Letos 28. srpna uplynulo 50 let od slavného projevu „I Have a Dream“ reverenda Martina Luthera Kinga u Lincolnova památníku ve Washingtonu. Při této příležitosti přinášíme esej-polemiku Romana Jocha s prof. Erazimem Kohákem, jež byla uveřejněna v revue Přítomnost na podzim 2010.

Martin Luther King byl velkou postavou amerických dějin a rozhodně si zaslouží pozornost, kterou mu „americké“ číslo revue Přítomnost věnovalo. Málo Američanů pozměnilo svou zemi ve 20. století tak jako on – a k lepšímu.

Takže esej pana profesora Erazima Koháka o MLK vítám, mrzí mě však v něm častá naprostá absence smyslu pro proporce a soudnost. Tak například „/Martin Luther King/ patřil utištěným všeho světa… Když hovořím o /něm/ ve vlastech českých, myslím na naše romské spoluobčany, na vietnamské trhovce a obyvatele našich uprchlických táborů.“

To chce prof. Kohák naznačit, že romští občané ČR, Vietnamci, či uprchlíci na našem území jsou ve stejném bezprávném postavení, v jakém byli američtí černoši na Jihu v 50. letech 20 století? Tím strašně trivializuje a zlehčuje tehdejší utrpení černochů na americkém Jihu.

Významově stejná disproporce, jen opačným směrem, následuje ve větě: „V roce 1963 skončil dr. King sám ve vězení v Birminghamu v Alabamě, kde podmínky byly daleko blíž ruským než evropským.“ To není pravda: v onom vězení napsal dr. King esej o občanské neposlušnosti, jenž byl publikován a jenž jej proslavil; analogický odpůrce režimu v soudobém Sovětském svazu by byl ve vězení pohřben – udřen k smrti někde na katorze v tajze, pokud by rovnou nedostal kulku do zátylku. Gandhí a King se svou občanskou neposlušností přežili a uspěli proto, že žili v jedněch z nejsvobodnějších, nejtolerantnějších společností té doby – které samozřejmě měly ty defekty, na které oni upozorňovali – tedy ve společnostech politicky slušných a nakonec schopných sebereflexe a sebe-nápravy; kdyby žili v soudobé Třetí říši, soudobém Sovětském svazu či soudobé rudé Číně, byly by z nich mrtvoly. A pravděpodobně by umírali pomalou, dlouhou a krutou smrtí. Takže opět, chce to proporci.

Prof. Kohák zmiňuje slavnou řeč Martina Luthera Kinga ve Washingtonu 28. srpna 1963, ale necituje z ní. Proč? Proč Kohák nenechal mluvit Kinga a jeho řeč I Have a Dream? Že by proto, že její klíčová pasáž zní: „I have a dream that my four children will one day live in a nation where they will not be judged by the color of their skin but by the content of their character.“ – „Mám takový sen, že mé čtyři děti budou jednoho dne žít v společnosti, v níž nebudou posuzovány podle barvy své kůže, nýbrž podle svého charakteru.“

Proč tato věta v eseji prof. Koháka nezazněla? Protože děti v Americe jsou stále posuzovány podle barvy pleti – s tím, že tmavší barva pleti, kdysi důvod pro diskriminaci, je dnes důvodem pro privilegování. Sen doktora Kinga o barvoslepé společnosti nebyl naplněn – kvůli americké levici a zdegenerování hnutí za občanská práva v prosazování kvót, pozitivní diskriminace ve prospěch barevných menšin a jejich skupinových privilegií.

Ve skutečnosti existovali dva Martinové Lutherové Kingové – to prof. Kohák popisuje výstižně. Ten první Martin Luther King byl Martinem Lutherem Kingem nediskriminace a barvosleposti, rovnosti všech před zákonem a rovných svobod pro všechny. Jeho dědici jsou dnešní američtí konzervativci – lidé jako soudce Nejvyššího soudu USA Clarence Thomas, ekonom Walter Williams, či sociolog Thomas Sowell – všechno černoši. Nebo i samotná neteř Martina Luthera Kinga Alveda, která je aktivistkou proti potratům a která vystoupila letos 28. srpna (2010) na shromáždění ve Washingtonu vedle konzervativního publicisty Glenna Becka a bývalé kandidátky na vicepresidentku Sarah Palinové – na tom samém místě, kde před 47 lety mluvil její strýc MLK. (Ohlušující je to ticho, to naprosté ticho prof. Koháka a dalších lidí na levici ohledně potratů – a já měl za to, že levice se pyšní tím, že je prý na straně slabých a bezmocných – nenarozené děti přeci jsou slabé a bezmocné; kdyby ale levicoví intelektuálové byli intelektuálně poctiví a konsistentní, museli by projít tu cestu, kterou si prošla i Alveda Kingová: je-li z hlediska lidských práv nesprávné diskriminovat dospělé černochy, pak je z hlediska lidských práv určitě taky nesprávné zabíjet černé nenarozené děti – a taky děti bílé, žluté, hnědé, všechny. Tuto morální a intelektuální lidsko-právní konsistenci však od dnešní levice nečekejte.)

