Zavraždění novináři, redaktoři a ilustrátoři v Paříži jsou mučedníky svobodného myšlení, svobody slova, tisku a projevu. Byli zavražděni za to, že svobodně mysleli a své myšlenky psali a zobrazovali. Zavraždění policisté padli při výkonu povolání, když se snažili chránit právo a pořádek, zákon a svobodu i životy svých spoluobčanů.
Naše myšlenky a soustrast patří jim a jejich rodinám. I při vědomí, že naše slova, psaná či šeptaná, jejich utrpení nezmenší.
Jednu věc ale říci nemůžeme: že jsme nebyli varováni, že toto jsme čekat nemohli. Přece tento útok v Paříži je jen jedním z mnohých – uvedu za poslední tři roky alespoň jeden v roku každém: vražda dětí a rabína v židovské škole v Toulouse v březnu 2012, uřezání hlavy vojákovi v uniformě v jižním Londýně v květnu 2013 za to, že bojoval za vlast a královnu, či vražda návštěvníků židovského muzea v Bruselu v květnu 2014.
Všechny spáchali radikální muslimové, islamisté či džihádisté, na terminologii nesejde. A tajné služby mnoha zemí už měsíce varují, že Evropané, kteří jsou islamisty a odjeli do Sýrie či Iráku bojovat na straně tzv. Islámského státu, po svém návratu do Evropy představují jasné a bezprostředně přítomné nebezpečí.
Takže nebylo to nečekané. Přesto útok v Paříži nepříjemně překvapuje svou profesionalitou a dokonalostí. To je na něm nejvíce konsternující.
Jenom ne strach
Jak na něj reagovat? Samozřejmě v první řadě dopadnout a potrestat pachatele. Francouzské protiteroristické a bezpečnostní služby jsou jedny z nejdokonalejších na světě.
Za druhé, jenom ne strach. Nyní se všichni solidarizují se zavražděnými ilustrátory a publicisty, ale uvidíme, jak dlouho Evropanům toto odhodlání vydrží. Jak dlouho jim vydrží nerezignovat na svobodné myšlení, na svobodný projev. Není jediného spravedlivého důvodu, proč by ve svobodné společnosti doktríny či zakládající osoby právě jednoho konkrétního náboženství nesměly být kritizovány a satirizovány. To by bylo nehodné svobodných lidí. Ale přesně tento návod – návod nasadit si náhubek a propadnout autocenzuře – byl pokušením mnohých šéfredaktorů, ba co hůř, i politiků, již předtím. Uvidíme, jak dlouho jim nynější odhodlání vydrží, anebo jak brzo začnou šéfredaktoři novinářům a politici šéfredaktorům „decentně doporučovat“, aby se „mírnili“. Nevím, jak ostatní, ale vím, že někteří z nás na svobodné myšlení a svobodný projev nerezignujeme nikdy.
Za třetí, přestat už konečně s těmi prázdnými řečmi a nesmysly, že „islám je náboženstvím míru“. Ne, v islámu je přítomno dračí vejce, z něhož se už jeho obsah vylíhl. Tímnemá být řečeno, že mnozí muslimové, snad většina, nejsou mírní a nenásilní lidé. Jenže rozhodující jsou vždy nikoli pasivní většiny, nýbrž odhodlané menšiny. A ty uvnitř islámu jsou strašné.
Expert na islám Daniel Pipes připomíná, že průzkum za průzkumem mezi muslimy v Evropě ukazuje, že 15 procent z nich jsou islamisté (touží uvalit islámské náboženské právo šaría na všechny, i nemuslimy) a třetina z nich, tj. pět procent muslimů všech, považuje za účelem dosažení práva šaría za správné zabíjet jinověrce. To je ono dračí vejce uvnitř islámu.
Co z toho plyne?
