V NATO se diskutuje, zda Spojené státy mají z Evropy stáhnout svých asi 200 taktických jaderných hlavic. Američané rozhodnutí vesměs nechávají na Evropanech. A Evropané by měli jasně říci: žádné stahování!
Taktické jaderné hlavice jsou pro bezpečnost a stabilitu v Evropě podstatné. Jak to? Kvůli realistickému odstrašení. Ohledně zbraní, včetně jaderných, panuje rozšířený mýtus: „…zbraně jsou nebezpečné, vyvolávají válku.“ Spíše pravý opak je pravdou: válka začne, když si potenciální agresor myslí, že cena za agresi bude pro něj přijatelná; rozpoutáním války získá více, než ztratí. Naopak, válka nevypukne a mír zůstane, když potenciální agresor ví, že cena, již by zaplatil, bude pro něj strašná; tedy když potenciální oběť má dostatečný arzenál.
Ještě žádná země v dějinách nebyla napadena proto, že měla příliš dokonalou obranu. Každá země v dějinách byla napadena proto, že buď měla nedostatečnou obranu, anebo si to o ní agresor aspoň myslel.
Aby odstrašení války v atomovém věku bylo účinné, musí být založeno na kombinaci vojenské kapacity a kredibility jejího použití. Megatunový jaderný arzenál Spojených států i Ruska je samozřejmě úžasnou vojenskou kapacitou, ale odstrašení konvenční války hrozbou jeho použití není věrohodné: kvůli omezenému konvenčnímu konfliktu nikdo nerozpoutá globální jadernou válku, jež by se stala celkovou apokalypsou.
Strategické jaderné hlavice – právě proto, že jsou tak ničivé a jejich použití by vedlo k zaručenému zničení obou stran – jsou nepoužitelné. A tedy odstrašování „malé“ konvenční agrese hrozbou jejich použití je nevěrohodné, tudíž neodstraší vůbec nic. Naopak, kredibilní je použití malých taktických jaderných hlavic proti konvenčním silám ve válce omezené teritoriálně, rozsahem i intenzitou. Malé taktické jaderné zbraně mají dostatečnou kapacitu zmařit úspěch jakékoli konvenční agrese, a zároveň jejich použití nevede ke globální katastrofě. Proto hrozba jejich použití v případě agrese tuto agresi odstrašuje a celkově tak způsobuje, že odstrašení funguje.
Malé taktické jaderné zbraně v Evropě jsou právě tím, co odstrašuje jakoukoli agresi proti zemím NATO a udržuje tudíž mír. Jejich stažení z Evropy by poskytlo úžasnou výhodu zemi s nejpočetnější konvenční armádou. Bez taktických jaderných zbraní NATO je například ruský konvenční útok proti Pobaltí myslitelný.
A kdyby nastal, byl by i úspěšný, neboť následné použití apokalyptických jaderných bomb by bylo nemyslitelné. Tedy celkově absence taktických jaderných zbraní v Evropě by nebezpečí války zvýšila.
Tu míru odstrašení, kterou nyní v Evropě zajišťují taktické jaderné zbraně, bychom po jejich odstranění mohli dosáhnout konvenčně jedině za cenu opětovného zavedení povinné vojenské služby ve všech zemích NATO a zdvoj- až ztrojnásobení výdajů na zbrojení.
K tomu však není vůle; a je to i zbytečné, pokud ovšem existují taktické jaderné zbraně.
Víc než půlstoletí garantovaly v Evropě mír. Ponechme je. Pro každý případ. A pro to, aby ten případ ani nenastal.
Vyšlo v Hospodářských novinách dne 3.5.2010
R.J., Hugo, Jan:
Pánové, obávám se, že toto všechno jsou jen bohapusté spekulace. Takovéto otázky mají být (a předpokládám, že také jsou) řešeny na analyticko-armádní úrovni v podobě vytváření a ‘vyšetřování’ příslušných politicko-militaristických scénářů kompetentními osobami. Tyto scénáře mají zajistit bojovou taktickou a strategickou připravenost v prostředí konfliktu.
Pokud by totiž hypoteticky došlo na ruský vpád do Pobaltí, není možné předpokládat, že by Rusové prostě jen přesunuli část vojsk ke své západní hranici s pobaltskými republikami, vytvořili útočnou formaci a vtrhli např. do Estonska. Ve skutečnosti by akci předcházela buď nějaká úmyslná provokace ze strany RF (např. ‘omylem’ shozená ruská konvenční vojenská raketa na území Estonska z nedalekých ruských vojenských manévrů, přeshraniční střelba, atd.), případně předem pečlivě vykonstruovaná záminka k útoku (např. ochrana napadené ruské menšiny). A to bez oficiálního vyhlášení války, což je v moderních dějinách válek věc poměrně častá.
Tyto skutečnosti, třebaže vykonstruované útočící zemí, logicky poskytují příležitost, jak postup agresora obhájit před mezinárodním společenstvím, jež by konflikt pravděpodobně ihned ostře odsoudilo a hlavně pak možnosti ospravedlnění před sebou samou, z čehož také vyplývá i větší sebevědomí při vytváření a realizaci vlastních militaristických scénářů.
