Informace se sice v českých médiích objevila, ale málokdo otevřeně domyslel její důsledky. V diplomatických kruzích se o ní mluví, vyvolává zděšení a jeden z diplomatů to doslova považuje za “průser”.Tím nemyslím jen to, že Rusko okupací Krymu porušilo všemožné mezinárodní dohody – například Chartu OSN nebo Ženevské konvence -, když, byť to popírá, na tento poloostrov vyslalo vojáky své regulární armády v neoznačených uniformách.

V důsledku toho, pokud by je Ukrajinci zajali, se na ně nevztahují Ženevské konvence o ochraně zajatců, a tudíž by je mohli začít legálně popravovat. To nemám na mysli.

Mám na mysli Budapešťské memorandum z 5. prosince 1994, jímž USA, Velká Británie a Ruská federace poskytly Ukrajině bezpečnostní záruky, pokud se vzdá svých jaderných zbraní.

Pouze čtyři státy

Pouze čtyři státy – Jihoafrická republika (JAR), Bělorusko, Ukrajina a Kazachstán – měly v minulosti jaderné zbraně a dobrovolně se jich vzdaly. JAR za vlády bílé menšiny měla vlastní nukleární odstrašující sílu proti zbytku černé Afriky, již po ukončení apartheidu v roce 1989 a pádu režimu a nástupu vlády Nelsona Mandely v roce 1994 předala Američanům.

Po rozpadu Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) 26. prosince 1991 byly na území čtyř z 15 republik jaderné zbraně – Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Kazachstánu. Tři posledně zmíněné státy se jich později dobrovolně vzdaly a předaly je Rusku.

V prosinci 1994 v Budapešti vítězné mocnosti druhé světové války – Ruská federace coby nástupnický stát SSSR, USA a Velká Británie – podepsaly memorandum, v němž garantovaly územní integritu a neporušitelnost Ukrajiny výměnou za to, že se tato země vzdá svých jaderných zbraní ve prospěch Ruska.

Porušení Budapešťského memoranda

Ruské obsazení Krymu pak flagrantně porušuje Budapešťské memorandum. Velká Británie v duchu nejlepších tradic “perfidního Albionu” mlčí a dělá mrtvého brouka. Americké politiky z toho bolí hlava. Diplomaté z kontinentálních zemí Evropské unie se zájmem sledují USA a Velkou Británii a čekají, co bude – pokud vůbec něco.

Východní Asii však zachvátila panika. Japonsko a Jižní Korea si oprávněně kladou otázku: Lze se vůbec spolehnout na USA, jež sice poskytly jednoznačné územní záruky Ukrajině, ale nyní nic nedělají proti ruské okupaci Krymu? Ptají se tedy, zda americké závazky ohledně bezpečnosti Japonska a Koreje nemají cenu prázdného papíru, či úsměvu prezidenta USA Baracka Obamy – což je totéž.

Lze se spolehnout na USA, jež sice poskytly jednoznačné územní záruky Ukrajině, ale nyní nic nedělají proti ruské okupaci Krymu?

Jaký krok bude následovat? Japonsko a Jižní Korea si opatří vlastní odstrašující jadernou sílu. A jaký bude další krok? To, co mě napadá, už určitě napadá i ukrajinské nacionalisty: Vzdali jsme se atomovek výměnou za slib územní integrity. Ta je však v háji. A tudíž…

Atomovou zbraň není až natolik obtížné získat. Stačí mít hodně peněz v hotovosti a znát správné telefonní číslo v pákistánském Islámábádu. V Moskvě tedy může jednoho dne být značně horko a ruský prezident Vladimir Putin okusit středověk coby “dárek” ukrajinských nacionalistů. Aby se tomu předešlo, měli by signatáři Budapešťského memoranda začít něco dělat – a co nejdříve.

