Benjamin Kuras je nepochybně západním patriotem. Svou civilizaci miluje, cítí se v ní dobře a má ji rád. Naneštěstí je ohrožena, a proto svolává k její obraně. Kurasova kniha Jak zabít civilizaci je oslavou západní civilizace i jasným zatroubením polnice svolávající k její obraně.
„Tato civilizace byla pracně a přes obrovské překážky… vystavěna na ideálu lidské důstojnosti, posvátnosti lidského života, osobní svobody, soucitu, svědomí, sociální spravedlnosti… lásky či přinejmenším ohleduplnosti k bližnímu, rovnoprávnosti před zákonem, nekonečného bádání a nekonečné tvořivosti… smyslu pro krásu a harmonii… A na smyslu pro humor,“ píše Kuras na začátku knihy.
„Tato civilizace je opět ve smrtelném nebezpečí“ ze strany islámského terorismu, radikálního islámu. „Dalšího v sérii kultů smrti“, který vysílá západní liberální demokracii vzkaz: „My milujeme smrt víc, než vy milujete život.“ Problémem není jen vnější nepřítel, ale i západní sebemrskačství. „Nikdy v dějinách žádná civilizace neodevzdávala dobrovolně tolik ze svého bohatství ostatním, jako rozdává dnešní Západ. Přesto byla málokterá civilizace tak intenzivně, zavile, krutě a vynalézavě nenáviděna… Příliš často… podléhá i záchvatům sebenenávisti.“
Hlavními ohroženími západní civilizace jsou podle Kurase kulturní zatmění čili likvidace civilizační paměti, orwellizace a džihád neboli agresivní aspekt islámu. Kdyby uspěly, naši civilizaci by nahradila „kultura systematicky potlačující tvořivost, zvídavost, pochybnost, bádání, krásu, radost, humor“.
Ono sebemrskačství, ta západní sebenenávist, je příznačné především pro levici, jež vyznává slovy anglické novinářky Melanie Phillipsové „antikapitalismus, antiimperialismus, utilitarismus, feminismus, multikulturalismus a environmentalismus“. V důsledku toho „se ve výuce anglické literatury Dickens nahrazuje současnými romány etnických autorek. V hodině psaní se malým dětem dává opisovat věta ‚Není jiný Bůh než Alláh a Mohamed je jeho prorok‘… Z oficiálního oxfordského slovníku pro děti se mezitím vytratila slova jako opatství, oltář, biskup, kaple, křest, klášter, mnich, jeptiška, farnost, žalm, světec, vikář, koleda, jmelí.“
Kuras s uznáním zmiňuje postřeh amerického filozofa Jamese Burnhama (rovněž můj oblíbený autor) z poloviny šedesátých let 20. století. Ten v knize Sebevražda Západu označil levicový liberalismus za „ideologii sebevraždy Západu, protože mu dovoluje smiřovat se se svou likvidací“. Tolerance je zajisté ušlechtilá, ale stává se sebevražednou, pokud se vztahuje i na ty, kdo jsou radikálně netolerantní: „S někým, kdo nás chce zničit, není mír dosažitelný tolerancí. Slovy britského vrchního rabína Jonathana Sachse: ‚Abyste mohli s nepřítelem diskutovat o přátelství, musíte nejprve zůstat naživu.‘“ K tomu Kuras trefně dodává: „Zůstávání naživu si vyžaduje vědět proč.“
Kuras podrobně popisuje, jak proces orwellizace v Británii i v Evropě pokročil, jak se Británie stává slídícím státem, na každém kroku sledujícím občany policejními kamerovými systémy. A za jeden z problémů vidí i Evropskou unii s deficitem demokracie. Tady mám dojem, že Kuras, i když upozorňuje na reálná a vážná nebezpečí, nastiňuje příliš černý obraz.
Vzdor všem kamerám Británie zůstává stále více méně svobodnou zemí a stav EU je jen obrazem toho, co voliči a občané evropských zemí svým politikům umožnili a dovolili. Trochu alarmistické je i naznačování, že záměrným plánem západoevropského politického establishmentu je vytvoření „Eurábie“ podporou imigrace muslimů do EU.
