Když jsem studoval ve Spojených státech, zdál se mi univerzitní kampus tím nejbezpečnějším místem na světě. Až absurdně bezpečným, což souviselo s americkou posedlostí bezpečím v kombinaci s puritánskou tradicí, kterou sice v hollywoodských filmech neuvidíte, ale která formuje americkou povahu dosud. Na každém patře kolejí byl tzv. rezidenční asistent, pravidelně procházely patroly univerzitní policie, nesměli jste tu mít alkohol, nůž ani sirky (samozřejmě, že všechno to jsme měli) a po setmění si děvčata při procházce touto oázou bezpečí mohla zavolat bezplatný doprovod, aby se jim něco nestalo. Návštěva opačného pohlaví přes noc byla zakázaná a pokoje se nedaly zamknout, aby tam náhodou někdo neprováděl nějaké nepřístojnosti. I Američané jsou ale jenom lidé a tak se nepřístojnosti samozřejmě prováděly. Takže si mého tureckého spolubydlícího jednoho dne odvedla policie, protože dívka, která ten zákaz porušila, si druhý den vzpomněla, že tu pusu (ano, šlo opravdu jen o pusu…) vlastně nechtěla. Přesto se na amerických univerzitách neustále řeší problém epidemie znásilnění.
Jedna z pěti žen na amerických univerzitách prý byla znásilněna! To by znamenalo nějakých půl milionu studentek ročně. Poslat v takovém případě svou dceru na vysokou školu, by bylo skoro zločin… Jenže statistika je věc ošidná, když do kolonky „znásilnění“ spadnete třeba i tím, že na otázku: „měla jste někdy sex pod vlivem alkoholu?“ odpovíte ANO. Nebo „měla jste někdy sex s někým, s kým jste vlastně nechtěla?“ (bez ohledu, zda jste to dotyčnému sdělila nebo ne). A to jsme jen u tradiční verze znásilnění. Může totiž dojít taky k psychologickému znásilnění a k dalším formám sexuálního obtěžování (ten slavný „sexual harrasment“). Univerzity proto vytvářejí pro studenty pravidla chování, kde se dočtete třeba: „Psychologické znásilnění znamená verbální obtěžování, hvízdání, imitaci zvuku polibku, hluboké dýchání, nevhodné komentáře a upřené zírání.“ Zkrátka, chcete-li se seznámit s dívkou, tak raději moc nedýchejte a pro jistotu se na ní ani moc nekoukejte. Koukejte… třeba do země, to každá žena ocení.
Myslíte si, že Amerika se nás netýká? Před několika lety přišly naše genderové pracovnice a pracovníci s výzkumem, podle kterého zažily tři čtvrtiny studentek sexuální obtěžování ze strany vyučujících. Jelikož sám na vysoké škole učím, řekl jsem si, že se asi kolem sebe dostatečně pozorně nekoukám, když mi něco podobného uniklo. A nebo, že by ty tři vztahy kolegů vyučujících se svými studentkami (všechny skončily manželstvím) byly nějakou skrytou formou mužské mocenské dominance? Teprve když zjistíte, že pod sexuálním obtěžováním se myslí i pohledy, úsměvy, vtipy, „narušování osobního prostoru“, komentáře o vzhledu, sexuální pohyby a gesta či „vydávání obscénních či urážlivých zvuků“, dojde vám, že to je asi jako s tím půl milionem znásilněných amerických studentek. Ostatně, i sami autoři výzkumu přiznali, že když se ptali přímo „zažila jste sexuální obtěžování?“, odpovědělo kladně jen tři procenta studujících.
V debatě je vždy výhodou, když můžete vystupovat z pozice morální převahy, kterou vám dává boj za vznešené cíle. A co je vznešenější, než boj proti znásilnění – jednomu z nejohavnějších zločinů, jaký si dovedeme představit. Obávám se ale, že takhle vedený boj sice statisticky vytvoří hodně násilníků, ale žádné oběti znásilnění nepomůže. Jestli nejde spíše o to vytvořit problém, aby jej pak mohl někdo řešit. Kolik se jen v Americe živí na univerzitách a úřadech lidí, kteří mají na starosti sexual harrasment. Školí, dohlíží, vyšetřují. V hypersensitivním akademickém prostředí vám mohou zničit kariéru. A především, zničí onen jemňoučké předivo vztahů mezi muži a ženami, kde to vždycky trochu jiskří a vždycky je to trochu přetahovaná. Vtěsnat tohle předivo do nějaké politicky korektní formy by znamenalo přijít opravdu o hodně.
