Jak máme v nadcházejících letech jednat s Čínou? Máme se stavět proti ní, anebo ji máme přemlouvat, aby se přidala k takzvanému mezinárodnímu společenství? Jednoduše řečeno, měli bychom stát na straně svobody. Spojené státy jsou majákem naděje pro novou generaci Číňanů, žijících v leninistickém režimu dohlížejícím na polokapitalistickou společnost – tedy v systému, který dosud neměl nikdy a nikde delšího trvání. Pokud v následujících letech zaujmeme vůči Číně náležitý postoj, budeme nutně s tímto rozporem konfrontováni.Ať už je to žádoucí, nebo ne, je Čína na vzestupu. Zkuste někdy strávit den nakupováním, aniž byste domů přinesli nějakou v Číně vyrobenou věc. Adoptujte dítě – a to může být docela dobře z Číny. Z Asie pocházející američtí studenti představují padesát či více procent všech studentů na mnoha amerických fakultách. Čínský HDP během dvou desetiletí vlády Teng Siao-Pchinga (mezi lety 1978-92) vzrost čtyřikrát. Od té doby roste ještě rychleji – o 10-11 procent ročně. Objem zahraničního obchodu se během Tengovy vlády zdesetinásobil. Rozvoj čínského hospodářství vedl k expanzi vojenského sektoru, k růstu diplomatických zkušeností, k neustávajícímu hledání nových trhů, k enormní spotřebě ropy, ke zvýšené schopnosti importu a k růstu nacionalismu.

Co se Čína snaží dělat a čím se snaží být? Jako svobodná společnost se Amerika svými cíli netají. V protikladu k tomu se Čína snaží své cíle skrývat a tajit. Jí proklamovanými cíli jsou mír a rozvoj. Jejím skutečným cílem je udržet hospodářský růst, mít proto klid na hranicích (Čína hraničí se 14 státy), utlumit vliv Spojených států ve východní Asii a znovu získat „ztracená“ území. (Tchaj-wan je jen jedním z takových území, o nichž se čínská vláda domnívá, že – protože jej čínský vládce kdysi držel ve svých rukou – by se měla vrátit Číně.) Zatímco s námi Peking ve velkém obchoduje, pravidelně a s vervou Ameriku slovně napadá. A zatímco vzývá svět beze zbraní, rozmístil 800 raket namířených na Tchaj-wan.

To, zda Čína dosáhne svých mezinárodních cílů (z nichž hlavními jsou předhonit Spojené státy a rozšířit své území), závisí na dvou věcech: na budoucnosti jejího politického systému a na tom, zda se Spojené státy a další země smíří s jejím vzestupem. Populární představa je taková, že Čína se nachází v přechodném období mezi komunismem a svobodou – jak jsme slyšeli, když president Clinton při návštěvě této země v roce 1998 prohlásil, že „Čína je na cestě k tomu, aby se připojila k prosperujícímu společenství svobodných demokracií“. Jiní tvrdí, že komunismus nebyl v Číně dosud opuštěn, ovšem plynulý posun je možné zaznamenat v činech: pokud bude Čína pokračovat v reformách, ponechá prostor k růstu soukromého sektoru, splní své sliby dané Světové obchodní organizaci a vrtochy jediného vůdce nahradí obecnými předpisy a pravidly, pak se svět jednoho dne probudí a zjistí, že Čína – podobně jako Polsko či Mongolsko – opravdu s komunistickým způsobem vládnutí skoncovala.

Reforma může být ovšem iluzí. Maďarští reformátoři konce šedesátých let 20. století věřili v časově neomezenou reformu, což nakonec vedlo ke kolapsu socialismu. Komunistická reforma však může být zamýšlena pouze jako prostředek zmodernizování socialismu. A domnívám se, že právě tak si to čínská komunistická strana představuje. Můžeme si myslet nebo doufat, že takové reformy komunismus podkopají; tuto naději ve skrytu duše nepochybně chová mnoho Číňanů. Samy o sobě však reformy mohou systém dočasně posílit.

