Paní ministryně Stehlíková hodlá vést veřejnou debatu o možnosti adopce dětí homosexuálními páry. Její hlavní argument? Často opakované tvrzení, že velký počet dětí v ČR vyrůstá v ústavech, a každé dítě má právo na rodičovskou lásku a péči. S druhým argumentem lze souhlasit, s prvním nikoliv.Co je to velký počet dětí v ústavech? Je těch 8000 dětí v kojeneckých ústavech a dětských domovech resortu zdravotnictví ( do 3 let) a školství (od 3 let) hodně nebo málo? Tak se ale otázka klást nedá. Je to prostě tolik dětí, kolik takovou péči potřebuje. Je to tolik dětí, kolika selhala z nějakých důvodů vlastní rodina a společnost jim poskytla dočasnou možnost této náhradní výchovné péče, v našich poměrech velice dobře vedené. Úmyslně sem nepočítám ústavy sociální péče pro děti a mládež se svými cca 11000 klienty. Zde jsou totiž důvody přijetí a pobytu zcela jiné i když si to laická veřejnost často neuvědomuje.
Démonizace kojeneckých ústavů a dětských domovů
Paní ministryně podlehla zřejmě v současnosti oblíbené démonizaci kojeneckých ústavů a dětských domovů, jakoby tam byli děti dávány a drženy bezdůvodně, jako by jim tam bylo ubližováno a jakoby tam strádaly. Opak je pravdou. Tato zařízení mnohdy zachraňují děti z takového rodinného prostředí, kde jim hrozí nejen fyzická újma, ale především poškození psychické a sociální.
Ano, jsou země, kde taková zařízení nejsou, nebo jich je podstatně méně. Zato tam mnoho bezprizorních dětí žije na ulici, popř. prožije dětství v 10 i 15 rodinách. Jde o tzv. profesionální pěstounskou péči, díky které ovšem děti tráví mládí s batůžkem na zádech, aby mohly kdykoliv přejít do jiné rodiny. Kde pak mají získat pocit jistoty a bezpečí? Není jeden slušný dobře vedený dětský domov rodinného typu výhodnější?
Všichni, kdo pracují v této oblasti, si uvědomují, že pobyt v zařízení má být dočasný a co nejkratší. Dítě se má po úpravě poměrů vrátit do své rodiny, při jejím trvalém selhání je pak potřeba mu najít rodinu náhradní – pěstounskou péči či osvojení. Proto se také mění systém péče o děti v uvedených zařízeních. Snižují se počty dětí ve skupinách, připadajících na jednoho vychovatele. Dětské domovy se proměňují na domovy rodinného typu. Skupina dětí různého věku a pohlaví má trvalého vychovatele, u kterého může zažít pocit jistoty a bezpečí, podobně jako v rodině. Tato vytvořená „sourozenecká“ skupina žije s vychovatelem v domově autonomně jako velká rodina, která se stará sama o sebe. Ideální je, když se podaří, aby takto vytvořená „rodina“ mohla žít v běžném bytě, integrovaná do obce či města.
V kojeneckých ústavech a dětských domovech resortu zdravotnictví se nachází kolem 1800 dětí. Přibližně stejný počet dětí byl do těchto zařízení v roce 2005 přijat a propuštěn. Skoro polovina se vrátila po úpravě poměrů do svých rodin, 28% odešlo do osvojení, 8% do pěstounské péče. Umístění do dětského domova není tedy řešením na celý život, jak by se někdo mohl domnívat. Při dobré spolupráci orgánů péče o děti, soudů, lze délku pobytu dítěte v zařízení zkrátit a tím i minimalizovat následky na jeho vývoji.
Nedělejme z dětí pokusné králíky
Nabízí se tradiční otázka. Je lepší jakákoliv rodina než ústav? Pokud by tomu tak bylo, tak by děti nemusely být z rodin odebírány a různá zařízení pro ně by nemusela existovat. Jestliže by chtěla paní ministryně dávat do adopce děti homosexuálním párům, měla by se uvědomit právě tyto souvislosti. Děti bývají umisťovány do zařízení pro selhání rodiny, pocházejí z rodin nestabilních, neúplných či naprosto rozvrácených. Jsou však homosexuální páry stabilnější? Podle dosavadních zkušeností nikoliv. Mohou poskytnout dítěti, které již na začátku svého života nezažívá dostatečně mateřskou i otcovskou roli dobrých rodičů, tyto staletími prověřené hodnoty? Hodnoty poskytující do života ony správné a žádoucí rodinné kompetence a vzory? Domnívám se, že nemohou. A to ani dítěti nepoznamenanému nepřízní osudu. Natož dítěti, které již na počátku života prožilo trauma špatné péče, zanedbání, ubližování.