A právě z tohoto důvodu je nesmyslem jen tak ‘od boku’ řešit, zdali by RF použila v odpověď na protiútok ze strany NATO v podobě úderu taktickou nukleární střelou podobný kalibr, či by přešla do ‘plnohodnotného’ kontra-úderu v podobě balistických střel třídy SRBM/IRBM/ICBM (čili eskalace regionálního konfliktu na úroveň globálního), či by jednoduše uznala svou porážku a vzniklé škody a stáhla se zpět na své území.
Použití jakýchkoliv jaderných zbraní okamžitě udělá z lokálního a méně intenzivníko konfliktu nejhorší eskalaci v lidských dějinách a z původně malého konfliktu se stane konflik zásadní. Nasazení taktických jaderných zbraní je možné jen z situace (myšleno proti jadernými zbraněmi vybavenému protivníkovi), že budeme akceptovat, že je nasadí i protivník. Obě strany by si tak navzájem taktickými atomovkami vybombardovali dopravní uzly, pozemní jednotky a letiště. Toto však přirozeně nebude žádná strana akceptovat. Souhlasím, že jaderné zbraně zabránili třetí světové válce, jejich síla je právě v tom, že nikdo nikdy nenapadne zemi, či spojence země, který je vyzbrojen jadernými zbraněmi. Snadno totiž může nějaký blázen na jedné ze zůčastněných stran přijít k názoru, že omezené nasazení jaderných zbraní situaci vyřeší. Ono jí skutečně vyřeší, ale moc lidí to nepřežije. Nikdo nebude rozlišovat ráži jaderné zbraně která a něj byla použita, budě však vědět, že na něj byla použita jaderná zbran a tak použije svou, pandořina skříňka bude otevřena. Dle logiky článku by totiž například platilo, že pokud Němci na Londýn shazovali pumy do váhy 250kg budou to Britové brát jinak, než kdyby shazovali pumy o váže 500 nebo 1000kg. Ve skutečnosti Británie nerozlišovala jak těžké pumy boří jejich města, ale že jsou její města bombardována. Odpovět pak byla mohutná.
Autor nejspíše žije v podobné chyméře jako sovětský generální štáb na začátku 60. let. V roce 1960 (nebo 1961) byl schválen válečný plán Varšavské smlouvy který přímo předpokláda použití několika set taktických jaderných zbraní v prvních minutách konfliktu. Cílem měly být postavení vojsk, infrastruktůra, letiště a pozice taktických jaderných zbraní NATO. Sovětský štáb počítal s myslenkou, že USA nepoužijí své strategické jaderné zbraně, protože by to zapříčinilo fatální jadernou výměnu se strategickými zbraněmi SSSR a v podstatě akceptují stav nastolený v Evropě. Čili něco co předpokládá autor článku, jen obráceně. Později sovětské generalitě došlo, že nasazení jakýchkoliv jaderných zbraní vyvolá jadernou odpovět, která nebude eskalovat, ale přímo se stane příčinou globální katastrofy. Ve své době dokonce existovali na obou stranách představy, že když např. američaného shodí vodíkovku na Minsk, budou USA akceptovat odvetný jaderný útok na New York a nesáhnou k masivnímu protiúderu. Z tohto pohledu je článek dle mého názoru nesmyslný. Použití jakékoliv jaderné munice proti zemi která vlastní jaderné zbraně povede k jaderné odpovědi. Kdyby např. při napadení pobaltských státu byla svržena taktická atomová hlavice na čelo postupujících pozemních vojsk ruské federace, 100% by následovalo shození ruské taktické jaderné hlavice např. na základnu námořnictva v Kielu nebo na letiště v Polsku. NATO by pak bylo postaveno před otázku, zda ve výměně pokračovat a riskovat globální katastrofu, či se s použitím ruské taktické jaderné zbraně smířit a znovu jaderně neodpovídat. Jaderné zbraně mají smysl jako odstrašení, ale nikdy nesmí být použity a to ani ty taktické , v opačném případě nejspíše dojde ke katastrofě. Naštěstí většina vládců z západních zemí i v Rusku nebo Číně si toto riziko uvědomuje a má dost soudnosti na to, aby ani taktické jaderné zbraně nepoužívali “naostro” Jaderná zbraň má velkou politickou a diplomatickou hodnotu ale její použití vyvolá strašlivé následky, které si nikdo nemůže dovolit. Americké taktické zbraně klidně mohou být z Evropy staženy protože k zastrašování bohatě stačí strategický arzenál na území USA a navíc v Evropě jadernými zbraněmi disponuje Velká Brítánie a Francie.
