Česká zahraniční politika má být pročeská. Má sledovat hlavní národní zájem České republiky, kterým je zachování toho režimu, který máme, na tom území, které obýváme; tj. zachování našeho liberálně-demokratického řádu, osobních a politických svobod našich občanů, na celém území ČR, ba i v Evropě. Německý poválečný kancléř Konrad Adenauer kdysi vyjádřil eminentně pravdivý postřeh: o tom, jak budeme žít, rozhoduje politika vnitřní; o tom, zda vůbec přežijeme, rozhoduje politika zahraniční.
Prozíravá česká zahraniční politika by tudíž měla stát na dvou pilířích: na pilíři atlantickém a na pilíři evropském. Oba pilíře jsou žádoucí; a záměrná volba pouze jednoho pilíře by pro ČR byla vrcholně nerozumná, neprozíravá a tudíž i neodpovědná.
Pokud jde o pilíř atlantický, jednoznačně je v našem zájmu, aby vojenská, politická a ekonomická přítomnost USA v Evropě byla zachována, aby USA byly i nadále evropskou mocností. Proč? Protože, za prvé, USA jsou liberální mocností, jež není nepřátelská hodnotám našeho ústavního řádu; ba právě naopak, je jim velice přátelsky nakloněna, a to až tak přátelsky, že je ochotna je smluvním spojenectvím na našem území v případě nutnosti i bránit. Za druhé, USA jsou sice evropskou mocností, ale nikoli evropskou zemí. Amerika se nerozkládá na území Evropy a ani nemá žádné historické nároky na evropskou půdu, proto se žádná evropská země nemusí bát expanze ze strany USA. Za třetí, přítomnost USA v Evropě brání vzestupu jiné evropské mocnosti, která by se stala hrozbou svým sousedům. A konečně za čtvrté, přítomnost USA v Evropě, neboli USA jako evropská mocnost, chrání ostatní evropské země před potenciální hrozbou ze strany jiných neevropských mocností.
Oním atlantickým pilířem – a taky prostředkem udržování přítomnosti USA v Evropě – je Severoatlantická aliance. První generální tajemník NATO, lord Hastings Lionel (baron) Ismay, kdysi účel NATO definoval takto: udržet Američany v Evropě, Rusi (Sověty) vně Evropy, a Němce pod kontrolou. Nyní by bylo nutné tento výrok v mnoha ohledech modifikovat, ale přesto stále platí, že smyslem americké vojenské přítomnosti v Evropě je zajistit, aby jakákoli neevropská velká mocnost v případě recidivy svého imperialismu opět neohrožovala Evropu, a zároveň aby se žádná velká evropská země nestala problémem pro své menší evropské sousedy.
Bylo by však pošetilé, kdybychom bezpečnost stavěli pouze na jednom pilíři (nemůžeme mít absolutní jistotu, že se USA někdy nevydají izolacionistickou cestou, především ve vztahu k Evropě). Proto je nutný i pilíř druhý, a tím je samozřejmě Evropská unie, či lépe řečeno, evropská integrace. Naše členství v EU zvyšuje náš reálný vliv na dění na evropském kontinentu a rovněž i náš vliv vůči ostatním zemím v Evropě. EU je mechanismem, pomocí kterého každá členská země má určitou kontrolu nad každou další členskou zemí; což je pro středně velkou zemi jako ČR situace výhodná.
Oba pilíře – atlantický a evropský – se vzájemně nevylučují; právě naopak, jsou vzájemně kompatibilní, jak velmi dobře ukazuje např. britský premiér Tony Blair a jeho zahraniční politika. Největší lží pokud jde o evropskou zahraniční politiku, je tvrzení, že si musíme vybrat mezi atlantickou a evropskou cestou, mezi Bruselem a Washingtonem. Proč je to lží a falešným dilematem?