Pravidelný autorův sloupek Dívčí války se můžete přečíst v časopise Psychologie dnes
“pokud by tu bylo bezpečí, žádný policajt by tu nebyl” ??
Pokud by nastalo bezpečí a policie by byla rozpuštěna, míra bezpečí by se zhoršila rychle a rapidně.
Mně to připadá jako říci: “Pokud by byla nízká úmrtnost na dálnicích, žádné airbagy bychom v autě neměli”.
Pěkný den
Pane Jelínku, byl jste někdy v minulosti dlouhodoběji někde na vesnici? Ne tedy teď za rozvinuté demokracie, kdy člověk neví, kdy se zpoza rohu vynoří někdo s nožem, nebo kvérem. Myslím tak před 40, 50 lety. Žil jsem tam několik desetiletí a nbyl žádný případ, že by třeba žena, když šla pozdě v noci z jednoho konce vsi na druhý vůbec uvažovala o nějakém doprovodu. Taky si nevzpomínám, že bych za celou tu dobu někdy tam viděl hlídkujícího, policisté nebyli, ale nějakéhon příslušníka SNB, to je prostě absurdní. Po 30 let na té vesnici byl absolutní klid. Já vím, že dnešní historici-sráči budou sr.t o totalitě, ale ta se projevovala na nějakých schůzím MNV, nebo na VŘSR lampionový průvod – jo, to je dobrá připomínka, děti si hrály po vsi dlouho do noci. Vůbec to nesouvisí s tzv. totalitou nebo strachem, naopak po vsi byl pocit naprostého bezpečí. Ze tří hospod, vesnice byla dost velká, se chlapi rozcházeli až třeba v půlnoci, nikde žádné nebezpečí. Taky se dělalo na polích až do noci a šlo se domů potmě, ženský, chlapi, zcela bez obav, nikoho nenapadla ani myšlenka na nějaké přepadení. Jo, rozvinuli jste demokracii, darebáci, to je slabé slovo.
Na vsi mi tehdy patrola jezdici denne vlezla po rebriku i na pudu nad svetnici v noci aniz se ptala ci dala vedet. V dome odposlech soused udavac . .
Vůči některým kněžím se tak postupovalo. Proč, to by chtělo zvláštní diskusi. Vaše poznámka by patřila do ní, prakticky se vůbec netýká toho, co jsem uvedl.
Přece to nebudu číst! Stačily mi zase jen první řádky: pocit bezpečí, kolem plno policajtů, ženy doprovod … To je vidět, jak se tento element v Americe zamerikanizoval. Normální člověk, jak vidí policajta, tak má naopak pocit nebezpečí: pokud by tu bylo bezpečí, žádný policajt by tu nebyl. Možná, že se k tomu zblbnutí přidal i Afghánistán. Tam by takovéhle elementy mohly mít ještě větší pocit bezpečí, když tam nejsou policajti, ale vojáků, jak natentováno. Normální člověk, jak vidí amerického vojáka, tak má pocit největšího nebezpečí. Ať to jde všechno do Ameriky, t. j. do bezpečí, a neunavuje to tady.
Promiňte, ale něco tak blbého jsem už opravdu dlouho nečetl. Já nikdy pocit nebezpečí z policie neměl. Naopak – když vidím na ulici policistu vím, že je tam bezpečno.
To jste Vy. Já když vidím na ulici policistu, tak si říkám, že pro nic za nic tu není. I když přiznávám, že dnes už to došlo tak daleko, že tam může být i pro nic za nic – co s ním?
Policie je od toho, aby nás chránila a prevence je nejlepší ochrana. Čím vyspělejší demokracie, tím větší důvěra občanů v policii, proto to v Česku tak s námi vypadá.
Vzpomínám na návštěvu ze Švýcarska v Brně na 1.května před několika lety. V ten den v centru Brna pořádají demonstrace anarchisté, neonacisté a mnoho dalších extremistů. Policajt při vstupu do centra nám doporučil tam nechodit, protože může dojít k násilnostem. Češi se s policajtem začali dohadovat, jako že máme právo a my tam chceme, atd. Švýcarští kolegové poděkovali a v klidu se otočili. Vysvětlili to jednoduše: policajt je tady proto, aby nás chránil a když něco doporučuje, tak je to pro naše dobro.