Potíž spočívá právě v tom, že jaderné zbraně nelze prakticky použít k obraně (viz Hugo), ale vždy pouze rozšíří válku (souhlasím samozřejmě s tím, že malé jaderné zbraně nemohou přímo zapříčinit zánik lidstva, ale nepřímo už ano). Za druhé: samozřejmě nevím, jaká je vaše zkušenost s násilím, které jste pocítil na vlastní kůži, ale řekl bych, že jste se nikdy nesetkal s opravdovým bezprostředním zlem, protože to, aspoň podle mé zkušenosti reaguje na nátlak nátlakem a “raduje se” z každého negativního důsledku svých činů i za cenu sebezničení. Rozlišil bych dva různé typy lidí: ti, kteří ještě mají co ztratit (např. ohrožení rodiny, prátel, zdraví, atd.) a ti, kteří upadli do úplného nihilismu: k těm se nikdy nemůžete ani otočit zády – popírají svou přirozenost do té míry, že rádi přivítají sebezničení s bonusem navíc: maximální destrukcí oponenta.
Dobrá úvaha, ale uvažujte dál: proti čemu, komu by Rusové pak udeřili – proti městům, či zbraním? A jakou cenu by za tuto novou eskalaci zaplatili? NATO by totiž za každou novou eskalaci konfliktu ze strany Ruska mohlo udeřit ještě tvrdším způsobem, a Rusko by vždy mělo na výběr mezi ukončením konfliktu (vlastním neúspěchem), anebo novou další eskalací až ke vzájemně zaručenému zničení, což nedává smysl. Pokud Rusové vědí, že na každý útok bude opověděno a na každou novou eskalaci bude taky patřičně odpověděno, pak předem vědí, že již konvenční konflikt nemá smysl začínat, neboť skončí buď ruskou porážkou, nebo, přes různé stupně eskalace, zničením všech. Vědí-li toto Rusové (či jakýkoli potenciální agresor) předem, pak se zaručeně agrese nedopustí, čímž odstrašení bude fungovat. Quad erat demonstrandum. K tomu potřebujete ale všechny kategorie zbraní, včetně jaderných taktických, aby prvotní agresor byl při každém novém rozhodnutí pro nový typ eskalace v nevýhodě, tj. aby čelil dilematu: neúspěch na této úrovni boje, nebo přechod k větší intenzitě, až k totálnímu zániku.
Ad Jan: Ne. Proti masivnímu konvenčnímu útoku, nemáte-li srovnatelné konvenční síly, se bez taktických jaderných zbraní neubráníte. A není pravda, že jaderné zbraně mohou přímo zapříčinit zánik lidstva – ty malé evidentně nemohou. Navíc jejich existence je nezbytná pro odstrašení útoku, tedy ochranu nevinných, tedy jejich existence není zlá vždy. Pokud chrání mír a životy, jak může být zlá?
Kdosi napsal: Zbraně jsou nástroji války. A válčení je opodstatněné pouze v případě obrany. … V tom případě bez použití zbraní hromadného ničení postačují méně účinné obranné prostředky. … Avšak nukleární zbraně mohou přímo zapříčinit zničení lidstva jako celku, proto je vždy zlé podporovat jejich existenci.
Myšlenka, že použití malé jaderné zbraně bude zemí s jaderným potenciálem proti níž byla použita bez hlesnutí akceptována, zatímco použití větší jaderné zbraně povede k jaderné odpovědi, je možno brát tak maximálně jako pokus o vtip.
Pokud by nastal případ, že by RF konvenční útok provedlo, a NATO by se bránilo taktickou jadernou zbraní, s pravděpodobností blížící se 100% bude následovat jaderná odpověď. Pro další vývoj situace bude víceméně jedno zda by rusové odpověděli zbraní stejného kalibru (tedy neapokalyptickou zbraní), nebo zbraní větší. Nicméně i kdyby odpověděli “neapokalyptickou zbraní”, tak to povede k eskalaci, neb těžko by v takovou situaci přešli bez hlesnutí.
Naše strategie přežití je jiná. Kromě přeběhnutí k protivníkovi a následnou legitimizací toho kroku formou “legionářství”, lze přece pro nepřítele pilně pracovat, ať je nacistický nebo socialistický. Jednak je nastolena vždy obdivovaná zaměstnanost, jednak nárok na vděčnost ze strany mocných. Naši spojenci po r. 1989 musí být náramně udiveni, když postavení rovný s rovným včetně zodpovědnosti, nám jde tak málo. Naopak husitský pacifismus je dobrá deflexe od problému. Jsme slavní válečníci, právě proto rádi dlíme za bukem, jak se na válečnické bohatýry sluší. Karel IV. obecně vážen, včetně svých bojových úspěchů a své tím pádem dosažené evropské pozice, všechno tedy už dávno vybojováno, vojsko zrušit či kasernovat. Kolik jsme učinili pro zdárný konec II.světové pro náš prospěch zřejmo, jednotlivci jistě, ale soudit atak na Hirošimu tím pádem dokážeme skvěle. I s tím spojenou poluci prostředí. Nu raději v jiném jazyce, podobně jako středověk předkládal svatá písma, aby se nestala kamenem úrazu prostoduchých.