Džihád je již jiné kafe. O tom by jeho oběti mohly hodně vyprávět, kdyby to, pravda, přežily. Kuras míří do černého, když popisuje reakci mnohých západních intelektuálů a politiků na vražedný a smrtící džihád: appeasement, kapitulaci, kolaboraci. Výsledkem jsou západní dhimmi – vazalové, nevolníci, poplatníci vítězného džihádu – a systém dhimmikracie. Ta má podobu uvalování islámského náboženské,ho práva šaría na všechny, muslimy i nemuslimy. Islám se tím stává de facto státním náboženstvím.
Kuras podrobně popisuje hrdiny, kteří se tomuto trendu vzpírají a chtějí pro sebe i pro ostatní uchránit naše dosavadní svobody. Jsou to například Geert Wilders v Nizozemsku, Elisabeth Sabaditsch-Wolffová v Rakousku, Lars Hedegaard v Dánsku či jím založená celosvětová International Free Press Society.
Kuras přesvědčivě dokládá smutný osud křesťanů ve většinově islámském světě, a pokud jde o židy, má plnou pravdu, že v důsledku „tolerance“ většiny muslimů „islámský svět je už půlstoletí judenrein, teď následuje fáze christenrein“. Jako obranné a sanitární opatření adekvátně a podle mne realisticky doporučuje: „Je třeba neústupně trvat na reciprocitě náboženské svobody islámu na Západě výměnou za stejnou zaručenou svobodu křesťanů a křesťanství v islámských zemích. Poskytovat politickou, morální a ekonomickou pomoc perzekvovaným křesťanům. Zavádět sankce proti islámským režimům praktikujícím perzekuci nemuslimů a organizací, které ji schvalují, nebo zatajují. Pokračovat v boji proti džihádistickému terorismu. Bránit západní státy před radikálním islámem uvnitř, důsledně dodržovat zákony demokracie pro všechny a chránit nejen nemuslimy, nýbrž i umírněné muslimy chtějící žít podle západních demokratických zákonů. A podpořit muslimské intelektuály, sekularismy, demokraty, humanisty, disidenty a statečné ženy ve snahách o moderní reformu islámu.“
Toto je Kurasovo tolik potřebné svolávání k obraně Západu – nejen k intelektuální, morální a politické, ale i k vojenské. Z jeho úst – konvertity k judaismu – je obhajoba a obrana pronásledovaných křesťanů ve světě natolik pronikavá a jasně znějící, že si říkám, jak by bylo krásné, kdyby se alespoň na takovou zmohli i mnozí křesťané u nás. Musí to být konvertita k judaismu, který křesťanům říká: Nedejte se, bojujte za svá práva a za svou svobodu, pro věc svobody nás všech! Ukazuje to míru Kurasovy oddanosti svobodě a jeho ochotu bránit ji tam, kde je to potřeba.
Závěrečná třetina knihy je Kurasovým zamyšlením nad dějinným přehledem a vývojem západní civilizace. Věcně konstatuje, že má dva kořeny: Atény a Jeruzalém, řecký a židovský, které v jeden kmen spojilo římské křesťanství.
Obsahuje Kurasův sympatický a sympatizující židovský pohled na křesťanství, který se však s křesťanstvím neztotožňuje. Jen oceňuje jeho světský a civilizační přínos. A zahrnuje i takové perly: „Rodí se tu (ve středověkém křesťanstvu) jeden civilizační prvek, který západní civilizaci ostře odliší od všech ostatních a ze všeho nejvíc bude kontrastovat s islámskou, šitou na míru mužům. Úcta k ženě. Projevuje se kavalírským chováním rytířů, dvořanskou poezií, zpěvem trubadúrů a kultem Panny Marie.“
Kurasův pohled na západní dějiny, dějiny idejí v západní civilizaci, je láskyplný a místy až poetický. Přiznám se však, že na některé osobnosti, intelektuální trendy a následný politický vývoj mám trochu jiný názor než Kuras, například na Williama Occama, protestantskou reformaci či osvícenství.