Především, Brusel není něco vnějšího od nás, nýbrž jsme to my; respektive, i my jsme Brusel. EU bude taková, jak ji my a další členské země budeme utvářet. A Washington, to je náš hlavní strategický partner a spojenec. Neslouží dobře národním zájmům ČR – respektive evidentně je poškozují – ti, kdo tvrdí, že spojenectví s USA je inkompatibilní s našim členstvím a angažmá v EU. Právě naopak, jako by bylo pošetilé stavět naši bezpečnost jen na jediném pilíři atlantickém, neméně pošetilé by bylo stavět naši bezpečnost jen na jediném pilíři evropském. Neboť stejně jako je možný – byť zatím nikoli příliš pravděpodobný – návrat amerického isolacionismu, je možný – i když opět zatím nikoli příliš pravděpodobný – i krach evropského integračního procesu. Pokud by naše bezpečnost stála jen na jednom pilíři a ten by z nějakého důvodu selhal, Republika by se octla v situaci ošidné – mírně řečeno. Proto ona nutnost dvoupilířového zajištění našich národních zájmů.
Je-li ale ona dvoupilířovitost takovou nutností, pak evidentně jedním z našich primárních cílů v EU musí být snaha bránit divergenci mezi Evropou jako celkem a USA. Takticky je užitečné, aby pozice nových členů EU ze střední a východní Evropy stála na půlcestě mezi pozicí starých členů EU a pozicí USA; aby obě ty pozice krajní spojovala a překlenovala. Jinými slovy, abychom působili jako konvergenční prvek mezi USA a západoevropskými členskými státy EU.
Jaké praktické kroky máme podnikat, abychom potenciální – a potenciálně se zvětšující – propast mezi částí EU a USA překlenovali? Především, měli bychom v rámci EU korigovat častokrát jednostranné pohledy některých zemí na některé otázky, které se v západní Evropě objevují.
Jedním z nich je přehnaně kritický pohled některých západoevropských státníků na stát Izrael a nekritický pohled na státy arabské, včetně palestinské entity. Izrael je liberální demokracie – na rozdíl od arabských režimů – a jako takový se má těšit naši presumpci důvěry. Ostatně, všechny liberální demokracie ve světě, především ty, které se konfrontují s neliberálními sousedy či protivníky, se mají těšit naší presumpci důvěry a přátelství.
Ze stejného důvodu bychom neměli automaticky přijímat čínský názor na vztah pevninské Číny a Tchaj-wanu. Některé západoevropské členské země EU před dvěma roky navrhovaly, aby embargo na dovoz zbraní do ČLR, uvalené v roce 1989, bylo zrušeno; jinými slovy, aby EU dodávala do Číny zbraně. To by však byl krok destabilizující rovnováhu ve východní Asii a potenciálně ohrožující liberální demokracii na Tchaj-wanu. Kdyby došlo k recidivě tohoto návrhu v rámci EU, ČR by dobře posloužila věci míru a stability ve světě, jakož i dobrých vztahů mezi národy malými i velkými, kdyby tento návrh vetovala.
Posledním příkladem vhodné české korekce jednostranných postojů některých západoevropských zemí, jenž uvedu, je náš postoj vůči Kubě a Castrovu komunistickému režimu. Zatímco vlády některých členských zemí EU byly a jsou ochotny s Castrovým režimem kolaborovat proti skutečným zájmům a lidským právům obyvatel Kuby, česká zahraniční politika velmi správně a adekvátně zdůrazňuje ona lidská práva a staví tak dobré základy příští spolupráce se svobodnou a demokratickou Kubou.
Příklady vztahů vůči Izraeli, Tchaj-wanu a Kubě jsou jen třemi ukázkami z mnohých možných, v nichž česká zahraniční politika může hrát pozitivní roli při překlenování propastí mezi pozicí americkou a pozicí některých západoevropských členských zemí EU. Slouží tím jak vlastním národním zájmům správně chápaným, jejich dlouhodobému strategickému zajištění, tak i věci spravedlnosti ve světě, jakož i vyváženější vnější politiky EU.