Snaha paní ministryně mi připomíná šílený nápad, že by se nezaměstnanost na Ostravsku dala řešit vytvářením pěstounských rodin. Tedy, že by nezaměstnaní místo dávek v nezaměstnanosti dostávali do péče děti z domovů a pobírali na ně příslušné dávky.
Přestaňme dělat z dětí pokusné králíky jakéhosi sociálního inženýrství. Hledejme spíše cesty jak podpořit fungující rodiny, aby neselhávaly. To přinese dětem i reálně více užitku než prosazování možnosti adopcí homosexuálními páry.
František Schneiberg
Autor je dětský lékař a předseda Společnosti sociální pediatrie České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.
článek vyšel pod názvem Homosexuální pár není rodina” v MF Dnes 9.3.2007
Způsobilost zájemců o adopci a vhodnost konkrétní adopce má být posuzována v konkrétních případech. Nevím, kolik procent žádajících manželských párů je nakonec uznáno způsobilými. Nevím, kolik procent z lidí nežijících v manželství ani registrovaném partnerství by bylo uznáno způsobilými. Nevím, kolik procent z lidí žijících v RP nebo kolik procent z registrovaných párů by bylo uznáno způsobilými. Možná méně, možná více. Paušální zákonný zákaz vylučující individuální posouzení je ovšem nehoráznost. Bohužel zákon o registrovaném partnerství ovlivňuje i posuzování těch homosexuálně orientovaných lidí nebo jejich párů, kteří se o žádný takový zákon neprosili, takže tento zákon je prvním zákonem fakticky diskriminujícím homosexuály.
co se týče slova láska, které vás tak popuzuje, je možná pompézní, ale rozhodně ne duté. Jestli vám vadí, tak si místo něj dosaďte ochotu rodiče sdílet s dítětem život, ochotu mu naslouchat, trpělivost a laskavost, bylo by toho možná ještě víc, proto jsem pro zkratku volila slovo láska. A zmíněné vlastnosti na sexuální orientaci rozhodně nezávisí. Co se týče mužského a ženského principu v rodině, které má podle vás dítě odkoukat, co tím vlastně myslíte? Že má správný muž postavit dům? V tom případě před tímto mužským vzorem asi příliš mnoho mužů, a to ani z heterosexuálních rodin, neobstojí. Tak tedy princip privilegovanosti a podřízenosti? Pokud ta privilegia přiřknete ženám, nejsem proti. A jiné návyky si dítě z rodiny nemá odnést? Co třeba slušnost, kterou bychom si mohli pro začátek definovat třeba jako masarykovské “nebát se a nekrást”. Naučit dítě podobným vlastnostem jistě homosexuální orientace nebrání.
Určité zažité tradice natolik zaslepily část našich spoluobčanů, že si nechtějí uvědomit dobovou podmíněnost a přechodnost svých postojů. Místo racionálního uvážení vnášejí do posuzování negativní emoce, které nevyhnutelně deformují jejich úsudek.
Musíme si položit základní otázku, čím je člověk normální, resp. případně navíc ještě hodnotný, pokud aktuální faktickou normu neschvalujeme. Dítě v civilizované společnosti musí ke svému zdravému rozvoji vyvinout určitou intimní vazbu k dospělému členovi, který mu jaksi v bezpečí a s preferencí zájmů tohoto dítěte, se zohledněním jeho zvláštností atd., umožní primární důvěru v existenci. Výchova v dětském domově přesně toto postrádá, čímž jde již nutně o výchovu lidsky deficitních, neúplných jedinců. Naučit se mezilidským osobním vztahům je patrně důležitější než získat formální vzdělání.
Přitom velké množství dětí úspěšně vyrůstá v rodině jen s jedním rodičem. Pokud by druhý rodič byl substituován homosexuálním partnerem, rozhodně by to prospělo. Pak vidíme, že homosexuální pár je zřejmě lepší než neúplná rodina. Neúplná rodina je lepší než dětský domov, proto je homoseuální pár lepší než dětský domov, a proto by adopce homosexuály měly být neprodleně povoleny a podporovány. Realizace je ovšem závislá na vedlejších okolnostech, jako je vliv KDU ve vládě apod., úsudek sám je však možný okamžitě.