V osvícenství bych velice ostře rozlišoval mezi anglo-skotským a francouzským osvícenstvím. Anglo-skotské osvícenství je s tradičními řeckými, židovskými a křesťanskými hodnotami západní civilizace slučitelné, byť je s nimi v nutné filozofické tenzi, a v politické oblasti udělalo pro svobodu mnoho dobrého. Na francouzském osvícenství však nic dobrého nevidím. Bylo morálně, intelektuálně i politicky velice zhoubné a vedlo přes jakobíny přímo k totalitarismům 20. století.
Kuras vnímá zlo jakobínů a gilotiny, ale vidí je jako perverzi osvícenství. Já vidím toto zlo jako přímý důsledek francouzského osvícenství. Osvícenství tudíž říkám podmíněně ano, ale jen tomu jeho typu, který se vyskytoval v anglicky mluvících zemích, nikoli na evropském kontinentu.
Stejně jako Kuras sympatizuji s výrokem Rogera Scrutona: „Když už nedokážeme věřit v Boha, snažme se alespoň pěstovat krásu.“ Leč nevěřím, že je to možné. Udržení civilizace, naší západní civilizace, toho obdivuhodného a ušlechtilého pozemského díla, není možné jen z důvodů estetických či na základě našich preferencí vkusu. Aby se civilizace zachovala, je nutné v současnosti v ní realizovat a v sobě internalizovat hodnoty, z nichž se zrodila, dodaly jí ducha i páteře a udržovaly ji při životě.
Jsou to hodnoty duchovní, morální a náboženské, hodnoty židovské a křesťanské. Bez nich živá civilizace začne odumírat a zbude jen ta krása. Krása muzea plného krásných leč neživých předmětů, nikoli krása paláce, katedrály či prostého lidského obydlí, v nichž život, vitalita a energie pulzují, děti pobíhají šťastně sem a tam a se smíchem se radují.
To však nemá být návodem k defétismu, naopak. Benjamin Kuras si je plně vědom a naprosto přesně říká: „Západní civilizace má nebývalou schopnost regenerace. Vyrostla znovu z trosek… přežila sedm set let okupace… a staletí válek… vstala z hrobu po téměř totálním srovnání se zemí… Jiskra západního ducha v ní nevyhasla… Přežila to všechno díky víře ve smysl a hodnoty… Naděje patří k jejím hlavním psychickým podpěrám.“
Naděje trvá i díky knihám, jako je tato. Nová pravice v Evropě zvaná také kontra-džihád, pravice, která není antisemitská, leč právě naopak proizraelská a uznávající právo Izraele na sebeobranu, neboť jeho obrana je jen jedním z aspektů obrany celého Západu proti stejnému nepříteli, se zvedá a sílí. Kuras je vitálním a aktivním bojovníkem za tuto obranu.
Je si na rozdíl od mnohých pošetilých sebedeklarovaných „konzervativců“ vědom, že je nutné bránit civilizaci, kterou máme a jež reálně existuje, nikoli jakousi mýtickou, která neexistuje. A jako takový je na rozdíl od nich bojovník a ochránce nejen použitelný, ale i efektivní.
Ostatně, jednou z mnoha známek, že se už v zápasu na obranu západní civilizace karta obrací ve prospěch Západu, je i tato Kurasova kniha.
Benjamin Kuras, Jak zabít civilizaci, Baronet, Praha, 2011, 192 s.
Publikováno na serveru ceskapozice.cz dne 17.8.2011.