Jednak to, že je správné ujistit umírněné muslimy, tedy ty, kteří nejsou násilní a ani na násilí nepomýšlejí, že mohou žít v naší evropské společnosti klidně a bez obav a těšit se všem právům a svobodám evropských občanů. Dále ale i to, že od nich na oplátku očekáváme, že se budou od vražedných útoků svých džihádistických souvěrců nejen distancovat a odsuzovat je, ale že pro to v rámci islámu i něco udělají. O tom, jaký je a bude islám, co to vlastně bude islám, nemůžeme a nebudeme rozhodovat my nemuslimové, ale mohou a udělají to jen muslimové. My těm umírněným můžeme pomoci tak, že si otevřeně a naplno přiznáme, že s radikálním islámem jsme ve válce.
Tzv. Islámský stát se prokázal být ideologickým, propagandistickým a rekrutujícím magnetem pro islamisty z Evropy. Po vraždách v Paříži je jeho existence pro nás už netolerovatelná. Už nejde o to, jen jej územně zapouzdřit, nutné je jej zničit. Představuje pro nás existenční hrozbu. Bombardovací kampaň proti němu by měla trvat tak dlouho, jak bude nezbytné, aby byl zničen.
Moratorium na další imigraci Otázka islámu v Evropě je věcí vážnou – smrtelně vážnou, jak se ukazuje. Měli by se k ní čelem postavit odpovědní lidé; neměla by být establishmentem zametána pod koberec a tak přenechávána šaškům, kteří se nezmohou na nic lepšího než na „doporučení“ nejíst kebab a venčit prase („venčit prase!“ – nápad hoden „génia“).
Platí-li ale poměr 85 procent muslimů mlčících, nenásilných či se neprojevujících, 15 procent nenávistných a netolerantních, z nichž třetina (tj. pět procent všech) vražedných, nasnadě je moratorium na další muslimskou imigraci do Evropy obecně a do České republiky konkrétně; předem totiž nikdo neví, zda konkrétní muslimský imigrant bude patřit k 85ti procentní většině anebo k 15ti procentní – či nedejbůh pětiprocentní–menšině. Čím více muslimských imigrantů, tím více bude v absolutních číslech stoupat i počet těch 15ti procentních a pětiprocentních mezi nimi.
Bezprostřední reakcí na vraždy v Paříži je smutek, rozhořčení a úcta vůči zavražděným mučedníkům svobody myšlení a svobody projevu i obrazu. Následnou uvážlivou a uváženou reakcí má být „jenom ne strach!“ a učinění toho, co je učinit správné a co je učinit nutné.
Vyšlo v Lidových novinách 9.1.2014
K predmetu článku a k záverom autora sa hodí poznamenať že:-Výzva k zamedzeniu prisťahovalectva je nebezpečnou ilúziou, pretože sa jednoducho nedá uskutočniť. (Aspoň nie dlhodobo. A že koncentrácia síl na nedosažiteľný cieľ znamená polovičnú prehru, to sme v prípade likvidácie Zla videli na neúspechu USA “zdemokratizovať” Irak).
-Naopak, islám obsahuje prvky agresívnej zloby; sú nepopierateľne obsiahnuté v niektorých veršoch Koránu.Žiadne deklarácie dobrého úmyslu,tobôž reči o “dvoch islámoch” nezabránia fundamentalistovi/fanatikovi aby nebol presvedčený, že koná svoju povinnosť keď ide vraždiť.
V kontexte oboch skutočností existuje len jedna možnosť relatívneho bezpečia pre nás: Plnohodnotne platné formálne zrieknutie sa násilia každým jednotlivcom, ktorý prichádza/pochádza z prostredia islámu ako podmienka pre trvalý pobyt v našom prostredí. Obmedzuje to slobodu viery či jednotlivca? Ani zďaleka natoľko, nakoľko je obmedzovaný Europan, či miestny kresťan vo väčšine moslimských krajín. Insinuuje to princip kolektívnej viny? Zďaleka nie natoľko, nakoľko sa majú všetci Európania kajať za krivdy kolonializmu. Je to diktát voči “hosťovi”? O nič väčší, než ten, ktorý si naordino-
vala Európa práve už spomenutou dekolonizáciou, alebo Nemci pri odškodňovaní obetí holocaustu; oboje implikujúc, aj keď len neprimo, aj princíp kolektívnej viny, dokonca na potomstvo vinníkov. Čo nás mimochodom “ospravedlňuje” pre prípady aplikácie požiadavky “plnohodnotne formálne platného” zrieknutia sa násilia aj na moslimských potomkov bývalých prisťahovalcov. Má to “právne háčiky”? Skôr menšie, než väčšie ako moratorium na imigráciu. Atď., atď….