Milá Dario,
zde nejde o souvislost mezi souloží a výchovou dětí, ale o souvislost výchova dětí a zažité vzorce chování jenž si děti odnáší. Neříkám, že se z dětí stanou homosexuálové, zloději či vrazi. Ale výchova v takovém, musíte sama uznat, ne úplně normálním prostředí nechává na dětech následky, minimálně co se týče dalších mezilidských vztahů. Slova o lásce a hodných homorodičích jsou sice krásná, ale dutá, ve výchově jsou potřebné i jiné věci, mužský a ženský vzor od kterých se dítě podvědomě učí.
já zase s autorem článku souhlasím. Nemyslím si, že by buz… měli vychovávat děti, protože opravdu nejsou rodina. Termín rodina zahrnuje matku, otce a dítě…. Homosexulálové děti mít nemůžou takže nemají nárok ani na výchovu. Není to potřeba ani dál řešit. Hlavně si uvědomte jaké to dítě pak dostane kapky od “kamarádů” až zjistí, že má dva táty. A to ho jistě poznamená po jeho další vývoj.
máte smůlu, provokace mě baví. Pořád nechápu souvislost mezi souloží a péčí o děti. Nemám nic proti hodnému vzorově souložícímu taťuldovi, ale přehlédl jste, že ten vypadl hned na začátku. Kdyby se tito heterosexuální rodiče o své dítko postarali, tak by tahle debata byla zbytečná.
své úvahy zavádíte do provokativní roviny, v niž se nepohybuji. Totéž si troufám říct i o Michalovi. Souhlasím s Vámi, pokud tvrdíte, že současná rodina nefunguje jak by měla (útěk otců ke karieře). Článek si bere na mušku ještě závažnější selhání rodiny, v jehož důsledku zde máme dětské domovy. Že by však jedním z možných “řešení” bylo umožnění adopce dětí pro samcoložníky?!
Pokud jste někdy sledovala úřednické martýrium bezdětného manželství usilujícího o adopci dítěte, tak Vás ani nenapadne toto břímě nakládat na homopáry, které by to jistě neměly o nic snažší, spíše naopak. Pokud něco nazýváte žvástem, tak jsou to kecy o lásce k dětem z této pozice. A ještě něco: protikladem agresivního, heterosexuálního darebáka není hodný homosexuál, ale normální, obyčejný fotr! Zeptejte se na to dětí.
Co má společného péče o dítě s tím, koho mám v posteli. Znamená to, že kdyby byl pan doktor nedej Bože manželce nevěrný, tak by nedokázal dobře léčit děti? Mateřská a otcovská role, tyto staletími prověřené hodnoty dobrých rodičů, jsou prázdné kecy. Děti potřebují lásku, třeba i staletími prověřenou, péči a pomoc v nejrůznějších situacích, které v jejich životě nastávají. Například staletími prověřená otcovská role je často v této době zanedbatelná vzhledem k tomu, že tatíčkové dávají většinou přednost své kariéře před neplacenou péčí o své potomstvo a o děti se většinou stará jejich matka. Tak jakápak rovnovážná komplementarita? Hodný homosexuál by pro dítě jistě byl mnohem lepší rodič než heterosexuální agresivní darebák. Možná by nebylo špatné se také zeptat dětí! Zdravím.
dynamika je spíše zneužívající, rovnovážná komplementarita jen snem, bez možnosti fyzické celistvosti dovršené uspokojením v úplné plodnosti. Potřeba takto izolovaných životů vtažením dalšího člena je instinktivní, měl by to však být snad plnoletý jedinec stejného zaměření, jako jeho “rodičovští” osvojitelé. Tedy trojice, když ta nepřirozená dvojice nemůže fungovat snad na vyjímky éterických umělců.
Jinak trvá možnost jedinců si (před registrací,potom to našťěstí neprojde, psychologové bývají zodpovědní a tlaku i práva připraveni vzdorovat) adoptovat jako jednotlivec. Nekorektní by asi bylo připojit statistiku neobvyklých jedinců ve vězeních, moderní vězení je ale nejen trest, ale i způsob provázení jedinců s jejich nesnadným životním vybavením.
Těžká životní orientace si zaslouží funkční podporu na cestě k civilizovanému uplatnění, ne kompenzaci na cizí účet.
Je zřejmě velmi složité řídit ministerstvo bez portfeje. Možná i proto paní ministryně před pár dny doznala, že občas střílí od boku. Nejde o její první exces jak čtenáři vědí. Jeho dopad by měl však tragičtější důsledky než např. sbírka vládních činitelů pro Čunkovy romy.