Největší tragédií dneška je, že lidé přestávají spolupracovat. Nikdo nevěří nikomu. Příklad. Novináři zjistí, že některé z dobročinných nadací, kam loterijní společnosti ze zákona musí odevzdávat část svých zisků, by mohly být jen fiktivní. Zveřejní toto své vážné podezření. Co by mělo následovat? Policejní prezident by měl zajít za ministrem vnitra a říct mu: “Podívej Honzo, vypadá to, že se tady porušuje zákon a někteří si prachy ulívají bokem.” Ministr vnitra by měl přijít na vládu a říct ministru financí: “Poslyš Míro, něco tady smrdí, sežeň mi seznam firem, kterým sázkaři dávají zákonem předepsanou část zisků a všechno co o nich finančáky ví.” S tímhle by zašel za pol. prezidentem, ten na protikorupční útvar a řekl by: ” Takže chlapi, tohle mi pořádně proklepněte…” – Jenže tady se roky neděje nic. Nezbývá než doufat, že jsou politici narcističtí neschopáci a proto neustále řeší kraviny. Ta jediná další možná varianta by totiž byla mnohem horší… *** Totéž platí i v globále. V čem se proboha liší MMF nebo ratingové agentury od delfské věštírny? Cituji z Wikipedie: “Žádný státník se neodvážil vydat do války nebo činit závažná rozhodnutí bez rady z Delf, což svatyni dávalo obrovský vliv.” Hahaha. Jeden den nám MMF sděluje, že v zájmu světového růstu je třeba privatizovat, redukovat státní aparát a šetřit, druhý den, že šetření států ničí světový obchod. Ředitelka MMF nám ráno sdělí, že “recese nebude”, a odpoledne její tajemník že “recese bude”. Kocourkov hadra… *** Nejlíp asi bylo vidět, co se v současnosti děje, na jednom zajímavém pokusu na Harvardské univerzitě. Pozvali několik nejvyhlášenějších proutkařů, kteří sami o sobě tvrdili, že dokážou pomocí proutkaření odhalit láhev vody ukrytou pod jedním z několika kyblíků. Měli dostatečné množství času a pokusů. Žádný z nich se nedostal nad hranici statistické chyby. Jinými slovy: kdybych tam byl já nebo kdokoliv jiný, dopadli bychom úplně stejně. A teď pointa: Přestože se nade vší pochybnost potvrdilo, že ty jejich virgule nefungují, ANI JEDEN z nich to neuznal. Takový je dnešní svět…
Doporučuji si rovněž uvědomit PROČ Vám ta recenze připadá tak pravdivá a zajímavá: Zde by možná pomohlo si přečíst třeba něco od Davida Ogilvyho (Ogilvy and Mother), člověka, který věci opravdu uměl prodat. Všichni ti “hrdinové” vs. “smrtelná nebezpečí”, “tvořivost, zvídavost, pochybnost, bádání, krása, radost a humor”, či “děti pobíhají šťastně sem a tam a se smíchem se radují”, to je naprostá reklamní klasika. Mayovky, ve kterých statečný a ušlechtilý Vinnetou se svým bílým bratrem Old Shatterhandem porážejí prašivé komančské kojoty. Roman Joch by byl vynikající reklamní textař… *** Tím samozřejmě nechci říct, že džihád by nebyl problém. Ale je třeba si také uvědomit, že džihád byl v islámu po staletí mrtvá idea a začal se významně oživovat až v poslední době. A pak musí nutně přijít “sebemrskačská” otázka: Proč asi?
A abych dokončil, co jsem nakousl (i když se to sem, přiznávám, zrovna nehodí, ale nechť). Dnes nám všichni tvrdí, že tím hlavním motorem, hlavní hodnotou je zisk. Slevněme náklady na práci, ať mají podnikatelé větší zisk, a oni se nám odvděčí tím, že zaměstnají více lidí atd. – Jenže to jaksi nefungíruje.