S uspokojením mohu konstatovat, že tuto vyváženou, správnou a pro ČR výhodnou zahraniční politiku více-méně zastávali všichni naši polistopadoví ministři zahraničních věcí – s výjimkou jednou, ministra zahraničí v letech 1998-2002. Tato česká zahraniční politika primárně není proamerická či proevropská, nýbrž je především pročeská, a proto trvá na našem spojenectví a spolupráci s USA, našem členství a aktivní roli v EU, jakož i na překlenování potenciálních propastí mezi USA a některými zeměmi EU. Právě proto, že zahraniční politika ČR v první řadě usiluje o národní zájmy ČR, usiluje rovněž o přátelství a spojenectví mezi USA a EU, neboť toto přátelství a spojenectví je národním zájmem ČR par excellence.
Publikováno v měsíčníku Mezinárodní politika 2/2007.
Podle porovnání stavu, který existuje vždy ve vyspělejší a diferencovanější společnosti, se stavem, který existuje v primitivnější společnosti nebo rudimentární fázi vývoje.
Podle jakeho nesubjektivniho ukazatele se ukazalo,
“že domnělý nihilismus není nic víc než nesrovnatelně vyšší hodnotová diferenciace a tolerantní rozmanitost”?
Pokud se nechceme spokojit se subjektivními dojmy ohledně toho, která společnost je civilizovanější, je nutné zvolit nějaké ukazatele civilizovanosti a podle nich společnosti porovnat.
Pak se ukáže, že domnělý nihilismus není nic víc než nesrovnatelně vyšší hodnotová diferenciace a tolerantní rozmanitost, jíž se zásadně vyznačují společnosti pokročilejší proti primitivnějším společnostem integrovaným tvrdými hodnotami, schopnost dosáhnout realistického náhledu zbaveného iluzí oproti iracionálním kolektivním idolům primitivů, ohleduplnost (např. nepřítomnost trestu smrti) proti drastickému právu primitivů, racionální pohled ne mezinárodní scénu, respektující, že svět není bulvární kovbojka, v níž dokonale ctnostný hrdina na závěr odstřelí bídného padoucha a čtenář či divák je uspokojen jako malé dítě, nýbrž velice komplexní scéna, kde nejsou role předem přidělené a rozhodně nikdo není anděl. Stejně tak zahrnuje pokročilejší společnost sociálnost jako mechanismus nárokového, bezpodmínečného zajištění práv individuí místo primitivních a zběsilých nenávistných moralistních tažení proti každému, kdo se opováží vzbudit nelibost kulturních inkvizitorů.
Ve všech těchto civilizačních kritériích vychází západní Evropa jako nezměrně nadřazená nad USA. V mechanickém aspektu produktivity a vojenské síly mají přednost USA, ale nechápu, proč bych toto měl považovat za směrodatné.
Nevím o jakých úchylkách Šaris mluví. EU je jednoznačně levičácký konstruktivistický sociálně inženýrský projekt. Pokud se s ním ztotožňuje pravičák, je to vskutku jistý druh úchylky.
Já si Romana Jocha vážím a s velkou částí jeho názorů souhlasím, ale nechápu, jak se tak inteligentní a jinak pravicový člověk může hlásit k takovému neototalitárnímu projektu, jako je EU. (To je i záhadou pro jiné konzervativce, s kterými jsem o tom mluvil)
Více http://www.euportal.cz/ShowArticle.aspx?ArtId=1312
Stará kontinentální evropa, především tedy Francie, Německo, Holandsko, Belgie, …jsou všechno možné jenom ne vrchol kulturního a civilizačního vývoje lidstva.
Přesnější je říci, že jsou nejdále na cestě k sebezničení a nihilismu. Takovýhle vrchol degenerace a úpadku bych tedy zažít v ČR nechtěl.
Pane Jochu,
vidím, že když napíšete takovýto článek, pak pod ním najdete převážně dva typu reakcí:
1 – smrt EU !
2 – smrt USA !
