Žehráme-li občas na zkratkovitost v médiích, pak ukázkový případ se stal minulý týden. Prakticky všechna média přinesla zprávu o tom, že papež František otevře vatikánské archivy z období druhé světové války. Titulky typu Papež chce odtajnit činnost církve za druhé světové války (Lidovky.cz) ovšem poněkud nadsazují. Argentinský rabín Abraham Skorka přitom tisku řekl pouze to, že na základě osobního rozhovoru má dojem, že papež archivy otevře. Někdy…

Ale u papeže Františka jsme si zvykli na gesta a tohle tak nějak zapadá do očekávání. Takže když odmítl trůn i limuzínu, tak jistě otevře i archivy. A uzná manželství homosexuálů a nebude bojovat proti potratům a předmanželskému sexu, abychom učinili zadost hlavním – a v každé debatě nezbytným – argumentům kritiků církve. Fakt, že papež František – alespoň zatím – předvádí ukázkovou variantu někdejšího Topolánkova plánu s ODS (“tvrdé jádro, měkký obal”), leckomu v návalu nadšení nad papežem jezdícím tramvají uniká. Jednou to snad bude v učebnicích public relations…

V našem mediálním rybníku se zpráva stala i důvodem pro oprášení oblíbené teze o kolaboraci válečného papeže Pia XII. s nacisty. Viz třeba titulek na Týden.cz Papež kumpánem nacistů? Vatikán chce otevřít archivy. Faktem ovšem je, že historici se ke značné části materiálů již dostali, a tak každý, kdo si dá tu práci, může snadno zjistit, že mýtus o “Hitlerově papeži” je opravdu jenom mýtem. V době, kdy každý (včetně západních demokracií!) před prchajícími evropskými Židy zavíral dveře, přesvědčil Vatikán několik latinskoamerických zemí, aby těmto lidem vydávaly víza. To samé se odehrálo i později v případě Turecka a několika lodí židovských uprchlíků z Balkánu (díky osobnímu nasazení Angela Roncalliho, pozdějšího papeže Jana XXIII., který byl internunciem v Turecku).

Když nacisté zaútočili na Polsko, vydal papež encykliku Summi Pontificatus, kterou spojenecká letadla shazovala nad Německo. New York Times encykliku přivítaly na titulní straně slovy: “Papež odsuzuje diktátory, narušitele smluv a rasismus”. Goebbels na oplátku nazval papeže “největším ochráncem Židů”.

Když ovšem papež v roce 1942 inspiroval holandské biskupy, aby odsoudili deportace Židů (“nemilosrdné a nespravedlivé zacházení se Židy”), mělo to přesně opačný efekt. Němci urychlili deportace a vtrhli i do církevních objektů, kde se řada Židů skrývala. Papež se proto rozhodl pro opatrnější postup: “Nemohu si dovolit takto riskovat. Je lépe veřejně zachovat mlčení a dělat to, co jsme dělali dosud – to znamená poskytovat všechnu možnou pomoc těmto ubohým lidem.”

Papež vystupoval opatrně, přesto však proti vyvražďování Židů udělal i řekl (veřejně, ve vatikánském rozhlase) více než takový de Gaulle z bezpečí londýnského exilu (který neřekl ani slovo, aniž by mu to někdo nepředhazoval). Opatrné lavírování ale Piu XII. ponechávalo větší vyjednávací prostor. Kdyby například Němci obsadili Vatikán, těžko by mohl zachránit v církevních budovách sedm z devíti tisíc římských Židů (z toho 3000 v papežově letním sídle). A alespoň v Čechách bychom díky Jánu Mlynárikovi mohli vědět dost o tom, co vše dělal Vatikán pro zastavení deportací slovenských Židů. A to samé podnikal Vatikán v Chorvatsku, vichystické Francii, Maďarsku, Rumunsku… Někde s větším, jinde s menším úspěchem. Někde s větším, jinde s menším nasazením.

Bylo to v době, kdy – jak psal Stefan Zweig – být antisemitou patřilo k dobrému tónu (a dokonce to nikomu nebránilo mít židovské přátele). Pro mnohé, včetně papeže, byli Židé spjati s nenáviděným liberalismem a modernismem obecně (ostatně, i generál Patton až do smrti skálopevně věřil na židobolševické spiknutí – nezviklaly ho ani návštěvy osvobozených koncentračních táborů). Rasovou perzekuci ale odmítali všichni, i když s různým nasazením a u vědomí toho, že musí dbát i na přežití církve, Hitlerem bytostně nenáviděné. Někde se starali jen o pokřtěné Židy, jinde chápali perzekuci Židů jako součást vyššího plánu, jak dosáhnout jejich konverze ke křesťanství, a zase jinde nasazovali své životy, aby zachránili jiné. Vždyť jen v Polsku zavraždili nacisté přes 2500 kněží, řeholníků a řeholnic, včetně pěti biskupů.

Díky informacím od kněží a vojenských kaplanů mohl Vatikán zpravit v květnu 1943 všechny vlády světa v překvapivě přesném a realistickém memorandu o situaci Židů na Východě (“ze 4 500 000 polských Židů je jich nyní na živu pravděpodobně jen 100 000, existují speciální tábory smrti, kde jsou Židé usmrcováni plynem”). Spojenecké vlády tomu tehdy – jak známo – nevěřily.

Za to vše mu po válce na valném shromáždění OSN poděkovala Golda Meirová. Ale to vše je asi málo, papež měl pravděpodobně umřít na barikádách. Nebo alespoň jezdit tramvají…

Jenže ono je to složité. Jiří Dědeček kdysi v písni Doznání zpíval: “Sám jsem byl svědomím napolo ohryzán, že nejsem husita anebo partyzán”. Stát se husitou nebo partyzánem ale někdy nadělá víc škody než užitku. Druhá světová válka k tomu poskytuje celou řadu příkladů.

Ano, máme exemplární kolaboranty, jako byli Quisling v Norsku, Moravec v protektorátu nebo Pavelič v Chorvatsku. A právě Chorvatsko je exemplárním příkladem morálního dilematu kolaborace a odboje. Šílený ustašovec Ante Pavelič má na svědomí stovky tisíc životů daleko nad rámec toho, co po něm Němci požadovali (vyvražďování srbských sedláků Hitler ve svém aktuálním rozvrhu neměl a generálové wehrmachtu si rvali vlasy nad zbytečnými boji, do kterých je zatáhlo Paveličovo rasové šílenství).

Němci obecně dávali přednost tomu, aby vládu svěřili kolaborantům z řad předválečných občanských stran, takovým těm pánům ve fraku s cylindrem, kteří zařídí, aby vše fungovalo, průmysl šlapal a němečtí vojáci se mohli věnovat důležitějším věcem než hlídání železničních mostů kde si v Horní Dolní na Balkáně… V Chorvatsku byl takovým člověkem předák Chorvatské selské strany Vlado Maček. Odmítl a válku přečkal částečně v internaci, částečně v domácím vězení. Byl to hrdina? Možná. Kdyby se rozhodl stát se chorvatským Háchou, určitě by neskončil s čistým štítem. Spolupráce s ďáblem si žádá svou daň, a i když bráníte většímu zlu, musíte ji platit. Ale Maček by určitě nerozpoutal nesmyslné vražedné orgie jako Paveliča a možná až několik set tisíc životů mohlo být ušetřeno. On sám by ale možná skončil na šibenici jako zrádce. Ostatně, kdo ví, jak by po válce dopadl generál Eliáš, kdyby ho nepopravili nacisté…

Vyšlo v Lidových novinách 28.1.2014