Spíše “ANO Kremlu – Panslavistická autokracie”

S pobavením jsem zaznamenal, že parta, která si oficiálně říká NE Bruselu – Národní demokracie, ale dle mne tím ve skutečnosti myslí “ANO Kremlu – Panslavistická autokracie”, souhlasí se vstupem ruských vojsk na Ukrajinu. A proč by nesouhlasili?

Souhlasili by totiž se vstupem ruských vojsk kamkoli, a nejraději by byli, kdyby “se kůň ruského kozáka napil z Vltavy”. Nejen z Černého moře, Dněpru, Dněstru, Dunaje, Váhu, ale i z Moravy, Vltavy – a pak dále i z Labe, Rýna, Tibery, Seiny, kanálu La Manche, Temže, Potomaku, Žluté řeky.

Strana NE Bruselu – Národní demokracie by souhlasila se vstupem ruských vojsk kamkoli, a nejraději by byla, kdyby “se kůň ruského kozáka napil z Vltavy”

Prostě podle nich kůň ruského kozáka musí všude ve světě vodu pít a zanechávat svůj trus. Proto v souladu se svým zadáním tvrdí, že “agresorem není Rusko, agresorem je Evropská unie a Spojené státy americké”. Proč tedy jsou na Krymu a na Ukrajině ruská, a nikoli evropská a americká vojska?

Povedlo se jim i kouzlo nechtěného v následující otázce: “Proto je namístě se ptát: kam se najednou ztratila úchylná snaha Evropské unie o ochranu skutečných i domnělých menšin, jejichž zájmy se jinak neustále ohání?” Asi chtěli říci “úchylná snaha o ochranu domnělých menšin”.

Je snaha o ochranu skutečných menšin také “úchylná”? Je snaha o ochranu etnických Rusů na Krymu ze strany Ruské federace rovněž úchylná? Kdyby to tvrdili, jejich načaľnik a rukovoditeľ Vladimir Vladimirovič Putin by nadšený nebyl. Chybné spojení je projevem, příznakem i důkazem chybného myšlení.

Informace se sice v českých médiích objevila, ale málokdo otevřeně domyslel její důsledky. V diplomatických kruzích se o ní mluví, vyvolává zděšení a jeden z diplomatů to doslova považuje za “průser”.

Tím nemyslím jen to, že Rusko okupací Krymu porušilo všemožné mezinárodní dohody – například Chartu OSN nebo Ženevské konvence -, když, byť to popírá, na tento poloostrov vyslalo vojáky své regulární armády v neoznačených uniformách. V důsledku toho, pokud by je Ukrajinci zajali, se na ně nevztahují Ženevské konvence o ochraně zajatců, a tudíž by je mohli začít legálně popravovat. To nemám na mysli.

Mám na mysli Budapešťské memorandum z 5. prosince 1994, jímž USA, Velká Británie a Ruská federace poskytly Ukrajině bezpečnostní záruky, pokud se vzdá svých jaderných zbraní.Pouze čtyři státy

Pouze čtyři státy – Jihoafrická republika (JAR), Bělorusko, Ukrajina a Kazachstán – měly v minulosti jaderné zbraně a dobrovolně se jich vzdaly. JAR za vlády bílé menšiny měla vlastní nukleární odstrašující sílu proti zbytku černé Afriky, již po ukončení apartheidu v roce 1989 a pádu režimu a nástupu vlády Nelsona Mandely v roce 1994 předala Američanům.

Pouze čtyři státy – Jihoafrická republika, Bělorusko, Ukrajina a Kazachstán – měly v minulosti jaderné zbraně a dobrovolně se jich vzdaly

Po rozpadu Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) 26. prosince 1991 byly na území čtyř z 15 republik jaderné zbraně – Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Kazachstánu. Tři posledně zmíněné státy se jich později dobrovolně vzdaly a předaly je Rusku.