A pak, naneštěstí, tady byl i druhý Martin Luther King, Martin Luther King druhé poloviny 60. let 20. století, který se tak zamlouvá prof. Kohákovi. Obhájce nikoli rovnosti a svobody, nýbrž rasového socialismu, přerozdělování bohatství od rasy k rase, jehož dědici jsou takoví rasoví socialisté jako Jesse Jackson a Al Sharpton.

A taky odpůrce války ve Vietnamu. Reverend Martin Luther King svým odporem vůči americké pomoci Jižnímu Vietnamu čelícímu komunistické agresi ze severu prakticky zaujal postoj, že jeho žlutí bratři v Jižním Vietnamu nemají mít ta práva a ty svobody, které tak elokventně on sám požadoval pro sebe. Jižní Vietnam byla země, která nikdy nedostala šanci – v důsledku postojů Martina Luthera Kinga a Erazima Koháka.

Někteří kritici vietnamské války po roce 1975 změnili názor, začali svých předchozích postojů litovat a v roce 1980 podporovali Ronalda Reagana. Nahlédli totiž, že hrůzy války jsou někdy menší než hrůzy pacifismu. Všimněte si, neříkám hrůzy míru, nýbrž hrůzy pacifismu, neboť mír je žádoucím cílem. V křesťanské civilizaci však mír nebyl nikdy chápan pouze jako klid zbraní, nýbrž jako klid řádu (tranquilitas ordinis); řádu, jenž respektuje lidskou důstojnost. Pouhý klid zbraní může být i „mírem“ hřbitova, na němž se již nebojuje, neboť bezbranní nevinní byli zmasakrováni po zuby ozbrojenými agresory. To byl „mír“, jenž v Indočíně nastal po roce 1975 – po té, co Amerika v důsledku agitace MLK a Erazima Koháka a dalších nepomohla svým spojencům a přátelům a ti pak skončili s kulkou v lebce. Takovýto „mír“ panoval po roce 1975 v Jižním Vietnamu a Laosu a nejflagrantněji v Kambodži, kde se termín „vražedná pole“ nestal jen abstraktní metaforou, nýbrž až příliš konkrétní realitou. To byla ona cena za „mír“ ve Vietnamu. Triumf komunistů, popravy či v lepším případě „převýchovné“ tábory pro svobodymilovné a vražedná pole v Kambodži. To je příběh, o kterém ale Erazim Kohák mlčí.

Samozřejmě, rozumní lidé mohou mezi sebou ohledně správnosti či prozíravosti té které války nesouhlasit a přitom si hned nemusí vzájemně připisovat padoušské, hanebné či zločinné úmysly – já jsem např. přesvědčen, že Chamberlain i Daladier to v roce 1938 svým odporem proti válce mysleli dobře, stejně jako to v roce 1968 mysleli svým odporem proti válce dobře i Martin Luther King a Erazim Kohák, ale očekával bych, že stejná velkorysost nastane i z druhé strany. Jak ale chápat následné formulace prof. Koháka?

„V roce 1967 Amerika vedla v Indočíně krutou, bezohlednou, koloniální válku.“ – Vedla podle Koháka Amerika „krutou, bezohlednou, koloniální válku“ i v Koreji v letech 1950-53? A když ne, proč ne? Vedla ji totiž z těch samých důvodů, jako později válku ve Vietnamu: pomoci malé nekomunistické zemi napadené totalitním sousedem.

A vedla podle Koháka Amerika „krutou, bezohlednou, koloniální válku“ v západním Pacifiku i v letech 1941-45? A když ne, proč ne? A vedla ji i v letech 1942-45 v severní Africe a v Evropě? A když ne, proč ne?

Nebo co věta: „Válečné výlohy si vynucují odbourání sociálních programů“ – No ano, to je pravda; zastává ale prof. Kohák názor svého vzoru Normana Thomase, dlouholetého vůdce americké Socialistické strany, který byl v letech 1939-41 isolacionistou a odpůrcem americké války proti Hitlerovi, neboť, ano, doslova a do písmene, by ty výdaje, jež by šly – a pak taky šly – na válku v Evropě proti nacismu, nemohly jít na sociální programy v Americe? (Pro sociální programy pro české dělníky, kteří drželi hubu a krok a vyráběli zbraně a munici pro Třetí říši, měl velké pochopení i Reinhard Heydrich. Inu, sociální programy über Alles!)

„Amerika se stala největším šiřitelem násilí na světě – ve jménu svobody! Celá společnost zešílela válkou.“ – píše Kohák o Americe v době Vietnamu. To měl vidět, jak se Amerika chovala k Německu v letech 1942-45 – a ve jménu svobody! To teprve bylo šílenství!