Trojí budoucnost

Pro následujícím čtvrtstoletí stojí před Čínou tři možnosti. První z nich je ta, že k žádnému posunu k jinému politickému systému nedojde. To, čeho jsme svědky dnes – komercionalizovaný leninismus – uvidíme i v dalších pětadvaceti letech. Komunistická strana si bude čínský lid kupovat za lepší materiální životní podmínky. Pokud se tak stane, nebude existovat žádná vláda zákona, nýbrž budou pokračovat represe. Druhou možností je demokracie. Podle tohoto názoru budou nová společnost a nové hospodářství produkovat novou, liberalizovanou politiku. Třetí možnost pak znamená, že dnešní vnitřní rozpory Číny znamenají, že země směřuje k rozpadu. Autoritativní stát a svobodné hospodářství jsou z této perspektivy prostě neslučitelné a někde po cestě dojde k explozi.

Argument, že komercionalizovaný leninismus bude pokračovat, spočívá na následujícím: za prvé, komunističtí vůdcové nemají v plánu ho opustit, neboť z něj profitují. Za druhé, Peking, který usiluje o hospodářské, nikoli politické změny, se poučil z Gorbačovových chyb. Ten se pokusil začít politickými změnami, ovšem neposkytl sovětskému lidu materiální statky. Za třetí, Čína dnes má ekonomickou kapacitu na to, aby zpacifikovala ty, kteří v době reforem utrpěli ztráty – jako např. farmáře a velkou armádu nezaměstnaných dělníků. Za čtvrté, čínský stát je díky své dlouhé tradici domácí imperiální vlády značně vynalézavý. Za páté, neexistuje tu žádný fanatismus: čínská diktatura nebyla nikdy teokratická a dodnes má pragmatické rysy. A konečně, vedení země je více než ochotné hrát na strunu národní slávy: kosmické výpravy, olympijské hry, pokusy komunistických archeologů dokázat, že je Čína stará 5000 let, tedy starší než Indie (což není). Režim je přesvědčen, že tyto úspěchy udrží čínský lid šťastným.

Hlavní důvod, proč pochybovat o tom, že komercionalizovaný leninismus přežije, je prostý: nepřežil nikdy předtím. A kromě toho případný úspěch nespočívá jen v rukou čínského vedení. Existují síly, které mohou jeho cíle zhatit. Například vstup do Světové obchodní organizace je velmi komplikovaným krokem. Jestliže americké banky začnou čínským občanům půjčovat čínskou měnu za jiné úrokové míry než čínské komunistické banky, jaké to bude mít důsledky? Čína slíbila, že zahraničním bankám umožní tuto politiku rozvíjet, ale zachová se tak? A jak si čínské banky poradí se z toho plynoucími podstatně menšími vklady? A další faktor ke zvážení: v posledním roce bylo 57 procent čínského exportu vyprodukováno podniky se společnou majetkovou účastí, což znamená, že za tímto boomem stojí zahraniční peníze. Jaké to bude mít důsledky? Udrží se zahraniční investice na této úrovni?

Existují i jiné důvody proč pochybovat, že stávající systém vydrží. Jelikož pekingské vedení národu oznámilo, že hospodářské úspěchy jsou měřítkem úspěchů komunismu, může jedna vážnější recese stačit k tomu, aby bylo vyřízeno. A nezapomeňme, že případná ztráta amerického trhu kvůli nějaké čínsko-americké roztržce by znamenala ztrátu 30 procent čínského exportu, což by pravděpodobně znamenalo konec režimu. A konečně, ekonomická svoboda a politická svoboda nemohou bez sebe nadlouho existovat. Ne nadarmo formuloval Adam Smith své představy o svobodné ekonomice jako systém přirozené svobody, a ne nadarmo nazval Friedrich Hayek svou knihu o marnosti centrálního ekonomického plánování Cesta k nevolnictví.