Protože na čem vyrostla Evropa a později Spojené Státy? Na vidině zisku? Na sobectví? *** Současná levice obviňuje establisment z toho, že ať se hlásí tam či tam, je pravicový. A ta radikální už zase začíná pokukovat po revoluci jako nástroji změny. Současná pravice tvrdí, že světu vládnou levičáci, ať už si říkají jakkoliv, a ta radikální se začíná militarizovat a pokukuje po válce s cizím, nesourodým. Jsme v pasti. Stereotyp, plagiát a klišé vládnou světu. *** Vraťme se ke skutečným evropským myslitelům. Co je základ Evropy? Zisk? Ne! Tvrdá práce. Práce je to, co dává lidskému životu smysl. Podpořme ji. Použijme nástroje, které máme, a které nám žádná EU nemůže vzít – daně. Příklad: Jsi výrobce oblečení a prodáš za rok konfekci za sto milionů? Dokážeš přitom zaměstnat 1000 lidí, od šiček až po management? Dej na chod státu maličko, třeba 10 milionů (samozřejmě střílím od pasu, je to jen příklad), 90 milionů si nech, ať můžeš dobře zaplatit své zaměstnance – ti si pak budou práce náležitě vážit. Prodáš konfekci za sto milionů, ale necháváš si ji šít v Číně v dětských továrnách, kde platíš za práci dolar za den, a pak ji sem taháš přes půl planety a prodáváš za dumpingové ceny hlavně přes internet? (Na což ti samozřejmě stačí 50 lidí) – o hó holečku! Davaj ze sta milionů sedumdesát na daních. *** Podporujme, říkejme ano ano těm, kteří dokáží dát lidem práci. A řekněme ne ne překupníkům, spekulantům a lichvářům. Mnoho problémů pak zmizí jako mávnutí kouzelným proutkem… – a EU pak začne konečně fungovat jak má: jako platforma našich společných (mezi)národních zájmů. *** Nebát se myslet, to potřebujeme.
Domnívám se, že pan Libor chtěl právě před planým filozofováním a zjednodušováním složitých problémů varovat. A že v jeho očích je R.J. mnohem více ideologem než politickým filozofem. Že vyloučením hluboké a dávné evropské tradice (sociálno) z uvažování k žádnému skutečnému řešení nedojdeme. Že neuvidíme problémy v jejich podstatě a nezbude nám než se spokojit s vytvářením vnitřního a vnějšího nepřítele. Jak je třeba možné, že s větší a větší svobodou Trhu víc a víc neprosperuje CELÁ společnost, ale naopak se rozdíly mezi chudými a bohatými dramaticky zvyšují? (Můj otec z platu dokázal postavit dům, já si z něj nedokážu pořídit ani panelákový byt bez toho, že bych se na dvacet let nezadlužil) – Odmítnout sebezpytování jako nejzákladnější evropskou (křesťanskou) vlastnost a nahradit ho plochým pojmem sebemrskačství, to je ta PRAVÁ zhouba. *** Ale jinak s Vámi plně souhlasím – ta recenze je napsána velmi pěkně.
Pane Libore, mám pocit, že jen prázdně filosofujete. Ten článek p.Jocha je velice zajímavý a z mého pohledu pravdivý. Probudil ve mně touhu knihu p.Kurase si koupit. Připadáte mně, že ač máte velké znalosti, to hlavní, aplikovat je na život, vám chybí. Zkuste se zabývat nějakým jiným koníčkem.
Ano. Karel Marx nebo Konrad Lorenz jsou ufoni. To dá rozum.
A jéje, zas tu píše někdo kdo nepochopil Platóna a jak tak čtu dál..tak nepochopil ani esenci Západu, jinak by nemohl tvrdit, že multikulti, environmentalism a socialism jsou součástí Západu, když jsou systematicky protiZápadní….Jinak řečeno Západ je teze a zmiňované ideologie antiteze, tudíž nemůžou být součástí teze. Chápete?
Occam…no neřekl bych, kdokoliv začne nabourávat realistickou pozici, sám se dostává do rozporů…Nevěříte? Tak si to otestujte.
Obzvláště se mi líbí ta poslední z vět v článku: “Je si na rozdíl od mnohých pošetilých sebedeklarovaných ?konzervativců? vědom, že je nutné bránit civilizaci, kterou máme a jež reálně existuje, nikoli jakousi mýtickou, která neexistuje. A jako takový je na rozdíl od nich bojovník a ochránce nejen použitelný, ale i efektivní.”