Když si myslíte, že prof. Kohák stoupence války ve Vietnamu difamuje – nepřizná jim, když už ne moudrost či prozíravost, tak alespoň dobrý záměr – to počkejte, jaká má slova „uznání“ pro konzervativce: „Rasismus, militarismus a vykořisťování nebyly jen nešvary. Byly to tři pilíře amerického konservatismu.“ V druhé polovině 60. let se hlavním politickým mluvčím amerického konservatismu stal tehdejší guvernér Kalifornie Ronald Reagan. Rasista? Militarista? Vykořisťovatel? To si skutečně Kohák myslí o každém, kdo je názorově napravo od něj? Jako vystřižené z moskevské Pravdy té doby! Světonázor Erazima Koháka ohledně západní pravice je stejný jako byl světonázor Michaila Suslova, hlavního ideologa sovětského Politbyra.

Ale pozor, ti konservativci spáchali či páchali ještě i něco horšího, zákeřnějšího: „O Kinga se vždy zajímal FBI. Jeho ředitel označil Kinga a Roberta Kennedyho za nebezpečné jedince, které by bylo záhodné odstranit.“ Kde a kdy to J. Edgar Hoover řekl? Ať Kohák cituje, nikoli jen tvrdí. (A mimochodem, byl to právě Robert Kennedy, který jako ministr spravedlnosti ve vládě svého bratra Johna nařídil odposlechy MLK a moc se pak bavil, když zjistil, že ať už měl MLK ctnosti jakékoli, manželská věrnost jednou z nich nebyla.)

Pokračujme: „King vyhlásil svou výzvu trojhlavé sani, militarismu, rasismu a ekonomickému bezpráví. Dostal svou odpověď kulkou do hlavy. Zavraždil ho najatý vrah, člověk velmi omezené inteligence, neschopný svědčit, kdo ho najal. Snad to byla FBI. Snad 116. skupina vojenské kontrarozvědky /proč ne 115.? – pozn. RJ/. Snad někdo jiný…“ – Co tak lidé z hnutí za občanská práva černochů, kteří usoudili, že MLK již dosáhl, čeho mohl, teď již ničeho nedosáhne a jako takový je už neužitečný, ale jako mučedník a následná ikona by se věru hodil…?

Je to blbost, co jsem právě napsal? Samozřejmě. Neexistuje pro to jediný důkaz. Stejně jako žádný neexistuje ani pro to, co tady sugeruje Kohák – že to byla FBI, 116. odbor kontrarozvědky, „konservativci“… Kohák si podává ruce s Michaelem Moorem… Je hanebné a špatné obviňovat bez důkazů jiné lidi z vraždy.

„Trojhlavá hydra, která zabila Roberta Kennedyho a Martina Luthera Kinga…“ – pamatujete, ta hydra, to jsou tři pilíře konservatismu – tedy podle Koháka je zabili konservativci! Až na to, že Roberta Kennedyho zabil palestinský arabský terorista a Martina Luthera Kinga zavraždil kretén, který zřejmě velice náruživě poslouchal kázání reverenda Kinga o tom, že člověk nemusí dodržovat zákon, s nimž osobně nesouhlasí – a tak nedodržel zákon, s nímž osobně nesouhlasil, ale který Kingův život chránil …a reverenda odstřelil. (To je odvrácená tvář té tolik opěvované a heroizované občanské neposlušnosti: když jedni začnou porušovat zákony, s nimiž nesouhlasí, pak se může stát – a většinou se i stane – že i ti druzí začnou porušovat zákony, s nimiž zase nesouhlasí oni – a když se porušování zákonů stane epidemickým, pak na to doplatí nakonec všichni a někteří za to zaplatí i svými životy.)

Ale pro Koháka ti, kdo za těmi vraždami stáli, byli – museli být – no kdo jiní, než přece ti, inu, „konservativci.“ Podle Koháka jsou vinni ex definitione.

Sorry, ale člověk, který svým názorovým politickým oponentům – tedy lidem, o kterých je přesvědčen (ať již správně či mylně), že se politicky mýlí – není ochoten připustit alespoň ušlechtilost pohnutek (když už ne správnost názorů), nýbrž jim hned připisuje zločinné úmysly a dokonce i zločinné skutky (samozřejmě bez důkazů), je tento člověk vůbec dobrým občanem? Vždyť přece tímto svým přístupem ničí samotnou možnost občanského přátelství a mírového soužití mezi lidmi různých názorů v rámci jedné svobodné, pluralitní společnosti!

A je vůbec něco obdivuhodného na tom myslet si, že můj bližní, protože má jiný názor než já, je nutně grázl? Chtěl bych to vědět.

Publikováno ve čtvrtletníku Přítomnost – podzim 2010.