V prosinci 1994 v Budapešti vítězné mocnosti druhé světové války – Ruská federace coby nástupnický stát SSSR, USA a Velká Británie – podepsaly memorandum, v němž garantovaly územní integritu a neporušitelnost Ukrajiny výměnou za to, že se tato země vzdá svých jaderných zbraní ve prospěch Ruska.Porušení Budapešťského memoranda

Ruské obsazení Krymu pak flagrantně porušuje Budapešťské memorandum. Velká Británie v duchu nejlepších tradic “perfidního Albionu” mlčí a dělá mrtvého brouka. Americké politiky z toho bolí hlava. Diplomaté z kontinentálních zemí Evropské unie se zájmem sledují USA a Velkou Británii a čekají, co bude – pokud vůbec něco.

Východní Asii však zachvátila panika. Japonsko a Jižní Korea si oprávněně kladou otázku: Lze se vůbec spolehnout na USA, jež sice poskytly jednoznačné územní záruky Ukrajině, ale nyní nic nedělají proti ruské okupaci Krymu? Ptají se tedy, zda americké závazky ohledně bezpečnosti Japonska a Koreje nemají cenu prázdného papíru, či úsměvu prezidenta USA Baracka Obamy – což je totéž.

Lze se spolehnout na USA, jež sice poskytly jednoznačné územní záruky Ukrajině, ale nyní nic nedělají proti ruské okupaci Krymu?

Jaký krok bude následovat? Japonsko a Jižní Korea si opatří vlastní odstrašující jadernou sílu. A jaký bude další krok? To, co mě napadá, už určitě napadá i ukrajinské nacionalisty: Vzdali jsme se atomovek výměnou za slib územní integrity. Ta je však v háji. A tudíž…

Atomovou zbraň není až natolik obtížné získat. Stačí mít hodně peněz v hotovosti a znát správné telefonní číslo v pákistánském Islámábádu. V Moskvě tedy může jednoho dne být značně horko a ruský prezident Vladimir Putin okusit středověk coby “dárek” ukrajinských nacionalistů. Aby se tomu předešlo, měli by signatáři Budapešťského memoranda začít něco dělat – a co nejdříve.Spíše “ANO Kremlu – Panslavistická autokracie”

S pobavením jsem zaznamenal, že parta, která si oficiálně říká NE Bruselu – Národní demokracie, ale dle mne tím ve skutečnosti myslí “ANO Kremlu – Panslavistická autokracie”, souhlasí se vstupem ruských vojsk na Ukrajinu. A proč by nesouhlasili?

Souhlasili by totiž se vstupem ruských vojsk kamkoli, a nejraději by byli, kdyby “se kůň ruského kozáka napil z Vltavy”. Nejen z Černého moře, Dněpru, Dněstru, Dunaje, Váhu, ale i z Moravy, Vltavy – a pak dále i z Labe, Rýna, Tibery, Seiny, kanálu La Manche, Temže, Potomaku, Žluté řeky.

Strana NE Bruselu – Národní demokracie by souhlasila se vstupem ruských vojsk kamkoli, a nejraději by byla, kdyby “se kůň ruského kozáka napil z Vltavy”

Prostě podle nich kůň ruského kozáka musí všude ve světě vodu pít a zanechávat svůj trus. Proto v souladu se svým zadáním tvrdí, že “agresorem není Rusko, agresorem je Evropská unie a Spojené státy americké”. Proč tedy jsou na Krymu a na Ukrajině ruská, a nikoli evropská a americká vojska?

Povedlo se jim i kouzlo nechtěného v následující otázce: “Proto je namístě se ptát: kam se najednou ztratila úchylná snaha Evropské unie o ochranu skutečných i domnělých menšin, jejichž zájmy se jinak neustále ohání?” Asi chtěli říci “úchylná snaha o ochranu domnělých menšin”.

Je snaha o ochranu skutečných menšin také “úchylná”? Je snaha o ochranu etnických Rusů na Krymu ze strany Ruské federace rovněž úchylná? Kdyby to tvrdili, jejich načaľnik a rukovoditeľ Vladimir Vladimirovič Putin by nadšený nebyl. Chybné spojení je projevem, příznakem i důkazem chybného myšlení.

Vyšlo na www.ceskapozice.cz