Česká zahraniční politika má být pročeská. Má sledovat hlavní národní zájem České republiky, kterým je zachování toho režimu, který máme, na tom území, které obýváme; tj. zachování našeho liberálně-demokratického řádu, osobních a politických svobod našich občanů, na celém území ČR, ba i v Evropě. Německý poválečný kancléř Konrad Adenauer kdysi vyjádřil eminentně pravdivý postřeh: o tom, jak budeme žít, rozhoduje politika vnitřní; o tom, zda vůbec přežijeme, rozhoduje politika zahraniční.
Prozíravá česká zahraniční politika by tudíž měla stát na dvou pilířích: na pilíři atlantickém a na pilíři evropském. Oba pilíře jsou žádoucí; a záměrná volba pouze jednoho pilíře by pro ČR byla vrcholně nerozumná, neprozíravá a tudíž i neodpovědná.

Pokud jde o pilíř atlantický, jednoznačně je v našem zájmu, aby vojenská, politická a ekonomická přítomnost USA v Evropě byla zachována, aby USA byly i nadále evropskou mocností. Proč? Protože, za prvé, USA jsou liberální mocností, jež není nepřátelská hodnotám našeho ústavního řádu; ba právě naopak, je jim velice přátelsky nakloněna, a to až tak přátelsky, že je ochotna je smluvním spojenectvím na našem území v případě nutnosti i bránit. Za druhé, USA jsou sice evropskou mocností, ale nikoli evropskou zemí. Amerika se nerozkládá na území Evropy a ani nemá žádné historické nároky na evropskou půdu, proto se žádná evropská země nemusí bát expanze ze strany USA. Za třetí, přítomnost USA v Evropě brání vzestupu jiné evropské mocnosti, která by se stala hrozbou svým sousedům. A konečně za čtvrté, přítomnost USA v Evropě, neboli USA jako evropská mocnost, chrání ostatní evropské země před potenciální hrozbou ze strany jiných neevropských mocností.

Oním atlantickým pilířem – a taky prostředkem udržování přítomnosti USA v Evropě – je Severoatlantická aliance. První generální tajemník NATO, lord Hastings Lionel (baron) Ismay, kdysi účel NATO definoval takto: udržet Američany v Evropě, Rusi (Sověty) vně Evropy, a Němce pod kontrolou. Nyní by bylo nutné tento výrok v mnoha ohledech modifikovat, ale přesto stále platí, že smyslem americké vojenské přítomnosti v Evropě je zajistit, aby jakákoli neevropská velká mocnost v případě recidivy svého imperialismu opět neohrožovala Evropu, a zároveň aby se žádná velká evropská země nestala problémem pro své menší evropské sousedy.

Bylo by však pošetilé, kdybychom bezpečnost stavěli pouze na jednom pilíři (nemůžeme mít absolutní jistotu, že se USA někdy nevydají izolacionistickou cestou, především ve vztahu k Evropě). Proto je nutný i pilíř druhý, a tím je samozřejmě Evropská unie, či lépe řečeno, evropská integrace. Naše členství v EU zvyšuje náš reálný vliv na dění na evropském kontinentu a rovněž i náš vliv vůči ostatním zemím v Evropě. EU je mechanismem, pomocí kterého každá členská země má určitou kontrolu nad každou další členskou zemí; což je pro středně velkou zemi jako ČR situace výhodná.

Oba pilíře – atlantický a evropský – se vzájemně nevylučují; právě naopak, jsou vzájemně kompatibilní, jak velmi dobře ukazuje např. britský premiér Tony Blair a jeho zahraniční politika. Největší lží pokud jde o evropskou zahraniční politiku, je tvrzení, že si musíme vybrat mezi atlantickou a evropskou cestou, mezi Bruselem a Washingtonem. Proč je to lží a falešným dilematem?

Především, Brusel není něco vnějšího od nás, nýbrž jsme to my; respektive, i my jsme Brusel. EU bude taková, jak ji my a další členské země budeme utvářet. A Washington, to je náš hlavní strategický partner a spojenec. Neslouží dobře národním zájmům ČR – respektive evidentně je poškozují – ti, kdo tvrdí, že spojenectví s USA je inkompatibilní s našim členstvím a angažmá v EU. Právě naopak, jako by bylo pošetilé stavět naši bezpečnost jen na jediném pilíři atlantickém, neméně pošetilé by bylo stavět naši bezpečnost jen na jediném pilíři evropském. Neboť stejně jako je možný – byť zatím nikoli příliš pravděpodobný – návrat amerického isolacionismu, je možný – i když opět zatím nikoli příliš pravděpodobný – i krach evropského integračního procesu. Pokud by naše bezpečnost stála jen na jednom pilíři a ten by z nějakého důvodu selhal, Republika by se octla v situaci ošidné – mírně řečeno. Proto ona nutnost dvoupilířového zajištění našich národních zájmů.

