Papežové mohou být mecenáši umění (požádat Michelangela, ať freskami vyzdobí Sixtinskou kapli), geopolitiky-stratégy (vyhlásit křížovou výpravu za dobytí Svaté země), diplomaty (sjednat dohodu mezi Španělskem a Portugalskem o tom, jak si rozdělí Nový svět), charismatickými světoběžníky pracujícími kromě jiného na pádu komunismu (Jan Pavel II.), rigorózními profesory, teology-filozofy (Benedikt XVI.) či miláčky levicově-liberálních médií (František).

To všechno je milé. Pro posuzování úspěšnosti, neúspěšnosti či velikosti papeže je ale to všechno irelevantní. Pro posuzování papeže – toho jak obstál, či neobstál ve své funkci – platí kritéria jiná, a to ta vlastní jeho úřadu. Více lidí od víry odpadlo, nebo se na víru obrátilo během působení papeže a kvůli jeho působení? Více lidí víru získalo, nebo ztratilo?

Je fajn, že papež František je miláčkem médií. To ale o jeho úspěšnosti či neúspěšnosti coby papeže nic nevypovídá. Na hodnocení si budeme muset ještě počkat.

Říká se, že církev dělá vše s perspektivou věčnosti. Takže malý obrat v její politice trvá pouhých sto let. Obrat o něco větší nějakých nicotných pět set let. No a velký obrat nekonečně dlouho – prostě nenastane nikdy. V zásadních, dogmatických otázkách (tj. v otázkách víry a mravů) církev své stanovisko změnit nemůže.

Hodnocení papeže Františka tedy bude možná třeba za padesát let po skončení jeho pontifikátu. Minimálně. Co o něm říct v současnosti?

Přirozená autorita úřadu

František je laskavý, empatický člověk, který má opravdový zájem o trpící a ubohé. A chce jim pomoct. Někdy však mluví rychleji, než myslí. Mnohé jeho výroky jsou z hlediska jeho úřadu předčasné, nepřesné či ne úplně uvážené.

Podle kritérií svého úřadu papež mluví neomylně tehdy, když ex cathedra (plnou autoritou svého úřadu) vyhlašuje či stvrzuje dogmata týkající se víry či mravů (např., že Bůh je ve třech osobách; nebo že záměrné, úmyslné zabití kriminálně nevinného člověka v kterémkoli stadiu jeho života od početí po přirozenou smrt je vždy nespravedlivé a těžkým hříchem). Pokud se vyjadřuje k otázkám víru a mravů, ale nikoli ex cathedra, lze očekávat velikou blízkost neomylnosti, ale do jednotlivých formulací se chybička vloudit může.

Když se však papež vyjadřuje k otázkám jiným než víry a mravů (např. politickým, ekonomickým, astronomickým, environmentálním atd.), nevztahuje se na něj neomylnost žádná a může se mýlit a tápat jako jakýkoli jiný člověk.

To sice neznamená, že by se papež k těmto otázkám neměl vyjadřovat vůbec – má na to plné právo jako kterýkoli jiný člověk či společenská autorita –, ale mělo by to být vždy s vědomím, že jeho názor není o nic kvalifikovanější než kteréhokoli v daném oboru vzdělaného laika.

Mnozí prostí věřící však nemají dostatečnou schopnost toto rozlišovat. Hrozí tak, že když se papež příliš často a příliš podrobně vyjadřuje k otázkám mimo kompetenci svého úřadu, zneužívá autoritu své funkce. Měl by se tudíž vyjadřovat především k otázkám víry a mravů.

Ekonomické a ekologické omyly

Například je naprosto zásadní a nutné, aby papežové odsoudili komunismus a nacismus coby neslučitelné s křesťanstvím. Ale aby dávali rady, zda daně a státní sociální výdaje mají být spíše vyšší, nebo spíše nižší, to by už zacházeli příliš daleko a překračovali své kompetence.

Například je naprosto zásadní a nutné, aby papežové odsoudili komunismus a nacismus coby neslučitelné s křesťanstvím. Ale aby dávali rady, zda daně a státní sociální výdaje mají být spíše vyšší, nebo spíše nižší, to by už zacházeli příliš daleko a překračovali své kompetence.

