Nejen dominující západní životní styl, ale také okouzlení krásou církevní architektury a liturgické hudby stojí za nebývalým zájmem Japonců o církevní svatby. Pragmatičtí Japonci, kteří jinak ve svých náboženských rituálech sledují šintoistické či budhistické tradice, nalezli při organizaci svateb zalíbení v křesťanském obřadu. Na rozdíl od Koreje to však neznamená příklon Japonců ke křesťanství jako takovému. V tomto ohledu je síla domácích tradic nezlomnou překážkou. Podíl křesťanů v japonské společnosti tak i přes poválečnou westernizaci nepřekračuje 1%, z čehož je 1 015 637 katolíků. Z nich tvoří více jak polovinu cizinci, převážně Brazilci (potomci navrátivších se japonských emigrantů) a Filipínci. Domácí křesťané jsou pak z velké části potomky původních konvertitů, kteří přežili vraždění let 1603-1639 (s odhadem 50.000 mrtvých) a následující staletí pronásledování. Éra náboženské tolerance přichází do Japonska až po roce 1868, v důsledné formě pak až po roce 1945.