Diskuse okolo vykonání trestu smrti na bývalém diktátorovi Husajnovi je směšná a dokonale odráží intelektuální i morální úpadek všeobecného měřítka spravedlnosti a trestu. Ponechám teď stranou poloslepé organizace jako Amnesty International, která ve svých statistikách o celosvětovém počtu každoročně popravených nedělá rozdíl mezi popravami v USA (kde bývají na smrt odsouzeni pouze nejtěžší zločinci) a např. v Číně (kde se rutinně popravují odpůrci komunistického režimu). Je ostatně zajímavé, že zrovna „human rights“ organizace zacházejí s lidmi zase jako se statistikou bez ohledu na spravedlnost či nespravedlnost takového odsouzení. Saddám Husajn se tak pravděpodobně v příštím roce ve statistikách Amnesty International objeví jen jako jeden z popravených. Možná i vedle nějakého čínského disidenta. Nechme ovšem toto stranou.Dovolil bych si poukázat na jeden důležitý detail: Saddám Husajn není jedním z masových vrahů. Není obyčejným zločincem gigantického formátu, který má na svědomí vraždy nevinných mužů, žen a dětí. Není odhaleným vrahem z titulních stránek světových deníků, jako třeba Marc Dutroux, nebo pověstný Bind-Torture-Kill maniak z minulého roku. Jeho výjimečný zločin nespočívá pouze ve strašlivém počtu jeho obětí. Zatímco každý „obyčejný“ masový vrah vraždí s rizikem, za tím či oním mrzkým cílem ( peníze, sexuální uspokojení, nebo nenávist k lidem), vraždí proto, že je mu dána příležitost. Trvale se kolem něj vznáší riziko polapení a spravedlivého trestu. U vládce je touto příležitostí svěřená moc, příležitost buď k obecnému blahu nebo k nekonečné zvůli. Pohnat ho k zodpovědnosti je věc výjimečná, a sama o sobě stojí množství lidských životů, nebezpečné nasazení a je vykoupena něčím víc, než jenom policejním zásahem.

Už křesťanský středověk si uvědomoval, že panovník je nositelem nejvyšší zodpovědnosti před lidmi a v poslední instanci před Bohem. Jeho majestát nebyl uznáván pro jeho výjimečné schopnosti, ale pro jemu svěřený úkol. Byl osobou pomazanou a posvátnou, ne kvůli sobě, ale kvůli svěřené moci. Jedinečný úkol je spojen s jedinečnou odpovědností a v případě selhání musí být spojen i s jedinečným trestem. Vina vraždícího vládce je větší než vina obyčejného vraždícího smrtelníka a to nejen proto, že obvykle zvládl popravit více lidí, než se to může podařit „běžným vrahům“. Ale i proto, že jeho role, postavení a volná ruka pro jeho zvůli je větší. Poprava Saddáma není toliko individuálním potrestáním jednoho zločince, ale i nutným aktem spravedlnosti vůči zneužití veřejné moci. Jeho zločiny jsou o to výjimečnější, o kolik výjimečnější bylo jeho postavení, ve kterém své krvavé rozkazy vydával a to prakticky bez rizika, že bude potrestán. Jsem ochoten diskutovat o trestu smrti pro obyčejného masového vraha, o trestu smrti pro vraha tohoto společenského formátu se může diskutovat jen s
vědomím dopadu výsledku diskuse na politickou morálku společnosti. I dnešní společnost uznává hierarchii privilegovaných, kteří jsou díky svému výjimečnému poslání po právu privilegováni. Stejně tak tomu ovšem je i v opačném gardu, za privilegia se platí i většími důsledky v případě selhání. Běžný přestupek, který veřejnost přejde u obyčejných lidí bez povšimnutí, má na politika smrtelný dopad, i kdyby to byla jen jízda vlakem na černo. To, co politikovi srazí hlavu, je pro většinu lidí jen nepříjemnost. Nepopravit Saddáma Husajna by znamenalo negaci i této každodenně uznávané pozitivní hierarchie, kdy se obzvláště zodpovědným dostává obzvláštních privilegií. Tak tomu je i ve zdravé, demokratické společnosti a o to víc to musí platit i pro ty, kteří onu moc získali neprávem či podvodem. Na nejvyšším stupni této hierarchie musí v opačném případě stát i nejvyšší trest. Diskutuje se o nutnosti zakotvení irácké společnosti v hodnotách Západu, svobodě a demokracii. Poprava Saddáma je paradoxně první povinností těch, kteří tento úkol převzali. Jak chcete ukázat cestu k porozumění západním představám o svobodě, když nejste schopni elementárního zadostiučinění spravedlnosti? – tak bych se ptal jako irácký občan.

Poprava nacistických pohlavárů po Norimberském procesu nebyla jistě jen popravou za trest. Byla veřejným výrazem toho, kolik váží milióny životů nevinných, zabitých jen díky zvůli těch, kterým je svěřena moc. Považovat proto trest smrti pro Husajna za barbarství je jen výrazem barbarského nepochopení hodnot. O to více je s podivem, že se k těmto hlasům přidává i Katolická církev, která je celá staletí právě nositelem výše zmíněné myšlenky, že světská moc je spojena s výjimečným majestátem, ovšem na rozdíl od „božských“ pohanských císařů i s výjimečnými důsledky v případě zneužití tohoto majestátu.

autor je student