Jaké jsou důvody k domněnkám, že se Čína změní v demokracii? Existují jistá nadějná znamení: jiné bývalé leninistické státy přijaly nějakou formu demokracie. A po pravdě řečeno, navzdory předpovědím mnohých zakořenila demokracie i v některých oblastech čínské civilizace, na Tchaj-wanu a v určitém stupni v Hongkongu. Ani to není bezprecedentní. Jiskřičky demokracie blikaly v Číně začátkem 20. století, byly však udušeny vojenskou diktaturou a druhou čínsko-japonskou válkou. A jisté předpoklady demokracie existují v Číně i dnes: člověk si může koupit dům (byť ne půdu, na níž stojí), vzdělání je na slušné úrovni, existuje určitá, byť omezená pestrost informací a některé profesní skupiny – jako třeba právníci a novináři – se domáhají autonomie.

Jisté faktory se však staví přechodu k demokracii do cesty. Rolnická venkovská Čína je na hony vzdálená nové ekonomice východní, pobřežní městské Číny. Ve společnosti vládne hluboko zakořeněný respekt k hierarchii. Při volbách na vesnicích lidé často nevolí podle toho, co by sami chtěli, nýbrž spíše podle toho, co jim řeknou tajemníci komunistické strany nebo klanoví vůdci. Představit si nějakou národní demokracii v Číně je navíc značně obtížné. Například pokus založit rolnickou stranu v Číně by ve skutečnosti vedl ke vzniku mnoha rolnických stran v existujících osmadvaceti provinciích (z nichž některé čítají přes 100 milionů obyvatel). Politická pluralita by mezi čínský lid vnesla překvapivou a potenciálně nebezpečnou diversitu, kterou autoritativní režim drží na uzdě.

Další překážkou ležící na cestě k efektivní demokracii je skutečnost, že 250 milionů Číňanů je negramotných – měřeno velmi nízkým vládním standardem, jenž vyžaduje znalost pouhých 400 čínských znaků. Neexistuje tu ani všemi sdílený národní jazyk. Těm, kdo hovoří mandarínskou čínštinou, nemůže člověk z jihu Číny rozumět. Obyvatel jihočínského Kantonu se od mandarína liší stejně, jako se Švéd liší od Angličana. V západní polovině Číny převažují ne-čínské jazyky: turkické jazyky na západě, tibetština na jihozápadě, mongolština na severozápadě. Shrneme-li všechny tyto aspekty, pokus o zavedení demokracie v Číně by mohl zpočátku vyvolat chaos a mnozí bystřejší čínští byrokraté jsou si toho dobře vědomi.

Jaká je možnost rozpadu země na více částí? Problém vládnutí se ukazuje jako značný. Vezměme si populaci Spojených států, přidejme k ní populaci Ruska, Indonésie, Japonska, Brazílie a celé západní Evropy a pořád nedosáhneme 1,3 miliardy populace čínské. Historicky vzato není západní polovina země vůbec čínská. V různých dobách bylo toto území tibetským královstvím, částí Mongolska a turkických států a bylo spojeno s tím, co dnes nazýváme Střední Asií. Hospodářský rozvoj Tibetu a muslimského západu tyto minoritní národy značně povzbudil; mobilní telefony jim usnadňují organizační práci, letenky do Mekky jsou pro zbožné muslimy bez větších problémů dosažitelné. A tak čínští představitelé mezi sebou často hovoří o nebezpečí občanské války nebo rozpadu země.

Co naopak nebezpečí rozpadu zmírňuje? Nejdůležitější je fakt, že čínská populace je z 92 % tvořena Číňany. V Sovětském svazu bylo naproti tomu jen 50 % Rusů. Čína navíc v minulosti již nejednotu zažila a její lid i její vláda jsou v této věci oproti většině jiných zemí mnohem opatrnější.

