojitelům dětí pociťovalo více či méně skrytou nedůvěru. O případných sporech by samozřejmě rozhodl soud.
Dítě pochopitelně nelze svěřit každému a každého žadatele je potřeba důkladně individuálně posoudit. A oč více odsoudíme paušálně nějakou skupinu, o to méně nám zbyde prostoru právě na to tolik potřebné posuzování individuální.
pro Dariu
Dario, me slovo laska vubec nepopuzuje, ale muzu si pod nim docela dobre predstavit i utrpeni. Kolik lidi ve jmenu lasky (at uz cokoliv umrelo), kolik lidi je nyni ve jmenu homolasky pozitivne diskriminovano (bohuzel to slovo pozitivni v tomto smyslu moc pozitivne nevnimam). Nicmene, to je vedlejsi. Jak chapete lasku vy, jste definovala. Co se týče mužského a ženského vzoru. Některé věci jsou geneticky či vrozeně dány, rozdíly mezi muži a ženamy zde proste jsou a nejsou to jen společenské stereotypy jak se snažíte podsunout. Rodina s muzem a zenou, neni to same co muz a muz, nebo zena a zena. Jinak rovnice pana Vilema se mi zda byt trosku pritazena za vlasy. Jestli je homopar lepsi nez neuplna rodina je velkou otazkou?
No, přijde mi zvláštní, proč tolik lidí bojuje za to, aby měli homosexuální páry děti.
1. kdyby měli mít tyto páry děti, tak by si je přirozeně počali. A děti, jak je známo, se normálně rodí ženám potom, co měli pohlavní styk s mužem. To je normální, přirozené. Takže stížnosti, nejspíš adresujte přírodě, která je takhle zařízená.
2. a dál mě přijde dost nezodpovědné od společnosti dávat děti někomu, kdo si hraje na rodinu. Jelikož dva (nebo více) stejnopohlavní jedinci normálně nemůžou mít děti, tak je to hra. Infantilní hra na rodinu !
Žiji ve společné domácnosti s bratrem heterosexuálem. Nepožívám privilegií registrovaného partnerství a paní Džamila na nás dokonce zapoměla s nápadem možné adopce děti. Nikdo nás však nediskriminuje, protože netrpíme zbláznilými nápady adoptovat si děti…
Správné je takové řešení, které plně respektuje a akceptuje jak lidskou hodnotu a potenciál lidí žijících ve stejnopohlavních párech, tak potřeby a zájem dětí. Frázemi a ideologicky sešroubovanými konstrukcemi, ať už pocházejí ze kterékoliv strany “sporu”, se moudrému řešení nepřiblížíme. Bez úcty k lidským bytostem a jejich autentickým a jedinečným citům a vlohám, pouze pod vlivem zjednodušujících a zkreslujících klišé, se k rozumnému postoji dojít nedá.