Papež František se rád vyjadřuje k otázkám tohoto typu. Může se v nich mýlit a dle názoru mnohých se i mýlí.

Když před více než rokem a půl vyjádřil názor, že nerovnost je zdrojem společenského zla, je to názor mylný. Nerovnost mezi lidmi je přirozená a nějaká forma nerovnosti vždy existuje.

Františkův zájem o chudé a pomoc jim je upřímný. Ale aby se mohlo chudým pomoct, je bohatství nutné nejdřív vytvořit. František více apeluje na sdílení bohatství (což je v pořádku), méně na jeho vytváření; nechápe totiž, že liberální tržní hospodářství je nejvhodnější pro tvorbu bohatství, a tak zlepšování údělu chudých. Nebo jeho řeč v OSN na podzim roku 2015, v níž tvrdil, že i životní prostředí má svá práva. To je filozofický nonsens; práva mají jen osoby.

A my lidé máme odpovědnost za životní prostředí větší než projevujeme – v tom by měl papež pravdu, kdyby to takto řekl. Ale jednou věcí je říci, že máme odpovědnost za životní prostředí – a skvostné památky –, a jinou říci, že deštný prales či Karlštejn mají „práva“.

Nebo jeho chvála Obamovy dohody s Íránem ajatolláhů; papež se vyjádřil k problému, jehož důsledků nedohlíží. On totiž neví – a z titulu své funkce ani nemá možnost vědět –, zda tato dohoda pravděpodobnost válečného konfliktu sníží (jak zřejmě doufá), nebo naopak zvýší (jak se obávají ti, kdo lépe chápou reálie Blízkého východu). A takhle bychom mohli pokračovat.

Otázky víry a mravů

Pak jsou tady otázky, které se už jeho úřadu týkají – víry a mravů. Poslední dva roky probíhala v církvi biskupská synoda o rodině, jež se kromě jiných problémů věnovala i postavení homosexuálů a rozvedených, leč podruhé sezdaných, v církvi.

František je laskavý, empatický člověk, který má opravdový zájem o trpící a ubohé. Někdy však mluví rychleji, než myslí.

Církev učí, že homosexuální orientace sama o osobě hříšná není, ale je nepřirozená; k jednotlivým osobám je nutné přistupovat s úctou, ale homosexuální jednání není mravně nezávadné. Manželství považuje za svátost, tj. svátostné manželství za nerozlučitelné. Pokud se rozvedou a uzavřou sňatky nové, jejich nové soužití mravně nezávadné rovněž není.

Synoda zvažovala míru vstřícnosti k lidem v těchto situacích. Opět stvrdila své učení, i když připustila větší pastorační vstřícnost vůči nim. Papež František ve svém projevu dal najevo svou nevoli, že dokument nebyl liberálnější, že synoda nebyla odvážnější.

Františkův zájem o chudé a pomoc jim je upřímný. Ale aby se mohlo chudým pomoct, je bohatství nutné nejdřív vytvořit.

Nebo kdyby akceptovala rozvod svátostného manželství (když ne de iure, tak de facto) a tvářila se, že druhé manželství takto rozvedených osob je mravně neproblematické, vrazila by dýku do srdce své identity. Okamžitě by se octla v celosvětovém schizmatu, rozštěpila by se, neboť mnozí věřící, zřejmě většina, by tyto změny za platné neuznali.

A to by byla vina papeže, že by to dopustil či dokonce způsobil.

Takže, pokud se nemýlím, v otázkách víry a mravů by měl být dobrý papež autoritativnější a rigoróznější, trvající na neměnném závazném učení církve. Ve všech ostatních otázkách pak více liberálnější, tolerantnější a otevřenější – uznávající a vítající pluralitu názorů různých a méně zdůrazňující a už vůbec nevnucující ten názor jediný, svůj osobní, soukromý.

Těžko říct, co tím myslel. Samozřejmě, ve vstřícnosti lze určitě zajít ještě dál. Ale v momentu, kdy by církev připustila, že homosexuální soužití je morálně na stejné úrovni jako monogamní manželská rodina otevřená dětem, spáchala by sebevraždu, protože by popřela své dosavadní závazné morální učení.

Vyšlo v internetovém týdeníku Dotyk.