Jak a proč by se měl politický systém změnit? Musí se objevit impuls v podobě krize přinejmenším ve dvou ze tří oblastí: ve společnosti jako celku, ve vedení komunistické strany či v mezinárodních vztazích. Stávající režim přežil tak dlouho proto, že podobnou krizi po desetiletí nezažil.

Čínská společnost se může ocitnout v krizi v důsledku zásadního a dlouhodobého náboženského oživení nebo kvůli nepochybně značné nespokojenosti zemědělců. I kdybychom ale takovou společenskou revoltu považovali za reálnou, neexistují v tuto chvíli žádné známky rozporů ve vedení komunistické strany ani nějakých vážných mezinárodních problémů. To nijak neznamená, že by v minulosti ve straně nedošlo k vážným rozbrojům: když v roce 1976 zemřel Mao, měla vdova po něm v úmyslu zaujmout jeho místo, o což usiloval i Teng Siao-Pching, který byl v domácím vězení. Politbyro se mezitím rozdělilo na dvě stejně silné části. Byly naplánovány dva proti sobě namířené státní převraty, a nakonec Teng triumfoval.Čínská veřejnost o těchto bojích až do jejich konce nic nevěděla. Kdyby se tento mocenský boj dostal na veřejnost v podmínkách společenského neklidu a mezinárodního tlaku, věci se mohly na konci 70. let vyvíjet jinak.

Pokud by však armáda, jejíž velení není Spojeným státům nikterak přátelsky nakloněno, vyvolala nějakou změnu v čínsko-amerických vztazích, došlo by k interakci mezi všemi třemi zmíněnými sférami. Dopady by pocítilo čínské hospodářství (a tím celá společnost) a někteří členové čínského vedení by se proti takové roztržce s Washingtonem postavili. To by vyvolalo interakci mezi mezinárodní krizí, společenskými nepokoji a zásadními rozpory v čínské vládě. Společné působení všech tří nebo dokonce jen dvou těchto složek by téměř s jistotou vyvolalo politické změny.

Nemyslím si, že by mocenský monopol komunistické strany vydržel déle než dalších 20 let. Nemyslím si ale ani to, že se Čína rozpadne. Může se rozpadnout sama komunistická strana, což by vedlo k politickému soupeření mezi jejími jednotlivými částmi. Domnívám se, že v tomto období by byl politický systém o něco svobodnější, nebyla by to ale demokracie.

Úloha Spojených států

Spojené státy by v přístupu k Číně měly udělat dvě věci. Za prvé, snažit se o co nejužší spolupráci, především s čínským soukromým sektorem. Za druhé, usilovat o zachování rovnováhy ve východní Asii a bránit tak Pekingu v jeho snahách o expanzi. Mezi těmito dvěma přístupy není žádný rozpor.

Stavět se z principiálních důvodů proti autoritářství a přesto spolupracovat s vyrůstající novou Čínou je rozpor, s nímž můžeme a měli bychom žít. Vzestup Číny bychom měli vítat z mnoha důvodů. Je to trh pro naše výrobky. Vzájemné ovlivňování se znamená pro Čínu i Spojené státy kulturní obohacení. Navíc, kdyby se Čína rozpadla na několik částí, bylo by to ku prospěchu Ruska a Japonska, nikoli Spojených států. To, co by pro nás nebylo dobré, by byla stále silnější Čína, která by ovšem zůstávala diktátorským režimem se stálými územními nároky (včetně částí Sibiře a mnoha jižních ostrovů táhnoucích se k Indonésii), Čína dělající si vazala z Barmy, Čína potlačující náboženství, věznící lidi za to, co píší na internetu, a zavírající pro-demokratické vůdce. Taková Čína, bude-li ještě existovat za dvacet let, nebude stabilní zemí a nebude přítelem Spojených států. My chceme mít s Čínou dobré vztahy, pokud je to možné. Vzhledem k politickému charakteru Číny je ale zítřek naprosto neznámý. Musíme se snažit o co nejužší spolupráci, musíme však – my i naši spojenci – zůstat silní. Spojené státy nesmí dovolit Číně, aby se stala světovou mocností číslo jedna; to, že president Bush přivítal sebevědomý postoj Japonska a nabídl přátelskou ruku Indii, učinil právě proto, aby dal najevo tuto naši pozici.