Je-li ale ona dvoupilířovitost takovou nutností, pak evidentně jedním z našich primárních cílů v EU musí být snaha bránit divergenci mezi Evropou jako celkem a USA. Takticky je užitečné, aby pozice nových členů EU ze střední a východní Evropy stála na půlcestě mezi pozicí starých členů EU a pozicí USA; aby obě ty pozice krajní spojovala a překlenovala. Jinými slovy, abychom působili jako konvergenční prvek mezi USA a západoevropskými členskými státy EU.

Jaké praktické kroky máme podnikat, abychom potenciální – a potenciálně se zvětšující – propast mezi částí EU a USA překlenovali? Především, měli bychom v rámci EU korigovat častokrát jednostranné pohledy některých zemí na některé otázky, které se v západní Evropě objevují.

Jedním z nich je přehnaně kritický pohled některých západoevropských státníků na stát Izrael a nekritický pohled na státy arabské, včetně palestinské entity. Izrael je liberální demokracie – na rozdíl od arabských režimů – a jako takový se má těšit naši presumpci důvěry. Ostatně, všechny liberální demokracie ve světě, především ty, které se konfrontují s neliberálními sousedy či protivníky, se mají těšit naší presumpci důvěry a přátelství.

Ze stejného důvodu bychom neměli automaticky přijímat čínský názor na vztah pevninské Číny a Tchaj-wanu. Některé západoevropské členské země EU před dvěma roky navrhovaly, aby embargo na dovoz zbraní do ČLR, uvalené v roce 1989, bylo zrušeno; jinými slovy, aby EU dodávala do Číny zbraně. To by však byl krok destabilizující rovnováhu ve východní Asii a potenciálně ohrožující liberální demokracii na Tchaj-wanu. Kdyby došlo k recidivě tohoto návrhu v rámci EU, ČR by dobře posloužila věci míru a stability ve světě, jakož i dobrých vztahů mezi národy malými i velkými, kdyby tento návrh vetovala.

Posledním příkladem vhodné české korekce jednostranných postojů některých západoevropských zemí, jenž uvedu, je náš postoj vůči Kubě a Castrovu komunistickému režimu. Zatímco vlády některých členských zemí EU byly a jsou ochotny s Castrovým režimem kolaborovat proti skutečným zájmům a lidským právům obyvatel Kuby, česká zahraniční politika velmi správně a adekvátně zdůrazňuje ona lidská práva a staví tak dobré základy příští spolupráce se svobodnou a demokratickou Kubou.

Příklady vztahů vůči Izraeli, Tchaj-wanu a Kubě jsou jen třemi ukázkami z mnohých možných, v nichž česká zahraniční politika může hrát pozitivní roli při překlenování propastí mezi pozicí americkou a pozicí některých západoevropských členských zemí EU. Slouží tím jak vlastním národním zájmům správně chápaným, jejich dlouhodobému strategickému zajištění, tak i věci spravedlnosti ve světě, jakož i vyváženější vnější politiky EU.

S uspokojením mohu konstatovat, že tuto vyváženou, správnou a pro ČR výhodnou zahraniční politiku více-méně zastávali všichni naši polistopadoví ministři zahraničních věcí – s výjimkou jednou, ministra zahraničí v letech 1998-2002. Tato česká zahraniční politika primárně není proamerická či proevropská, nýbrž je především pročeská, a proto trvá na našem spojenectví a spolupráci s USA, našem členství a aktivní roli v EU, jakož i na překlenování potenciálních propastí mezi USA a některými zeměmi EU. Právě proto, že zahraniční politika ČR v první řadě usiluje o národní zájmy ČR, usiluje rovněž o přátelství a spojenectví mezi USA a EU, neboť toto přátelství a spojenectví je národním zájmem ČR par excellence.

Publikováno v měsíčníku Mezinárodní politika 2/2007.