Nevěřícně zírám. Ale přece jen něco: už jsem navrhoval, aby pan Kuras přispíval na tyto stránky. Na euportal – tam se to fakt nehodí.
Z článku jaxi není zřejmo, jestli se skutečně jedná o recenzi na knihu Benjamina Kurase o Západní civilizaci nebo o přehled názorů RJ na Západní civilizaci. Spíš se zdá, že o to druhé, kdy nám RJ opakuje své oblíbené pomýlené bludy vycházející ze středověkého filozofického realismu, kdy nám je určitá civilizace představována jako nějaká statická idea, zřejmě preexistující už v mysli Boží, která se začíná aktualizovat někde u Abraháma a přes Solóna, Platóna, Césara, Ježíše a Smithe existuje až dodnes a teď nám ji islamisté, ale hlavně ti levičáci všech odstínů chtějí sebrat. Že snad má tato civilizace-substance nějakou vnitřní ideu (podle Jocha ideu svobody od státních omezení), která se táhne dějinami. Historickými detaily se RJ netrápí. Že byla například středověká společnost esenciálně spjatá s cechovním systémem, tedy přesně takovým systémem, který stojí v přímém protikladu ke kapitalismu, tak nekriticky Romanem opěvovanému, mu nebrání prohlásit středověk za zlatý věk svobody. Že Platón ve skutečnosti vytvořil jako první ideu totalitární utopie se společnými manželkami a kolektivní výchovou dětí Romanovi nebrání považovat Platóna za sloup civilizace svobody. Dalo by se pokračovat – velký obhájce Židů moc nemusí protestanty a osvícence. Nebýt katolíka Romana nebylo by asi třeba opakovat dějepis ze střední školy a připomínat kdo vytvořil pro Židy ghetta a kdo ta ghetta zrušil. Kdo zavrhl půjčování na úrok a kdo ho povolil. S protestanty bychom mohli dále pokračovat – kde se Romanův oblíbený kapitalismus nejvíce uchytil? V katolickém Španělsku? V kterých zemích jako prvních zanikl všeobecný analfabetismus? Kdo vybudoval Romanovy oblíbené Spojené státy a jaké náboženství naopak vládne v bordelu zvaný Latinská Amerika – mimochodem všiml jsem si, že konzervativci básnící o Západní civilizaci poněkud opomínají zmiňovat tuto svou větev. Jestli ona ta osvícenecká nenávist k církvi a hrůza francouzské revoluce nemají nějakou souvislost s vyvražděním hugenotů a následnou totalitní katolickou unifikací Francie že? Co je ale podstatné – pojmem civilizace přece označujeme neukončený proces, který v dějinách slévá tisíce inspiračních zdrojů, které jsou často úplně protichůdné a které nejen že nemají žádnou společnou ideu, ale jsou naprosto antagonistické – už jsem tu otázku jednou vznesl: co má společného César a Kristus nebo Akvinský a Raegan? Athény a Jeruzalém řečeno s Tertuliánem? Prostě jsou jenom součástí procesu, ve kterém byly nuceny si různé myšlenky konkurovat nebo se naopak zcela míjet a nevytváří ani v nejmenším žádnou společnou ideu nějaké civilizace. Zjednodušeně – ani pravice ani levice si nemůžou výhradně dělat nárok na Západní dědictví. Idea socialismu, multikukturalismu nebo enviromentalismu je stejně tak specificky Západní jako Římské právo, parlamentarismus nebo křesťanský antisemitismus. Neříkám, že jsou si ty jevy morálně rovnocené, ale že patří k naší civilizaci, ať se nám to líbí nebo ne a že by RJ měl také rehabilitovat Occama, který přišel na to, že pojmy nejsou skutečnost a tím se rozhodně zasadil o skvělost Západu víc než leckdo jiný.