Bohužel, někteří lidé natolik nenávidí presidenta Bushe – a Ameriku –, že doufají, že se Čína stane vedoucí světovou mocností. Mnozí si myslí, že jsme se stali této role nehodnými. Samozřejmě, toto bylo řečeno již dávno – již po našem stažení se z Vietnamu. Za pět let jsme si ale zvolili Ronalda Reagana, který si nic takového nemyslel. Opět to bylo předpovídáno v osmdesátých letech, kdy se mělo za to, že světovou hospodářskou velmocí číslo jedna se stane Japonsko. Paul Kennedy v mnohými vychvalované knize The Rise and Fall of the Great Powers prohlásil, že trpíme „imperiálním přezbrojením“, a předpovídal náš úpadek. Tím, kdo padl, však nebyly Spojené státy, ale Sovětský svaz, a dnešní americkou ekonomiku nelze s tou japonskou srovnávat. Někteří tvrdili, že po pádu Sovětského svazu zmizí nutnost toho, aby Spojené státy byly globální silou. Nestalo se tak a nic nenasvědčuje tomu, že k tomu dojde.

Čína by pochopitelně zaplnila vzniklé vakuum, kdyby se Spojené státy někdy stáhly z východní Asie. Jinak ale bude vzestup Číny omezen. Čínští vůdci – kteří nejsou nijak lehkomyslní – umějí počítat. Sledovali válku v Zálivu a viděli naši vojenskou technologii. Domnívám se, že jsou si vědomi velké propasti mezi silou Ameriky a Číny. Někdy mám ale obavy, že autoritářská Čína má vůči USA určitou výhodu. Může myslet hodně dopředu a skrývat přitom své cíle; může manipulovat čínským veřejným míněním; může navrhovat agendu v mezinárodních organizacích s cílem oslabit Spojené státy a sama nedělat nic pro zavedení z ní vyplývajících opatření. Má volný přístup do otevřené americké společnosti, který daleko přesahuje náš prostor ve společnosti čínské.

Nakonec ale žádná diktatura není silná, pokud si USA uchovají vůli se jí postavit – tak, jako jsme to udělali v případě Sovětského svazu. Průměrná životnost leninistických režimů v Evropě byla 27 let. Čínskému komunistickému režimu je 57, tedy o 17 let méně, než jaká byla životnost Sovětského svazu. Měli bychom oponovat Číňanům, když zpochybňují naši otevřenou společnost, a otevřeně kritizovat čínskou represivní politiku. A především bychom stále měli být majákem svobody, důstojným a trpělivým, ale také neústupným a neomlouvajícím.

Ross Terrill studoval na Wesley College, University of Melbourne a Harvard University. Přednášel na několika universitách a od roku 1970 pracuje ve Fairbank Center for East Asian Research na Harvard University. Pravidelně navštěvuje východní Asii, od roku 1964 byl mnohokrát v Číně, kde byl také v červnu roku 1989 očitým svědkem masakru na náměstí Tchienanmen. Je dopisovatelem mnoha novin a časopisů, včetně Wall Street Journal. Je autorem 9 knih; poslední z nich, The New Chinese Empire, získala v roce 2004 cenu deníku Los Angeles Times.

Z anglického originálu „Dealing With China In the Coming Years“ publikovaného v časopisu Imprimis, Vol. 36, No. 7, July 2007,
přeložil Jaromír Žegklitz.

Reprinted by permission from Imprimis, a publication of Hillsdale College.