A čo ak niekto odmietne poprieť šáriu, či iné v isláme inherentné atribúty násilia? Postupovať tak, ako by podporval terorizmus; samozrejme!
– Pre objektívnosť ale ešte jedna poznámka: S tou slobodou kritizovať a satiricky vykresľovať predmet hlbokého náboženského cítenia proťajšku je to zložitejšie, než by bolo možné zhrnúť do jedného odstavca, ako to urobil autor. Prečo? Napríklad preto, lebo inak by sa mimo iných aj v inkriminovanom prípade Charlie Hebdo nemuseli francúzske orgány štátnej a súdnej moci odvolávať na zákon z r. 1881 (!) o slobode písaného slova, či dokonca – aj keď len k duchu – Všeobecnej deklarácie ľudských práv z roku Francúzskej revolúcie. A že by bol liberalizmus od tej doby priniesol niečo zásadne nové v prospech slobody, to by mohlo platiť len pokiaľ máme na mysli jej reálne uplatňovanie. Naopak, mimoriadna “zložitosť” modernity, jej obrovské ľudské a technologické potenciály a v nie poslednej rade aj mimoriadny existenčný konfort, ktorého súčasťou je bohužiaľ nie malá miera roztopaše, by nás mali viesť skôr k istým obmedzeniam a k pokore, než k naliehaniu na právo slobody. Že prečo? Nuž napríklad preto, lebo sloboda dávno prerástla vo voľnosť a dnes sa už bezpochyby premenila do štádia rozvoľnenosti.
V prípade našej zábavy obzvlášť…!
Kdo potkal náboženství, tedy ne zvyk, ale konstitutivní prvek osobnosti, průzkum může chápat. I katolík má vize, nejen podle Apokalypsy. Ale právě apokalyptika je o odkladu, ne dnes, možná ani ne zítra, ale na konci času. Muhammad či spíše jeho redaktor to švihli do “zde a nyní”. Pokud jsem koho v Evropě potkal, šaríja se nepopírá, ale ODKLÁDÁ. Na fotbalu se křičí nejen “bijte je”, ale i víc. Život v cizině nazvali Židé galutem hořkým, jsa jen staročech, něco jsem z toho ochutnal i doma. Tím spíše dosti mělká struktura moderního “islámu”, mobilní komunity absorbují islám lokální. Islám není jeden, nemůže, není to jen víra, je to praxe, tedy je osobní, rodinný, klanový, perský, irácký, Saudský…
Naše civilizace postavena na rozmanitosti a různosti. Praotec Abraham, kéž nás jeho zásluhy provázejí, měl dle legendy do obydlí dveře ze všech světových stran, aby se nikdo nemusel obtěžovat obcházením , tedy vskutku nízkoprahový. Tak měl o co svůj monotheismus opřít, tak hostil i “cizí” absolutně. Tedy Nebe, tak jiné, než jsme my, Sára se tomu smála. Pozorný čtenář si všimne i pokrmu toho setkání, je ovšem zakázaný, trejfe, tak daleko lze jít příchozím vstříc. Křesťané k tomu mají i milosrdného otce, který běží vstříc nezdárnému synovi a naštve syna příkladného.
Orient ctí odvahu, sílu, a další v evropě vyhaslé cnosti. Evropa se stává orientem globalizací, když teče nafta, jezdí i lodě s lidmi. Čínská zeď pomůže snad číňanům, my jsme jiná civilizace. Jsme-li, civilizace není dědičná. Jsou tu různá pokušení, je i “pokušení” křtu? Anebo islám jde do vakua a chytá se stébla šaríy, jde do regrese. Napadá mne český vlastenec, řidič mezinárodního kamionu, který se rok smál mé matce, že jí nezaplatí za pronajatý domek ani kačku,ani za vodu, just, to bych regresivní šaríju docela chápal.
Správný liberál správné liberály správně poučuje ve správný čas ve správné kavárně o správných muslimech.