Velice bych si přál napsat, že prezident Miloš Zeman je dobrým prezidentem. Ale nemohu. Není, právě naopak. Je špatným prezidentem.

V politice jeho nejzásadnějším počinem byl odklon od orientace na Západ (což byla orientace našeho státu minimálně od svatého Václava) k orientaci na Východ. Prezident Zeman je proruský a obhájcem ruského expanzionismu. Tím škodí našim zájmům, neboť ruská rozpínavost západním směrem je pro evropskou civilizaci problém, a ta má šanci se mu ubránit, jen když je jednotná. Zeman ruskou agresi vůči Ukrajině a okupaci jejího území zlehčuje a tím poškozuje bezpečnost Evropy. To je nemravné především od českého státníka, protože jako Ukrajina dnes, tak i Československo v roce 1938 bylo územně zmrzačeno ve prospěch sousední rozpínavé říše.

Orientace na Východ se týká nejen Ruska, ale i Číny. Ta je starobylou, obdivuhodnou civilizací, ale současný čínský režim je komunistický a totalitní. Je to nejlidnatější tyranie na světě, ve které jsou křesťané a jiní věřící nepohodlní režimu krutě pronásledováni. Do přízně diktátora této říše se Zeman lichotí. A jeho ekonomický argument neobstojí: čínské investice k nám jsou menší než investice např. Jižní Korey či Tchaj-wanu, dvou malých asijských demokratických republik s plnou náboženskou svobodou pro křesťany a pro všechny.

Nemá ale Miloš Zeman v některých svých názorech pravdu? Ano, má. Je na straně Izraele, a tím dodržuje kontinuitu české polistopadové politiky. Izrael umožňuje křesťanským poutníkům přístup do Svaté země, na posvátná místa zrodu křesťanství a do chrámu Božího hrobu. Nijak jim v tom nebrání, naopak: vítá je.

A Zeman má pravdu taky v tom, že není dobrým nápadem přijímat příliš mnoho muslimských imigrantů, protože v rámci islámu existuje radikální menšina, která nenávidí naši společnost, naše svobody. Tudíž čím více muslimů bychom přijali, tím větší je pravděpodobnost, že by mezi nimi byli i islamisté. Umírněným muslimům je dobré pomáhat – v zemích jejich původu.

Pak je tady Zemanovo chování a vystupování. Nejen „virózy“, používání vulgarit, ale i záměrné rozeštvávání společnosti. To není role prezidenta v našem systému; má lidi naopak sjednocovat, spojovat, být symbolem celé země a té nejlepší politické kultury. To Zeman není. I kdybych souhlasil se všemi jeho názory, stejně bych si nepřál, aby byl opět prezidentem: právě kvůli svému chování a vystupování, které je úřadu prezidenta nedůstojné.

A nakonec je zde čistě lidský faktor: Miloš Zeman se svým zdravotním stavem si zaslouží odpočinek, nikoli náročnou funkci.

Co bych si přál od nového prezidenta? Především zklidnění situace a důstojné vystupování. To by byl úžasný pokrok oproti současnému stavu.

Za druhé, jednou z funkcí prezidenta je navrhovat soudce Ústavního soudu, které pak schvaluje Senát. A právníci se dělí do dvou skupin: na právní pozitivisty a na stoupence přirozeného práva. Ti první si myslí, že zdrojem práva a spravedlnosti je stát, že právo a práva nám dávají stát, lid, či většina. Ti druzí jsou přesvědčeni, že právo je dané lidskou přirozeností, tedy naše práva pocházejí od Boha či jsou daná morální a rozumovou podstatou člověka. Ti první říkají, že stát či většina nám může dát práv, kolik chce a jakýchkoli, ale kterékoli z nich nám můžou i kdykoli vzít. Ti druzí tvrdí, že práva nejsou svévolná, nelze je uměle vytvořit, ale ani vzít; skutečná přirozená práva nám stát ani většina nesmí odebrat. A já bych si přál, aby příští prezident jmenoval soudce přirozeněprávní, nikoli pozitivisty.

A za třetí, vstupujeme do roku „osmičkového“, kdy si budeme připomínat výročí let 1918, 1938, 1948, 1968 – a dále v historii i roky 1848 a 1618. Z nich nejdůležitější bude sté výročí vzniku republiky v roce 1918. A u tohoto výročí bych si přál, aby po sto letech došlo k historickému smíření českých zemí a rodu Habsburků. V dějinách jsme žili spolu – někdy v dobrém, někdy v méně dobrém, někdy ve zlém. Ale smíření s těmi, s nimiž jsme žili a vzájemně si ublížili, je vždy nejen morálně správné, ale i počátkem moudrosti.

Symbolickým smířením by bylo, kdyby v den oslav stého výročí vyhlášení republiky prezident posmrtně udělil nejvyšší vyznamenání, Řád Bílého lva, našemu poslednímu králi a císaři Karlovi. On dal na podzim 1918 rozkaz, že jeho císařská a královská armáda za žádných okolností nesmí střílet do „jeho“ lidu. Byl to světec, raději přišel o mocnářství, než aby se pokusil je udržet za cenu krveprolití. Tímto svým rozhodnutím přispěl na našem území k nekrvavému vzniku republiky v říjnu 1918. I on je tak v jistém smyslu jedním z tvůrců našeho státu. Navíc byl po matce, saské princezně, potomkem Přemyslovců. Je symbolickou náhodou (?) dějin, že v žilách našeho posledního krále a císaře kolovala i kapka krve naší první dynastie.

Přál bych si, aby náš příští prezident toto historické smíření učinil a 28. října 2018 blahoslaveného Karla vyznamenal.

Vyšlo v katolickém týdeníku 9. 1. 2017