Za starých časů by se tomu řeklo “praví a leví úchylkáři”, aneb, podle Vás, “pravda, která se zbláznila”
Nesouhlasím s Vámi v mnoha názorech (a to i když vím, že určité formulace ve Vašich článcích bývají provokativní hyperboly či ostré vymezení se k protistraně, článek nevytržený z kontextu “protičlánků” pak dá větší smysl), často bych byl dosti kritický, včetně hyperbol, čas k příspěvkové diskuzi ovšem většinou nebývá.
Na každý pád, tohle je ovšem článek, který bych mohl, tak jak je napsaný, klidně podepsat
Jak jinak a jaká jiná by měla být česká politika, že pane doktore(medicíny)? Koho chleba jíš, toho píseň zpívej…
Tak i naše volby (kdysi nadšení pro boj v rakouských barvách), nejsou dost dobře stabilní. Pokud na náš život bude mít vliv více “voličů”, zejména osvědčených s pevnější tradicí než je ta naše, pokud toto “voličstvo” bude pestřejší, než naše, vzdálenější svým občanským “válkám”, než jsme my… není důvod proti. Navíc národní specifika již dnes na rozdíl od let 20. minulého století (národ československý + neexistující německý) jsou respektována i američany.
Např. česká media si jako obvykle nevšimla, že expert placený vládou USA se nevyjádří k raketám jinak než omluvou, neb nechce ovlivňovat české rozhodování.
Připomínka pana Petříka dobře ukazuje, k čemu dochází. Atlantický pilíř se vlivem dalekosáhlé vnitřní proměny evropské civilizaci odcizil. Je otázka, zda USA vůbec někdy měly politiku, kterou bylo možné sladit s civilizovaným evropským sociální státem. Studená válka zakrývala i hlubší rozdíly, než je ten evropsko – americký.
Pro nás z toho v každém případě plyne, že si musíme vybrat, zda chceme být americkým trojským koněm, kolaborantem sloužícím k rozvratu demokracie a sociálnosti ve jménu nového elitismu, nebo se přikloníme k jádru Evropy, vrcholu kulturního a civilizačního vývoje lidstva.
Ohrožení sfér demokratického rozhodování (pravice, která slepě nenávidí EU a přitom brání její demokratizaci, chce např. z ČR udělat americkou globální návnadu v jaderné válce, aniž se dotáže obyvatel, zjevnější projev nedemokratické arogance si nelze ani představit) novým elitismem je více než zjevné ve všech relevantních oblastech – útok na pravomoci státu, útok na rozsah státních politik, propagace divokého trhu, nahrazení občanské volby náboženským uctíváním majetku – to všechno ukazuje, že smrtící nebezpečí pro evropskou civilizaci leží v pravicové posedlosti budováním globálního impéria pod hegemonií USA, přesněji velmi úzké majetné vrstvy USA.
Liberálně – demokratické základy evropské civilizace jsou s takovým projektem neslučitelné, proto proamerická preference (nepřiznaně) zahrnuje také likvidaci liberální demokracie a její nahrazení diktaturou globálních gentlemanů a návratem polofeudálních poměrů pro většinu obyvatel.
Pane doktore, nechápu, jak EU brání liberálně demokratický režim, když EU je sama o sobě naprosto nedemokratická a antidemokratická organizace. Naše členství v EU demokracii potlačuje.
Jak jsme Brusel my? Oni rozhodují o 60% našich zákonů a my to můžeme ovlivnit třemi procenty a kdykoliv být přehlasováni-jak výhodné pro národní zájmy!
Proč by EU měla být pilířem naší bezpečnosti? Proč ne tyto dva pilíře-USA+NATO? NATo nerovná se USA. Pokud USA vystoupí z NATO, zůstanou v něm přece ostatní státy. Na to, aby spolu evropské státy spolupracovaly v bezpečnostní oblasti, nemusí být přece spoutány v okovech evropského superstátu. To nevidíte, pane doktore, že se evropeisté snaží vytvořit nový evropský mocenský blok proti USA, který spolupracuje s Araby a s Čínou? Co projekt Galileo?